Národní park Zion se rozkládá na ploše 593 km2 na rozhraní tří geografických oblastí: Coloradské plošiny (Coloredo Plateau), Velké Pánve (Great Basin) a Mohavské pouště (Mojave Desert). Z Las Vegas je to sem přibližně 160 mil (257 km), během nichž nejprve opustíme Nevadu a vjedeme do dalšího státu – Arizony. Ale jen nakrátko, protože za pár chvil Arizonu opět opustíme, znovu překročíme hranici, čímž se dostaneme na území státu Utah. Odtud pak pokračujeme až do městečka Springdale, jenž je jakousi vstupní bránou do národního parku. Oba ze zdejších kempů jsou ovšem plně obsazeny a tak nám nezbývá, než hledat ubytování jinde. Končíme tedy v soukromém kempu situovaném v blízkosti obchodu u východního vjezdu do parku, kam se lze dostat po bláznivě se klikatící silničce kroutící se vzhůru na náhorní plošinu. Silnice je přitom občas vytesána přímo do skalní stěny a několikrát vede i dlouhými tunely. V dalším úseku, vedoucím právě jedním z těchto tunelů, je provoz dokonce řízen jen kyvadlově. Tunel, který byl skrze skalní stěnu proražen v roce 1930, je totiž tak úzký, že by se sem dvě auta vedle sebe prostě nevešla (tunel má na délku více než míli). A tak je provoz řízen dvojící rangerů navzájem propojených pomocí vysílačky. Kemp má velmi příjemnou atmosféru dýchající starými časy kovbojů a divokého západu. Tento dojem pak ještě posiluje dřevěná ohrada, v níž se pase stádo koní.
Evropané se do této oblasti dostali poprvé v roce 1776, kdy tudy procházela dvojice františkánských misionářů Silvestre Vélez de Escalante a Francisco Atanasio Dominguez. Později sem ze Salt Lake City přišli první mormonští osadníci, kteří roku 1847 sestoupili do údolí řeky Virgin River, a od počátku 50. let 19. století začali tuto oblast postupně osidlovat. Vlastní Zionské údolí pak bylo osídleno od roku 1863. Právě první mormonští osadníci dali tomuto místo jeho současné jméno Zion (česky Sion), jenž pochází z hebrejštiny a znamená „svaté místo“. Obdiv ke zdejší pestré a monumentální krajině se pak promítl i do názvů zdejších skalních útvarů jakými jsou například Angel’s landing (skalní monument vypínající se do výšky 130 metrů nade dnem Zionského údolí, jehož vrchol byl v roce 1926 zpřístupněn pomocí exponované stezky zajištěné řetězy a visutými lávkami), Court of Patriarchs (skupina tří skalních útvarů pojmenovaných podle tři biblických postav Izáka, Abraháma a Jacoba), či Great White Throne (jehož vrchol leží v nadmořské výšce 2056 m, 730 metrů nade dnem údolí; je jakýmsi symbolem celého národního parku Zion). Roku 1909 bylo toto území vyhlášeno národní památkou a o dalších deset let později (v roce 1919) bylo prohlášeno národním parkem.
Až do doby vyhlášení národního parku se jednalo o velmi málo navštěvované území, a to zejména pro jeho vzdálenost a špatné spojení s okolním světem. Teprve roku 1917 sem byla zavedena silnice. Ta dnes prochází podél již zmíněné řeky Virgin River a končí pod skalním amfiteátrem Temple of Sinewawa, v němž lze na jaře a v brzkém létě pozorovat krásný vodopád. Jeho jméno pochází od jednoho z bohů indiánů kmene Pajutů, který byl znázorňován jako kojot a který byl považován za stvořitele světa. Údolí je ovšem od dubna do října uzavřeno pro osobní automobily, a tak je v tomto období nutné využít místní shuttle busy (zdarma). Z „chrámu Sinewawy“ se lze vypravit po 1.5 km dlouhé nenáročné stezce Riverside Walk, jenž nás zavede až k začátku jedné z nejproslulejších částí parku Zion – úžině The Narrows. Údolí se zde totiž náhle prudce zužuje, takže řeka náhle zaplavuje celé dno kaňonu. Ten je v nejužších místech jen 6 metrů široký a z obou stran ohraničený téměř kolmými skalními stěnami sahajícími do výšky 610 metrů (při pohledu zdola to ovšem vypadá, jako kdyby se vypínaly až do nebes)! Soutěska je přístupná, avšak k její návštěvě je zapotřebí mít neoprenové boty (celou cestu se brodíme přímo v řece) a dvě hole pro udržení rovnováhy (proud v úžině je poměrně silný).
Jiným pozoruhodným místem (která najdeme poněkud dále po proudu řeky) je Weeping Rock (Plačící skála), což je skalní převis, pod nímž přímo ze skály vyvěrá vodní pramen. Odtud je pak možné pokračovat dál po úbočí strmého skalního srázu, z něhož se otevírají fantastické výhledy na hlavní část Zionského údolí. Tato stezka nás zavede až k ústí visutého údolí Hidden Canyon. Po jeho dně teče za normálních okolností potok, který je ale nyní téměř vyschlý, takže namísto souvislého toku jsou zde jen tu a tam kaluže vody. Cesta kaňonem je velmi krkolomná, neboť je nutné téměř neustále přelézat různé skály a balvany, jenž jsou navíc doslova vyleštěny kroky lidí, kteří tudy po desetiletí chodili před námi. Stezka pak končí v místě, kde je kaňon zatarasen vysokou skalní stěnou, obrovskými balvany a popadanými stromy, které brání v dalším postupu.
Ještě o něco dále po proudu řeky narazíme na Zion Lodge, jenž je jakýmsi středobodem a hlavním výchozím místem tras v údolí. Vypravit se odtud můžeme například ke skalním jezírkům Emerald Pools (Smaragdová jezírka). Každé z těchto tří jezírek je umístěno na skalnatém stupni, které sestupují kaskádovitě dolů do údolí a které jsou navzájem propojeny vodopády. Hned na začátku cesty vidím hlouček lidí, kteří se zájmem cosi sledují v trávě u cesty. Připojuji se k nim a záhy zjišťuje, že v trávě leze malý chřestýš. Další velmi atraktivní úsek cesty vede pod skalním převisem, z nějž padá do údolí vodopád, jímž člověk musí projít. Každý návštěvník zde tak má postaráno o malou přírodní sprchu. Postupně procházím kolem dvou jezírek a mířím k poslednímu a nejvýše položenému Upper Emerald Pool, které je ze tří stran sevřeno téměř kolmými stěnami skalního amfiteátru. Zde si opět všímám hloučku lidí, kteří cosi se zájmem sledují. V trávě vedle cesty leze velký chlupatý pavouk (asi sklípkan).
Prohlídka národního parku Zion ovšem nemusí končit jen návštěvou vlastního Zionského údolí, neboť i v jeho okolí lze najít místa, která rozhodně stojí za to navštívit. Jedním z nich jer například vyhlídka pojmenovaná jednoduše jako View Point, k níž se lze dostat po krátké stezce začínající u horního konce tunelu Mount Carmel Tunnel. Ze skalní plošiny se otevírá průhled kaňonem Pine Creek Canyon až do hlavního Zionského údolí. Všimnout si zde ale můžeme i mnoha bizarních skalních útvarů, přičemž na některých místech je vidět výrazné zvrstvení pískovce (z nichž jsou zdejší skály vytvořeny), zatímco jinde lze zase vidět útvary, jenž připomínají doslova jakousi zkamenělou řeku.
Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů („mormoni“)
S pojmem „mormoni“ se lze zejména v Utahu setkat prakticky na každém rohu. My se s ním setkáváme poprvé během návštěvy národního parku Zion, avšak provázet nás bude ještě na řadě dalších míst. Kořeny „mormonské“ Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů sahají do první poloviny 19. století a jsou spojeny se jménem Joseph Smith (1805 – 1844). Ten měl údajně několik vidění, v nichž se mu zjevil Ježíš Kristus. V roce 1827 sepsal „Knihu Mormonovu“ (odtud potom označení „mormoni“), která se stala základem učení jím založené Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (úředně zaregistrována v 1830). Pojem „svatí“ zde ovšem není chápan v klasickém například katolickém smyslu, ale jako „svatí“ jsou chápáni všichni členové církve. V čele církve pak stojí vůdce, který je chápán jako jakýsi „boží prorok“. Mormoni rovněž považují sami sebe za jedinou církev založenou přímo Ježíšem Kristem. Ačkoliv se považují za křesťany, jsou mormoni ostatními křesťanskými církvemi často označováni za sektu. To v kombinaci s jejich naprosto odlišným způsobem života vyvolalo záhy vlnu nevole a nenávisti ze strany příslušníků ostatních církví, která nakonec v roce 1847 vyústila v hromadný odchod zhruba 100 000 mormonů do pusté oblasti v okolí Velkého Solného jezera, kde bylo později založeno město Salt Lake City a stát Utah. Dodejme, že takto masivní přesun obyvatelstva nedokázala způsobit například ani kalifornská zlatá horečka, která vypukla přibližně ve stejné době. V roce 1850 podali mormoni žádost o přijetí „svého“ státu do Unie, který byl ale Kongresem odmítnut především pro mormony běžně praktikovanou polygamii. Situace se stala velmi vypjatou a nechybělo mnoho, aby v Utahu vypukla občanská válka zejména z důvodu stále narůstajících sporů mezi mormony a nemormonskými obyvateli. Mormoni sice na jednu stranu chtěli vstoupit do Unie, ale na druhou stranu chtěli co nejvíce omezit vliv federální vlády na jimi obývaném území, zatímco u nemormonských obyvatel vzbuzovaly odpor příliš striktní omezení vycházející z mormonského učení. V roce 1890 byla polygamie oficiálně zakázána, a Utah se tak o šest let později stal 45. státem Unie. Vliv „mormonské“ církve (k níž se v současné době hlásí skoro 70 % obyvatelstva Utahu) je v celém státě zřejmý i dnes, po více než 100 letech, což se projevuje (mimo jiné) například poměrně striktním omezení konzumace alkoholických nápojů.
