Strážný – Splavský mlýn – Jarní Hon u Hliniště – Dolní Cazov – U Dolní Silnice – U krmelce – Pod Obecním vrchem – Na kapličce – Strážný (11 km, 3:00, ↗ 180 m, ↘ 180 m)

Dnešní výlet nás zavede do ne příliš známého, avšak rozhodně ne nezajímavého okolí Strážného, které má většina z nás pravděpodobně v paměti zejména díky významu hraničnímu přechodu do sousedního Německa (prochází tudy hlavní silniční tah I/4). Z hlediska délky a obtížnost trasy se pak jedná o poměrně nenáročnou procházku. Jedinou menší komplikací může být to, že část trasy není turisticky značena. I tak by však s udržením správné trasy neměl být problém.

Strážný vznikl jako osada při jedné z větví již několikrát zmíněné „zlaté stezky“, přičemž první zmínka o něm pochází z roku 1359. Zajímavostí je, že původně se tato osada jmenovala Kunžvart (Kuschwarda) podle nedaleké zříceniny středověkého hradu, kterou jsme navštívili v rámci předchozího výletu. Intenzivní obchod plynoucí po zlaté stezce znamenal i rozkvět této osady, které se postupem času stala druhou největší obcí na Šumavě (po Železné Rudě). Avšak poté, co začal význam zlaté stezky klesat, začal postupně upadat i Kunžvart. Tradici někdejší evropské dopravní a obchodní tepny se částečně podařilo obnovit v první polovině 19. století, kdy tudy vedla tzv. císařská silnice vybudovaná v letech 1812 – 1833 spojující Prahu s Bavorským Pasovem. Tato silnice pak byla předchůdkyní současné a již zmíněné silnice I. třídy č. 4. Dramatické změny však přinesla druhá světová válka. Okolí Kunžvartu se v roce 1938 stalo součástí území připojeného k Říši na základě Mnichovské dohody. Po skončení války a opětovném připojení k Československu bylo zdejší německé obyvatelstvo odsunuto do Německa. Okolní osady, jakými byly například Horní a Dolní Cazov, Horní a Dolní Světlé Hory, Žďárek či Horní a Dolní Silnice v důsledku toho zcela zanikly, k čemuž významně přispělo i zřízení nepřístupného pohraničního pásma po roce 1948. Také Kunžvart (v 50. letech přejmenovaný na Strážný podle nedalekého kopce) začal upadat, i když na rozdíl od již zmíněných menších osad nezanikl úplně. Řada domů zde byla zbourána, mezi nimi i kostel Nejsvětější Trojice z roku 1780, který byl v roce 1965 odstřelen. Dnes se zde nachází pietní památník a obnovený hřbitov. Také hraniční přechod zůstal po válce již uzavřen a k jeho částečnému zprovoznění došlo až v průběhu 60. let pro potřeby dopravy dřeva z ČSSR do SRN. K otevření hraničního přechodu v běžném režimu (i když je velkou otázkou, zda je termín „běžný“ v případě socialistického Československa adekvátní…) došlo až v roce 1971 v souvislosti s rozvojem mezinárodní kamionové dopravy. Zlom nastal teprve po roce 1989 a pádu Železné opony, kdy se do Strážného opět začal vracet život.

Naše cesta začíná na náměstí ve Strážném, odkud se napojíme na zeleně značenou trasu, po níž pokračujeme kolem nevzhledného areálu zdejšího kasina a ještě nevzhlednější vietnamské tržnice směrem k hlavní silnici, kterou budeme muset překonat (z důvodu značné rychlosti projíždějících vozidel je zde nutno dávat velký pozor!). Z rozcestí U Křížku začíná cesta pozvolna sestupovat skrze rozlehlé louky do mělkého údolí říčky Řasnice. Cesta probíhá po koruně hráze bývalé vodní nádrže, která je v terénu dodnes velmi dobře patrná. Podle původních předpokladů bylo toto vodní dílo vybudováno v průběhu 14. století (snad jako součást projektu na propojení povodí Labe a Dunaje). V takovém případě by šlo o pozůstatky vůbec nejstarší (a současně i nejvýše položené) vodní nádrže v Čechách. Podle současných výzkumů však byla nádrž (známá jako „Weiher“) postavena až později a to Petrem Malovcem z Chýnova, pravděpodobně v letech 1543 – 1547. Proti stavbě tehdy protestoval majitel sousedního prachatického panství Petr z Rožmberka, který neměl důvěru v pevnost hráze a obával se o majetek svůj a svých podaných. Že tyto obavy nebyly liché se ukázalo záhy, neboť hráz rybníka se v roce 1587 skutečně protrhla (jak se později ukázalo, hráz byla postavena na nevhodném místě s nestabilním podložím). Později (v 19. století) chtěl nádrž obnovit knížecí lesník ing. Josef Fischer. K tomu však již nikdy nedošlo.

Nedaleko odtud (přibližně v místech, kde dnes stojí sloup vedení vysokého napětí) stával při toku říčky Časté, která se jen o pár metrů dále vlévá do Řasnice, Splavský mlýn (Dammühle). Založen byl někdy v první polovině 19. století. Po druhé světové válce byl mlýn na základě tzv. Benešových dekretů zkonfiskován a od roku 1949 se ocitl v majetku obce Strážný. Později byl zbourán, takže dnes zde po něm nenajdeme prakticky žádné výraznější stopy. Říčka Řasnice je na tomto místě přemostěna starým dřevěným mostem, který se však bohužel nachází v naprosto katastrofálním technickém stavu (prakticky před zhroucením). Proto při přechodu přes most musíme zachovávat nejvyšší míru opatrnosti.

Od protržené hráze někdejší vodní nádrže nás zeleně značená cesta za pár dalších okamžiků dovede na rozcestí s poněkud netypickým názvem „Jarní Hon u Hliniště“, kde se naše cesta setkává se silnicí spojující Hliniště s Českými Žleby. Zelená značka zde odbočuje směrem doleva a dále pokračuje směrem na Hliniště. My se ovšem vypravíme po silnici opačným směrem (tedy doprava). Následuje asi nejméně příjemný úsek celé cesty, kdy musíme po silnici (naštěstí zpravidla bez silného provozu) překonat vzdálenost přibližně 1.5 kilometru. Odměnou nám pak může být panoramatický výhled na okolní kopce. Po výše uvedené vzdálenosti dojdeme k místu, kde se ze silnice směrem doprava odděluje užší lesní asfaltka (se zákazem vjezdu). Právě po ní se vydáme na další cestu.

Cesta prochází chvíli lesem a chvíli rozsáhlými travnatými loukami a pastvinami a po necelých dvou kilometrech nás dovede do míst, kde v minulosti stávala malá dřevařská osada Dolní Cazov (Unterzassau). Její historie sahá na přelom let 1734 – 1735, kdy zde začaly vyrůstat první domky, k nimž v roce 1875 přibyla i kaple Panny Marie. Před druhou světovou válkou zde stálo 25 stavení, v nichž žilo kolem 130 obyvatel. Po válce bylo místní německé obyvatelstvo odsunuto, a protože se osada nacházela prakticky přímo na státní hranici s Německem, již nebyla dosídlena a v roce 1955 byla zbourána. Dnes po bývalé vesničce nenajdeme prakticky žádné stopy a její existenci připomíná pouze dřevěný kříž a informační tabule.

Než budeme pokračovat v další cestě, uděláme si hned dvě krátké zacházky, které se však zcela určitě vyplatí, neboť nás obě dovedou k neobyčejně zajímavým místům. Cesta, po které jsme sem přišli, zde křižuje červeně značenou trasu. My však budeme přímo u již zmíněného dřevěného kříže pokračovat rovně, přičemž budeme muset pravděpodobně překonat elektrický ohradník ohraničující zdejší pastviny. Po několika málo metrech odbočíme prudce doprava, odkud budeme pokračovat dál po sice neznačené, ale v terénu přesto jasně patrné stezce (často silně rozbahněné), která nás po dalších přibližně 300 metrech přivede až k toku říčky Řasnice, jenž zde tvoří státní hranici. Její koryto je zde přeloženo jakýmisi dvěma postupně rezivějícími železnými kolejnicemi. Ve skutečnosti se jedná o ženijní můstek, který zde postavili ženisté americké armády při jejím postupu na území Československa v samém závěru druhé světové války (americké jednotky zde vstoupily na naše území 26. dubna 1945). Až si tuto vpravdě malou, ale zajímavou historickou památku (která zde zůstala zcela zapomenuta až do pádu železné opony) prohlédneme, musíme se stejnou cestou, kterou jsme sem přišli, vrátit zpátky na rozcestí v Dolním Cazově.

Máme-li dostatek času a sil, můžeme se z Dolního Cazova vypravit po červené značce směrem na České Žleby (i když ve výsledku budeme pokračovat přesně opačným směrem). Její trasa kopíruje průběh tzv. signálky, kterou v minulosti využívala pohraniční stráž. Po přibližně 600 metrech dojdeme k místu, kde se nachází památník Bohumila Hasila (památník stojí u lesa vlevo od cesty), připomínající tragickou událost, k níž na tomto místě došlo 13. září 1950. Bohumil Hasil (1920 – 1950) byl starším bratrem Josefa Hasila, pověstného převaděče známého jako „král Šumavy“ (více o něm si povíme v rámci jednoho z následujících výletů po okolí Českých Žlebů). Toho dne měli oba bratři Hasilové v plánu přejít hranici z Německa směrem do Československa, aby zde vyzvedli Bohumilova ročního syna Jiřího a dopravili jej za matkou (manželkou Bohumila Hasila), která byla převedena přes hranice již dříve. Jejich plán byl však prozrazen, avšak i přes Josefovo varování se oba vydali na cestu. Krátce po překročení hranice padli v místech současného památníku do léčky. V následující přestřelce s příslušníky SNB byl Bohumil Hasil smrtelně postřelen, zatímco Josefu Hasilovi se ve tmě podařilo ustoupit zpět do Německa. Těžce zraněný Bohumil Hasil byl dopraven na rotu v Českých Žlebech, kde však po několika hodinách svým zraněním podlehl. Jeho tělo bylo tajně pohřbeno u zdi zdejšího kostela (i zde je v současnosti umístěn pamětní deska).

Jiný tragický příběh se v těchto místech odehrál v roce 1968. 18. listopadu toho roku, tedy krátce po invazi „bratrských vojsk“ Varšavské smlouvy do Československa, sem byla vyslána z roty pohraniční stráže Dolní Silnice dvoučlenná hlídka ve složení desátníka Václava Smejkala a vojína Milana Čepka. Toho rána panovala hustá mlha, která se však po osmé hodině začala postupně zvedat. Velitel hlídky, desátník Smejkal, proto telefonním pojítkem oznámil přesun na jiné stanoviště. Tohoto okamžiku využil vojín Čepek, který sebral Smejkalovi odložený samopal, který na něj namířil a vyzval jej, aby dal ruce vzhůru, a následně aby otevřel průchod v drátěném zátarasu. Oba muži se posléze začali přibližovat k hranici tvořené zde říčkou Řasnicí vzdálenou asi 250 metrů. Smejkal se snažil Čepka přesvědčit, aby se s ním vrátil na, avšak ten na to odvětil, že: „…tu s těma zku*******ma Rusákama nebude“. Smejkal proto žádal Čepka, aby mu aspoň vrátil samopal. V tomto okamžiku se vojín Čepek dopustil tragické chyby. Po Smejkalově ujištění, že po něm nebude střílet, hodil samopal směrem k veliteli a sám začal ustupovat do mlází již na německé straně hranice. Desátník Smejkal toho využil a okamžitě zahájil po Čepkovi palbu. Následně se jej snažil ještě nějakou dobu pronásledovat, přičemž po Čepkovi vystřelil ještě několik dávek ze samopalu. Čepek palbu opětoval. Když velitel Smejkal vojína Čepka již neviděl, vrátil se zpět, aby celou událost ohlásil veliteli roty, neboť se domníval, že Čepkovi se podařilo dosáhnout nedaleké pily Schnellenzipf (ležící přibližně 700 metrů od státní hranice). Skutečnost však byla jiná. Vojín Čepek byl v 11:15 nalezen příslušníky bavorské pohraniční policie mrtev.           

Naše další cesta však nebude pokračovat do Českých Žlebů, ale naopak zpět do Strážného. Říčka Řasnice, s níž jsme se na naší dnešní trase již mnohokrát setkali, zde protéká rozsáhlou Stráženskou slatí, jejíž německý název Weigerfilz (tedy „Rybniční slať“) odkazuje na již zmíněný rybník/vodní nádrž, která v minulosti zatopila severovýchodní část slatě. Červená značka nás nakonec dovede zpátky k silnici I. třídy č. 4, kterou zde musíme podejít krátkým tunelem. V těchto místech se nacházela z dnes již zmizelých osad Dolní Silnice (Landstrassen), která stejně jako ostatní osady v okolí zanikla v souvislosti s vybudováním nepřístupného pohraničního pásma. Dodejme, že zatímco část známá jako Dolní Silnice se nacházela v místech, kde právě stojíme, tzv. Horní Silnice ležela o něco výše přibližně v místech, kde se dnes nachází areál bývalého hraničního přechodu Strážný/Phillippsreut.

Další úsek cesty nás povede nejprve po červené značce až k rozcestí U krmelce. Všimnout si zde můžeme poměrně výrazných zbytků původní silnice (či spíše cesty) směřující ze Strážného do Kunžvartského sedla. Z rozcestí poté pokračujeme po červené a žluté značce vzhůru po západním úpatí Obecního vrchu až k „nouzovému nocovišti“, odkud nás žlutá značka po dalším přibližně kilometru cesty dovede až na náměstí ve Strážném, kde jsme náš dnešní výlet zahájili.