varianta 1: Dobrá Voda – Pustina – Pod Březníkem – Vintířova skála – U Malého Babylonu – Stodůlky – Zadní Paště – Přední Paště – Velký Babylon – U Malého Babylonu – Dobrá Voda (19 km, 5:45, ↗ 500 m, ↘ 500 m)

varianta 2: Dobrá Voda – Pustina – Pod Březníkem – Vintířova skála – U Malého Babylonu – Stodůlky – Žákova cesta – Frauenthal – Rovina – Dobrá Voda (15 km, 4:35, ↗ 295 m, ↘ 295 m)

S pozůstatky existence někdejšího vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, rozkládajícího se v západní části Šumavy, jsme se v rámci našich výletů setkali již několikrát. V tomto ohledu zmiňme například výpravu přes Hůrku k jezeru Laka, kolem Prášilského jezera na Poledník či k Hauswaldské kapli nedaleko Srní. V rámci dnešního výletu se vypravíme do samotného srdce tohoto dlouho nepřístupného území. Avšak dříve, než se vydáme na cestu, si řekněme něco málo z jeho historie.

Vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda byl pojmenován podle osady nacházející se přibližně dva kilometry jihozápadně od Hartmanic směrem na Železnou Rudu. Zřízen byl k 1.3. 1952 jako náhrada za zrušený vojenský výcvikový prostor Prameny, kde se v té době zájmy československé armády střetly se zájmy strategicky důležité těžby uranové rudy (v okolí Horního Slavkova). Zřízení nového vojenského prostoru v těchto místech značně usnadňovala skutečnost, že po vysídlení původního německého obyvatelstva se jednalo v podstatě o liduprázdnou oblast. Nemnoho nových dosídlenců obývajících z velké části vylidněné obce bylo opět vystěhováno a obce samotné posloužily ve většině případů jako terče pro cvičné střelby. Území výcvikového prostoru bylo z jihu vymezeno státní hranicí s Německem, zatímco ze severu jej ohraničovala silnice spojující Hartmanice a Železnou Rudu. Zatímco z východu tvořilo jeho hranici údolí Otavy, na západě zasahovalo přibližně na úroveň  masivu Polomu (nedaleko Hůrky). V rámci výcvikového prostoru se pak nacházelo hned několik areálů. Pěchotní střelnice Vysoké Lávky se nacházela v místech stejnojmenné vesnice na levém břehu Prášilského potoka asi 3 kilometry severně od Prášil. Palebná stanoviště tankové střelnice Slunečná byla situována v místech dnešního parkoviště na začátku trasy k Prášilskému jezeru a na Poledník, odkud byla palba vedena směrem k jihu na severní úbočí vrchu Větrný, do míst bývalé osady Slunečná. V západní části prostoru se pak rozkládala střelnice BVP a pěchotní střelnice Hůrka. Kromě nich pak bylo součástí výcvikového prostoru ještě cvičiště BVP Hadí vrch (nedaleko zaniklého Kepelského Zhůří) a ženijní cvičiště Souš. Výcvikový prostor byl intenzivně využíván až do pádu komunistického režimu. Poté byl shledán jako nepotřebný, a proto byl následně k 31.10. 1991 zrušen. Od té doby někdejší střelnice postupně zarůstají náletovými dřevinami a protože je velká část těchto prostor dodnes doslova zamořena nevybuchlou municí, jejíž bezpečná likvidace by si vyžádala enormní finanční náklady, není jakékoli hospodářské využití tohoto území možné. To je také důvod proč nás zde prakticky na každém kroku doprovázejí varovné zakazující pohyb mimo oficiální cesty. Z dalších pozůstatků, které zde dodnes přečkaly, jsou nejrůznější stavby (bunkry, pozorovatelny apod.) které se postupně rozpadají a jsou pomalu ale jistě pohlcovány okolním porostem.

Jistou atypičností oproti jiným příspěvkům v rámci našeho Šumavského putování je skutečnost, že si tentokrát můžeme vybrat hned ze dvou alternativních tras a je tedy jen na nás, která z nich nakonec zvítězí. Prozkoumat samozřejmě můžeme obě dvě, avšak díky vedení tras a jejich délce to není možné udělat najednou v rámci jedné dlouhé túry. Obě varianty nás nejprve provedou osadou Dobrá Voda a místy spojenými s pobytem již zmíněného sv. Vintíře, avšak zatímco první nás provede místy bývalé královácké vesnice Stodůlky, druhá nás navede přímo podél toku říčky Křemelné. V prvním případě nás čeká hned několik velmi pěkných výhledů do krajiny, avšak k samotné Křemelné se přiblížíme vlastně jen na malý okamžik, ve druhém případě si užijeme jeden z nejkrásnějších úseků toku této šumavské říčky, avšak dalekých rozhledů si zde příliš neužijeme.

Výchozím místem pro nás bude v obou případech skryté lesní parkoviště nacházející se přibližně 500 metrů před vlastní osadou Dobrá Voda (přijíždíme-li ze směru od Hartmanic).  Odtud se po úzké asfaltce vydáme po modré značce, která nás zakrátko přivede do osady, která dala celému výcvikovému prostoru své jméno. Osada Dobrá Voda (Gutwasser) se původně jmenovala Sankt Gunntersberg, přičemž toto jméno odkazuje na zdejší pobyt sv. Vintíře, o němž si ale více povíme až za chvíli. Dalším alternativním názvem tohoto místa pak byl Breznich (Březník). Buď jak buď, jednalo se o místo, k němž se po celou dobu své existence vztahovala celá řada pověstí a legend. Jedna z nich se například váže k místní studánce s údajně zázračnou vodou, kterou se zde můžeme (když nic jiného…) v parném létě při osvěžit. Hned v sousedství se pak nachází kostel sv. Vintíře, který zde byl postaven v roce 1734 na místě starší barokní kaple. Podle archeologických nálezů zde však nejstarší kostelík stál již ve 12. století. V době existence vojenského prostoru byl kostel využíván jako skladiště dělostřelecké munice a k jeho obnově a znovuvysvěcení došlo až v roce 1995 u příležitosti 950. výročí Vintířova narození. V jeho interiéru pak zaujme zejména unikátní skleněný oltář výtvarnice Vladimíry Tesařové, který sem byl instalován v roce 2001. Na díla této autorky můžeme narazit i na dalších poutních místech na Šumavě – například u Hauswaldské kaple. Další zajímavostí je rodný dům rodný dům dr. Šimona Adlera, židovského rabína a historika, který zahynul v roce 1944 v Osvětimi. Dnes se objektu nachází muzeum jehož expozice připomíná nejen osobu Šimona Adlera, jeho rodinu a životní osudy, avšak věnuje se i životu židovského obyvatelstva v oblasti Šumavy.

Od zázračné studánky se dále vydáme vzhůru do kopce podél hřbitovní zdi, přičemž stále sledujeme modrou značku. Ta nás po chvíli dovede až na rozcestí se zelenou značkou. Ačkoliv se naše další kroky budou dále odvíjet po modré, nyní si uděláme krátkou odbočku po zelené, která nás přes louky dovede na okraj lesa, kde se pak prudce stočí doleva a začne mírně stoupat po úbočí hory Březník. Tímto způsobem se asi po 500 metrech dostaneme až pod její vrchol, kde se pod mohutným skaliskem krčí tzv. Vintířova kaplička. Ta vznikla v místech, kde se dříve nacházela poustevna již několikrát zmíněného Vintíře. Sv. Vintíř (Günter) se narodil roku 995 a jeho život je zahalen mnoha tajemstvími a legendami. Údajně byl bratrancem římskoněmeckého císaře Jindřicha II. (972 – 1024), přičemž se spřátelil s přemyslovskými knížaty Oldřichem a Jaromírem v době jejich nedobrovolného exilu v důsledku krutovlády jejich třetího bratra Boleslava III. Ryšavého. Po setkání s biskupem Gothardem došlo u Vintíře k zásadní změně v pohledu na život a na svět, v jehož důsledku se v roce 1005 rozhodl vzdát se veškerého svého majetku a stát se benediktinským mnichem. Vykonal pouť do Svaté země (Palestiny) a po svém návratu v roce 1007 složil řeholní slib. Na konci svého života se Vintíř usadil v již zmíněné poustevně pod vrchem Březník, kde také v roce 1045 zemřel. Jeho ostatky byly pochovány v pražském Břevnovském klášteře, avšak později byly zničeny husity. Kromě jeho duchovní činnosti je připomínáno zejména Vintířovo misionářské a diplomatické působení, v jehož důsledku nakonec došlo ke smíru mezi českým knížetem Břetislavem I. a římskoněmeckým císařem Jindřichem III. (který několikrát vpadl do Čech). Zajímavostí je, že ačkoliv se běžně používá označení sv. Vintíř, ve skutečnosti tento muž církví oficiálně za svatého nikdy prohlášen nebyl. Kostel v dobré Vodě je pak také jediným na světě, který je zasvěcen tomuto světci. Dodejme  ještě, že původní kaplička byla po vyhlášení vojenského výcvikového prostoru odstřelena, takže dnes zde můžeme vidět jen její repliku, jenž zde byla obnovena v roce 1992.

Hned za kapličkou pak začíná stezka, která nás vyvede až na vrchol tzv. Vintířovy skály tvořící nejvyšší bod již zmíněného vrchu Březník (1006 m n. m.). Z jejího vrcholu se v minulosti otevíral výhled do okolí, který je však v současnosti již poměrně hodně omezen vzrostlými stromy. Směrem na východ si však můžeme všimnout například hradu Kašperk a za ním se vypínajícího Ždánova. Naopak směrem k jihovýchodu spatříme vrcholek nedaleké hory Křemelná. Lepšího výhledu se nám paradoxně dostane po sestupu zpět na hlavní trasu zelené značky na okraji lesa odkud se otevírá ničím nerušený pohled hluboko do nitra Čech. Z bližších cílů odtud rozhodně nepřehlédneme nedaleký Svatobor s rozhlednou na vrcholu, za nímž si takřka v zákrytu můžeme všimnout přibližně 60 kilometrů vzdáleného vrcholu brdské Prahy, jenž je nezaměnitelný díky věži meteorologického radaru.

Po zelené značce se opět vrátíme na rozcestí z modrou, po níž jsme sem z dobré Vody přišli a po které budeme pokračovat i nadále. Záhy poté se dostáváme ke skupince polorozpadlých budov nacházejících se v místech někdejší osady Pustina (Einöde). V budově někdejší knížecí hájovny zde v letech 1964 – 1993 žil svérázný lékař MUDr. Zdeněk Kostrouch, kterého vzpomíná Emil Kintzl v jednom z dílů svého cyklu Zmizelá Šumava („Doktor na koni“) a jehož tu připomíná i jednoduchý pomníček. Cesta nás následně přivede k asfaltové silnici, po které pokračujeme až na rozcestí U Malého Babylonu. Zde se obě turistické značky opět rozdělují. Zatímco zelená míří směrem doleva, my setrváme na modré, jenž nás zprvu mírným a později i výraznějším klesáním přivede do míst, kde se před námi otevírá krásný výhled přes nezalesněné horské louky směrem na jih a na západ. Prakticky přímo před námi se pak zdvíhá Poledník s bývalou vojenskou věží, pod jehož vrcholem můžeme zaregistrovat i skalnatou stěnu ledovcového karu Prášilského jezera. Cesta zde vytváří oblouk, v jehož vrcholu narazíme na křižovatku na níž se musíme již definitivně rozhodnout, kterou z obou tras si pro další část našeho výletu vybereme. Chceme-li postupovat dále přes Stodůlky, budeme i nadále pokračovat po modře značené trase. Naopak je-li naším cílem údolí Křemelné, musíme zde hlavní silnici opustit a odbočit po zpevněné lesní cestě směrem doprava.

Předpokládejme nyní, že jsme se rozhodli pro první variantu. Modrá značka nás po necelém půl kilometru dovede do míst, kde v minulosti stávala již zmíněná obec Stodůlky (Stadln). Nad říčkou Křemelnou a pod mohutným vrcholem stejnojmenné hory zde od pradávna představovala jednu z osmi tzv. královických rychet, jejíž obyvatelé byli přímými poddanými krále, kromě něhož nad sebou neměli žádnou jinou vrchnost. Tito tzv. Králováci zajišťovali ostrahu hranic a zlatých dolů v okolí, za což jim byla přiznávána četná privilegia (například právo honitby, rybolovu či výroby alkoholu). Jejich hospodaření se pak zakládalo především na těžbě dřeva a pastvě dobytka na okolních horských lukách. Dá se tedy říci, že Králováci byli jakousi obdobou Chodů na Domažlicku, na které se díky jejich převážně německé národnosti víceméně zapomnělo. Vlastní vesnice se pak na přelomu 19. a 20. století skládala z přibližně 40 domů, v nichž žilo kolem 500 obyvatel, jejichž počet však postupem času klesal. Pomyslným středobodem vesnice bývala kaple sv. Šebestiána, která zde byla postavena v roce 1725 poté, co obec postihla morová rána. Později, v roce 1790, byla postavena větší kaple na jiném místě. Kaple byla, tak jako i všechny ostatní budovy v obci, zničena v době, kdy zde existoval vojenský výcvikový prostor, a tak dnes si zde můžeme prohlédnout pouze její obnovené základy. Zajímavostí je, že Stodůlky byly v době své existence velikostí svého katastru druhou největší obcí v Československu.

Od ústředního rozcestníku se modře značená trasa stáčí prudce směrem doprava, kde výrazným klesáním sestupuje až k samotné říčce Křemelné, která je zde (jako na jednom z mála míst) překlenuta železobetonovým mostem. Tento tzv. Stodůlecký most spojuje Stodůlky se zbytkem Prášilska, přičemž bychom se odtud celkem snadno dostali buď na parkoviště Nový Bor či případně na Gruberg. Na tomto místě je však nutné upozornit, že most je v současné době (2024) v havarijním stavu a vstup na něj je z bezpečnostních důvodů zakázán. U mostu se pak nachází i budka, v níž se ukrývá zdejší vodoměrná stanice. Stodůlecký most, je v této variantě trasy jediným místem, kde se k toku Křemelné dostaneme. Říčka směrem dále po proudu protéká hlubokým skalnatým údolím (jedním z vůbec nejhlubších na celé Šumavě), kde vytvoří četné peřeje a kaskády. Údolí je však nepřístupné.

Nyní se od mostu vrátíme zpět k rozcestníku ve Stodůlkách odkud budeme pokračovat prakticky po vrstevnici ve směru toku Křemelné. Sledovat přitom budeme zelenou turistickou značku. Ta nás po necelých třech kilometrech dovede k dalšímu nezalesněnému „ostrůvku“ nacházejícímu se v místech, kde v minulosti stávala osada Zadní Paště (Hinter Weid). Jejím ústředním bodem byla dvojice statků Sallerhof (podle rodu Sallerů, který se zde usadil v průběhu 16. století) a Scheinosthof (podle rodu Scheinostů, kteří sem přišli v polovině 17. století) kolem nichž postupně vyrostlo několik dalších domů. Ke každému statku pak náležely rozsáhlé pozemky polí, luk a pastvin, které po prudkých svazích sestupovaly až k říčce Křemelné. Kromě jednoduchého zemědělství a chovu dobytka tvořila další součástí obživy zdejších obyvatel i těžba dřeva, které se následně plavilo po Křemelné k Čeňkově pile, a odtud pak dál do Rejštejna. Na přelomu 19. a 20. století zde žilo přes 100 obyvatel, jejichž počet ovšem postupem času klesal a v období mezi světovými válkami zde žilo kolem 50 osob. Po druhé světové válce, odtud byli původní obyvatelé odsunuti a zdejší stavení byla následně v roce 1950 zlikvidována údajně proto, aby se v nich nemohli ukrývat případní narušitelé státních hranic. Zlikvidována byla i zdejší kaplička sv. Martina ze 17. století, po níž zde zbylo jen torzo obvodových zdí. Kaplička však byla na svém původním místě obnovena a znovu vysvěcena na symbolické datum 11.11. 2011. V jejím těsném sousedství si pak můžeme všimnout repliky pěti tzv. umrlčích prken připomínajících pět členů rodiny Scheinostových, kteří se v průběhu několika dní v listopadu 1918 zemřeli během epidemie tzv. španělské chřipky.

Zelená značka nás po dalších přibližně dvou kilometrech dovede do míst, kde se při křižovatce cest vedoucích do údolí Otavy (a odtud pak do Rejštejna) a Hartmanic nacházela další skupina domů známá jako Prostřední Paště (Mitter Weid). Na tomto místě pak ještě rovnou dodejme, že kromě již zmíněných Zadních a Prostředních Paští existovala ještě třetí část osady známá jako Přední Paště (Vorder Weid), která se nacházela ještě o něco dále směrem na východ. Vůbec první osídlení tohoto místa souvisí s těžbou zlata, které se dobývalo ve zdejších štolách, v jejichž blízkosti byla tehdejšími havíři postavena i malá kamenná kaplička Panny Marie Pomocné. Ta měla podobný osud jako kaple na Zadních Paštích, ale stejně jako ona byla i tato kaplička relativně nedávno obnovena. Po zániku zdejších zlatých dolů zde na počátku 16. století vznikla malá sklářská huť s níž je spojován sklářský mistr Hans Hasenkopf. Posléze zde vzniklo i několik hospodářských dvorců, k nimž v případě Prostředních Paští patřila zejména usedlost Korlhof stojící pod současnou cestou. Naproti němu pak přímo u zmíněné křižovatky stával hostinec. Všechny zdejší budovy však byly na počátku 50. let srovnány se zemí, a dnes tak po nich nenajdeme ani stopy. Ze zdejších luk se však otevírá pěkný výhled zejména směrem k východu, kde si přes nedaleké údolí Šumavy můžeme všimnout například hradu Kašperku či Ždánovského hřebene. 

Na tomto místě naší dosavadní trasu opustíme a dále budeme pokračovat stoupáním po žluté značce směrem doleva. Ta nás podél několika další horských luk po třech kilometrech dovede až k rozcestí Velký Babylon (Grosser Babylon) nesoucí název po další bývalé sklářské osadě, která se v těchto místech v minulosti nacházela. Dnes zde najdeme obnovený dům, který tu v posledních letech vyrostl na místě základů původních stavení. Na zdejším rozcestí pak odbočíme doleva kde sledujeme pro změnu zelenou značku, jenž nás záhy dovede do míst, kde stávala samota Malý Babylon (Kleiner Babylon). Ta však zanikla zcela a dnes zde po ní nenajdeme ani stopy. Podobně jako v případě Paští, i zdejší osídlení bylo spojeno s těžbou zlata, která se odehrávala nedaleko odtud na severním úbočí hory Křemelná v místech známých jako Sněžné jámy. Výrazné prohlubně, na které zde dodnes můžeme narazit, jsou vlastně pozůstatkem vytěžených výchozů zlatonosného křemene. Svůj název získaly podle skutečnosti, že díky své poloze se v nich velmi dlouho drží sníh – v některých chladnějších letech pak údajně i po celý rok.  

Zelená značka nás záhy přivede na křižovatku s modrou, po níž jsme přišli v úvodní částí našeho výletu. Stejně cestou se tedy vypravíme i  nazpátek, avšak namísto toho, abychom po modré (odbočující v jednu chvíli směrem doleva) pokračovali zpět přes Pustinu na Dobrou Vodu se stále držíme asfaltové silnice, která nás posléze přivede až na parkoviště, kde jsme celý výlet začínali. Těsně před ním si pak ještě vlevo od cesty můžeme všimnout bunkru, který zde byl postaven v souvislosti se zřízením vojenského výcvikového prostoru.

Nyní se však vraťme o hodně zpět a sice na křižovatku, u níž jsme se rozhodovali mezi první a druhou variantou trasy. Zatímco až doteď se popis věnoval první variantě, nyní si ještě alespoň v krátkosti popíšeme variantu druhou. Po opuštění modré značky pokračujeme dále po široké zpevněné cestě, která nás přibližně po 1.5 kilometru přivede až k samému toku Křemelné. Zatímco pod Stodůlkami říčka protéká hluboce zaříznutým kaňonem, v těchto místech naopak protéká poměrně plochým terénem, kde vytváří četné zákruty. Na tomto místě také zpevněná cesta končí a dále již musíme pokračovat po méně zřetelné lesní pěšině, která se postupem času mění v nepatrnou stezku, kterou je někdy poměrně obtížné sledovat. Stezka nás několikrát střídavě zvede až k samotnému korytu říčky, o nějž se v dalším úseku naopak zase o něco vzdálí. Právě tato místa jsou však podle mého názoru jedním z vůbec nejkrásnějších úseků toku Křemelné. Po zhruba třech kilometrech proti proudu se nakonec dostaneme na křižovatku s mnohem výraznější cestou (tzv. Žákova cesta), která je signálem toho, že nejnáročnější část trasy máme již za sebou. Směrem doleva se pak přes řeku otevírá pohled na rozsáhlou travnatou plochu, která je Křemelnou obtékána ze tří stran, kde se v minulosti nacházela osada Frauenthal. Původně v těchto místech stála jen jediná usedlost, avšak v letech 1863 – 1882 zde židovský podnikatel Isaak Simon Bloch postavil brusírny a leštírny skla, které byly poháněny soustavou kanálů a vodních kol. Od roku 1910 pak byla k pohonu zdejších zařízení využívána elektřina vyráběná v malé vodní elektrárně. Vedle sklářských provozů zde postupně vznikla i hájovna, kovárna, škola a hostinec. Provoz zdejších brusíren byl ukončen v roce 1932 údajně v důsledku silné konkurence. Zbytek osady sice přečkal záhy vypuknuvší druhou světovou válku, po jejíž skončení jej však čekal stejný osud jako celou řadu jiných míst v okolí, kdy po vzniku vojenského prostoru byly všechny zdejší budovy srovnány se zemí. Jednou z mála připomínek někdejší osady ta zůstávají zbytky mostu spojující pravý a levý břeh Křemelné, na které bychom narazili o něco dále proti proudu (pokud bychom se vydali směrem na parkoviště Šerlův dvůr). Cestou pak můžeme po levé straně od cesty narazit pro změnu na pozůstatek vojenského prostoru v podobě bunkru (pravděpodobně jakési pozorovatelny), která zřejmě sloužila ke sledování střeleb v oblasti bývalého Frauenthalu.

Žákova cesta nás dovede na křižovatku se žlutou značkou, po níž bychom se směrem doleva dostali již na zmíněné parkoviště na Šerlově Dvoře. My se vydáme naopak vpravo a po 2.5 km stoupání dorazíme do míst, kde v minulosti stávala osada Rovina (Ebene). Ta se nacházela na nejvýše položeném místě silnice z Hartmanic do Železné Rudy, kde vzniklo několik usedlostí včetně dvou hostinců, poskytujících vítané občerstvení a odpočinek formanům a pocestným, kteří sem z obou směrů vystoupali. Kromě toho zde fungovalo cosi, co bychom v dnešním pojetí mohli popsat jako jakýsi „autoservis“ pro tehdejší koňské povozy. Tak jako v mnoha dalších případech znamenala zlom pro existenci osady druhá světová válka, respektive období, které následovalo po jejím skončení. Místní výhradně německé obyvatelstvo bylo odsunuto a osiřelé usedlosti přešly nakrátko pod správu státního statku v Hartmanicích. To však byla jen pověstná labutí píseň, neboť stejně jako nedaleká Dobrá Voda se i Rovina stala součástí vojenského prostoru, následkem čehož byla většina zdejších budov zdemolována. Z celé osady tak zůstal stát pouze jediný dům, který v této době sloužil jako seník. Po zrušení vojenského újezdu v roce 1991 se i tento objekt postupně proměnil v zarostlou zříceninu, avšak na rozdíl od celé řady jiných nenávratně zničených staveb, jej zakoupil nový majitel, který na jeho místě nechal postavit v letech 2006 – 2009 současnou Chatu Rovina. Ta velmi důstojně navazuje na tradici zdejších předválečných hostinců díky čemuž se z Roviny po několika desetiletích zmaru opět stala vítaná zastávka pro všechny návštěvníky, kteří do tohoto kouta Šumavy zavítají.