Cesta z Prahy do italských Dolomit představuje vzdálenost přibližně 700 km. Naprostá většina této trasy (prakticky z Prahy až do Brixenu) vede po dálnici, a tak je za optimálních podmínek možné celou cestu absolvovat za nějakých 7 – 8 hodin. Díky tomu ji lze absolvovat tak říkajíc „na jeden zátah“, avšak cestou mineme hned několik zajímavých měst, která rozhodně stojí za návštěvu a která můžeme současně využít k odpočinku, rozhodneme-li se rozdělit si cestu na dvě etapy. Kromě Mnichova a Regensburgu je to například hlavní město rakouského Tyrolska Innsbruck.

Innsbruck je svým počtem obyvatel (133 000 k roku 2018) pátým největším městem Rakouska. Současně se jedná o hlavní město spolkové země Tyrolsko. Innsbruck leží v údolí řeky Inn, které je z obou stran obklopeno alpskými vrcholy, z nichž některé přesahují výšku 3000 m n. m. Řeka Inn dala název i celému městu, který je vlastně složeninou slov Inn a Brücke (most). Jméno města by se tak dalo přeložit jako „Most přes Inn“ (odtud pak pochází i starší, dnes již nepoužívaná český název města „Inomostí“). Nejstarší osídlení oblasti dnešního Innsbrucku je datováno do mladší doby kamenné. Další archeologické nálezy pak pocházejí i z doby bronzové a železné (období laténské kultury). V průběhu 4. století našeho letopočtu zde vznikla opevněná římská základna, jejímž úkolem bylo chránit cestu vedoucí z Verony přes Brennerský průsmyk až do Řezna. V roce 1138 zde byl založen klášter premonstrátů provozující (mimo jiné) přívoz přes řeku Inn, který byl později (v roce 1180) nahrazen prvním skutečným mostem. Obchodní osada, která na tomto místě vznikla, dostala název Insprucke a v roce 1205 byla povýšena na město. V roce 1420 se Innsbruck stal sídlem tyrolských hrabat, díky čemuž zde následně vznikla celá řada významných staveb. Od konce 15. století do roku 1519 se Innsbruck stal sídlem císaře Maxmiliána I. Roku 1630 bylo ve městě založeno první operní divadlo mimo Itálii a v roce 1669 zde založil císař Leopold I. univerzitu. Další rozvoj města souvisel s rozvojem jeho dopravního spojení s okolím. V roce 1858 byl Innsbruck propojen s Mnichovem železnicí, která byla v roce 1867 prodloužena dál přes Brennerský průsmyk. Roku 1912 bylo dokončena druhá větev železnice, které se z Innsbrucku vracela zpět do bavorského Garmisch – Partenkirchenu. Po ukončení první světové války byl Innsbruck obsazen italskou armádou, která odešla teprve v roce 1924. Během druhé světové války bylo město poškozeno několika spojeneckými nálety. Po válce se pak stalo součástí francouzské okupační zóny Rakouska. Innsbruck se pak stal dvakrát po sobě (v letech 1964 a 1976) světovým sportovním centrem, jelikož se zde pořádaly IX. a XII. Zimní olympijské hry.

Historické centrum města začíná na počátku ulice Maria Theresien Strasse u tzv. Vítězného oblouku (Triumphforte), který byl postaven v roce 1765 u příležitosti svatby arcivévody a pozdějšího císaře Leopolda II. se španělskou princeznou Marií Ludovicou. Kromě reliéfů obou novomanželů (na jižní straně oblouku) jsou zde i reliéfy Leopoldovy matky, císařovny Marie Terezie, a bratrance, císaře Josefa II. Ulice Maria Theresien Strasse nás postupně dovede k baroknímu Annenskému sloupu, který byl postaven na památku vyhnání bavorských vojáků na konci tzv. „války o španělské dědictví“ v roce 1703. Nedaleko se pak nachází špitální kostel sv. Ducha (tzv. Spitalkirche), jehož výstavba byla zahájena v roce 1700. Původní městská nemocnice je poprvé zmiňována již v roce 1326, avšak tehdy se nacházela kvůli riziku infekce mimo hradby města a na současnou pozici byla přenesena až v roce 1888.

Od špitálního kostela se lze pokračovat dál ulicí Herzog Friedrich Strasse, která nás záhy přivede k budově staré radnice (Altstadt Rathaus) založené v roce 1358, jejíž součástí je i městská věž z roku 1450. Na konci této ulice se pak nachází renesanční budova habsburské rezidence, která byla založena roku 1420 jako sídlo tyrolských hrabat. Později se stala sídlem císaře Maxmiliána I. V letech 1497 – 1500 byla stavitelem a kameníkem Niklasem Türingem přistavěna část arkýře s balkónem, z něhož mohl královský pár sledovat dění na náměstí před budovou. Střecha tohoto pavilonu byla pokryta 2657 měděnými dlaždicemi, která pak daly jméno celé budově – Goldenes Dachl (tedy „Zlatá stříška“).

Nejvýraznější dominantou Innsbrucku, avšak současně i jednou z architektonicky nejvýznamnějších památek v celém Rakousku je ovšem nedaleký císařský palác Hofburg. Jeho historie sahá do období kolem roku 1460, do doby vlády tyrolského hraběte Zikmunda Habsburského (1427 – 1496). Jeho následník, císař Maxmilián I., hrad postupně rozšířit a upravit v pozdně gotickém slohu. Tehdejší podoba Hofburgu se dodnes dochovala díky dvěma malbám malíře Albrechta Dürera datovaným k rokům 1495 a 1496. Stavba byla kompletně dokončena v roce 1500. V roce 1533 se stal sídlem císaře Ferdinanda I. Habsburského. Hned o rok později ovšem hrad vyhořel, avšak záhy byl opět opraven. Za doby arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského byl Hofburg přeměněn z gotického hradu na zámek ve stylu italské renesance. Ferdinand II. Tyrolský plnil úlohu císařského místodržícího v Čechách a sám se architektuře aktivně věnoval. Podle jeho vlastních plánů byl například postaven známý letohrádek Hvězda v Praze, a sám také položil základní kámen letohrádku královny Anny na Pražském hradě. Další proměny se Hofburg dočkal ve druhé polovině 18. století, kdy byl v letech 1754 – 1776  opraven a přestavěn z iniciativy Marie Terezie, která si jej vybrala jako místo svatby svého syna (a pozdějšího císaře) Leopolda II. Tuto událost připomíná nám již známý Vítězný oblouk, u kterého jsme procházku historickým centrem města začínali. Svatební veselí bylo tehdy ovšem zkaleno tím, že zde v jeho průběhu zemřel manžel císařovny Marie Terezie, František Štěpán Lotrinský. V 19. století se Hofburg stal sídlem arcivévody Karla Ludwiga Habsburského (otce pozdějšího následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este) a častokrát zde pobýval i sám císař František Josef I. Po pádu monarchie v roce 1918 se veškerý císařský majetek s stal vlastnictvím nového rakouského státu a záhy poté byl jako muzeum zpřístupněn veřejnosti.

V těsném sousedství Hofburgu se nachází i další architektonický skvost Innsbrucku katedrála (či dóm) sv. Jakuba (Dom zu St. Jakob). Katedrála byla postavena v na místě staršího románského kostela z 12. století letech 1717 – 1724 podle návrhu architekta Johanna Jakoba Herkomera. Na tomto místě zmiňme, že původní kostel (respektive jeho podoba z konce 15. století) je opět zachycen na jednom z akvarelů Albrechta Dürera („Pohled na Innsbruck“). Nová katedrála si svůj vzhled uchovala po celé 18. i 19. století. Teprve v roce 1890 byla provedena významnější úprava jejího interiéru. 16. prosince 1944 byl dóm sv. Jakuba vážně poškozen během spojeneckého náletu na Innsbruck (došlo k poškození nástěnných maleb, zničení oltářů a další výzdoby). Proto byla nutná jeho zásadní rekonstrukce, která proběhla v letech 1946 – 1950.

Z historického jádra města se pomalu dostáváme na nábřeží řeky Innu. Naší procházku centrem Innsbrucku přitom končíme na místě, které vlastně dalo celému městu název – mostu  Innbrücke. Jak již bylo zmíněno dříve, první dřevěný most přes řeku zde byl vybudován někdy kolem roku 1180. V průběhu času byl most mnohokrát poškozen povodní a poté opět opraven/obnoven. Zcela nový most byl postaven v roce 1750, avšak i on byl několikrát poškozen povodněmi (1762, 1772, 1789). V roce 1850 byl tedy iniciován plán na nahrazení starého dřevěného mostu novým řetězovým mostem. K tomu však nedošlo, a tak v roce 1871 další povodeň most zcela zničila. Nový, tentokrát již železný most byl postaven o dva roky později (1873). V průběhu 70. let 20. století pak bylo zjištěno, že konstrukce mostu je již neopravitelně poškozena korozí. A tak byl most zbourán a v letech 1981 – 1983 nahrazen novým železobetonovým mostem, který zde můžeme vidět dodnes.

O Innsbrucku se často říká, že se jedná o město, které plní zlaté sny, a to nejen králům a císařům, ale i sportovcům. Kromě bohaté historie je totiž město jedním z nejvýznamnějším střediskem zimních sportů v celých rakouských Alpách, což nejlépe dosvědčuje skutečnost, že se zde již dvakrát konaly zimní olympijské hry (1964 a 1976). Pozornosti sportovních fanoušků jistě neujde panorama stadionu Bergisel se slavným skokanským můstkem, který se nachází na jižním okraji města. První závody ve skocích na lyžích se zde odehrávaly roce 1920. Tehdejší můstek byl ovšem mnohem menší než ten dnešní a byl vyroben ze dřeva. Větší můstek byl postaven v roce 1930 a roku 1964 byl celý stadion upraven, aby se zde mohla pořádat skokanská soutěž v rámci IX. Zimních olympijských her, které Innsbruck toho roku hostil. Podruhé se sem olympionici vrátili v roce 1976, kdy se v Innsbrucku konaly XII. Zimní olympijské hry. Současný můstek byl postaven v roce 2003 podle návrhu íránské architektky Zahou Hadid. Jeho celková výška činí 134 metrů. Zatím nejdelší skok se zde podařil polskému skokanovi Adamu Małyszovi, který v roce 2004 doletěl do vzdálenosti 136 metrů. Areál v Bergieselu je současně jedním z dějišť tzv. Turné čtyř můstků (Vierschanzentournee). Tato každoročně pořádaná série závodů ve skocích na lyžích se kromě Innsbrucku koná ještě v Bischofshofenu, Obersdorfu a Garmisch-Partenkirchenu. Vítězem série je vždy ten závodník, jehož součet ohodnocení jednotlivých skoků je po všech čtyřech závodech nejvyšší. Celkového vítězství se v „turné“ podařilo v minulosti dosáhnout také českým sportovcům – Jiřímu Raškovi (1970/1971) a Jakubovi Jandovi (2005/2006). Ačkoliv je vstup do areálu zpoplatněn i mimo pořádání sportovních akcí, lze jeho návštěvu jen doporučit – a to i v létě, kdy není sníh. Povrch můstku a doskočiště je totiž pokryt „umělou hmotou“, díky čemuž je zde možné trénovat i mimo zimní sezónu. Proto pokud máte štěstí, můžete zde některého skokana vidět na vlastní oči (tak jako se to podařilo při naší návštěvě i nám). Na vrchol 50 metrů vysoké věže můstku je možné vyjet buď výtahem, nebo sem vystoupat po 455 schodech. Za to je člověk odměněn překrásným výhledem na město a okolní alpské vrcholy. Současně si zde naplno uvědomíme, jak obrovské hloubka se pod skokany otevírá. Při tomto pohledu jsem tak musel konstatovat, že mě by ke skoku na lyžích asi nikdo nedonutil.