Návštěva Nového Zélandu představuje pro nejednoho cestovatele ze střední Evropy opravdovou výzvu, a to již jen kvůli nesmírné vzdálenosti, kterou je potřeba překonat. Dalo by se říci, že snad kromě ostrovů roztroušených v centrálním Pacifiku (a možná ještě Antarktidy) je Nový Zéland prakticky nejvzdálenější destinací, kam se je možné ze „srdce Evropy“ vypravit. Cesta z Prahy do Aucklandu trvala v našem případě 26 hodin a 20 minut čistého „letového času“. Se započítáním všech přestávek při mezipřistáních (ve Frankfurtu nad Mohanem, Taipei a Brisbane) se však protáhla na téměř plné tři dny.  Tři dny strávené v nepohodlí letadel a letištních terminálů v člověku přirozeně vzbuzují dojem toho, jak ukrutně pomalé jsou naše současné způsoby dopravy. Ve stejném okamžiku si je ale nutné uvědomit, jak obrovské štěstí vlastně máme, když se na druhý konec světa dokážeme dostat za pouhé tři dny, neboť ty jsou ve skutečnosti ničím ve srovnání s 8 měsíci, které zabrala plavba z Anglie na Nový Zéland kapitánu Jamesi Cookovi na konci 18. století.    

Tím prvním, čím cestovatele Nový Zéland přivítá ihned po přistání, je velice důkladná a nekompromisní kontrola zavazadel, která je kromě standartního „rentgenování“ zaměřená především na dovoz potravin, rostlin a živočichů, jenž je prakticky bez výjimky zakázán a za porušení tohoto zákazu hrozí vysoké pokuty. Celá věc nabírá možná až absurdních rozměrů, kdy jsou například poměrně běžně kontrolovány turistické boty, zda v jejich vzorku neulpěly kousky půdy z předchozích destinací.

Ačkoliv je Auckland pro většinu návštěvníků vstupní branou do Nového Zélandu (přistává zde většina mezinárodních leteckých spojů), my pro tuto chvíli prohlídku města vynecháme, neboť se sem později ještě vrátíme. Namísto toho se vypravíme na pláž Muriway Beach nacházející se na pobřeží Tasmanova moře asi 45 kilometrů (a tedy asi hodinu jízdy autem) na západ od města. 

Tato lokalita je pozoruhodná především kvůli tomu kolonii terejů australských (Morrus serrator), kteří si místní pobřeží oblíbili a každým rokem se sem vracejí, aby zde na skalních hnízdech vyvedli mladé. Sezóna hnízdění začíná na konci srpna, kdy se k pobřeží vracejí nejdříve samečci, aby opravili svoje hnízdo. Terejové snášejí vždy jen jedno vejce, z něhož se po přibližně 40 dnech (v průběhu listopadu) vyklube mládě, které pak rodiče krmí po další zhruba 3 měsíce. Přitom vždy jeden z páru terejů hlídá hnízdo s mládětem, zatímco druhý shání potravu. Terejové poletují několik metrů nad vodní hladinou, přičemž hledají ryby a hlavonožce. Když spatří kořist, vrhnou se z letu přímo do vody, kde ji svým silným zobákem uchopí a vynesou nad hladinu. Lebka terejů je speciálně uzpůsobena k tomu, aby dokázala odolat prudkému nárazu na vodní hladinu. Dalším uzpůsobením pro lov vodních živočichů je pak to, že nozdry terejů jsou překryté kostěnými přepážkami, takže když se potopí, nevnikne mu voda do ústní dutiny. Zajímavostí také je, že terejové tvoří podobně jako například labutě, stabilní páry – někdy i na celý život. V březnu a dubnu začínají mláďata opouštět hnízdo a v květnu odlétají na východní pobřeží Austrálie. Mláďata se pak vracejí po 3 – 5 letech zpátky na místo, kde se vylíhla, aby zde sama vyvedli své mladé. Kolonie terejů na Muriway Beach patří údajně k těm vůbec největším, neboť sem přilétá až 1200 párů těchto mořských ptáků. Jedná se rovněž o jedno z pouhých tří míst na pevnině (respektive na pobřeží dvou hlavních ostrovů Nového Zélandu), kde tito ptáci hnízdí (ostatní kolonie jsou na malých ostrůvcích v okolí, a proto nejsou ani zdaleka tak dobře přístupné).

Na druhé straně zálivu Hauraki, zabíhajícího hluboko do východního pobřeží Severního ostrova, se přímo naproti Aucklandu rozkládá poloostrov Coromandel Peninsula. Většinu jeho území vyplňují hory a kopce, avšak pobřeží (zejména východní) je lemováno pruhem písečných pláží, díky čemuž se jedná o velmi oblíbenou rekreační oblast pro obyvatele největšího novozélandského města. Po obvodu vede hlavní silnice č. 25, po níž je možné celá poloostrov objet kolem dokola. V takovém případě bychom ovšem přišli o jednu z největších zdejších zajímavostí, a proto za vesničkou Tapu vydáme po klikaté horské silničce, jenž nás postupně zavede až do srdce hlavního horského hřebene Coromandel Range. To co je zde ovšem nejzajímavější je jeden z exemplářů obřích stromů Kauri (Damaroň jižní – Agathis australis) označovaný jako Square Kauri Tree. Strom dosahuje výšky 41 metrů a obvod jeho kmene činí 8.75 metru. Stáří tohoto jedince je dnes odhadováno na minimálně 1200 let. Svůj název získal tento strom podle neobvykle hranatého tvaru svého kmene, který jej (na rozdíl od ostatních stromů tohoto druhu) v minulosti zachránil před pilami dřevorubců.

Také východní pobřeží poloostrova Coromandel nabízí hned několik zajímavých míst k návštěvě. Jedním z nich je pláž Cathedral Cove, k níž se lze dostat po asi 2.5 km dlouhé stezce z parkoviště na okraji městečka Hahei. Hlavní zajímavostí je zde vápencová skalní brána, která rozděluje zdejší pláž na dvě poloviny. Dalším zajímavým místem, ležícím navíc jen nedaleko odtud, je pláž Hot Water Beach. Ta na první pohled vypadá jako kterákoliv jiná písečná pláž. Ve skutečnosti ale ukrývá jednu zvláštnost, a sice systém horkých termálních pramenů, které vyvěrají z nitra země na povrch přímo skrze vrstvu písku. Tyto prameny jsou pak hojně využívány četnými návštěvníky pláže, kteří si lopatkami nebo jen tak holýma rukama v písku vyhrabávají malé termální bazénky, do nichž se pak ukládají k odpočinku. Protože voda termálních pramenů má teplotu 65 °C, a je tedy sama o sobě příliš horká, je potřeba zajistit, aby do každého bazénku současně přitékala i chladnější mořská voda, která teplotu vyrovná na příjemnou úroveň. Na tomto místě je ovšem potřeba říci, že místo s vývěry termálních pramenů je přístupné pouze za odlivu (za přílivu je zcela zalito mořskou vodou), a tak je potřeba pláž navštívit ve správný čas. Časy přílivů a odlivů na pláži Hot Water Beach je možné nalézt například zde: https://www.thecoromandel.com/weather-and-tides/.

Na jih od poloostrova Coromandel se rozkládá městečko Waihi, které v minulosti proslavila především zdejší bohatá naleziště zlata. Zlato zde bylo objeveno v roce 1878, avšak pravá „zlatá horečka“, zde vypukla až o něco později. Díky tomu se Waihi stalo svého času jedním z nejrychleji se rozvíjejících měst na Novém Zélandu. Těžba byla v místních dolech zastavena v roce 1952, avšak v 80. letech byla opět obnovena a pokračuje dodnes. Hlavním centrem těžebních aktivit je obří povrchový důl Martha Mine, který se nachází přímo nad městem a který si lze prohlédnout z vyhlídkové plošiny, jenž je vybudována na okraji těžební jámy.

Pozůstatky po někdejším dobývání žlutého kovu je možné rovněž vidět například v roklině Karangahage Gorge, kde lze v lesích nad říčkou Waitawheta narazit na ruiny budov či koleje bývalé důlní železnice. Naučná stezka vedoucí podél řeky v několika místech prochází přímo bývalými štolami (proto je dobré mít s sebou čelovku). Těžba na zdejších ložiscích byla zahájena v roce 1885 společností Woodstock Gold Mining Company. Celkový výsledek ovšem nebyl nijak valný, neboť byl problém v samotném zpracování na kov jinak bohaté rudy. Ke slovu tedy musela v roce 1894 přijít metoda zpracování pomocí kyanidu, čímž se výnosnost těžby podstatně zvýšila (místa, kde byla ruda zpracovávána, je dnes možné v okolí rovněž navštívit).