Po příletu na letiště v Koně nejprve vybavujeme potřebné formality k půjčení auta. Náš původní plán – ubytovat se v kempu hned vedle letiště – nevyšel, neboť jeho kapacita byla vzhledem k blížícímu se světoznámému triatlonu „Ironman“ byla kapacita kempu beznadějně zaplněna, takže v rezervačním systému již nebylo možné získat „permit“ potřebný k ubytování. Také ostatní ubytovací kapacity byly zcela plné, a jak nám bylo řečeno v místní kavárně, nemáme počítat s tím, že bychom sehnali na celém východním pobřeží ubytování pod 400 USD na noc. Proto jsme se vydali po Highway 11 směrem na jih s cílem dojet až do národního parku Hawaii Volcanoes na druhém konci ostrova.
Nicméně naše první zastávka se nacházela poměrně záhy za Konou. V tomto případě se jednalo o Captain Cook Memorial – tedy památník, postavený na místě, kde byl 14.2. 1779 místními domorodci zavražděn anglický mořeplavec kapitán James Cook. Cesta k tomuto památníku se však poměrně špatně hledá. Po vjezdu do městečka Captain Cook je třeba nejprve najít místo, kde se z dálnice č. 11 směrem doprava odděluje silnice vedoucí do zátoky Kealakekua Bay (Napoopoo Road). Zhruba 200 metrů za křižovatkou je potřeba zaparkovat. Bohužel zde není žádné oficiální parkoviště, takže auto je nutné nechat zaparkované u krajnice silnice. Vodítkem může být to, že pokud při jízdě po Napoopoo Road minete první odbočku doleva, přejeli jste.
Dalším poměrně nesnadným úkolem je najít začátek tzv. Captain Cook Monument Trail. Při příjezdu směrem od Kony je začátek této trasy po pravé straně, nicméně minimálně v době naší návštěvy se cesta značně ztrácela v bujném porostu rákosí a cukrové třtiny. Vlastní cesta má charakter bahnité pěšinky vedoucí skrze místní zemědělské pozemky, a následně pak i staré lávové příkrovy v současné době porostlé vysokou trávou a křovisky. Nicméně i tak se zde najdou místa, odkud jsou výhledy na moře, přičemž je dobře vidět jakou vzdálenost a převýšení bude potřeba překonat. Jedná se však o jedinou možnost, jak se k památníku dostat po souši. Druhou možností je pak doplout sem po moři (buď na kajaku, nebo na výletních lodích). Jakmile se cesta dostane do vzrostlého lesa, cíl je již na dosah.
Vlastní monument má charakter 8 m vysokého obelisku z bílého mramoru, který zde byl vztyčen v roce 1874. Na boční straně obelisku je pak vyryt nápis (v překladu): „Na památku velkého mořeplavce kapitána Jamese Cooka který 18. ledna 1778 objevil tyto ostrovy a padl poblíž tohoto místa 14. února 1779. Tento monument byl vztyčen v listopadu roku 1874 jeho krajany.“. Kromě vlastního obelisku je zdejší pobřeží jednou z nejvyhlášenějších lokalit pro šnorchlování. V lese, kudy prochází přístupová cesta, je pak navíc možné spatřit zříceniny bývalé vesnice Ka’awaloa.
Při výletu k památníku kapitána Cooka je potřeba pamatovat na to, že většina cesty je zpravidla dost rozbahněná a navíc vede po poměrně prudkém svahu (od silnice k pobřeží překonává stezka převýšení zhruba 400 metrů). Dobré boty jsou tedy nutností. Z těchto důvodu je potřeba na výlet počítat s časem minimálně 3 hodiny.
O cestách kapitána Cooka
James Cook (1728 – 1779) patří k nejznámějším a nejslavnějším námořním objevitelům na celém světě. Svou dráhu mořeplavce zahájil na pozici plavčíka na uhelné lodi. Poté nastoupil službu u královského válečného námořnictva, přičemž se zúčastnil několika výprav, jejichž cílem bylo zmapování ústí řeky Svatého Vavřincem Newfoundlandu a Labradorského poloostrova. V roce 1768 se James Cook stal velitelem výpravy na Tahiti, konané pod záštitou Královské společnosti nauk. Jejím primárním cílem bylo pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk, k němuž došlo 3./4.6. 1769. Tento významný astronomický úkaz se opakuje v cyklu 243 let, během nichž lze pozorovat vždy dvě dvojice přechodů (po 105, 121 a 8 letech). Význam pozorování tohoto úkazu tkvěl především v tom, že v té době šlo o jediný způsob, jak stanovit vzdálenost Země od Slunce v absolutní velikosti. Výprava byla podniknuta na bývalé uhelné lodi Endeavour, která byla ovšem přestavěna pro potřeby výpravy. Loď se vydala na cestu 26.8. 1768 s posádkou v počtu 94 mužů. První zastávkou byl ostrov Madeira, odkud výprava pokračovala přes Kanárské a Kapverdské ostrovy k pobřeží Brazílie a odtud kolem mysu Horn, který obeplula 27.1. 1769. Odtud již výprava pokračovala na ostrov Tahiti (který v té době ovšem nesl jméno „Ostrov krále Jiřího“). Zde výprava zakotvila 13.4. 1769. Pozorování přechodu Venuše proběhlo úspěšně, avšak díky tzv. efektu černé kapky (optický jev způsobený přítomností atmosféry Venuše) nebylo možné určit přesné časové okamžiky (tzv. kontakty), kdy se kotouček Venuše dotkl okrajů slunečního kotouče. Získané výsledky tak svou přesností zůstaly bohužel za původním očekáváním. Po opuštění Tahiti výprava pokračovala k Novému Zélandu, který James Cook obeplul kolem dokola, čímž vyvrátil dosavadní představu o tom, že jde o součást předpokládaného neznámého jižního kontinentu tzv. Terra Australis. Současně též objevil průliv oddělující Severní a Jižní ostrov Nového Zélandu (dnes pojmenovaný „Cookův průliv“). V další části výpravy Cook prozkoumal východní pobřeží Austrálie (tehdy označované jako „Nové Holandsko“), které bylo do té doby zcela neznámým územím. 10.10. 1770 dorazila výprava do Batávie (dnes Jakarta), odkud pokračovala dál přes Indický oceán a k mysu Dobré naděje, který obeplula 15.3. 1771 a 13.7. téhož roku zakotvila v Downsu v Anglii.
V roce 1772 obdržel Cook od britské admirality rozkaz ke druhá výpravě, jejímž primárním cílem již bylo nalezení „Terry Australis“. Výpravu tvořily dvě lodě – Resolution a Adventure, které vypluly z Anglie 13.7. 1772. Výprava zamířila přes Madeiru a Kapverdské ostrovy k mysu Dobré naděje, kam dorazila 30.10. 1772. Odtud výprava pokračovala na jihozápad s cílem dorazit k Bouvetovu ostrovu, objevenému v roce 1739, u něhož v té době nebylo jisté, zda jde skutečně o ostrov či zda se náhodou nejedná o výběžek hledané „Jižní pevniny“. Lodě se však dostaly do oblasti plovoucích ledových ker a v husté mlze se jedna druhé ztratily. Cook se proto rozhodl hledání „Jižní pevniny“ ukončit a pokračovat dál k Novému Zélandu – k místu, kde se měly obě lodě setkat v případě, že by se cestou ztratily, což se také skutečně stalo. Výprava se proto vydala na severovýchod směrem na Tahiti, kam dorazila 26.8. 1773. Odtud se pak Cook vydal zpátky na Nový Zéland, přičemž cestou objevil neznámé souostroví (dnes Cookovy ostrovy), a dále pak prozkoumal souostroví Tonga. 21.10. 1773 se výprava vrátila na Nový Zéland. V bouři obě lodi opět ztratily kontakt, a již se více neshledaly. Zatímco Adventure se vrátila kolem mysu Dobré naděje do Anglie, Cook na Resolution pokračoval v průzkumu jižního Tichého oceánu. Výprava se opět vydala k jihu, přičemž se dostala až za 71° jižní šířky, avšak přítomnost neprostupného ledového pole vylučovala jakoukoliv možnost pokračovat dále na jih. Cook proto obrátil na sever, přičemž 13.3. 1774 zakotvil u Velikonočního ostrova. V další části výpravy Cook dorazil nejprve k souostroví Markézy, odkud pokračoval na Tahiti a dále přes ostrov Niue až k souostroví Nové Hebridy (dnes Vanuatu). Výprava následně objevila velký ostrov – Novou Kaledonii, a poté zamířila zpátky k Novému Zélandu, odkud se již vydal přímo k mysu Hoorn. 20.1. 1775 objevil Cook v jižním Atlantiku Novou Georgii a následně 31.1. souostroví, které pojmenoval Jižní Sandwichovy ostrovy. Odtud se již Cook vydal na zpáteční cestu do Anglie, kam po zastávkách u mysu Dobré naděje a na Azorských ostrovech dorazil 30.7. 1775.
Třetí Cookova výprava vyplula z Anglie 12.6. 1776 z Plymouthu na lodích Resolution a Discovery. Jejím cílem bylo tentokrát objevení tzv. severozápadního průjezdu – tedy cesty, spojující Atlantický a Tichý oceán kolem severního pobřeží Kanady. Výprava proplula kolem mysu Dobré naděje, odkud pokračovala dál jižním Indickým oceánem na Nový Zéland. Odtud výprava zamířila přes souostroví Tonga směrem na severovýchod, kde 18.1. 1778 objevila neznámé souostroví, jenž bylo následně pojmenováno jako Sandwichovy ostrovy (dnes Havajské ostrovy). Na pevninu Cook vkročil poprvé v oblasti Waimea Harbor na ostrově Kaui. Odtud výprava pokračovala dále na sever a prozkoumala značnou část západního pobřeží Severní Ameriky. Cook se následně dostal až do Beringovy úžiny oddělující Severní Ameriku od Asie. Kvůli prudkým bouřím se však musel vrátit zpátky na Sandwichovy ostrovy, kam dorazil 17.1. 1779. Zde zakotvil v Kealakekua Bay na ostrově Hawaii. V době Cookova přistání probíhal na ostrově sváteční období, během něhož byly zakázány války a jiné násilné skutky. Domorodci přivítali Cooka a jeho posádku přátelsky a zahrnovali je velkým množstvím darů. Po doplnění zásob výprava vyrazila 4.2. na moře. Bouře však způsobila rozsáhlé poškození lodi, která se tak musela vrátit zpět. Přátelství domorodců však ochladlo, přičemž místní náčelník prohlásil, že Cook již vyčerpal jejich pohostinnost. Začalo docházet ke krádežím, které vyústily v potyčky mezi námořníky a domorodci. Poté co byl z Resolution ukraden člun nechal Cook zajmout místního náčelníka a to do té doby, než bude člun domorodci vrácen. V nastalém zmatku byl námořníky zastřelen jeden z nižších náčelníků. Pro sjednání klidu Cook vystřelil do vzduchu, ale dav rozlícených domorodců se na něj vrhnul a ubodal. Smrt kapitána Cooka obě strany zaskočila. Zbytek posádky se pak stáhl na loď, která odplula zpět do Anglie, kam dorazila 4.10. 1780.
Havajský Ironman
„Havajský Ironman“ je jedním z nejznámějších a nejobtížnějších závodů v triatlonu na světě. Závod se skládá z 3,86 km dlouhé plavecké etapy, která je následována 180,25 km dlouhou jízdou na kole, na níž navazuje závěrečný běh dlouhý 42,2 km. Platí přitom pravidlo, že každý, kdo se chce považovat za úspěšného účastníka závodu, musí všechny etapy zvládnout za 17 hodin (tedy do půlnoci dne, kdy se závod koná). Závod je pořádán každoročně polovině října v Koně (resp. jejím okolím) pravidelně od roku 1978. V současné době (2016) drží titul rekordmana tohoto závodu Craig Alexander (Autrálie), který celý závod zvládl absolvovat v celkovém čase 8:03:56 (2011). V kategorii žen drží rekord Daniela Ryf (Švýcarsko) s celkovým časem 8:46:46 (2016).