Marmolada je svou výškou 3343 m n. m. nejvyšším vrcholem celých Dolomit. Současně je také jedinou dolomitickou horou, jejíž úbočí je pokryto ledovcem. Jméno hory přitom nemá pranic společného s „marmeládou“, jak by nás mohlo intuitivně napadnout, ale vychází z latinského označení pro mramor („marmaron“ – tedy doslova „zářící kámen“). Horský masiv Marmolady se táhne východo-západním směrem v délce něco přes 8 kilometrů, přičemž jej tvoří tři hlavní vrcholy: nejvyšší Punta Penia (3343 m n. m.), Punta Rocca (3309 m n. m.) a Punta Ombretta (3230 m n. m.). Hlavní vrchol Marmolady byl poprvé zdolán v roce 1864 rakouským horolezcem Paulem Grohmannem, který jej dosáhl v doprovodu dvou italských průvodců. Dnes jsou vrcholové partie hory dosažitelné pomocí dvou hlavních přístupových cest. První z nich začíná u jezera Lago di Fedaia odkud se lze lanovkou dostat k horské chatě Rifugio Pian dei Fiacconi (2625 m n. m.), a odtud pak po zajištěné cestě (via ferrata) vystoupat přímo přes ledovec až na samotný vrchol Punta Penia. Druhou možností je využití lanovky vedoucí z vesničky Malga Ciapela (1450 m n. m.) až pod nižší z vrcholů Marmolady – Punta Rocca. Zatímco pěšky by se člověk nahoru škrábal několik hodin, cesta lanovkou zabere pouhých 12 minut. Zdejší lanovka je sama o sobě impozantní zařízení. Byla vybudována v roce 1965, avšak v roce 2004 byla kompletně zrekonstruována. Na vzdálenosti 4200 metrů překonává převýšení 1815 výškových metrů. Celá trasa z Malga Ciapela – Punta Rocca je přitom rozdělena do tří úseků oddělených mezistanicemi Banc (2350 m n. m.) a Serauta (2950 m n. m.).
Na druhé jmenované mezistanici lanovky je pak možné navštívit velmi zajímavé muzeum Museo della Grande Guerra připomínající urputné boje, které se v těchto místech odehrály v letech 1915 – 1917, kdy tudy probíhala frontová linie mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. Muzeum bylo otevřeno v roce 1990 a vzhledem ke své poloze se údajně jedná o nejvýše položené muzeum v Evropě. Část expozice je věnována výstavbě tzv. ledového městečka (Eisstadt, La Citta di Ghiaccio), tedy systému tunelů a úkrytů vybudovaného vojáky Rakousko-Uherské armády přímo v masivu zdejšího ledovce, a katastrofě, která se zde odehrála v prosinci roku 1916 (viz samostatný medailon). Samotná Serauta byla v té době ovšem obsazena vojáky italské armády. Také oni zde vybudovali systém umělých jeskyní a štol, z nichž jedna nás dovede až do malé skalní kaple se sochou Madony Regina delle Dolomiti, která zde byla v roce 1979 osobně posvěcena papežem Janem Pavlem II.
Poslední úsek lanovky nás přenese přes splaz ledovce Ghiacciaio della Marmolada až k horní stanici nacházející se v nadmořské výšce 3265 m. Výrazná skalnatá homole vypínající se nad bělostným ledovcem přímo před námi vyvolává dojem, že vrchol Marmolady je od nás jen coby kamenem dohodil. Vydáme-li se tímto směrem, pak záhy zjistíme, že se ve skutečnosti jedná pouze o nižší vrchol Punta Rocca (3309 m n. m.), který při pohledu od stanice lanovky zakrývá hlavní (a tedy vyšší) vrchol Punta Penia (3343 m n. m.). Firnové pole, tu musíme překonat, tvoří počátek „Marmoladského ledovce“, který sestupuje z míst, kde se právě nacházíme, po severním svahu hory až do nadmořské výšky přibližně 2700 m. Díky oteplování klimatu ledovec v posledních letech výrazně ustupuje (údajně až o 25 m za rok). Jen v průběhu let 2004 – 2014 ztratil přes 30 % svého objemu a 20 % plochy (v roce 2013 ledovec pokrýval plochu 190 ha, zatímco ještě v roce 1910 to bylo 450 ha). Z tohoto důvodu bylo například nutné zrušit letní lyžování, které se zde provozovalo až do roku 2006. Při zachování současného trendu se proto předpokládá, že do roku 2050 ledovec zmizí úplně. Od stanice lanovky je možné dojít i k další vyhlídce, z níž si je možné prohlédnout jižní stěnu hory spadající téměř kolmo do hloubky skoro 800 metrů. Právě z tohoto místa se rovněž otevírá nejlepší výhled na hlavní a nejvyšší vrchol celé hory (který je odtud ovšem pěšky nedostupný!). Jelikož z Punta Rocca nevede žádná jiná alternativní trasa, je potřeba se vrátit lanovkou zpět na mezistanici Serauta. Zde můžeme buď pokračovat dál navazujícími úseky lanovky (tj. stejným způsobem, jakým jsme se dostali nahoru) nebo je odtud možné sejít i pěšky.
Katastrofa ledového města:
Vystoupíme-li do vrcholových partií Marmolady dnes, zcela určitě se nám vryje do paměti zejména krása zdejší vysokohorské přírody a nádherný výhled po okolních alpských vrcholech. Málokoho by tedy napadlo, že v době jen o něco vzdálenější než 100 let, zde žádná romantická idylka rozhodně nepanovala. Ba naopak zde probíhal doslova boj o holý život, kdy strádání a smrt byly prakticky na denním pořádku. Po vyhlášení války mezi Rakousko-Uherskem a Itálií (23.5. 1915) probíhala hřebenem Marmolady hlavní frontová linie mezi oběma znepřátelenými státy. Rakouští vojáci bránicí tyrolskou hranici, zde nejprve vybudovali systém zákopů a zásobovacích stezek. V květnu roku 1916 se italským vojákům podařilo zdolat strmou severní stěnu (což se při pohledu na ní zdá téměř neuvěřitelné) a obsadit vrchol Punta Serauta (tedy okolí místa, kde dnes stojí jedna z mezistanic zdejší lanovky). Tato pozice umožňovala Italům postřelovat kulomety a minomety zásobovací cesty vedoucí k rakouským postavením. Proto začali Rakušané budovat rozsáhlou síť tunelů přímo v masivu zdejšího ledovce. K budování tohoto komplexu byly využívány jak trhaviny, tak i ruční práce, která byla extrémně namáhavá. Díky přirozeným pohybům ledovce se pochopitelně často stávalo, že se vybudované tunely zhroutily a pohřbily tak všechny, kteří se v nich právě nacházeli. Během čtyř měsíců bylo v ledovci vybudováno celkem na 12 kilometrů tunelů, z nichž některé zasahovaly až do hloubky 40 metrů. Pohyb osob a materiálu byl v rámci tohoto komplexu zajištěn systémem lan, žebříků, můstků a primitivních ručních lanovek. Teplota se uvnitř tunelů sice neustále pohybovala kolem nuly, což však bylo pořád lepší než venku, kde v zimě panovaly mrazy i kolem -30°C. Ačkoliv toto „ledové město“ (Eisstadt) poskytovalo účinnou ochranu před italskou palbou, bylo vybudováno přímo pod masou nestabilního sněhu a ledu. Tohoto rizika si byl vědom i velitel zdejší vojenské posádky kapitán Rudolf Schmidt, který žádal své nadřízené o přesunutí jednotky na bezpečnější pozici. Tato žádost však bohužel zůstala nevyslyšena. A tak zde v pátek 13. prosince 1916 došlo tragédii. Po několikatýdenním vydatném sněžení, kdy zde napadlo 8 – 12 metrů sněhu, začalo v důsledku náhlého oteplení vydatně pršet. V půl šesté ráno se sněhová masa utrhla a obří lavina kompletně zničila celý podzemní komplex. Z 321 rakouských vojáků, kteří se zde tou dobou nacházeli, jich 270 zahynulo. Později bylo nalezeno asi 40 těl. Ostatní jsou dodnes pohřbena kdesi v hlubinách Marmoladského ledovce. Jak ledovec postupně odtává, vydává tu a tam na světlo světa to, co sám před více než 100 lety pohřbil – ať už se jedná o mumifikovaná těla padlých vojáků či součásti jejich vybavení (viz např. https://www.dailymail.co.uk/news/article-1306109/Skeleton-World-War-I-soldier-buried-glacier-Italian-ski-resort.html).
Marmolada: historická fotografie ze systému vojenských chodeb „ledového města“
[Wikipedia Commons, public domain]
Marmolada: historická fotografie ze systému vojenských chodeb „ledového města“
[Wikipedia Commons, public domain]