Modrava – U Trampusova křížku – Široká cesta – Roklanská chata a zpět (17 km, 3:40 h, ↗ 330 m, ↘ 330 m). V úseku mezi Trampusovým křížkem a Roklanskou chatou je cesta neznačena a prochází I. zónou národního parku (zákaz vstupu).
Modrava – Modravský potok – Na Ztraceném – Březník – Roklanská chata (24 km, 5:00 h ↗ 370 m, ↘ 370 m). V úseku mezi Březníkem a Roklanskou chatou je cesta neznačena a prochází I. zónou národního parku (zákaz vstupu).
Místo, kterému je věnován dnešní příspěvek, se nachází na takzvané Podroklanské mýtině rozkládající se v těsné blízkosti hranic s Německem asi 4 kilometry na severozápad od Březníku. V roce 1804 zde byla v souvislosti s rozšiřováním lesních těžebních revírů postavena tzv. Roklanská hájovna (Rachelhütte), která se od roku 1870 stala sídlem místního revírníka. Prvním zdejším revírníkem byl Josef Trampus (1823 – 1911), jehož otec, Augustin Trampus působil 19 let jako revírník na nedalekém Březníku. Lesnickou rodinu Trampusů pak připomíná tzv. Trampusův křížek, stojící na tzv. staré březnické cestě, který byl údajně vztyčen v místech, kde Augustina Trampuse ranila mrtvice. Obtíže a tvrdost života na této zapomenuté samotě uprostřed lesů si dnes umíme jen těžko představit (nejbližší lidé žili buď na 5 km vzdáleném Březníku, nebo 8 km vzdálené Modravě).
Kromě příbytku revírníka a jeho rodiny plnila hájovna i funkci hostince a prosté turistické ubytovny, která byla využívána návštěvníky mířícími na vrchol Roklanu, který se nachází pouhých 1.5 km odtud. Díky své nadmořské výšce 1185 m byla přitom Roklanská hájovna nejvýše položeným trvale obydlením místem na Šumavě. Roklanskou hájovnu a její okolí zvěčnil i šumavský spisovatel Karel Klostremann ve svém románu Ze světa lesních samot.
Tu otevřela se před nimi holá pláň, zablyštilo se zrcadlo vodní, domek tu stál skromný, dřevěný, bez patra, vlevo les kostrbatý, z něhož tu a tam čněl nebetyčný velikán a povyrostlé mlází kolem něho mělo vrcholky do sebe spletené, bílé byly pně, větve šedým mechem potaženy, celá půda mrtvolami smrčků různé velikosti poseta – prales. A dále vlevo, nad černě temné lesy vypínajíc, dvouhlavá modrá hora, na jejímž holém temeni oko rozeznávalo v průzračném, jasném vzduchu nakupené balvany temnošedé barvy.
Karel Klostermenn, Ze světa lesních samot (1891)
V těsné blízkosti hájovny se pak nacházela i umělá vodní nádrž vybudovaná na Roklanském potoce, které sloužila pro regulaci průtoku vody pro potřeby plavení dřeva. Pozůstatky této plavební nádrže jsou dodnes v terénu dobře patrné, i když hráz samotná je protržená (údajně v důsledku cíleného odstřelu). V okolí je pak možné nalézt viditelné pozůstatky po středověkém rýžování zlata (tzv. „sejpy“), čímž se jedná o nejvýše položené rýžoviště zlata v České republice.
Další výraznou postavou, která se nesmazatelně zapsala do historie Roklanské hájovny, byl Walter Paleček. Na Šumavě začal jako hajný sloužit v Borových Ladech v roce 1928, odkud v roce 1933 přešel právě na Roklanskou hájovnu. V té době pořádali do těchto míst své lovecké výpravy bavorští pytláci, kteří se často dostávali s místním lesnickým personálem do střetů, při nichž nebyla o přestřelky nouze. Při jedné takové přestřelce, která se zde odehrála v listopadu roku 1935, byl jeden z pytláků smrtelně postřelen. V obavách před pomstou pytláků se nakonec Paleček i s rodinou odstěhoval na Třeboňsko. Touha po Šumavě však byla silnější, a tak se nakonec v roce 1937 Walter Paleček vrátil na nedalekou myslivnu na Březníku. Nedlouho poté byl během pravidelné obchůzky pod Blatným vrchem pytlákem zákeřně střelen do zad. I přes své zranění se mu podařilo dostat se až na Modrý sloup, kde ze své pušky vystřílel všechny náboje, které měl u sebe. Jen díky tomu se mu podařilo přivolat včas pomoc místních dřevařů, kteří jej dopravili do sušické nemocnice. Paleček pak službu na Březníku konal až do podzimu roku 1938, kdy byla Šumava v důsledku Mnichovského diktátu obsazena Německem a celá rodina se tak odtud musela vystěhovat.
V období první republiky sem vedly značené turistické trasy z Modravy, Březníku i Javoří pily a odtud pak dále po povalovém chodníku přes Roklanskou slať až na vrchol Roklanu. Obliba výletů na Roklan byla taková, že původní hájovna svou kapacitou přestávala postačovat. Proto v roce 1924 vznikl na sušické pobočce Klubu českých turistů (KČT) návrh na vybudování nové turistické chaty v těsné blízkosti původní hájovny. Stavba však byla zahájena až v roce 1935 podle projektu sušického architekta Katla Houry a dokončena byla o rok později (tj. v roce 1936). Tato tzv. Roklanská chata však turistům sloužila pouhé dva roky do obsazení Československého pohraničí Německem v důsledku Mnichovské smlouvy (1938). Po válce byla chata krátce zpřístupněna, avšak v roce 1948 byl přístup k ní v souvislosti s vyhlášením hraničního pásma zakázán…a již nikdy se neobnovil (a bohužel zřejmě ani nikdy neobnoví). V roce 1951, kdy tudy procházely drátěné zátarasy „železné opony“, zde byla zřízena rota pohraniční stráže „Roklan“. V této době zde rovněž byla přistavěna další budova, která však byla později zase zbourána, takže dnes se z ní jsou patrné jen základy nacházející se v těsném sousedství chaty. Ve stejné době pak byla díky špatnému technickému zbourána původní Roklanská hájovna. Rota pohraniční stráže byla zrušena v roce 1964 (v souvislosti s posunem drátěných zátarasů více do vnitrozemí). Roklanská chata tak nadobro osiřela a byla vydána na pospas postupnému chátrání.
Drátěné zátarasy po roce 1989 díky bohu zmizely, avšak zde v okolí Březníku a Roklanu jako kdyby se nic nezměnilo. A tak i dnes, po více než 30 letech od pádu železné opony, je návštěva tohoto místa zapovězena, neboť všechny přístupové cesty (z Březníku sem vede dokonce asfaltová silnice) vedou přes I. zónu národního parku. Otázka možnosti zpřístupnění Roklanské chaty je přitom stejně ožehavá jako v případě přístupu na Modrý sloup skrze Luzenské údolí (a odtud dále na vrchol Luzného) z Březníku. Hlavním argumentem pro uzavření celé oblasti je i zde výskyt chráněného tetřeva hlušce. A tak Roklanská chata nadále tiše chátrá, přičemž ze zpráv, které se tu a tam objevují na internetu se zdá, že její osud je již definitivně zpečetěn, neboť sprána národního parku chátrá údajně její demolici. V nedávné době byl sice podán návrh na její památkovou ochranu, kterému však nebylo vyhověno. V rozhovoru s ředitelem NP Šumava k tomuto tématu uveřejněném 7.4. 2019 v magazínu Presspektrum se uvádí že: „památkovou ochranu Roklanské chaty žádají skupiny, které chtějí ze Šumavy udělat lunapark“. Ti, kteří nesouhlasí s demolicí Roklanské chaty, ale naopak by si přáli její záchranu, zde opravdu nechtějí dělat lunapark. Jedná se ale o lidi, kteří (na rozdíl od správy národního parku) mají úctu k historickému kulturnímu dědictví, jenž nám zanechali naši předkové, a kterým není jedno dívat se na to, jak se Roklanská chata rozpadá. Ředitel Hubený v uvedeném rozhovoru dále prohlašuje že: „Máme takových památek už několik (plavební kanály, hráze starých nádrží) a neustále řešíme, jak je ještě udržovat, aby nějak přečkaly.“ Pan ředitel jakoby jinými slovy říkal, že historické kulturní a technické památky jsou na Šumavě jakousi nežádoucí přítěží (a asi by tedy bylo nejlépe je zlikvidovat všechny). V současné době se všude s oblibou neustále omílá „kolik se toho za bolševika na Šumavě zničilo.“ Právě případ Roklanské chaty je ale naprosto exemplárním příkladem toho, že tyto praktiky ani 30 let po pádu železné opony ani zdaleka neskončily (kolik jiných krásných budov bylo po vysídlení německého obyvatelstva ponecháno – stejně jako dnes Roklanská chata – na pospas chátrání a následné demolici?). Rozdíl je jen v tom, že zatímco dříve se ničilo ve jménu „obrany výdobytků socialismu“, dnes je ničeno ve jménu „ochrany přírody“. Přitom zas a znovu zopakujme, že oblast s výskytem tetřeva hlušce zasahuje také do sousedního Bavorska, kde mu dle hustoty značených turistických cest přítomnost člověka evidentně nijak zásadně nevadí. Jako perličku za závěr pak dodejme, že minimálně dvě horské chaty (Schwarzbachklause a Verlorener Hütte), velmi podobné naší Roklanské chatě, jsou i na německé straně hranice. Přestože stejně jako u nás nejsou (kvůli ochraně přírody) zdejším národním parkem Bavorský les nijak využívány, jsou dodnes pečlivě udržovány a opravovány. Svůj dnešní příspěvek bych rád zakončil přáním, že snad nakonec přeci jen zvítězí zdravý rozum na ideologií. Obávám se ale, že než se tak stane, bude pro Roklanskou chatu již pozdě, neboť ta se buď změní v ruiny sama, nebo zde zaúřaduje technika demoliční čety (která tetřeva jistě rušit nebude…).
Poznámka na závěr: abych předešel poznámkám různých rýpalů ve smyslu „a jak jsem se tam dostal já, když se tam nesmí“, zde chci celou věc uvést na pravou míru. K Roklanské chatě jsem se měl možnost podívat v létě roku 2009 v rámci sběru pozemních referenčních dat pro svou diplomovou práci, zabývající se monitoringem šíření lýkožrouta smrkového ve zdejších smrkových porostech. Díky tomu jsem tehdy měl „propustku“ (oficiálně „výjimku ze zákona o ochraně přírody a krajiny“) opravňující ke vstupu to tohoto jinak zakázaného území.
