Brdy: geografická charakteristika
Brdy (též Brdská vrchovina) zahrnují horský masiv nacházející se v jihozápadní části Středočeského kraje sahající až za hranice kraje Plzeňského. Ačkoliv se nacházejí prakticky uprostřed Čech (tedy civilizací historicky výrazně pozměněného území), jsou současně jedním z člověkem nejméně ovlivněných území v Česku. Díky tomu Brdy představují naprosto jedinečný fenomén. Ve svém širším pojetí začínají u pražské Zbraslavi, odkud se táhnou v délce přibližně 65 kilometrů na jihozápad až téměř k údolí řeky Úslavy. Název pohoří pochází pravděpodobně od slova „brdo“ označující buď zalesněný kopec, nebo skálu ve tvaru tkalcovského hřebene. Z geologického hlediska sahá původ Brdského masivu do období starohor (proterozoika) a prvohor (paleozoika). Většinu zdejších vrcholů proto tvoří sedimentární horniny z kambria (před 570 – 510 miliony let). Nejvyšším bodem celé oblasti je plochý vrchol Tok, který svou výškou 865 m n. m. sice z celorepublikového hlediska nezaujímá nijak významné postavení, avšak i tak dělá z Brd nejvyšší ryze české (tedy nikoliv pohraniční) pohoří. I přes svou relativně malou výšku je pak Tok překvapivě 5. nejizolovanější horou Česka (topografická izolace představuje vzdálenost vrcholu k nejbližší vyšší hoře). Zajímavostí také je, že ačkoliv mají Brdy charakter členité vysočiny, představují prakticky jediné oreofytikum (tj. oblast s výskytem chladnomilné a typicky horské květeny) ve vnitrozemí Česka. Jinými slovy, zdejší květena svým charakterem (přechodem mezi tajgou a severskou tundrou) odpovídá stanovištím, která bychom jinde našli až v mnohem vyšších nadmořských výškách (například v Krkonoších nebo Jeseníkách). Tím se Brdy naprosto zásadně liší od jiných, byť podobně vysokých, pohoří jako je například České středohoří či naprostá většina Českomoravské vrchoviny.
Masiv Brd je pak možné dále rozdělit na několik částí. Hned v úvodu je ovšem potřeba upozornit na skutečnost, že oficiální geomorfologické členění se v případě Brd poměrně výrazně rozchází s členěním používaným v „běžném životě“. Také zde bude proto dána přednost jednoduššímu a (alespoň podle mě) realističtějšímu, byť neoficiálnímu členění, podle kterého lze celé pohoří rozdělit do tří částí na severní, střední a jižní Brdy. Severní Brdy (známé též pod názvem Hřebeny) se začínají zdvíhat na jižním okraji Prahy nedaleko od soutoku Berounky a Vltavy. Jejich nejvyšším vrcholem je Písek (691 m n. m.) na jehož vrcholu je umístěna zdaleka viditelná radarová věž řízení letového provozu České republiky. Jiným významným a velmi často navštěvovaný vrcholem je pak Plešivec (654 m n. m.) zdvíhající se podobně jako Písek nad Hostomicemi.
Severní Brdy jsou od zbytku pohoří odděleny výrazným průlomovým údolím říčky Litavky, za nímž následně navazují střední Brdy tvořící nejvyšší část celého masivu. Nejvyšším vrcholem je zde již jednou zmíněný Tok (865 m n. m.), avšak podobně vysoká je i nedaleká Praha (862 m n. m.). Kromě toto se zde nachází 8 (z celkových 10) brdských vrcholů přesahující nadmořskou výšku 800 metrů. Naprostá většina (kolem 70 %) území středních Brdy byla až donedávna součástí vojenského výcvikového prostoru (VVP Jince) a pro veřejnost tedy až na malé výjimky legálně nepřístupná (pomiňme teď skutečnost, že sem i přes zákaz mnoho lidí chodilo…). Poslední (a plošně nejmenší) částí jsou potom jižní Brdy, jejichž hranice vymezující je od středních Brdy je v tomto případě naprosto umělá, neboť ji tvoří silnice č. 19 mezi Rožmitálem pod Třemšínem a Spáleným Poříčím probíhající přes ploché sedlo u osady Teslíny. Nejvyšším vrcholem této části Brdy je pak Třemšín (827 m n. m.).
Vzhledem ke své poloze náleží celé území Brd k povodí Labe, a tím k úmoří Severního moře. Regionálně však vytváří poměrně výrazný předěl vymezující povodí Vltavy (na jihu a východě) a Berounky (na severu). Brdy jsou prameništěm celé řady potoků a menších říček, z nichž k nejvýznamnějším patří zejména Klabava vytékající z Padrťských rybníků a odtud pak pokračující dál přes Strašice a Rokycany až do Berounky. Druhou takovou říčkou je potom již jednou zmíněná Litavka pramenící na úbočí vrcholů Malý Tok, Hradiště a Brdce, odkud nejprve pokračuje podél úpatí Brd směrem k severovýchodu až na okraji Příbrami. Zde se její tok prudce stáčí k severu a následně v okolí Jinců prochází hluboce zaříznutým údolím prakticky napříč hlavním hřebenem Brd. Poté Litavka odtéká dále k severu, protéká Zdice a svou pouť končí v Berouně kde se vlévá do Berounky. Na území Brd se nenacházejí žádné přirozené vodní plochy (jezera), avšak současně zde můžeme najít celou řadu uměle vybudovaných rybníků (například známé Padrťské rybníky) a nádrží. Z mnohých jmenujme například nádrže Pilská, Láz či Obecnice (situovaných při východním okraji Brd) nebo například nádrž Záskalská (nacházející se naopak na severním okraji pohoří). Zejména ve střední části Brd je možné rovněž narazit na malá rašeliniště, která jsou však díky odvodnění (sahajícím do dob vojenského újezdu) ohrožena zánikem.
Také z hlediska klimatických charakteristik vytvářejí Brdy pozoruhodný ostrov, jenž se charakterem svého podnebí podobá pohraničním pohořím (například Šumavě) a zásadně se tak liší od svého širokého okolí. Podnebí je zde tedy obecně chladné a vlhké s krátkým létem a dlouhou zimou. Průměrná roční teplota se zde pohybuje kolem 5.5 °C. Roční srážkové úhrny se v oblasti Brd pohybují v rozmezí 850 – 1000 mm z čehož 350 – 400 mm připadá na zimu a zbytek (500 – 600 mm) na zbytek roku. Srážky se zde vyskytují průměrně po 120 – 130 dní v roce a podobně dlouhou dobu (100 – 120 dní) zde přetrvává sněhová pokrývka.
Většinu území Brd pokrývají lesy, jenž mají v současné době převážně charakter smrkové monokultury. V menší části území, zejména pak ve špatně přístupných oblastech, které nebyly hospodářky využívány, se dodnes dochovaly lesy s přirozenou druhovou skladbou (kterou zde tvoří především buk, dub, jedle a smrk). Celkově představují Brdské lesy plošně nejrozsáhlejší souvislý lesní komplex ve vnitrozemí Čech. To co činí toto pohoří jedinečným, jsou ovšem poměrně rozsáhlé bezlesé plochy (odpovídající převážně střelnicím a dopadovým plochám někdejší vojenského výcvikového prostoru) pokryté vřesovišti představující již jednou zmíněný přechod mezi lesnatou tajgou a horskou tundrou. Pro svou nedotčenost se jsou Brdy místem výskytu mnoha vzácných druhů rostlin a živočichů, z nichž bychom se tu mohli setkat například s rysem ostrovidem (Lynx lynx), vydrou říční (Lutra lutra), orlem mořským (Haliaeetus albicilla) či čápem černým (Ciconia nigra). Ještě koncem 70. let 20. století se zde rovněž vyskytoval náš největší pták – tetřev hlušec (Tetrao urogallus), který však odtud do konce 80. let vymizel. Ačkoliv byly poté činěny reintrodukční pokusy, stálou a životaschopnou populaci tetřeva se zde již nepodařilo obnovit. Naprostou Brdskou raritou je ovšem zvířátko, kterého bychom si na první pohled možná ani nevšimli. Tímto zvířátkem je listonoh letní (Triops cancriformis) – zvláštní druh korýše obývající bahnité kaluže a tůně. Ideálním prostředím jsou pro něj právě vojenská cvičiště a tankodromy kde je půda pravidelně rozježděna obrněnými vozidly, v jejichž kolejích vznikají rozbahněné louže. Zrušení vojenského prostoru tak pro tyto živočichy poněkud paradoxně představoval problém (díky náhlému úbytku vhodných ploch k živobytí). Proto se jeden čas uvažovalo o zřízení speciálních oblastí určených k projížďkám na motorových čtyřkolkách (které jsou jinak v ostatních chráněných územích zakázány…a ani v „obyčejných lesích“ nejsou vítány). Jaká je v tomto ohledu situace ale bohužel netuším.
V současnosti je většina středních a jižních Brd chráněna v rámci Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Brdy, která zde byla vyhlášena 1.1. 2016 v návaznosti na zrušení již několikrát zmíněného vojenského výcvikového prostoru (CHKO zabírá celkovou plochu 345 km2 z nichž 260 km2 tvoří území bývalého VVP). Kromě toho byla k CHKO připojena i dříve přístupná území v jižních Brdech, kde nahradila dva dosavadní přírodní parky Brdy a Třemšín. Tak jako v Krkonoších vládne Krakonoš a v Orlických horách Rampušák mají i Brdy svého nadpřirozeného pána a ochránce, kterým je duch Fabián. Podle pověsti má podobu vousatého podsaditého mužíčka v mysliveckém obleku, jenž údajně sídlí ve skalisku známém jako Fabiánovo lože (které bychom našli pod vrcholem Velká Baba v severní části Brd).
Brdy: stručná historie
Drsnější klimatické podmínky a extrémně neúrodná půda způsobily, že oblast Brd nebyla historicky nikdy hustěji osídlena. Této skutečnosti si lze všimnou prakticky na první pohled kdy na rozdíl od poměrně hustého osídlení středního Povltaví a údolí Berounky nenajdeme ve střední a jižní části Brd prakticky žádná větší lidská sídla. Tento stav pak do dnešních dnů zakonzervovala téměř devadesátiletá existence nepřístupného vojenského výcvikového prostoru.
S vůbec nejstaršími stopami po osídlení oblasti Brd člověkem se můžeme setkat na vrcholu Plešivce. Toto místo lidé navštěvovali již v mladší době kamenné (z níž se zde dochovaly zbytky kamenných nástrojů). V době mladší a pozdní doby bronzové zde stálo hradiště, které patřilo k jedněm z nejvýznamnějších center výroby bronzu v Čechách, přičemž cín a měď potřebné pro jeho výrobu sem byly dováženy pravděpodobně z oblasti Krušných hor. Ve středověku stál nedaleko dnešních Padrťských rybníků (nedaleko osady Teslíny) benediktinský klášter, který zde byl založen možná již v průběhu 11. století jako pobočka kláštera Ostrov (nacházejícího se při soutoku Vltavy a Sázavy u Davle). V roce 1421 byl klášter Teslíny zničen husitskými vojsky a poté již nebyl obnoven. Jinou stavbou, jejíž historie zasahuje až do dávného středověku, je hrad Valdek stojící v lesních nedaleko Neřežína (u Hořovic). Jeho existence je poprvé připomínána v roce 1263 v podobě titulu jeho majitele OIdřicha Zajíce z Valdeka jenž zastával funkci královského purkrabího na hradě Lokti. Hrad byl využíván až do počátku třicetileté války a od roku 1623 je pak uváděn jako pustý.
Řídce osídlený kraj brdských kopců byl prakticky odjakživa líčen jako oblast, které je lepší se vyhnout, což bylo podtrhováno celou řadou hrůzných historek. Z tohoto důvodu se stal ideálním útočištěm nejrůznějších loupežníků, pytláků a jiných psanců. O „zátahu“ na jednu takovou loupežnickou bandu, jenž se ve zdejších lesích usídlila, se dodnes dochoval záznam Lva z Rožmitálu sepsaný v roce 1514. Za třicetileté války pak zdejší hvozdy posloužily jako úkryt pro obyvatele okolních vesnic, kdy tudy táhla jak švédská, tak císařská vojska (což pro obyčejné vesničany prakticky neznamenalo příliš velký rozdíl). Protože zdejší půda byla žalostně neúrodná, museli se lidé žijící při úpatí brdských vrcholů poohlédnout po jiných možnostech obživy. Jednou z nich bylo zpracování železa, jehož historie sahá až do 14. století, kdy byly založeny první železné hutě ve Strašicích (1379) a Jincích (1390). Ruda pro výrobu železa se těžila jak ve zdejších kopcích (např. na Jedové hoře či Ostrém), tak se sem dovážela z jiných nalezišť v bližším či vzdálenějším okolí (jednalo se přitom o nepříliš výnosnou rudu tzv. limonit či česky hnědel). Postupem času stála železná pec či hamr prakticky v každé zdejší vesnici díky čemuž se oblast Brd stala doslova železářskou velmocí. Na konci 16. století byla ve Strašicích postavena první vysoká pec, avšak skutečný boom výroby železa přišel až v průběhu 17. a 18. století, kdy vznikly další železné hutě (například na Padrti či v Komárově) a ve Spáleném Poříčí byla založena císařská zbrojnice. Udává se, že v průběhu 18. století pocházelo z oblasti Brd na 50 % (!) produkce surového železa v celé Habsburské monarchii (zahrnující nejen České země, ale i Rakousko, Uhry a další území). Po roce 1850 však začaly zdejší železárny upadat – jednak díky značně vyčerpaným nalezištím železné rudy, a dále pak také v důsledku vývoje mnohem efektivnějších technologických postupů pří výrobě železa a využití kamenného uhlí. Jako jedny z posledních proto zbyly hutě v Jincích, Zbirohu a Komárově.
Brdy: šachta Barbora na Jedové hoře
Brdy: v minulosti se zde pálilo dřevěné uhlí
Železné hutě a kovárny potřebovaly pro svůj provoz obrovské množství výhřevného paliva, které by navíc šlo vyrobit z místních surovin. Tímto palivem bylo po několik staletí dřevěné uhlí, jehož výroba je zde doložena z doby na přelomu 14. a 15. století (i když již ve starověku jej vyráběli například Keltové). Dřevo natěžené v průběhu zimy bylo seskládáno na hromady, jenž byly následně pokryty hlínou, drny a kamením. Pomocí ponechaných děr se potom dřevo uvnitř zapálilo. Pomalé hoření za vysoké teploty avšak současně minimálního přístupu vzduchu zajistilo karbonizaci dřeva a jeho přeměnu v dřevěné uhlí. K vedlejším produktům vznikajícím při výrobě dřevěného uhlí pak patřila například kolomaz, dehet a tér. Vezme-li se v potaz počet železných hutí v okolí a jejich spotřeba, pak musela dosahovat výroba dřevěného uhlí opravdu značných rozměrů. Ještě v polovině 17. století představovala těžba dřeva pro výrobu dřevěného uhlí naprosto zanedbatelný úbytek dřevní hmoty, avšak již o sto let později se produkce železa zdvojnásobila a tím se objevily i první známky nedostatku dřeva. Není proto divu, že právě do tohoto období (tj. kolem roku 1750) spadají první snahy o inventarizaci lesů. Dalším důsledkem pak byla výrazná změna druhové skladby lesů, které se změnily z původních převážně listnatých porostů na jehličnaté (především pak smrkové) hospodářské monokultury.
Kromě uhlířů bychom ve stejné době mohli v Brdských lesích narazit i na popeláře, kteří se však tehdy věnovali docela činnosti než dnes. Zatímco v současnosti si pod pojmem popelář vybavíme člověka věnujícího se odvozu a likvidaci odpadků, v minulosti se tito lidé věnovali výrobě popela, který pak předávali tzv. flusárníkům. Ti z něj pak louhováním vyráběli „flus“ neboli draslo, které dnes známe pod názvem potaš, což je surovina potřebná pro výrobu skla. Sklářské hutě se v okolí Brda začaly objevovat přibližně ve stejné době jako pece na výrobu železa. Jejich existenci (a polohu) pak dnes připomínají názvy některých zdejších obcí či osad – například Hutě pod Třemšínem (dnes součást Rožmitálu pod Třemšínem) či Skelná Huť (v lesích nad vesnicí Láz). S výrobou skla ve zdejších hutí je pak po několik generací spojena významná sklářská rodina Adlerů.
Našimi toulkami po historii Brd jsme se postupně dostali až na počátek 20. století, kdy se po železářské, uhlířské a sklářské začíná psát také vojenská historie této oblasti. Po vyhlášení samostatné Československé republiky v říjnu 1918 začala být urychleně formována i nová československá armáda. Bouřlivý technologický vývoj na přelomu 19. a 20. století měl přitom za následek, že se dostřel dělostřeleckých zbraní oproti dřívějším dobám značně zvýšil. Bylo proto zřejmé, že pro výcvik dělostřeleckého vojska bude zapotřebí vybudovat na území ČSR mnohem větší výcvikový prostor, než jaký poskytovala dosavadní dělostřelecká cvičiště (například v Milovicích). Volba nakonec padla na velmi řídce osídlené Brdy, které splňovaly všechny předpoklady. První průzkumy této oblasti v souvislosti s možným vybudováním vojenské střelnice zde proběhly v roce 1924 a v únoru 1926 byl i přes protesty obyvatel okolních obcí usnesením vlády ČSR vyhlášen vojenský výcvikový prostor Jince. Podle původního plánu měl být vykácen přes 20 kilometrů dlouhý pás lesa, který měl následně sloužit jako dělostřelecký výcviková plocha. Od tohoto plánu bylo krátce poté upuštěno a namísto toho zde byly v průběhu léta roku 1927 vyměřeny tři cílové dopadové plochy – Tok, Jordán a Brda, jenž byly nejprve vykáceny a následně obehnány protipožárními příkopy. Ještě ve stejném roce byly zahájeny první výcvikové akce. Vstup do vojenského prostoru byl v té době víceméně volný (zákaz vstupu do vojenského prostoru platil pouze v době konání cvičení a trvale pak na cílové dopadové plochy). V roce 1936 pak byl na dopadové ploše Jordán vybudován cvičný srub těžkého opevnění „CE“, jehož úkolem byly zkoušky různých zbraní (protitankových kanónů a kulometů), jejich lafetace a dalšího příslušenství, s nimiž se počítalo pro pásmo opevnění budované v československém pohraničí. Srub stal poté terčem cvičného dělostřeleckého ostřelování v rámci zkoušek odolnosti opevnění (za stejným účelem zde bylo vybudováno i několik menších bunkrů vz. 36 a 37).
Po okupaci Československa německá armáda v roce 1940 vojenskou střelnici rozšířila směrem k západu o území v prostoru Přední a Zadní Záběhlé, Padrtě, Kolvína a dalších obcí. Němci také vybudovali hned několik dalších bunkrů (známých jako „pixle“), letecký radiomaják a malé letiště. V této době také začal platit trvalý zákaz vstupu do prostoru cvičiště. Zajímavostí je, že Němci všechny objekty ze zabraných obcí zachovali, takže vystěhovaní obyvatelé se do nich mohli po skončení války v roce 1945 zase vrátit. Jejich návrat však neměl dlouhého trvání. Po krátkém období, kdy fungování střelnice probíhalo v režimu jako za první republiky, bylo v roce 1950 rozhodnuto o změně statusu vojenského výcvikového prostoru na vojenský újezd. Opět tak začal platit trvalý zákaz vstupu, který přetrval až do definitivního zrušení vojenského újezdu v roce 2015. V roce 1952 pak došlo k opětovnému rozšíření prostoru o oblasti obcí Velcí, Přední a Zadní Záběhlá, Hrachoviště, Padrť, a Kolvín, které byly tentokrát po vysídlení zdemolovány. Celkově tak vojenský újezd Brdy zahrnoval již zmíněné tři dopadové plochy Tok, Jordán a Brda (sloužící k výcviku dělostřelectva a v případě Toku a Jordánu i ke zkouškám leteckých zbraní vzduch-země), tankodrom Bahna, protitankové střelnice Padrť a Kolvín a pěchotní střelnice Bahna, Kolvín a Velcí. V roce 1965 byl u Míšova vybudován na základě česko-sovětské smlouvy o zřízení skladů „speciální munice“ vybudován přísně střežený areál známý jako „Javor 51“, v jehož útrobách byly skladovány sovětské jaderné hlavice. Po srpnu 1968 byl celý areál obsazen sovětskou armádou, přičemž ani zástupci československé lidové armády a československých úřadů sem neměli přístup. Co se uvnitř ve skutečnosti dělo je tak dodnes obestřeno tajemstvím. Skladiště bylo zlikvidováno v souvislosti s odsunem sovětské armády z území Československa v průběhu roku 1990 (dnes je zde umístěno muzeum). V roce 2007 byly částečně zpřístupněny okrajové části vojenského újezdu (o víkendech a státních svátcích) zahrnující mimo jiné například zříceninu hradu Valdek. Obecně se jednalo o lokality, které byly lidmi neoficiálně navštěvovány i před tím navzdory zákazu. V roce 2011 byla zahájena diskuse o možném zrušení vojenského újezdu Brdy. Tento návrh byl nakonec schválen parlamentem ČR. Vojenský újezd Brdy byl zrušen k 31.12. 2015 a většina jeho území se stala součástí Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Brdy vyhlášené od 1.1. 2016. Toto území se následně stalo cílem tzv. pyrotechnické asanace, jejímž účelem bylo vyhledání nevybuchlé munice tak, aby byl zajištěna bezpečnost návštěvníků. Pyrotechnická očista území měla probíhat do roku 2017, ale ve skutečnosti se protáhla až do roku 2020. I po zrušení vojenského újezdu pak jsou některé části Brd stále využívány armádou a jsou proto nadále nepřístupné. Jedná se zejména o posádkové cvičiště Jince (zahrnující i dopadovou plochu Brda) a objekt „U Němých“ v údolí Rezervy. Díky existenci vojenského výcvikového prostoru jsou celé Brdy doslova protkány sítí cest a asfaltových silniček, z nichž některé jsou rovné, jako kdyby je někdo narýsoval podél pravítka. Tyto cesty a lesní silnice jsou pak ideálním základem jak pro pěší výlety, tak pro jízdu na kole.
