Město Rotorua a jeho okolí přestavuje jednu z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších částí Nového Zélandu. Navazuje na pobřeží širokého Zálivu hojnosti (Bay of Plenty) a poloostrova Coromandel, který odtud vybíhá směrem k severu. Současně zde začíná vulkanická zóna Taupo (Taupo Volcanic Zone), která se táhne dál k jihu napříč celým Severním ostrovem přes stejnojmenné jezero až k území, na němž se rozkládá národní park Tongariro. Místní sopky jsou přitom dodnes aktivní, což má za následek přítomnost nejrůznějších projevů vulkanické aktivity v podobě vývěrů termálních pramenů, fumarol, gejzírů a jezer.

Před návštěvou samotného města Rotorua můžeme krátce zastavit na severním pobřeží stejnojmenného jezera, kde se nachází park Hamurana Springs. Toto místo je zajímavé hned ze dvou důvodů. Tím prvním je samotný pramen Hamurana Spring, který zde vyvěrá z hloubky 15 metrů při vydatnosti přibližně 4 miliony litrů křišťálově čisté vody za hodinu, což z něj činí nejvydatnější vodní pramen na celém Severní ostrově Nového Zélandu. Voda vyvěrá do malého jezírka, odkud pak dále odtéká říčkou Hamurana až do nedalekého jezera Rotorua. Hamurana ovšem není ani zdaleka jediným pramenem, který se v okolí nachází. V několika dalších tůňkách je možné pozorovat jev označovaný jako „dancing sand“ („tančící písek“), kdy voda vyvěrající skrze dno tůňky nebo jezírka zvíří písek ze dna, který ve vodě vytvoří cosi, co připomíná malé tornádo. Druhou místní zajímavostí jsou porosty americký sekvojí. Tyto stromy pocházejí původem ze západního pobřeží Severní Ameriky, a stejně jako zde dosahují skutečně impozantních rozměrů. Pozoruhodné je, že zatímco největší a nejstarší sekvoje v Americe dosahují stáří kolem 2500 let, u těch místních je znám dokonce přesný rok jich vysazení: 1919. Ano, ač se to zdá téměř nemožné, zatímco ve své původní „vlasti“ trvá těmto stromům více než tisíc let než dorostou do své mohutné velikosti, zde na Novém Zélandě jim k tomu stačil jen zlomek tohoto času. Příčinou je místní klima, které stromům nabízí daleko příhodnější podmínky k růstu, než jaké normálně mají ve své domovině.

O parku Hamurana Springs je to do centra města Rotorua, rozkládajícího se na jižním okraji takřka kruhového jezera stejného názvu, asi 15 minut jízdy. Oficiální název města by se dal z maorštiny přeložit jako „druhé jezero“, avšak jeho celé znění je ve skutečnosti daleko delší: Te Rotorua-nui-a-Hahumatamomoe. Jak již bylo řečeno dříve, město a jeho okolí je velmi bohaté na projevy vulkanické činnosti, mezi nimiž nechybí ani vývěry sopečných plynů bohatých na sirovodík. Proto se často říká, že Rotorua je městem, které je dříve cítit než vidět. Prvním Evropanem, který do těchto končin v roce 1828 zavítal, byl dánský obchodník Phillip Tapsel, následovaný v roce 1831 misionáři Henry Williamsem a Thomasem Chapmanem. Chapman stál později u založení místní křesťanské misie. K výraznějšímu rozkvětu města ovšem došlo až v 70. letech 19. století, kdy sem začínalo přijíždět stále více osadníků a současně i turistů, které sem lákaly místní termální prameny. Ty byly využívány již po staletí domorodými Maory, kteří s jejich pomocí vytápěli své domy, a současně je používali i k vaření. V roce 1878 byly tyto termální prameny (a zejména jejich účinky na zdraví) popsány místním knězem, kterému se pomocí koupelí v nich podařilo vyléčit artritidu. Vývěry termálních pramenů jsou ve městě takřka všudypřítomné, a proto se říká, že téměř každý zdejší dům má svůj vlastní bazének napájený horkou vodou (teplota vody místních pramenů se pohybuje mezi 33 – 43 °C). Teplo vycházející ze země má ovšem i jiné pozoruhodné účinky, z nichž k nejzajímavějším patří zřejmě skutečnost, že místní ptáci nemusejí sedět na vejcích, protože ta jsou zahřívána samotnou přírodou.

Okolí města Rotorua patří k oblastem s nejvyšším zastoupením původního maorského obyvatelstva Nového Zélandu (Maoři zde mají ve zdejší populaci přibližně 37% zastoupení). Jakýmsi přirozeným centrem zdejších maorských obyvatel je čtvrť Ohinemutu, rozkládající se přímo na břehu jezera. V srdci této části města najdeme kostel Saint Faith’s Anglican Church, který zde byl postaven v roce 1914. Kostel je zajímavý zejména díky své vnitřní výzdobě, v níž se spojují klasické křesťanské výjevy s tradičními maorskými motivy. Jedno z oken je zde například vyzdobeno vyleptávaným obrazem Ježíše zahaleného do maorského pláště zdobeného ptačími pery. V těsném sousedství kostela se nachází místní hřbitov. I ten je více než pozoruhodný. Díky termálním pramenům, které jsou v podzemí prakticky všude, zde není možné vykopat klasický hrob, a tak je každý nebožtík uložen do jakéhosi sarkofágu, který je nad ním postaven. Přes ulici naproti kostelu se nachází budova Tamatekapua Meeting House, sloužící k zasedání místní kmenové rady. Tato budova je podobně jako kostel velmi bohatě vyzdobena vyřezávanými maorskými motivy.

Jinou příležitostí k seznámení se s kulturou původních obyvatel Nového Zélandu je návštěva maorské vesnice Mitai, nacházející se na severním okraji města. V nově vybudovaném areálu jsou pořádána večerní představení tradiční maorské kultury skládající se z ukázek maorské hudby a tanců, mezi nimiž nemůže chybět válečný tanec „haka“, který býval tančen bojovníky před bitvou k dodání odvahy a zastrašení nepřítele. Tento tanec je populární (mimo jiné) díky tomu, že je před začátkem každého zápasu pravidelně předváděn ragbyovým týmem Nového Zélandu. V další části vystoupení je předveden příjezd maorské válečné kánoe a celý večer je zakončen hostinou, skládající se z tradičních maorských pokrmů „hangi“. V původní podobě se jídlo připravovalo v zemní peci, kdy se do vyhloubené jámy naskládaly rozpálené kameny, na něž se následně rozložily koše se surovinami. Ty se pak zakryly listy a rohožemi a vše bylo na závěr zasypáno zeminou. Později se na kameny nalila voda, která se začala měnit v páru, v níž se jídlo dodělalo. V moderním pojetí vypadá postup ovšem tak, že se do jámy naskládá dřevo, které se zapálí a následně se na něj rozloží kameny. Nad kameny se pověsí drátěné koše vyložené alobalem, v nichž se nacházejí jednotlivé ingredience (k nimž patří zejména vepřové, jehněčí a kuřecí maso, brambory, dýně, zelí a batáty). Koše jsou pak v závěru přípravy jídla překryty mokrým plátnem, které dodá potřebnou páru.

Jak již bylo zmíněno dříve, městečko Rotorua patřilo již na počátku 20. století k jedněm z nejvyhledávanějších turistických středisek na celém Novém Zélandu, a to především díky léčebnému využití zdejších termálních pramenů. Proto zde byla založena rozsáhlá zahrada v podobě anglického parku Goverment Gardens, ležící východně od centra města. V jejím srdci se dodnes nachází budova lázní. Ta byla postavena v roce 1908 a ve své době musela uspokojit i tu nejnáročnější klientelu zvyklou na luxusní lázeňské centra v Evropě. V provozuschopném stavu se lázně udržely do roku 1963, kdy musely být kvůli vysokým provozním nákladům uzavřeny. Budova pak byla následně využita jako sídlo muzea Rotorua Museum of Art and History, které zde sídlí od roku 1969. Bohužel, v roce 2016 bylo město zasaženo zemětřesením, které porušilo statiku budovy, a ta proto musela být pro návštěvníky uzavřena.

Po silnici vedoucí kolem zahrady a bývalých lázní se lze dostat až na poloostrov, z něhož je jeden z nejlepších výhledů na vlastní jezero Rotorua. To vzniklo (stejně jako všechna ostatní jezera v této oblasti) díky vulkanické činnosti. Po sopečné erupci, která se zde odehrála před přibližně 240 000 lety, došlo ke kolapsu vulkánu, po kterém zde zbyla kaldera, jenž se posléze naplnila vodou. Dnes má jezero rozlohu 79.8 km² při maximální hloubce 45 m. Průměrná hloubka činí ovšem pouhých 10 metrů, díky čemuž je z hlediska množství zadržované vody paradoxně menší, než nedaleké jezero Tarawera, jehož plocha je přibližně poloviční.

Termální prameny nenajdeme pouze ve městě, ale i v jeho okolí. K méně známým místům patří například údolí potoka Kerosine Creek, které se nachází přibližně 25 km (20 minut jízdy) směrem na jih od města. Díky vývěrům horkých termálních pramenů má voda v jezeře příjemnou teplotu, která se v závislosti na množství srážek pohybuje v rozmezí 32 – 40 °C. Potok navíc vytváří několik vodopádů s tůňkami, které jsou ideálním místem pro odpočinek a relaxaci.

Jen o malý kousek dále se již dostáváme ke vstupní bráně geotermální rezervace Wai-o-tapu, jenž nás nejprve uvítá bahnitým jezírkem Boiling Mud Pool se soustavou fumarol a bublajících bahenních sopek. Vstup na území vlastní rezervace je zpoplatněný. Každý návštěvník obdrží u vstupu mapku, na níž je vyznačena trojice na sebe navzájem navazujících prohlídkových okruhů vedoucích kolem všech místních zajímavostí. Příjemným překvapením je pak zajisté skutečnost skutečnost, že tyto materiály jsou zde k dispozici v nejrůznějších světových jazycích včetně češtiny. V první části prohlídky je možné spatřit trojici kráterů vzniklých propadnutím stropů podzemních dutin vzniklých v důsledku sopečné činnosti. Z této trojice je zřejmě nejzajímavějším Rainbow Crater, jehož pojmenování vychází z pestré palety barev místních hornin, která je dána přítomností nejrůznějších minerálních látek jakými jsou například síra (žlutá), mangan (purpurová) nebo arzen (zelená). O něco dále se nachází útvar Devil’s Ink Pot, což je díra v zemi, na jejímž dně se nachází celý řada malých jezírek s bublajícím bahnem. Následuje asi nejkrásnější vyhlídka, z níž je možné pozorovat samotné srdce celé rezervace tvořené mělkým termálním jezírkem Artist’s Palette, jenž takřka neustále mění svou barvu (opět díky přítomnosti různých minerálních látek rozpuštěných v místní horké vodě). Stezka pak vede přímo po břehu tohoto jezírka až k zřejmě nejznámějšímu útvaru celé rezervace, kterým je jezírko Champagne Pool. Jedná se o téměř kruhový kráter o průměru 65 metrů a hloubce 62 metrů, který je plný zelenavě zbarvené vody. Samotný kráter vzniknul před přibližně 900 lety při hydrotermální erupci. Voda v kráteru má díky výronům horkých pramenů teplotu mezi 73 – 75 °C, díky čemuž nad jeho hladinou prakticky neustále stoupají oblaka páry. Samotný okraj jezírka tvoří prstenec tvořený usazeninami stibnitu a auripigmentu, jejichž sytě oranžovo-červená barva silně kontrastuje jak se zelenavou barvou vody v jezeře, tak s bílými křemičitými usazeninami tvořícími okolí jezera. V další části okruhu se otevírá vyhlídka na jezírka ve východní části rezervace, k nimž lze zakrátko sestoupit po schodech. Jako první míjíme jezírko s útesy Alumn Cliffs, kde je možné vidět jasně žluté sirné usazeniny. Následuje plošina Frying Pan Flat s malým jezírkem Oyster Pool, v němž teplota vody dosahuje až ke 100 °C. Nejzazší cíp vyhlídkového okruhu tvoří okraj jezera Ngakoro s vodopádem. Odtud se pak lze dostat podél kaskády Primrose Terrace tvořené bělostnými vápenitými usazeninami, po nichž stéká voda, zpět k jezeru Champagne Pool. Závěrečnou část prohlídky pak opět tvoří několik „propadlých“ kráterů, z nichž nestále vychází pára. Nitro posledního kráteru pak ukrývá jezírko Devil’s bath jehož voda je zbarvena do „jedovatě“ zeleno-žlutého odstínu, který je dán vysokým obsahem sirných a železitých solí rozpuštěných ve vodě. Voda v jezeře je navíc extrémně kyselá, neboť její pH se pohybuje pouze kolem hodnoty 2.5.

Další významnou součástí rezervace Wai-o-tapu je gejzír Lady Knox, který se nachází asi 300 metrů po silnici od hlavního vchodu do rezervace. Přirozeným způsobem by k erupcím gejzíru docházelo nepravidelně v 24 – 48 hodinových intervalech, nicméně v rámci turistických prohlídek je erupce vyvolávána každý den vždy v 10:15 místními zřízenci uměle vhozením trochy práškového mýdla. To způsobí pokles povrchového napětí vody v gejzíru, a na povrch tak nejprve vytryskne oblak páry následující proudem vody dosahujícím výšky 10 – 20 metrů. Gejzír je pojmenován po lady Constance Knox, dcery 15. guvernéra Nového Zélandu. Zajímavostí je, že tento gejzír byl objeven až na počátku 20. století a na rozdíl od naprosté většiny termálních jevů v okolí tak nemá žádné původní maorské jméno.

Podobně jako v případě jezera Rotorua má i jezero Taupo, nacházející se prakticky ve středu Severního ostrova, svůj původ v mohutných vulkanických silách ukrývajících se v nitru Země. Svou rozlohou 616 km² je Taupo největším jezerem Nového Zélandu. Taupo je rozlohou 616 km² největším jezerem Nového Zélandu. V nejširším místě, které je možné vymezit spojnicí přibližně ve směru severovýchod – jihozápad, dosahuje šířky 44 kilometrů a jeho maximální hloubka činí 186 metrů. Podle legendy místního maorského kmene Tuwharetoa vytvořil jezero prapředek Ngatoroirangi, který shodil z nedaleké hory Mount Tauhara mohutný strom, který vyhloubil jámu, z níž následně vytryskla voda, a dala tak vzniknout jezeru. Skutečnost byla ovšem bezesporu ještě mnohem dramatičtější. Před 26 500 lety zde došlo ke gigantickému sopečnému výbuchu označovanému jako Oruanui, při němž bylo uvolněno do okolí 1170 km³ lávy a sopečného popela. Jen pro srovnání na tomto místě uveďme, že při dvou největších sopečných erupcích „moderní doby“ Tambora (1815) a Krakatoa (1883) došlo k vyvržení 150 km³ respektive 20 km³ materiálu. Vyvržený materiál pokryl ohromnou oblast, přičemž v nejbližším okolí sopky dosahovala tato vrstva síly až 200 metrů a ještě na Chatamských ostrovech (vzdálených přibližně 800 km na východ od Nového Zélandu) byla zjištěna vrstva sopečného popela, pocházejícího z této erupce, o síle kolem 20 cm. Náhlé uvolnění tak obrovského množství materiálu způsobilo kolaps okolního terénu a vytvoření kaldery, jenž se záhy naplnila vodou. Z celosvětového hlediska šlo o nejsilnější sopečný výbuch za posledních 70 000 let, přičemž se vážně uvažuje o možnosti, že klimatické změny, které takto silný výbuch musel vyvolat, mohly mít za následek spuštění poslední doby ledové.

Zmíněná erupce ovšem ani zdaleka nebyla poslední katastrofou, kterou místní sopka způsobila. K dalšímu velkému sopečnému výbuchu zde došlo v roce 186 př. n.l., který prakticky zničil většinu povrchu Severního ostrova a přispěl k rozšíření plochy jezera. Celkově bylo při této události uvolněno asi 100 km³ sopečného materiálu. Opět srovnejme například s výbuchem sopky Théra na ostrově Santorini ve Středozemním moři ve 2. tisíciletí př.n.l., který s největší pravděpodobností způsobil zánik tzv. Mínojské civilizace na Krétě. Tehdy bylo vyvrženo kolem 60 km³ sopečného materiálu – tedy o něco málo více než polovina. Přestože Nový Zéland v té době nebyl obydlen (první Maoři sem dorazili až kolem roku 1280 n.l.), je možné explozi sopky poměrně přesně datovat a to podle záznamů starých Římanů a Číňanů, kteří v době erupce zaznamenali zvláštní potemnění a zčervenání oblohy. Datum erupce je navíc podloženo i rozbory ledu z Grónského ledovce, který v příslušné vrstvě obsahuje částečky sopečného prachu a popela. V současné době je sopka považována za spící, a je tedy prakticky jisté, že jednoho dne opět vybuchne. Je ovšem nemožné určit přesný termín příští erupce, ani to, jak bude tato erupce silná. Může to tedy být za dalších několik set let, příští rok…anebo zítra…

Do jezera Taupo se vlévá hned několik řek, avšak ven z jezera vytéká jen jedna – Waikato. Právě v místě, kde tento vodní tok jezero opouští, se rozkládá i stejnojmenné město. O něco málo dále po proudu se pak nacházejí vodopády Huka Falls, jejichž název je odvozen z původního maorského slova „Hukanui“, které by se dalo přeložit jako „velké množství stříkající vody“. A vody je zde skutečně hodně. Vodopády totiž vznikly v místě, kde se řeka nejprve prodírá úzkou skalnatou průrvou dlouhou asi 100 metrů a následně padá do hloubky zhruba 15 metrů, kde vytváří zpěněné jezírko plné divokých vírů, nad nímž se vznáší bělavý oblak vodní třístě. Ačkoliv co se výšky týče, nejsou vodopády nijak výjimečné, díky průtoku vody, který zde kolísá mezi 50 – 319 m³/s je pohled na vodopád jednoduše impozantní.