Syrakusy (Siracusa) se nacházejí na jihovýchodě Sicílie na pobřeží Jónského moře. Jejich název je dodnes záhadou, neboť teorií o jeho vzniku existuje nepřeberné množství. Podle jedné z nich je jméno města odvozeno od fénického názvu, který by bylo možné přeložit jako „Skála racků“. Město bylo založeno kolem roku 730 př. n. l. řeckými osadníky z Korintu. Díky své strategicky významné poloze se postupně rozrostly v prosperující obchodní centrum a posléze i v nejvýznamnější městský stát nejen Sicílie, ale i celého „Velkého Řecka“ (Magna Graecie), neboť se časem staly většími, bohatšími a mocnějšími než samotné Athény. V období vrcholné prosperitu zde údajně žilo kolem 300 000 obyvatel, což je pro srovnání přibližně trojnásobek současného stavu. Největším konkurentem Syrakus v boji o nadvládu nad Středomořím bylo starověké Kartágo, které však bylo Syrakusami poraženo v námořní bitvě u Himéry (480 př. n. l.). Později se Syrakusy vypořádaly i se svým druhým velkým konkurentem, kterým byly Athény, jež byly poraženy v letech 415 – 413 př. n. l. v rámci tzv. peloponéské války, v níž byly Syrakusy spojencem Sparty. V této době msto navštívila také celá řada významných antických myslitelů a umělců, k nimž patří například dramatik Aischylos či filozofové Platón a Xenofón. Zřejmě nejznámější a nejvýznamnější osobou, která je se starověkými Syrakusami spojena, je ovšem Archimédes, který se zde narodil v roce 287 př. n. l. a který svými vynálezy (mimo jiné) pomáhal při obraně města před námořním útokem Římanů (v rámci druhé punské války, v níž stálo město na straně Kartága), kdy údajně pomocí odrazu slunečních paprsků na vyleštěných štítech vojáků zapaloval nepřátelské lodě. Konečné porážce Syrakus ovšem nezabránil a sám byl navíc při obléhání města zabit. I když si Syrakusy i poté udržely status hlavního města římské samosprávy, během následujících let upadaly (i tak o nich ovšem slavný římský řečník Cicero prohlásil, že jsou největším a nejkrásnějším z „řeckých“ měst). Labutí písní za slavnou antickou érou Syrakus pak jejich vyplnění Vandaly a Góty v roce 400 n. l. Ke své původní slávě se město nakrátko vrátilo v letech 663 – 669, kdy z něj císař Konstantin II. učinil hlavní město Byzantské říše. V roce 878 byly Syrakusy dobyty Saracény, kteří byli roku 1086 vytlačeni Normanským vévodou Rogerem I. V následujících obdobích se v nadvládě nad městem vystřídali panovnické dynastie Aragonských, Štaufských a Anjou následované španělskými Habsburky, z nichž každá zde po sobě něco zanechala. V roce 1693 však Syrakusy zasáhlo ničivé zemětřesení, které zcela změnilo tvář města, které po svém znovuobnovení získalo svou barokní tvář. Podobnou pohromou pak bylo spojenecké bombardování města v rámci příprav invaze na Sicílii v roce 1943.

Vůbec nejstarší část města se nachází na ostrůvku Ortigia, který je se zbytkem pobřeží v současnosti spojen dvojicí mostů. Než sem však zavítáme, navštívíme nejprve čtvrť Neapolis, nacházející se na jihozápadním okraji Syrakus, neboť právě zde se nachází největší koncentrace antických památek. Z nich zřejmě největší chloubou je řecké divadlo (Teatro Greco) založené v roce 470 př. n. l., které je svou kapacitou kolem 15 000 diváků největším zařízením svého druhu na celé Sicílii. V době vrcholné slávy se zde hrály hry všech významných dramatiků včetně Sofokla, Euripida a Aischila, který zde navíc mnohá ze svých děl osobně uváděl. Divadlo je dodnes využíváno k pořádání různých kulturních akcí, což je na jednu stranu dobře, avšak na stranu druhou se nelze ubránit velmi smíšeným pocitům, kdy zde instalovaná moderní plastová sedadla působí v antickém amfiteátru skutečně nepatřičným dojmem.

V těsném sousedství divadla se nacházejí vápencové lomy, které byly v době antiky využívány jako zdroj stavebního kamene. V důsledku těžby zde vznikly rozsáhlé umělé jeskyně, z nichž tou nejznámější je Ucho Dionýsovo (Orecchio di Dionisio), která tak byla pojmenována v roce 1608 malířem Caravaggiem po zdejším vládci a tyranovi Dionýsovi I. (432 – 367 př. n. l.). Podle legendy zde museli po prohrané námořní bitvě sedm let otročit tisíce athénských zajatců. Ti se mezi sebou tajně začali domlouvat na možném útěku. Jeskyně má však díky svému tvaru (který skutečně připomíná stavbu lidského ucha) extrémně dobrou akustiku, takže i velmi tichý zvuk je zde značně zesílen. A právě tento efekt (který si zde ostatně lze dodnes vyzkoušet) se stal zdejším vězňům osudným, neboť přestože se domlouvali šepotem, byly jejich plány vyslechnuty strážemi, které je samozřejmě okamžitě překazili.

Povaha a zdejšího tyrana Dionýsa je navěky zachycena i v další legendě, která vypráví o chorobném strachu tohoto vládce o svou vládu a život, neboť prý nikomu nemohl věřit. Když mu jeho dvořan Damoklés řekl, že jistě nikdo není šťastnější než on, odvětil mu Dionýsos: „Chceš ochutnat mé štěstí?“. Následně jej nechal na hostině obklopit bohatstvím a lahůdkami, avšak současně nad jeho hlavu nechal umístit meč zavěšený na jediné koňské žíni. Díky tomu Damokles rázem zapomněl na všechno bohatství, které jej obklopovalo, a strachoval se o svůj život. Odtud pak pochází dodnes používané úsloví „Damoklův meč“.

Ve druhé části zdejšího archeologického areálu (na druhé straně silnice) narazíme nejprve na rozsáhlý Hieronův oltář (Ara di Ierone), který byl součástí většího kultovního komplexu zasvěceného vládci bohů Diovi. Pojmenován je po dalšími syrakuském tyranovi ze 3. století př. n. l. Hieronovi II., který zde údajně nechal obětovat 450 volů. Svými rozměry 200 x 22 metrů se jedná o vůbec nevětší obětní olář celého antického světa. O něco dále se nachází římský amfiteátr (Amfiteatro Romano), který byl v průběhu 3. století n. l. z větší části zahlouben do zdejší skály a využíván ke gladiátorským západům a vozatajským závodům.

Ze světa antických vykopávek se již nyní pomalu vydejme do samotného centra města. Ještě než sem však vyrazíme, zastavme se u v současné době zřejmě nejvýraznější dominanty Syrakus, kterou je obrovská moderní bazilika Plačící Panny Marie (Basilica Santuario della Madonna delle Lacrime). Tato mohutná železobetonová stavba ve tvaru pyramidy (či podle některých „obráceného zmrzlinového kornoutu“) začala být budována v roce 1954 podle návrhu architektů Michela Andraulta a Piera Parata a to v souvislosti s údajným zázrakem, při němž ikona Madonny Neposkvrněného srdce prolévala slzy. Stavba chrámu byla dokončena až v roce 1994, kdy byla bazilika současně vysvěcena papežem Janem Pavlem II.

Pevninská část Syrakus je s historickým jádrem propojena dvojicí mostů, z nichž ten novější – Ponto Umbertino – překračuje malý umělý ostrov, na němž nám jakoby na pozdrav před vstupem do starého města kyne socha nejslavnějšího rodáka – Archimeda. První památka, na kterou zde narazíme, jsou pozůstatky Apollónova chrámu (Tempio di Apollo) nacházející se na náměstí Piazza Pancali, který je nejstarší dochovanou svatyní na Sicílii (založen byl kolem roku 580 př. n. l.). Původní chrám prošel několika proměnami, kdy byl nejprve v pozdním období Římské říše (v rámci „pronásledování pohanů“) přeměněn na kostel, po dobytí ostrova Araby se stal mešitou, aby byl později opět proměněn na kostel.  Bulvár Corso Giacomo Matteotti nás záhy dovede na Archimédovo náměstí (Piazza Archimede), jehož dominantou je monumentální Dianina fontána (Fontana di Diana) z let 1906 – 1907 znázorňující antickou bohyni lovu Dianu s lukem a psem. U jejích nohou pak leží nymfa Arethusa a vodní bůh Alphéé, o nichž si ovšem více povíme až za chvíli.

Úzkými křivolakými uličkami se propleteme až do samého srdce historické části Syrakus, kterým je bezesporu náměstí Piazza Duomo na kterém se nachází zdejší katedrála Narození Panny Marie (Cattedrale della Natività di Maria Santissima) známá jednoduše jako Duomo di Siracusa. Jednou z největších pozoruhodností této katedrály (minimálně z architektonického hlediska) je skutečnost, že se nachází na místě starého antického chrámu z 5. století př. n. l., který je zmiňován například Platónem a Cicerem. Pobořené sloupy tohoto chrámu pak byly začleněny do zdí křesťanské katedrály založené v 7. století n. l. sv. Zosimem a dodnes je lze vidět jak zvenčí, tak i zevnitř. Katedrála byla v roce 878 přeměněna na mešitu a později opět na kostel poté, co v roce 1085 Roger I. Sicilský město dobyl zpět do rukou křesťanů. Svou současnou podobu má z barokní přestavby z let 1725 – 1753 jako následek již zmíněného ničivého zemětřesení, které město postihlo v roce 1693. Z náboženského hlediska je pak největší zajímavostí skutečnost, že jsou zde uloženy ostatky světice sv. Lucie, která je považována za patronku města. Svaté Lucii je pak zasvěcen i další barokní kostel (Chiesa di Santa Lucia alla Badia) nacházející se v těsném sousedství katedrály.

Od katedrály to již není daleko k nábřeží, kde z nitra země na povrch vyvěrá Arethusin pramen (Fonte Arethusa). Nymfa Arethusa byla společnicí bohyně lovu Artemis (v římské mytologii Diany). Podle staré báje očarovala svou krásou vodního boha Alfeia, který se jí následně začal dvořit. Arethusa před ním proto utekla na syrakuský ostrov Ortigia kde požádala Artemis, aby ji přeměnila v pramen. A tak se také stalo. Legenda dále praví, že Alfeiova láska neznala hranic, neboť se mořem dostal až do nového pramene a vody své i své vyvolené tak propojil. Unikátem tohoto místa jsou pak porosty papyru (šáchor papírodárný – Cyperus papyrus), neboť se jedná o jedno z mála míst v celé Evropě, kde se tato rostlina vyskytuje přirozeně.

Budeme-li pokračovat po nábřeží dál, ocitneme se úzkém výběžku pevniny, označovaném někdy jako mys Maniace, na jehož nejzazší části se rozkládá hrad Castello Maniace. V letech 1232 – 1240 jej nechal ostavit císař Fridrich II. na místě starší pevnosti vybudované zde byzantským generálem Georgisem Maniakesem (odtud pak pochází i jméno hradu), která velel invazi do Syrakus v roce 1038. Od 14. století hrad sloužil jako rezidence sicilských královen, zatímco později byl naopak využíván jako vězení. V 16. století se stal součástí opevnění chránícího zdejší přístav, avšak v roce 1704 byl vážně poškozen při výbuchu zde uskladněného střelného prachu. Areál hradu je dodnes využíván armádou, proto je veřejnosti přístupný pouze částečně.