Let z Christchurch do Aucklandu zabere přibližně hodinu a půl. Aby také ne, když obě města od sebe dělí vzdálenost téměř 800 kilometrů vzdušnou čarou (tedy jen o něco méně než jaká je vzdálenost například z Prahy do Paříže). Auckland se rozkládá na úzké (v nejužším místě pouze 2 kilometry široké) šíji spojující poloostrov Northland (vybíhající 350 kilometrů k severozápadu) se zbytkem Severního ostrova. Na západní straně leží mělký, písčitými říčními nánosy zaplněný záliv Manukau Harbour, zatímco z východní strany jsou zdejší břehy omývány vodami zátoky Waitemata Harbour, která je tak hluboká, že zde mohou kotvit i velké zaoceánské lodě. Zemská kůra je v tomto místě tak tenká, že si zde žhavé magma často najde cestu k povrchu. Pevnina je tak vlastně tvořena celou soustavou navzájem se překrývajících sopek, kterých bychom zde napočítali minimálně 50. Za posledních 90 000 let zde proběhlo na 90 erupcí, z nichž ta poslední se odehrála před přibližně 600 lety a dala vzniknout ostrovu Motutapu.
Díky své poloze se vždy jednalo o velmi strategické území, které navíc nabízelo výhodné podmínky pro rybolov a úrodnou půdu a o které bylo tím pádem vedeno mezi maorskými kmeny hned několik válek. Ne nadarmo jej tedy Maorové označovali za „nevěstu, o jejíž ruku se uchází stovka nápadníků“. Po podpisu smlouvy z Waitangy v roce 1840 bylo území vybráno prvním guvernérem Nového Zélandu Williamem Hobsonem (1792 – 1842) za lokalitu pro výstavbu nového hlavního města. Většina pozemků, na nichž mělo být město postaveno, již v té době patřila skotskému lékaři Johnu Loganu Campbellovi (1817 – 1912), který je získal jednak díky šikovnému vyjednávání, a dále pak díky rozsáhlým znalostem místních podmínek. Není tedy divu, že se právě tento muž následně stal prvním starostou nového města, jenž bylo pojmenována na počest George Edena, hraběte z Aucklandu (1784 – 1849), prvního lorda admirality a indického místokrále. Za hlavní město byl Auckland prohlášen v roce 1841, tedy rok po svém založení, čímž přebral status, který až do té doby plnilo město Okiato, nacházející se v nejsevernější části Severního ostrova. Počet obyvatel nového města začal velmi rychle narůstat. V roce 1841, tedy v době svého založené, bylo město domovem pro přibližně 1500 obyvatel. Do roku 1845 se počet obyvatel více než zdvojnásobil a v roce 1864 zde již žilo 12 500 lidí. Stále sílící proud nových přistěhovalců sebou pochopitelně nesl tlak na získávání stále dalších a dalších pozemků, na které by se mohlo město rozšiřovat. To bylo příčinou dalších válek, které zde proběhly v průběhu 60. let 19. století. Dalším milníkem ve vývoji města se stala doba, kdy byla na Jižním ostrově objevena četná naleziště zlata, za nimiž se začala přesouvat i podstatná část evropských osadníků. Pro ty, kteří se přesunuli na Jižní ostrov, však znamenala cesta do hlavního města velmi dlouhou výpravu. Proto začaly panovat obavy, aby nedošlo ke snahám o osamostatnění se jižních regionů. A tak bylo v roce 1865 rozhodnuto přenést administrativní centrum země z Aucklandu do Wellingtonu, který se nacházel přibližně na půli cesty.
Přestože Auckland již není sídlem novozélandské vlády, je se svými přibližně 1 400 000 obyvateli (2018) největším městem Nového Zélandu, a je tak v tomto ohledu srovnatelný s Prahou, ve srovnání s níž se však Auckland rozkládá na téměř dvojnásobné ploše 1103 km2 (rozloha území Prahy činí 496 km2). V poměru k počtu obyvatel je tak Auckland jedno z nejřidčeji osídlených měst na světě (například New York se rozkládá na ploše 1213 km2, avšak počet obyvatel je více než 8x vyšší). Z celkového pohledu je Auckland domovem celé třetiny všech obyvatel Nového Zélandu.
Jakousi pomyslnou hlavní osou centra města je ulice Queen Street, pojmenovaná na počest britské královny Viktorie. Queen Street sice patří k vůbec nejstarším částem města, avšak v minulosti paradoxně nešlo o žádnou hlavní třídu. Tou se stala až v roce 1858 poté, co rozsáhlý požár zničil budovy na tehdy hlavních ulicích High Street a Shortland Street. Dnes je ulice z obou stran lemována především výškovými prosklenými budovami, které jsou sídlem bank a velkých společností. Najde se zde ale i několik historických budov.
Tou zřejmě nejdůležitější je budova městské radnice (Auckland City Hall), která byla otevřena v roce 1911 tehdejším guvernérem Nového Zélandu Johnem Poynderem – Dicksonem, baronem z Islingtonu (1866 – 1936). Kromě administrativní funkce sloužila především k pořádání koncertů a hudebních vystoupení, která byla (a dodnes jsou) pořádána ve dvou zdejších sálech. Budova byla navržena v neorenesančním stylu australským architektem Johnem Jamesem Clarkem, kterému se podařilo efektivně vyplnit klínovitý pozemek na křižovatce ulic Queen Street a Grey Street. Jsou zde instalovány největší varhany na Novém Zélandu a sídlí tu také Aucklandská filharmonie. S hudbou souvisí také moderní centrum Aotea (Aotea Centre), jenž se po svém dokončení v roce 1989 (a otevření o rok později) stalo hlavní městskou koncertní síní. Ještě o něco dále po Queen Street se pak nachází i městské divadlo (Civic Theatre) postavené v roce 1929 ve stylu art-nouveau.
U městského divadla opustíme Queen Street a dále budeme pokračovat po ulici Wellesley Street. Zde se nachází anglikánský kostel sv. Matěje (St. Matthew in the City) postavený v neogotickém slohu. Vznik původního kostela byl iniciován prvním anglikánským biskupem na Novém Zélandu Georgem Selwinem (1809 – 1878) v roce 1843, kdy se mu rovněž podařilo získat pozemek pro stavbu kostela. Díky poměrně štědrým finančním příspěvkům místních kupců a obchodníků se zdejší farnost postupně stala jednou z nejbohatších. Proto bylo v roce 1896 rozhodnuto o stavbě nového kamenného kostela. K vypracování jeho projektu byl povolán australský architekt John Loughborough Pearson (1817 – 1897), který však zemřel dříve, nežli stačil projekt dokončit. Na dílo svého otce pak navázal jeho syn Frank. Základní kámen byl položen v roce 1902 za účasti tehdejšího guvernéra lorda Ranfurlyma (1856 – 1933). Stavba pak byla dokončena v roce 1905.
Otočíme-li se od kostela sv. Matěje čelem vzad, pak se přímo před námi zdvíhá k nebesům zřejmě nejvýraznější dominanta celého města – věž Sky Tower. Při celkové výšce 328 metrů se jedná o nejvyšší budovu nejen Nového Zélandu, ale i celé jižní polokoule (z celosvětového hlediska ji v aktuálně náleží až 25. pořadí). Věž byla budována v letech 1994 – 1997, kdy byla slavnostně otevřena. K její stavbě byl využit vyztužený beton v kombinaci s kompozitními materiály tak, aby vydržela i zemětřesení o síle 8 stupňů Richterovy stupnice v okruhu 20 kilometrů. Stěny věže jsou při pohledu zblízka zcela hladké a působí tak dojmem, jako kdyby šlo o kmen jakéhosi obrovského betonového stromu. Ačkoliv věž obcházíme kolem dokola, nikde není vidět žádný vchod. Ten se totiž nachází v suterénu jedné ze sousedních budov, odkud se lze do nitra věže dostat podzemním tunelem. Zde si je možné zakoupit vstupenky a výtahem vyjet do horních „vyhlídkových“ pater. Zájemců o výhled z vrcholu Sky Toweru je zde poměrně hodně, a tak se zde tvoří fronta, která však poměrně rychle postupuje. Už jen trojice výtahů, sloužících k dopravě osob ze suterénu až do vrchních pater věže je malým technickým zázrakem, neboť celá cesta trvá pouhých 40 sekund a celkově jsou schopny výtahy přepravit až 900 osob za hodinu (pro srovnání: na vyhlídkovou plošinu vede rovněž schodiště s 1267 schody, po nichž by však i trénovaný člověk stoupal minimálně půl hodiny). Hlavní vyhlídková plošina se nachází ve výšce 186 metrů. Nad ní, ve výšce 191 metrů, je pak umístěna otočná restaurace, která se otočí kolem dokola za jednu hodinu, a nabízí tak pohled na město doslova ze všech stran. Druhá, menší, vyhlídková plošina je pak umístěna ve výšce 220 metrů, přičemž se na ni dá z hlavní vyhlídkové plošiny vyjet buď dalším výtahem anebo vyjít po schodišti. Výhled z vrcholu věže je vskutku impozantní a člověk má celé město doslova jako na dlani. Uvádí se, že v případě optimálních podmínek je z vrcholu věže možné dohlédnout až do vzdálenosti 80 kilometrů.
O další dva bloky dále se nachází katedrála sv. Patrika a sv. Josefa (Cathedral of St. Patrick and St. Joseph). První, v té době ještě dřevěná, kaple zde byla založena z iniciativy prvního katolického biskupa Nového Zélandu Jeana Baptista Pompalliera (1802 – 1871) v roce 1841, a o dva roky později byla vysvěcena a zpřístupněna věřícím (které tvořili především irští přistěhovalci). Záhy poté (v roce 1845) začal být budován i jednoduchý kamenný kostel podle projektu australského architekta Waltera Robinsona. Ten se v průběhu 50. let 19. století stal sídlem katolického biskupství. V roce 1884 byl položen základní kámen nové katedrály, jenž měla budovu původního kostela rozšířit. Nová stavba byla vyprojektována Edwardem Mahoneyem a k jejímu dokončení došlo v roce 1885. V díle svého otce pak dále pokračoval i Mahoneyův syn Thomas, kteří řídil další stavební úpravy spočívající v dalším rozšíření budovy katedrály a zbourání části tvořené původním kostelem z roku 1848. Svou finální podobu tak katedrála dostala v roce 1908.
Konečně se dostáváme do přístavu kde kotví nespočet malých i větších jachet, a tak se není čemu divit, že se Aucklandu někdy říká „The City of Sails“ („Město plachet“). Podél nábřeží, z něhož jako dlouhé prsty vybíhají do moře jednotlivá mola, se dostáváme k Viaduct Harbour, jenž byl původně komerčním přístavem, avšak dnes zde kotví jen malé soukromé jachty a čluny zatímco okolí je lemováno moderními restauracemi a kancelářskými budovami. Svůj název získal podle padacího mostu spojujícího oba břehy zálivu, který zde můžeme vidět dodnes.
Po nábřeží Quay Street můžeme pokračovat až k budově Ferry Building, která byla vystavěna v letech 1909 – 1912 na základě návrhu architekta Alexe Wisemana. Budova sloužila (a do současnosti slouží) jako hlavní terminál lodních společností, které pomocí trajektů zajišťovaly dopravu mezi centrem města a další lokalitami na březích zálivu Waitemata Harbour (než byl v roce 1959 otevřen most Auckland Harbour Bridge, jednalo se prakticky o jediný způsob jak se dostat na druhý břeh zálivu bez nutnosti jej celý složitě a zdlouhavě objíždět).
Stojíme před průčelím lodního terminálu a hledíme do nám již dobře známé ulice Queen Street, která právě v těchto místech začíná a táhne se odtud další přibližně 3 kilometry směrem k jihu. Naše procházka, která v této ulici ráno začala, zde také skončí. Společně s ní zde také ukončíme naše putování po „Zemi dlouhého bílého oblaku“.
