Kvilda – Hraběcí Huť – Pramen Vltavy – U Pramene Vltavy – Na Strážní stezce – Bučina – Hraběcí Huť – Kvilda (15 km, 4:15 h, ↗ 270 m, ↘ 270 m)

Kdo by neznal symfonickou báseň Bedřicha Smetany, který svými líbivými tóny již téměř 150 let popisuje tok nejdelší a nejkrásnější české řeky Vltavy. Díky tomuto hudebnímu dílu navíc každý školák ví, že Vltava má prameny hned dva (v hudebním ztvárnění je vyjadřují dvě flétny na samotném počátku skladby). První z nich, tzv. Teplá Vltava (Warme Moldau), vyvěrá nedaleko Černé hory asi 6 kilometrů jižně od Kvildy. Druhý pramen, tzv. Studená Vltava (Kalte Moldau) začíná svou pouť již za hranicí Česka v Bavorsku, nedaleko obce Heidmühle. Oba prameny se pak stékají uprostřed oblasti známé jako „Mrtvý luh“, odkud již řeka nese název Vltava. Vltava je, troufnu si tvrdit, jedním ze symbolů české státnosti, a tak by byl hřích místo, kde tato „matka řek“ vzniká, nenavštívit.

Východištěm našeho výletu k prameni Vltavy bude Kvilda (Aussergefield), která je společně se Srním a Modravou jedním z nejvýznamnějších turistických center v oblasti šumavských plání. První písemné zmínky o této obci pocházejí z roku 1569, avšak dřevaři a hledači zlata se zde pravděpodobně usazovali již dříve. Jméno obce pak vychází z německého názvu okolní pláně („gefilde“), který pochází již z poloviny 14. století. Největšího rozvoje dosáhla Kvilda v průběhu druhé poloviny 19. století v souvislosti s neustále se rozšiřující těžbou dřeva v okolních lesních. Naopak po druhé světové válce, odsunu německého obyvatelstva a zřízení nepřístupného hraničního pásma se obec ocitla na pokraji zániku. V této souvislosti pak dodejme, že Kvilda se stala předobrazem dějiště dnes téměř legendárního filmu „Král Šumavy“ (1959). Jakýmsi ústředním bodem celé obce je kostel sv. Štěpána, který je podobně jako některé jiné šumavské chalupy, obložen dřevěným šindelem (tak, aby bylo zdivo lépe chráněno před nepříznivým počasím). Dříve bylo něco podobného na Šumavě celkem běžné, avšak dnes je kostel svým vzhledem zajímavým unikátem. Současný kostel je již druhým v pořadí. Ten první zde byl vystavěn v roce 1765. V roce 1889 však Kvildu zachvátil rozsáhlý požár, který zničil zdejší školu a 18 domů včetně kostela. V roce 1892 proto začaly práce na stavbě nového svatostánku, který byl dokončen a vysvěcen o dva roky později (1894). Vzorem pro tuto stavbu byl dnes již neexistující kostel sv. Jana Křtitele na Knížecích Pláních. V sousedství kostela pak existoval i hřbitov, který byl ovšem v roce 1978 úředně zrušen, kovové kříže dány do šrotu a kamenné náhrobky odvezeny pryč. V roce 2004 však byl celý hřbitov restaurován a některé z původních náhrobků se sem zase vrátily. Kromě kostela a informačního centra národního parku stojí za návštěvu i místní minipivovar a vyhlášená pekárna (nacházející se kousek od kostela směrem po hlavní silnici na Vimperk). Kromě mnoha dalších zajímavostí drží Kvilda i jeden primát z celorepublikového hlediska. Jde totiž o vůbec nejvýše položenou samostatnou obec v Česku (centrum obce se nachází v nadmořské výšce 1065 m n. m.).

Auto můžeme zanechat buď na jednom ze dvou parkovišť nacházejících se v centru obce, nebo v lepším případě na parkovišti na jižním okraji obce (všechna parkoviště jsou placená). Obecně však mají parkoviště v Kvildě poměrně malou kapacitu, a tak je dobré zde být zavčasu. Poté se již vydáme po modře značené trase směřující přímo k prameni Vltavy. Cesta nejprve prochází travnatými horskými loukami, v jejichž středu si již zde můžeme všimnout klikatící se stužky Teplé Vltavy. Trasa následně zachází do lesa a pokračuje velmi mírným stoupáním (prakticky po rovině) další přibližně 4.5 km (převýšení z Kvildy k prameni Vltavy činí přibližně 140 m). Cestu bychom tak měli pohodlně zvládnout v čase kolem 1.5 hodiny. Prakticky celou dobu přitom půjdeme po asfaltových silničkách, která zde byly většinou v minulosti vybudovány pro potřeby pohraniční stráže. Při mé první návštěvě tohoto místa (v létě roku 2004) byl pramen Vltavy ukryt v hlubokých zelených lesích, dnes je však toto místo zcela zdevastováno kůrovcem, a z kdysi krásných lesů zbyly jen mrtvé šedivé pahýly trčící k obloze.         

Pramen Vltavy (Moldauquelle) leží v nadmořské výšce 1172 m n. m. a kromě několika informačních panelů zde najdeme především uměle vybudovanou kamennou studánku, nad níž stojí vyřezávaná soška symbolizující ženskou postavu. Dobrý pocit většiny návštěvníků z toho, že dosáhly počátku naší nejdelší řeky je tak trochu klamem. Určit skutečný pramen Vltavy totiž není ani zdaleka tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť řeka vytéká z mnohem rozsáhlejšího prameniště vyplňujícího údolí mezi Černou horou a sousední Stráží. Skutečné prameny pak vznikají o něco výše nad cestou, po níž jsme sem přišli, v nepřístupném terénu východního svahu Černé hory. Do zmíněné studánky, která zde byla vybudována Klubem českých turistů v roce 1922, jsou pak svedeny pomocí umělého dřevěného potrubí. Pramínek, který navštěvují turisté, je tedy ve skutečnosti spíše symbolický. Kromě zmíněné studánky zde v letech 1922 – 1923 vybudoval Klub českých turistů i turistickou chatu. Po roce 1938 se území v okolí pramene Vltavy stalo součástí německého záboru. V průběhu druhé světové války zde pak byl v roce 1942 zbudován zajatecký tábor (zejména pro sovětské zajatce). Po roce 1948 se oblast stala součástí nepřístupného hraničního pásma. Chata pak byla v roce 1953 zbourána a na památku obětí zdejšího zajateckého tábora byla vybudován památník (který byl odstraněn v průběhu 90. let). Po pádu železné opony se pramen Vltavy stal opět přístupným a dnes je jedním z vůbec nejnavštěvovanějších míst na Šumavě. V roce 2010 byl po dřevěné lávce zpřístupněn i jeden z „pravých“ pramenů Vltavy ve skalách nad cestou. Přístup byl ovšem po dvou letech opět rozebrán, neboť jej poškodily padající kmeny kůrovcem usmrcených stromů.    

Od pramene Vltavy se můžeme vrátit zpět do Kvildy po stejné cestě, po které jsme sem přišli. Máme-li však chuť a dostatek sil, můžeme v našem pokračovat ještě dále. Modře značená cesta nás po chvíli dovede na rozcestí U pramene Vltavy, kde se setkává s hlavní, červeně značenou „šumavskou magistrálou“. Odtud se můžeme vydat směrem k západu (tedy doprava), kde lze po přibližně 1.5 km vystoupat až k vyhlídkovému místu na jižním úbočí Černé hory (vyhlídka se nachází asi 400 m nad hlavní cestou z níž sem vede odbočka). Námaha, kterou tento výstup představuje, však skutečně stojí za to, neboť především díky kůrovcové kalamitě, která zde vrcholila přibližně kolem roku 2010, je dnes temeno Černé hory prakticky bezlesé, a proto se odtud otevírají krásné pohledy na okolní hory. Mezi nimi pak dominuje například hřeben Velké a Malé Mokrůvky (nad Březníkem) nebo „dvouhlavá hora“ Roklan. Za ideálních podmínek jsou odtud vidět i vrcholy Alp. Pokud bychom od vyhlídky pokračovali dále po červené, dostali bychom se postupně k místu, kde se dříve nacházela Černohorská nádrž (vybudovaná jako zásobárna vody pro plavbu dřeva), a odtud bychom pak mohli pokračovat dál po žluté až do Filipovy huti.

My se však v rámci zde popisované trasy vydáme z rozcestí U pramene Vltavy na opačnou stranu (tedy doleva). Překonání prameniště Vltavy začíná cesta od rozcestí „Na strážní stezce“ poměrně prudce stoupat až do sedla „Pod Stráží“, které je při své výšce 1260 m n. m. nejvyšším bodem naší dnešní trasy. Odtud již opět sestupujeme dolů do míst, kde v minulostí stála dnes zaniklá obec Bučina.

Bučina (Buchwald) se nacházela na holé pláni asi 6 kilometrů jižně od Kvildy. Díky své nadmořské výšce 1162 m n. m. se až do svého zániku v polovině 50. let 20. století jednalo o nejvýše položenou obec v Čechách (jak již víme, dnes tento primát drží nedaleká Kvilda). Od poloviny 14. století tudy procházela kašperskohorská větev tzv. „zlaté stezky“ – obchodní cesty spojující Čechy s Podunajím. Zlatá stezka přicházela z Kašperských hor a po překonání hranice odtud pokračovala dále do bavorského Finsterau. V důsledku zavedení vysokých cel a později úplnému zákazu dovozu bavorské soli, jenž byla hlavním obchodním artiklem, který se tudy převážel, využití stezky v 17. a 18. století postupně upadalo. Jako samostatná obec Bučina vystupuje poprvé v roce 1790. Stejně jako v případě mnoha dalších obcí v centrální Šumavě, i zde nastalo hlavní období rozvoje po roce 1870, kdy byla potřeba velkého množství pracovní síly k odstraňování polomů způsobených větrnými smrštěmi a následnou kůrovcovou kalamitou, které ostatně popisuje ve svých dílech i „šumavský spisovatel“ Karel Klostermann. V období před druhou světovou válkou zde stálo kolem 50 domů, v nichž žilo přibližně 320 obyvatel (z nichž se 30 hlásilo k české národnosti). V obci se pak nacházel celní úřad, stanice finanční stráže, myslivna, škola, hostinec a dva horské hotely.

Jedním z nich byla i tzv. Pešlova chata (či zkráceně „Pešlovna“), která je rovněž praktiky jedinou budovou, která zde z původní obce zůstala až do dnešních dnů. Chatu nechal postavit František Pešl, který byl současně i nájemcem a provozovatelem již zmíněné chaty KČT u pramene Vltavy. Stavba chaty začala v roce 1937 a na podzim 1938 byla těsně před otevřením. Události však nabraly zcela jiný směr. Po záboru Sudet Německem v důsledku Mnichovské dohody se odtud musela rodina Pešlova vystěhovat. Na přelomu dubna a května roku 1945 byla Bučina osvobozena americkou armádou, jejíž příslušníci zde zůstali až do podzimu roku 1946, přičemž dohlíželi na odsun německého obyvatelstva. Chata pak přešla do vlastnictví rodiny dcery původního majitele a v roce 1947 byla opět uvedena do provozu. Ne však na dlouho. Po únoru 1948 byla chata opět znárodněna a rodina její majitelů byla různými způsoby perzekuována za „styky s podvratnými živly“. V roce 1951 se Bučina stala součástí nepřístupného hraničního pásma a Pešlova chata se stala sídlem jedné z rot pohraniční stráže. Jen díky tomu jako jediná z celé Bučiny unikla zkáze, neboť všechny ostatní budovy byly do roku 1956 zbourány (likvidace se obecně týkala všech budov, které nevyužívala armáda nebo pohraniční stráž). V rámci reorganizace ochrany hranic byla zdejší rota pohraniční stráže v roce 1964 zrušena a Pešlova chata se pak využívala jako odloučené pozorovací stanoviště a jako místo pro schůzky s agenty působícími na území sousedního Bavorska. Po pádu železné opony byla tehdy již zcela zdevastovaná chata navrácena rodině původních majitelů, která ji ale nakonec prodala. Ruiny původní Pešlovy chaty pak byly novým majitelem zbourány a na jejím místě vyrostla nová chata – dnešní hotel Alpská vyhlídka.

V těsném sousedství Pešlovy chaty si můžeme od roku 2008 prohlédnout repliku drátěných zátarasů železné opony, které téměř přesně tímto místem vedly v průběhu 50. a 60. let (později byla signální stěna posunuta dále do vnitrozemí a lesní průsek, který po ni zůstal, je dodnes zřetelně patrný). Jinou obnovenou památkou připomínající existenci někdejší obce je kaplička sv. Michala, nacházející se při silnici směřující na Kvildu, kousek nad Pešlovou chatou. Kaplička zde byla postavena v roce 1891, avšak stejně jako zbytek obce byla i ona v roce 1956 zničena. V roce 1992 pak byla obnovena potomky jejího původního zakladatele. Kromě Pešlovy chaty a obnovené kapličky tak dnes již prakticky nic dalšího nepřipomíná, že se na ploše před námi kdysi rozkládala poměrně velké obec. I kdy přeci něco. Rozhlédneme-li se po okolních lukách pozorněji, můžeme dodnes (tedy více než 70 let po zániku obce) spatřit vyrovnané kamenné haldy (tzv. „snosy“), které původně vymezovaly jednotlivé políčka.  Od kapličky naše cesta pokračuje po silnici směřující zpět na Kvildu. Ta zde byla vybudována v letech 1865 – 1868 a za „první republiky“ sem dokonce zajížděl i autobus z Vimperka. Poté, co projdeme prakticky celé území někdejší obce, se na okraji lesa otevírá jeden z nejkrásnějších šumavských výhledů, který dal jméno i obnovenému hotelu na místě původní Pešlovy chaty. Pokud máme štěstí na počasí, jsou odtud krásně vidět hřebeny Alp, které se táhnout ve vzdálenosti asi 160 km odtud (jedná se zejména o masivy Dachsteinu a pohoří Totes Gebirge). Alpská vyhlídka bude také pomyslnou tečkou za naším dnešním výletem. Silnice nás záhy zavede do vzrostlého lesa, kudy pak sestupuje dalších přibližně 6 kilometrů zpátky do Kvildy, odkud jsme vyráželi.