Národní park Abel Tasman se rozkládá na ploše 237 km2 mezi zátokami Golden Bay a Tasman Bay při severním pobřeží Jižního ostrova. Park bylo založen v roce 1942 a svým návštěvníkům nabízí především mořské pobřeží tvořené soustavou krytých zátok a pláží s jemným zlatým pískem. Jméno parku připomíná nizozemského mořeplavce Abela Tasmana (1603 – 1659), který právě v oblasti Golden Bay přistál při své první výzkumné výpravě do Tichomoří v roce 1642 (park byl založen na počest 300. výroční této události). Právě tehdy se noha Evropana poprvé dotkla novozélandské půdy, a současně tak došlo k prvnímu kontaktu místních obyvatel z maorského kmene Ngati Tumatakokiri s „bílými muži“. Nutno dodat, že tento první kontakt nedopadl vůbec dobře, protože Maoři napadli jeden z Tasmanových člunů, přičemž čtyři námořníky zabili a snědli. Místo, kde k této krvavé události došlo, Tasman pojmenoval Moordenaarsbaii (Murder’s Bay – Záliv vrahů). Později, v roce 1827, navštívil tuto oblast také francouzský objevitel Jules Dumont d’Urville (1790 – 1842), který se soustředil zejména na průzkum pobřeží mezi zátokou Torrent Bay a Marahau. Evropští osadníci se zde začali trvale zabydlovat teprve v průběhu 50. let 19. století. Jejich živobytí bylo založené zejména na těžbě dřeva a vypalování místních lesů, které vedlo nakonec k tomu, že zde nezbylo nic jiného než holé pláně porostlé kapradinami. O to zajímavější je skutečnost, že se za poslední století stačila místní krajina zregenerovat natolik, že dnes má již prakticky svou původní podobu.
Hlavním místem, kde se pohybuje většina návštěvníků parku, je tzv. Abel Tasman Coastal Track, která, jak už její název napovídá, prochází podél pobřeží napříč celým parkem. Její celková délka dosahuje 51 kilometrů, a lze ji tak celou překonat za 2 – 5 dní. Do nitra parku nevedou prakticky žádné silnice, takže se sem dá dostat jen pěšky anebo po vodě, a to buď prostřednictvím tzv. water taxi, což je člun plující podél pobřeží rozvážející turisty do jednotlivých výchozích míst ve zdejších zátokách, nebo je možné vzít do rukou pádlo a podél pobřeží se dopravit vlastními silami na mořském kajaku (sea kayak), který si je možné půjčit.
Protože je cesta na kajaku zdlouhavá, volíme kombinace vodního taxi a pěšího přesunu. A tak se ráno scházíme na příslušném stanovišti v Marahau, kde nastupujeme na člun, který je v tuto chvíli umístěn na vleku zapřaženému k malému traktoru. Když jsou všichni na palubě, traktor se dává do pohybu a táhne nás i se člunem po silnici vedoucí podél pobřeží až k místu, kde je vybudován skluz, pomocí kterého se člun za pomoci posádky dostává z vleku na vodní hladinu. Naše cesta začíná plavbou na jih do sousední zátoky Towers Bay. Zde z vody vyčnívá jeden z nejznámějších symbolů celého národního parku – tzv. Split Apple Rock. Jedná se o velký žulový balvan téměř ideálně kulovitého tvaru, který je jakoby rozříznut na dvě poloviny. Podle maorské legendy se o balvan přeli dva bohové, kteří nakonec využili svých nadpřirozených schopností a kámen rozdělili na půl. Pravděpodobnější vysvětlení tohoto jevu je v procesu označovanému jako exfoliace. Horké magma utuhlo kdesi v hlubinách země. Vrstvy nadložního materiálu byly v následujících tisíciletích erodovány, až se balvan dostal na povrch. Tím se ovšem současně uvolňoval tlak, kterým na něj nadloží působilo, což mělo za následek vznik puklin, díky nimž se z balvanu začaly oddělovat jednotlivé vrstvy podobně, jako když se například loupe cibule. Tím postupně dostal svůj kulovitý tvar. Zřejmě zde byla i puklina, která vedla napříč celým balvanem. Do ní postupně zatékala voda, které vlivem změn teplot v dobách ledových postupně mrzla a tála, což ve výsledku způsobilo roztržení balvanu na dvě poloviny.
Plavba vodního taxíku směřuje ze zálivu Sandy Bay podél pobřeží k severu k ostrovu Adele Island, který je zajímavý především díky zdejší kolonii lachtanů, jenž si jeho skalnaté pobřeží vybrali za místo, kde vyvádějí svá mláďata, která je při troše štěstí možné pozorovat při odpočinku na skaliscích těsně nad vodou. Lodí bychom se podél pobřeží mohli dostat až do Totaranui ležícího na opačném konci již jednou zmíněné trasy Abesl Tasman Coastal Track. Naším cílem je ovšem mnohem bližší záliv Torrent Bay.
Tak jako na většině míst, je i zde pobřeží tvořeno dlouhou pláží se žlutým pískem. Podobně jako v mnoha dalších zálivech této oblasti je i zde velký rozdíl v úrovni mořské hladiny mezi přílivem a odlivem. Za odlivu omývá vodní hladina pobřeží v úrovni zdejší písečné pláže, avšak za přílivu voda proniká relativně hluboko do vnitrozemí, kde zaplňuje nálevkovité ústí říčky Torrent River. Během odlivu je tak možné zátoku přejít takřka suchou nohou, zatímco za přílivu je nezbytné celý záliv obejít, což zabere přibližně o hodinu více času. V každém případě je však potřeba počítat s tím, že i když je za odlivu obnažené dno zátoky přístupné, je současně i velmi bahnité a pohyb zde není příliš příjemný. Navíc zvolíme-li delší (a dle mého názoru v každém případě bezpečnější) variantu po obvodu zálivu, můžeme si udělat krátkou odbočku proti proudu říčky Torrent River po níž se lze dostat k menším peřejím známým jako Cleopatra’s Pools.
NP Abel Tasman: Weka (Gallirallus Australis) – další příklad novozélandského nelétavého ptáka
NP Abel Tasman: Muchomůrky červené jsou zde ale stejné jako v Evropě
Národní park Abel Tasman je kromě překrásných pobřežích scenérií současně i lokalitou oplývající mnoha druhy ptáků. Jedním z nich, kterého lze ve zdejších lesích zahlédnout, je například weka (Gallirallus australis). Tento nelétavý pták z čeledi chřástalovitých je novozélandským endemitem, přičemž i v rámci Nového Zélandu se vyskytuje ponejvíce v severozápadní části Jižního ostrova, a dále pak podél jeho západního pobřeží. Barvou svého peří poněkud připomíná koroptev. Ve srovnání s ní je ovšem weka mnohem větší (dosahuje zhruba 50 cm, tedy zhruba velikosti kuřete). Zatímco pták weka je novozélandským unikátem, muchomůrky červené (Amanita muscaria), rostoucí podél cesty, jsou stejné jako u nás v Česku.
NP Abel Tasman: Stillwell Bay
NP Abel Tasman: odlivová krajina nedaleko Marahau
Další zastávkou na hlavní pobřežní trase je zátoka Anchorage Bay, jenž bezprostředně souvisí se zálivem Torrent Bay, odkud jsme ráno vyrazili. Také zde je možné obdivovat především překrásnou pláž tvořenou sytě žlutým pískem. V dalším úseku stezka vede po hřebenech případně po úbočích kopců zdvíhajících se nad mořem do výšky kolem 200 metrů. Z hlavní cesty se pak tu a tam oddělují menší stezky, po nichž je možné sestoupit zpět dolů k moři a navštívit tak ještě další zátoky a pláže (Te Pukatea Bay, Stilwell Bay, Apple Tree Bay a další). Po každé takové návštěvě se je ovšem nutné vrátit zpět na hlavní cestu a znovu tak vystoupat vše, co jsme předtím sestoupili. Pokud by se tedy člověk držel striktně pouze hlavní cesty, byla by túra z Torrent Bay zpět do Marahau nenáročnou a poměrně+ pohodovou procházkou. Stačí ale navštívit 3 – 4 zdejší zátoky a rázem máme nastoupáno tolik, co při regulérní horské túře. Teprve na samém konci trasy cesta sestupuje z kopců zpět na úroveň hladiny moře a dále již vede po pobřeží. Těsně před Marahau pak míjí další rozsáhlou pláň vytvořenou při ústí říčky Marahau River.
O Abelu Tasmanovi
Abel Tasman se narodil v roce 1603 v chudé rodině pocházející s nizozemské provincie Groningen. Později vstoupil do služeb holandské východoindické společnosti, která mu umožnila získat námořní výcvik a odcestovat do tzv. Východní Indie – tedy oblasti dnešní Indonésie, Malajsie a Indočíny. Díky svým schopnostem se postupně vypracoval z obyčejného námořníka až na kormidelníka. Během jedné z plaveb zahynula většina mužstva na kurděje – tedy nemoc způsobenou nedostatkem vitaminu C. Navíc udeřily silné tajfuny. Přesto se však Tasmanovi podařilo výpravu bezpečně dovést zpět do domovského přístavu v Batávii (dnes Jakarta). V srpnu 1641 bylo rozhodnuto o další výpravě, jejímž cílem bylo zjistit, zda je „Zuitland“ (tehdy známá část Austrálie) součástí bájné Jižní pevniny (Terra Australis) a pokud ano, tak jak daleko na jih tato pevnina zasahuje. Díky svým zkušenostem z předchozích plaveb byl Tasman jmenován velitelem celé výpravy. Ta opustila Batávii o rok později – v srpnu 1642, přičemž se skládala ze dvou lodí: Heemskerk a Zeeaen.
Plavba vedla nejprve na ostrov Mauricius v jižní části Indického oceánu, a odtud pak dál na jihovýchod. Zde ovšem výpravu zasáhly silné bouře, které donutily Tasmana změnit kurs a plout přibližně podél 40° jižní šířky. Výprava tím pádem zcela minula australskou pevninu, která zůstala daleko na severu. 24.11. 1642 se před příděmi Tasmanových lodí přeci jen objevila země. Byla to Tasmánie, tehdy ovšem nazvaná jako van Dimenova země (podle Anthonyho van Dimena, který výpravu finančně sponzoroval). Tasman sledoval pobřeží a obeplul ji tak z jihu aniž by zjistil, že jde vlastně o ostrov. Proto až do začátku 19. století přetrvávala představa, že Tasmánie je jižním výběžkem Austrálie. Další plavba pokračovala ve východním kurzu. Po dalších několika dnech se před Tasmanem objevila nová, tehdy neznámá, pevnina. Byl to Nový Zéland. Silný vítr zahnal lodě do průlivu oddělujícího Severní a Jižní ostrov, který ovšem Tasman považoval jen za hluboký záliv. 13.12. 1642 zakotvil Tasman v Golden Bay na severním pobřeží Jižního ostrova. Zde byl ovšem jeden z jeho člunů napaden místními Maory, kteří zabili a snědli čtyři Tasmanovy námořníky. Další Tasmanova plavba probíhala podél západního pobřeží Severního ostrova a odtud dále k severu, kde později objevil souostroví Tonga a Fidži. Zde se obrátil k západu a podél severního pobřeží Nové Guiney se 15.6. 1643 vrátil zpátky do Batávie.
Druhá výprava pod Tasmaovým velením opustila Batávii 30.1. 1644. Skládala se ze tří lodí a 111 mužů. Plavba vedla tentokrát podél severního pobřeží Austrálie (tehdy pojmenované jako „Nové Holandsko“). Výprava doplula přes Carpenterský záliv až k západnímu pobřeží Yorského poloostrova, podél něhož plula k severu, kde se následně obrátila zpět na západ podél jižního pobřeží Nové Guiney zpět do Batávie, kam dorazila v srpnu 1644. Díky tomu se Tasmanovi nepodařilo objevit Torresův průliv, takže přetrvala představa, že Nová Guinea je součástí Austrálie.
Nad přínosem Tasmanových plaveb panovalo určité rozčarování, neboť jejich výsledkem nebylo objevení žádných nalezišť zlata ani obchodních příležitostí. Další aktivity Východoindické společnosti tak zůstaly i nadále soustředěny na oblast Indie a Indočíny a nové objevy, které Tasmanovy výpravy přinesly, byly zamlčovány, aby jich nevyužila případná konkurence. Díky tomu do oblasti, kterou Abel Tasman na svých plavbách prozkoumal, cíleně neplula žádná další nizozemská loď po dalších 50 let. Sám Tasman upadl v roce 1648 v nemilost a byl posléze penzionován. Svůj život dožil jako zámožný obchodník v Batávii, kde v roce 1659 také zemřel.
