Zadní Zvonková – Pestřice – Moldaublick a zpět (8 km, 3:00 h, ↗ 220 m, ↘ 220 m)
Pravý břeh Lipenské přehrady byl po dlouhých čtyřicet let existence železné opony pro obyčejného smrtelníka nepřístupným územím. Teprve po roce 1990 se do těchto míst začal opět vracet život. Díky si však zdejší krajina dodnes zachovala svou ryzí krásu. Proto je možné pravý břeh Lipna právem považovat za jeden z nejkrásnějších koutů jižní části Šumavy, který je navíc díky své poměrně nesnadné dosažitelnosti stále relativně málo navštěvovaným (a tím pádem i klidným místem). Abychom se sem dostali, musíme využít buď jednoho ze tří přívodů, spojujících pravý a levý břeh (Horní Planá – Bližší Lhota, Dolní Vltavice – Kyselov a Framburk – Frýdava), nebo musíme zdlouhavě objíždět celou nádrž (buď „horem“ přes novou Pec nebo „spodem“ přes Lipno nad Vltavou). V každém případě zvolíme-li druhou možnost, pak teprve si uvědomíme, jak obrovskou plochu Lipenská přehrada vlastně zaujímá.
Náš výlet nás zavede do místa, kde kdysi stávala dnes již zaniklá obec Zvonková. Odtud pak budeme pokračovat dále až do Rakouska, odkud se naskýtá jeden z nejkrásnějších výhledů na celou oblast v okolí Lipenské nádrže. Výchozím bodem pro nás bude osada Bližší Lhota, kam se můžeme přeplavit (i s autem) pomocí přívozu z Horní Plané, případně sem můžeme i dojet přes Novou Pec (z Horní Plané je to sem po silnici přibližně 20 km). Z Bližší Lhoty dále pokračujeme po silnici směrem k jihu. Tato silnice nás nejprve zavede do tzv. Přední Zvonkové, které tvořila jednu ze dvou částí již zmíněné obce. Na rozdíl od Zadní Zvonkové, do které se dostaneme o další 2 kilometry dál, nezanikla Přední Zvonková docela. Původní zástavbu zde však nehledejme, neboť ta byla kompletně zlikvidována a na místě bývalé vsi dnes najdeme jen budovy jakéhosi zemědělského podniku.
Zvonková (Glöckelberg) byla založena v roce 1670 coby dřevařská a uhlířská osada knížetem Janem Kristiánem z Eggenbegu. Dodnes se dochovaly hned čtyři různé příběhy vážící se k tomu, jak vesnice přišla ke svému jménu. Podle prvního z nich posloužily jako inspirace okolní kopce ve tvaru zvonů, čehož si prý všiml již sám zakladatel vesnice kníže Eggenberg. Druhý příběh hovoří o tom, že vesnice byla pojmenována po kytičce lučních zvonků, které místní obyvatelů darovali knížeti Eggenbergovi při jeho návštěvě tohoto kraje. Třetí příběh se pak váže ke skutečnosti, že tudy probíhala jedna z pobočných větví pasovské „Zlaté stezky“, po níž se vozilo zboží z Pasova do Čech. Název vesnici prý daly zvonky na povozech obchodníků, kteří se po stezce pohybovali. Konečně čtvrtá pověst vypráví o tom, jak tudy na konci třicetileté války postupovala švédská vojska i s bohatou válečnou kořistí. Kola vozů se ale bořila ve zdejší bažinaté půdě, a tak museli vojáci část své kořisti zanechat na místě. Mezi zanechanými věcmi byl i starý zvon, který místní obyvatelé později objevili při rekonstrukci zdejší silnice. Ať už to tedy bylo tak či onak, pravdu se dnes již stejně nedozvíme.
Zmíněná pasovská obchodní cesta („Zlatá stezka“) fungovala až do roku 1692, kdy byl dovoz bavorské soli do Čech zakázán. Protože rod Eggenbergů vymřel po meči, přešla Zvonková v roce 1716 do majetku rodu Schwarzenbergů. Nedlouho poté se již hovoří o Přední Zvonkové (Vorder Glöckelberg) a Zadní Zvonkové (Hinter Glöckelberg). V letech 1788 – 1794 byla zdejší původní dřevěná kaple nahrazena barokním kostelíkem sv. Jana Nepomuckého. Ve stejném roce (1794) pak byla ve vesnici založena i škola. Podstatné rozšíření obce nastalo po roce 1791, kdy byl zprovozněn Schwarzenberský plavební kanál, jehož koryto procházelo přímo středem vesnice. V roce 1876 vypukl v obci požár, jemuž padl za oběť místní kostel. Ten však byl v letech 1878 – 1880 obnoven a přestavěn v novogotickém stylu (tedy přibližně tak, jak jej známe dnes). Že Zvonková nebyla vůbec malou obcí dokládá skutečnost, že v roce 1930 zde stálo 232 domů, v nichž žilo 1306 obyvatel (z toho 1295 Němců). Fungovalo zde několik hostinců, obchodů a mlýnů, dále se zde nacházela například pila pošta či spořitelna. Do té doby téměř idylický rozvoj obce však zpřetrhala 2. světová válka a následně nástup komunismu v Československu. Po odsunu německého obyvatelstva byla takřka vylidněná obec dosídlena nově příchozími českými osadníky. Avšak jejich pobyt zde neměl dlouhého trvání. V roce 1951 zde Zvonková stala součástí nepřístupného pohraničního pásma, a její obec samotná byla opět vysídlena – tentokrát už definitivně. V následujících letech byla naprostá většina budov zbořena. Zůstal jen kostel, bývalá fara a dva další domy. Kostel se však pomalu měnil v ruiny, takže v 80. letech z něj zbývalo již jen torzo (střecha se propadla a uvnitř chrámového prostoru rostly stromy). Po pádu železné opony byl z iniciativy bývalých německých rodáků v letech 1990 – 1992 zrekonstruován do své původní podoby.
Zvonková byla v minulosti působištěm hned několika významných osobností, které si během naší návštěvy zde stojí za to připomenout. Prvním z nich byl Johannes Urzidil (1896 – 1970), německy píšící básník a spisovatel, který sem poprvé zavítal v roce 1933 a zdejší kraj mu tak přirostl k srdci, že mu věnoval i několik svých děl. Druhou významnou osobností byl páter Engelmar Unzeitig (1911 – 1945), který sem přišel v roce 1940 vykonávat funkci faráře. Ve svých projevech se otevřeně stavěl proto nacismu, díky čemuž byl v roce 1941 zatčen gestapem a odeslán do koncentračního tábora Dachau. V roce 1944 v táboře vypukla epidemie tyfu, která se naprosto vymkla kontrole. Páter Unzeitig se sám přihlásil k opatrování nemocných spoluvězňů. Zákeřnou nemocí se však záhy sám nakazil a zemřel krátce před osvobozením tábora 2.3. 1945. Pro svou činnost byl svými spoluvězni nazýván „Anděl z Dachau“.
Pro další etapu našeho dnešního výletu můžeme zvolit ze dvou možností. Ze Zvonkové se můžeme vydat dál autem, přejet hranici na hraničním přechodu Zadní Zvonková/Schöneben a odtud pak dále pokračovat na velké parkoviště v nedaleké vísce Schöneben. Druhou možností je auto nechat v Zadní Zvonkové a dále pokračovat pěšky. V tomto případě můžeme jít po již zmíněné silnici, která je až téměř k samotné hranici značena červenou turistickou značkou (ta se pak odděluje a pokračuje dál směrem na Smrčinu). Jinou možností (klidnější, avšak v závěrečná části orientačně poněkud náročnější) je vydat se ze Zadní Zvonkové po modré podél Schwarzenberského kanálu. Tato cesta nás zavede až k hraniční říčce Pestřice a odtud pak dál do osady Sonnenwald. Zde tok plavebního kanálu (a modrou značku) musíme opustit a po neznačené cestě stoupat přímo do kopce nad námi. Ať už však zvolíme jakoukoliv z popisovaných variant, všechny nás nakonec dovedou k rozhledně Moldaublick, nacházející se na severním okraji plochého hřebene vrcholu Sulzberg (1041 m). Po druhé světové válce se na tomto místě scházeli vysídlení němečtí obyvatelů, kterým se odtud otevíral výhled na jejich bývalou domovinu. Postupem času ale vzrostlé strom výhled zakryly, a tak bylo rozhodnuto postavit zde rozhlednu. Ta byla dokončena v roce 1967. Z vrcholu rozhledny se tak otevírá nádherný výhled především směrem do Čech. Můžeme odtud spatřit prakticky celou obrovskou plochu Lipenské přehrady s městečky Horní Planá a Černá v Pošumaví na jejím břehu, hraniční hřeben Smrčiny (Hochficht, 1338 m n.m.) a Hraničníku (Reichelsberg, 1281 m n.m.) a na opačné straně pak tzv. Svatotomášské pohoří s vrcholem Vítkův kámen (1035 m n.m.).
U rozhledny Moldaublick můžeme nás dnešní výlet ukončit. Pokud však máme čas a chuť, můžeme odtud pokračovat po lesní silničce, která nás po přibližně 2.5 km dovede ke druhé rozhledně označené jako Alpenblick. Ta byla vystavěna v roce 2009 a nachází se na západním okraji vrcholové oblasti Sulzbergu. Zatímco z Moldaublicku se otevíral výhled směrem do Čech, z Alpenblicku můžeme (jak již název napovídá) za jasného počasí pozorovat hřebeny Rakouských a Bavorských Alp.
