Návštěvou starověkých Syrakus jsme završili naše putování po krásách Sicílie. Nyní se tedy již pojďme přesunout do druhé oblasti, jíž je věnován tento cestopis. Touto oblastí jsou Liparské ostrovy. Na ostrovech tohoto souostroví se nenachází žádné letiště, avšak díky své bezprostřední blízkosti k Sicílii se sem dá i tak dostat rychle a pohodlně. Dopravní spojení se Sicílií zajišťují lodě a trajekty, z nichž naprostá většina vyplouvá z přístavu Milazzo na severním pobřeží Sicílie. Kromě toho existují spoje i z jiných měst (například z Palerma, Messiny či Katánie), které jsou však mnohem méně časté. Kromě klasických trajektů je spojení zajišťováno rychlými křídlovými čluny známými jako „aliscafo“, kterým cesta ze Sicílie na ostrovy zabere přibližně tři čtvrtě hodiny v závislosti na tom, na který z ostrovů máme zrovna namířeno. V sezóně vyplouvá kolem 16 spojů denně, avšak za nepříznivého počasí se může stát, že trajekty naopak nevyplují vůbec.
Naší cestu po Liparském souostroví zahájíme na ostrově Vulcano (Isola di Vulcano), který je ze všech ostrovů Liparského souostroví nejblíže sicilské pevnině, od níž jej dělí vzdálenosti přibližně 20 kilometrů. O sopkách a sopečné činnosti jsem toho v rámci svých cestopisů napsal již nespočet, a nyní tedy máme příležitost navštívit místa, která dala vzniknout označení „vulkán“, který byl pak následně převeden i do názvu související přírodní vědy – vulkanologie. Ihned poté, co ve zdejším přístavu vystoupíme na břeh, nás při prvním nádechu doslova praští přes nos výrazný zápach sirných plynů, který nám jasně napovídá, že jsme vkročili do míst s dosud aktivní sopečnou činností. Krátce na to již můžeme pozorovat i její přímé projevy, kterými jsou bublající sirná bahenní jezírka, jenž byla dlouhou dobu využívána k léčebným účelům. Bohužel, tento areál byl před několika lety uzavřen a nyní je oficiálně nepřístupný. Záhy však zjistíme, že si značná část návštěvníků ostrova z uzavření areálu a zákazu vstupu příliš hlavu nedělá. Neláká-li nás naložit své tělo do horkého, štiplavě páchnoucího bahna, můžeme alespoň vystoupat po úzké stezce až na vrchol pestře barevného skaliska, z jehož vrcholu se otevírá výhled na celý přístav, zdejší pláž a pochopitelně i na zdejší sopku Vulcano, která tomuto výhledu zcela dominuje a jejíž vrchol bude i hlavním cílem našeho pobytu na ostrově. Jiným zajímavým projevem sopečné činnosti jsou výrony sirných sopečných plynů na dně zálivu. Tyto vývěry nalezneme na tzv. bílé pláži („Spiaggia delle Acque Calde“), kde poskytují přírodní perličkovou koupel. Kromě ní se zde ovšem nachází i tzv. černá pláž („Spiaggia delle Sabbie nere“) nacházející se na opačné straně šíje spojující hlavní část ostrova s poloostrovem Vulcanello. Původně se přitom jednalo o samostatný ostrůvek, který se vynořil nad hladinu moře v průběhu erupce v roce 183 př. n. l. a k hlavní části ostrova byl připojen proudem lávy teprve v polovině 16. století.
Vulcano: termální jezírko donedávna využívané k léčebným a lázeňským účelům
Vulcano: termální jezírko donedávna využívané k léčebným a lázeňským účelům
Vulcano: Porto di Levante
Vulcano: večerní soumrak na pláži Spiaggia delle Sabbie nere
Na vrchol Vulcanella sice nevede žádná „oficiální“ cesta, avšak i tak jeho návštěva rozhodně stojí za to. Rozhodneme-li se vypravit do těchto míst, je potřeba počítat s tím, že výstup je orientačně poněkud náročnější. Východnější z obou cest na vrchol, které jsou vyznačeny na mapách, totiž ve skutečnosti vůbec neexistuje. Na druhou, západněji položenou trasu, se zase lze dostat pouze tak, že prolezeme dírou v plotě. Samotný výstup není nijak náročný a jediným rizikem, s nímž je potřeb počítat, je sypký sopečný materiál, na kterém se dá (vzhledem ke strmosti některých partií) snadno uklouznout. Dostaneme-li se až nahoru, můžeme snadno obejít původní vulkanickou kalderu, z jejíhož okraje se střídavě otevírají výhledy jak na sopku Vulcano, tak i na sousední ostrov Lipari, který se odtud nachází, co by kamenem dohodil.
Vydejme se však nyní již na vrchol samotného Vulcana, který je jednoznačně největším turistickým lákadlem celého ostrova. Trasa pro výstup se klikatí po severovýchodním úbočí sopky a k jejímu začátku nás z přístavu snadno dovedou směrové ukazatele. V tomto ohledu je potřeba zmínit, že trasa je otevřena střídavě pro výstup a sestup, kdy v určitém časovém úseku je možné jít směrem nahoru, zatímco v jiných zase naopak dolů. Směr, kterým je stezka právě v provozu, signalizuje semafor umístěný právě na jejím začátku. I kdy je tento výstup ve srovnáním s cestou na Vulcanello poněkud jinou ligou, ani zde nejde o nic extra náročného. Největší komplikací je pak opět hlavně sypky sopečný materiál, na kterém se dá snadno uklouznout. Tímto způsobem se dostaneme až na okraj zdejšího kráter známého jako Gran Crátere, který dosahuje průměru přibližně 500 metrů a hloubky kolem 80 metrů. Právě odtud se pak otevírá jeden z nejlepších výhledů na zbytek ostrova Vulcano, avšak spatřit odtud můžeme i další ostrovy souostroví – zejména pak ostrovy Lipari a Salina ale vidět je za dobrých podmínek i vzdálenější Panarea a Stromboli. Kromě výhledu na tomto místě můžeme obdivovat i prakticky neustále aktivní výdechy sopečných plynů (tzv. solfaraty), jejichž okolí je zbarveno sytě žlutě od vysrážené síry. Stezka nás pak povede po západním okraji kráteru a po dalším, byť mnohem mírnějším, stoupání nás nakonec dovede až k nejvyššímu místu celého sopečného kuželu, které se nachází ve výšce 391 m n. m.
Vulcano: vulkán Vulcano – nejvýraznější dominanta stejnojmenného ostrova
Vulcano: výhled na přístav Porto di Levante a kráter Vulcanello z úbočí sopky Vulcano
Vulcano: Gran Cratere
Vulcano: Gran Cratere
Díky své sopečné aktivitě se od starověku věřilo, že se v nitru dýmající hory nachází dílny boha ohně Héfaista, neboť se odtud podle legend ozývalo bušení kladiv, které chvílemi rozechvívalo celý ostrov. Římským protějškem Héfaista byl Vulkán, jehož jméno následně přejala jak hora, tak i celý ostrov. Ostrov byl po staletí neobydlený, a tak první zdokumentovaný výstup na vrchol sopky pochází až ze 13. století, kdy jej absolvoval mnich Burchard de Mont Sion v rámci své cesty ze severního Německa až do Svaté Země (tj. do Jeruzaléma), odkud pak pokračoval dál až do dnešní Arménie. Od 18. století pak ostrov sloužil k těžbě a zpracování síry, k čemuž byla využívána nucená práce vězňů. V roce 1888 se odehrála velká (a do dnešních dnů také poslední) erupce sopky, která trvala po dva další roky a při které docházelo k vyvrhování značného množství pyroklastického materiálu, popela a sopečných pum, které měly údajně průměr až jeden metr. Tato erupce zničila zde vybudovaná zařízení, a tím těžbu ukončila. Teprve poté se na ostrova začali na přelomu 19. a 20. století usazovat první zemědělci od poloviny 20. století se ostrov stal i stále častěji navštěvovaným turistickým cílem. Zdejší erupce v roce 1888 byla podrobně pozorována a popsána italským knězem a vědcem Giuseppem Mercallim, který následně na základě těchto pozorování (společně s nedalekou sopkou Stromboli) definoval základní typy vulkanických erupcí, čímž položil základy moderní vulkanologie. Na úplný závěr pak ještě dodejme, že i když je v současnosti sopka spící, její aktivita je nepřetržitě monitorována zdejší vulkanologickou observatoří, která sídlí přímo v městečku Vulcano Porto.
Giuseppe Mercalli a základy moderní vulkanologie
Giuseppe Mercalli se narodil 21. května 1850 v Miláně. Kromě kariéry římskokatolického duchovního vystudoval geologii, kterou později sám vyučoval na univerzitě v Neapoli. Na základě svých pozorování výbuchů sopek Stromboli a Vulcano na Liparských ostrovech definoval dva typy vulkanických erupcí („vulkánskou“ a „strombolskou“), které následně popsal v díle „Sopky a sopečné jevy v Itálii“ (I vulcani e i fenomeni vulcanici in Italia) a které se staly základem dodnes používané kategorizace sopečných výbuchů. V tomto ohledu pak dodejme, že v současnosti používaná klasifikace zahrnuje všeho všudy pět základních typů sopečných erupcí, a sice havajskou, strombolskou, vulkánskou, pliniovskou a peléskou. Havajský typ erupce je ze všech uvedených typů nejklidnější, neboť má primárně výlevný charakter. Dochází k němu v případě málo viskózních (a tedy dobře tekoucích) láv s nízkým obsahem sopečných plynů. Charakteristickou ukázku tohoto typu erupce produkují štítové sopky na Havajských ostrovech (například Kilauea). Strombolský typ erupce se vyznačuje krátkými, rytmicky se opakujícími výbuchy expandujících plynů, které jsou doprovázeny lávovými fontánami a vyvrhováním materiálu do nejtěsnějšího okolí sopečného kráteru. Díky tomu, že láva je v tomto případě stále málo hustá, nedochází k větší akumulaci tlaku uvnitř sopky, a erupce jsou proto stále nejsou příliš nebezpečné. Vulkánská erupce již představuje přechodný typ od výlevných k explozivním erupcím. Magma v tomto případě již obsahuje větší množství sopečných plynů, které v kombinaci s jeho větší hustotou nemohou ze sopky volně unikat. Uvnitř vulkánu tak postupně narůstá tlak, který je následně uvolněn při explozivním výbuchu. Sopka obvykle vychrlí mrak sopečného popela a současně dochází k vyvrhování sopečných pum, které mohou zasáhnout i okolí do vzdálenosti několik kilometrů od sopky. Ještě silnější pak jsou erupce pliniovského typu, k nimž dochází v případě velmi málo viskózního magmatu, které je současně velmi bohaté na sopečné plyny. V tomto případě dochází k vyvržení vysokého sloupce sopečného materiálu, jehož výška může dosahovat i několik desítek kilometrů. Území pod tímto mrakem je pak doslova zasypáno tzv. sopečným spadem, který je kromě sopečného popela tvořený struskou a pemzou. Právě takový osud potkal římská města Pompeje a Herculaneum při výbuchu sopky Vesuv v roce 79 n. l. Své jméno získal tento typ erupce po Pliniovi mladším, který tuto událost jako očitý svědek podrobně popsal. Vůbec nejnebezpečnějším jsou pak erupce peléského typu, při nichž dochází ke vzniku proudy pyroklastického materiálu, které jsou tvořeny horkými sopečnými plyny, popelem a struskou. Tato sopečná lavina se pak šíří po úbočí vulkánu a ničí vše co jí přijde do cesty. Poprvé byl tento typ erupce popsán při výbuchu sopky Mont Pelée na Martiniku v roce 1902. Vraťmě se však zpět k osobě Giuseppe Mercalliho. Kromě pozorování sopek totiž navrhl i stupnici intenzity zemětřesení, které dodnes nese jeho jméno (Mercalliho stupnice). Tato stupnic vychází ze sledování přímých škod způsobených zemětřesením (neboť vznikla v době, kdy ještě neexistovaly přístroje k měření síly otřesů). Ve své původní podobě se skládala z deseti stupňů, k nimž byly v roce 1902 přidány ještě další dva stupně. Giuseppe Mercalli zemřel tragicky v roce 1914, kdy na sebe pravděpodobně převrhl hořící petrolejovou lampu. Existují však domněnky, podle nichž byl Mercalli zavražděn a následný požár měl jen zamaskovat stopy po tomto zločinu.
Giuseppe Mercalli (1850 – 1914)
[Wikipedia Commons, public domain]