Neřežín – Valdek – Na Hlíně – Krejčovka – Hrachoviště – šachta Barbora – nádrž Záskalská – Neřežín (7 km, 2:20, ↗ 170 m ↘ 170 m)
Trasa popisovaná v tomto příspěvku bude tak trochu výletem do historie, neboť při ní navštívíme nejen jednoznačně nejkrásnější hradní zříceninu v Brdech, ale současně zavítáme i do míst, souvisejících se tradičním podbrdským železářstvím. Ideálním výchozím místem je malé parkoviště na začátku obce Neřežín rozkládající se při jižním okraji vodní nádrže Záskalská. Ta byla postavena v letech 1956 – 1960 jako ochrana před povodněmi (pravidelně se zde vyskytujícími v souvislosti s táním sněhu na Brdských vrcholech), a také jako zásobárna vody pro průmyslové podniky v okolních obcích. Zajímavostí je, že do doby jejího vybudování plnil stejnou funkci rybník Dráteník, který bychom o něco dále po proudu nedaleko Mrtníku. Sypaná hráz Záskalské nádrže má délku 110 metrů a výšku 15 metrů. Název nádrže souvisí s její polohou „za skálou“, kterou je v tomto případě myšlena Mrtnická skála (výrazný 35 metrů vysoký skalní výchoz u silnice mezi Mrtníkem a Neřežínem). Kromě svého hospodářského a ochranného účelu je nádrž využívána i k odpočinu a rekreaci, přičemž nabízí jedno z nejlepších míst ke koupání v okolí Brd. Proto pokud příliš nespěcháme, můžeme se zde na závěr dnešního výletu (který je navíc poměrně krátký) osvěžit.
Z Neřešína se vydáme po žluté turistické značce sledující asfaltovou silnici, po níž záhy vstoupíme na území bývalého vojenského újezdu (a současné CHKO) Brdy. Cesta je zde prakticky úplně rovná a po necelých 2 kilometrech pozvolného stoupání nás dovede před bránu vojenského rekreačního areálu, kde se současně nachází i krátká odbočka ke zřícenině hradu Valdek. Jeho jméno (německy Waldeck) pochází z německého Wald Ecke (tedy něco jako „na kraji lesa“). Hrad je vybudován na pobočném vrcholku náležejícího k masivu nedalekého vrchu Beranec (663 m n. m.). Poprvé je zmiňován v roce 1263, avšak pouze nepřímo jakou součást titulu pána Oldřicha Zajíce z Valdeka (1242 – 1271) pocházejícího ze staročeského šlechtického rodu Buziců ovládajících v té době rozsáhlá panství od Jinců přes Neřešín až po Rožmitál pod Třemšínem. Pan Oldřich pak zastával funkci královského purkrabího na hradě Lokti (nedaleko Karlových Varů). Po jeho smrti hrad zdědil jeho nejmladší syn Zdislav z Třebouně, po němž hrad přešel do vlastnictví Oldřichova vnuka Viléma Zajíce z Valdeka (1289 – 1319). Ten se stal v roce 1315 na příkaz krále Jana Lucemburského královským maršálkem, zemským podkomořím a současně odpovídal za výchovu pozdějšího krále a císaře Karla IV. Již o 4 roky později však Vilém Zajíc padl v boji, a hrad Valdek tak nejprve přešel do vlastnictví Oldřicha Zajíce ze Žebráku a později rodu Běškovských z Běškova. Ti byly prakticky v neustálých rozepřích se svými sousedy, a tak zde byli roku 1346 obleženi vojskem Děpolta z Rýzemberka. Hrad byl po třech dnech obléhání dobyt a pobořen. Poté se hrad ocitl v držení krále Václava IV. kdy byl opraven, takže za dob husitských válek sloužila jako opěrný bod katolické šlechty. Na začátku 16. století zde byl Valdek rozšířen o nový renesanční palác, avšak díky rychlému střídání majitelů začal jeho strategický význam upadat. V roce 1623 byl zabaven jako tzv. pobělohorský konfiskát, avšak již v té době byl uváděn jako pustý. Díky své romantické scenérii se Valdek stal v 19. století cílem mnoha známých spisovatelů a básníků – například Karla Hynka Máchy nebo Boženy Němcové. Hrad však jinak prakticky bez zájmu chátral až do období první republiky, kdy o něj začal pečovat Klub českých turistů (KČT), který nedaleko odtud nechal v roce 1933 vybudovat turistickou chatu. Tato chata pak sloužila svému účelu až do začátku druhé světové války a dnes je součástí již zmíněného vojenského rekreačního areálu. Ačkoliv vojenské dělostřelecké cvičiště v Brdech vzniklo již v roce 1926, hrad Valdek nebyl zpočátku jeho součástí. Tou se stal teprve po rozšíření vojenského újezdu v 50. letech, čímž se stal na dalších 60 let oficiálně nepřístupným (i když ve skutečnosti sem i tak lidé chodili…). Určitou změnu tohoto stavu přinesl až rok 2007, kdy byly veřejnosti o víkendech a státních svátcích zpřístupněny některé okrajové části VVP. Díky tomu bylo možné hrad opět vidět zblízka…i když reálně se stále nacházel v trvale nepřístupné části vojenského prostoru (hranici přístupné části totiž tvořila silnice, po níž jsme sem z Neřešína přišli, zatímco vlastní hrad leží asi 200 metrů v lese za touto silnicí). Na to se však příliš nedbalo a současně i jinak bystré „vojenské oko“, zůstalo v tomto případě poněkud přimhouřeno. Vzpomínám si ale na svůj vůbec první výlet do těchto míst (spadající do této doby), kdy například před vchodem do již několikrát zmíněného rekreačního areálu trvale stála vojenská hlídka. Na závěr ještě dodejme, že jako ke každému správnému hradu (či hradní zřícenině) se i k Valdeku váže hned několik pověstí a legend. Podle jedné z nich se zde zjevuje bílá (v jiné verzi černá) paní představující hradní dámu, kterou zde roztrhali zlotřilí mniši a která zde hlídá zlatý poklad.
Brdy: zřícenina hradu Valdek
Brdy: zřícenina hradu Valdek
Od zříceniny Valdeku se vypravíme dál po žluté značce, jenž nás velmi záhy dovede až na rozcestí Na Hlíně. Zde se setká se zelenou a obě značky pak pokračují dál směrem doleva. Tímto způsobem obejdeme po jižním úbočí již zmíněný vrchol Baranec a dostaneme se k lesní hájovně známé jako Krejčovka. Ta zde byla postavena pravděpodobně někdy na konci 19. století, přičemž je zaznamenána zdejší návštěva rakousko-uherského následníka trůnu Frantziška Ferdinanda d’Este z roku 1889 u příležitosti jeho účasti na nedalekých vojenských manévrech. V 50. letech byla hájovna v souvislosti s rozšiřováním vojenského prostoru vystěhována a nadále spíše chátrala. Teprve v roce 2002 se objevily plány na její záchranu, a tak byla v letech 2005 – 2006 provedena její rekonstrukce.
Brdy: hájovna Krejčovka
Brdy: kosatec sibiřský (Iris sibirica)
Cesta, po níž jsme přišli, pokračuje (společně se zelenou značkou) dál rovně a nakonec by nás dovedla do Křešína. My však nyní odbočíme doleva po žluté, která nás přibližně po 1.5 kilometru vyvede z lesa na rozsáhlou bezlesou pláň, kde dříve stávala dnes již zaniklá obec Hrachoviště. Historie vesnice však sahá poměrně daleko do minulosti, a to konkrétně k roku 1331, kdy patřila k nedalekému hradu Valdek. Díky velmi neúrodné půdě v okolí pracovala většina jejích obyvatel v železných dolech na nedaleké Jedové hoře. Po jejich uzavření v 70. letech 19. století začal počet obyvatel vesnice klesat, takže na konci její existence zde žilo kolem 50 lidí. Konec existence obce souvisel s rozšířením VVP Brdy, kdy byla vesnice v roce 1952 vystěhována a záhy poté zbourána. Na jejím místě pak vznikla plocha určená k výcviku armádních řidičů. Dnes ji proto připomíná jen malý památník, trojice lip vysazených zde u příležitosti založení samostatného Československa v roce 1918 a stodola, která jako jediná nebyla zbourána (naopak byla v posledních letech nově opravena). Další stodola pak byla ještě před zánikem obce přenesena k hájovně Noviny. Na západním okraji bývalé vesnice pak lze v křoví najít malou kamennou pec na vypalování vápence. Na první pohled by se mohlo zdát, že někdejší využití této oblasti zdejší přírodě moc neprospělo. Ve skutečnosti je však pravý opak pravdou. Neustálé rozjíždění zdejšího povrchu vojenskou technikou dávalo vzniknout periodickým vodním tůňkám, v nichž se usídlily některé vzácné druhy živočichů, jako jsou například čolci či různé druhy žab (například kuňka žlutobřichá – Bombina variegata). Naprostým unikátem je ale výskyt vzácného korýše listonoha letního (Triops cancriformis) – viz samostatný medailon.
Brdy: památník zaniklé obce Hrachoviště
Brdy: jediná zachovaná budova někdejší obce Hrachoviště
Brdy: z ostatních budov na Hrachovišti zbyly jen nepatrné trosky
Brdy: plocha určená k výcviku řidičů vojenských vozidel v místech zaniklé obce Hrachoviště
Pro další úsek naší cesty nyní opustíme žlutou značku (pokračující rovně kolem již zmíněné hájovny Noviny až do Podluhů), avšak namísto toho odbočíme doleva po modré. Ta nás zavede zpátky do lesa, kde záhy narazíme na rozcestí, na němž se modrá značka setkává s naučnou stezkou „Okolím Komárova“. Zatímco modrá značka zde začíná mírně sestupovat zpět k Záskalské nádrži, naučná stezka pokračuje směrem doprava a postupně nás zavede až pod vrchol Jedové hory (537 m n. m.), kde se nachází stará šachta Barbora představující jeden z nejvýznamnějších pozůstatků železářství na Podbrdsku. Podle legendy se jednoho dne zdejším pánům zjevil během lovu v lese stařec, který jim ukázal místo, kde ze země vyrůstaly železné pruty. Právě na tomto místě byl poté založen nový železný důl. Těžba železné rudy zde začala v průběhu 13. století a pokračovala až do roku 1870, kdy musela být šachta opuštěna, neboť ji kvůli značným průsakům vody již nešlo dále prohlubovat (šachta dosáhla maximální hloubky 72 metrů). Vytěžená ruda pak končila především v železárnách v nedalekém Komárově. Vlastní název celé hory (v němčině Giftberg, Gift = jed) potom souvisí se skutečností, že se zde kromě železné rudy nacházela i tzv. rumělka (cinabarit, sulfid rtuťnatý). Horníci dýchající jedovaté rtuťnaté výpary pak umírali daleko dříve, než bylo i v té době obvyklé. Pozůstatků po dolování železa však v okolním lese najdeme mnohem víc (jedná se o různé propady, pinky a odvaly vytěženého materiálu). Trasa naučné stezky nás pak dovede k asfaltové silnici, pod níž můžeme najít zamřížovaný vstup do štoly Josef (taktéž související se zdejší těžbou železa).
Brdy: šachta Barbora na Jedové hoře
Brdy: štola Josef na úbočí Jedové hory
Lesní silnice nás poté asi po 150 metrech přivede na další rozcestí, kde se opět setkáme s modrou značkou (po níž jsme vyráželi z Hrachoviště). Po této značce sestoupíme ke břehům Záskalské nádrže, odkud je to již jen coby kamenem dohodil na parkoviště, odkud jsme celou trasu začínali.
Za trilobity z brdských kaluží
Název tohoto medailonu je možná poněkud zavádějící, neboť v něm nebudeme hledat zkameněliny dávných obyvatel prvohorních moří, ale korýše, kteří ovšem stavbou svého těla trilobity nápadně připomínají. A není divu, neboť předchůdci těchto živočichů se vyvinuli prakticky ve stejné době. Tímto živočichem je listonoh letní (Triops cancriformis). První listonozi se pak na Zemi objevili v průběhu druhohor před přibližně 200 miliony let a od té doby se jejich vzhled příliš nezměnil. Je tedy možné je bez nadsázky považovat za jakousi živoucí fosilii. Dospělí listonohové dorůstají velikosti kolem 10 cm. Většinu jejich těla tvoří krunýř, pod nímž se ukrývá vlastní tělo obdařené kolem stovky nohou a zakončené dvěma ocasními štěty. Na hlavně listonoha bychom pak našli celkem tři oči. Vajíčka těchto živočichů mohou v hlíně čekat na příznivé podmínky v životaschopném stavu po mnoho (údajně až 25) let. Vývoj z vajíčka do dospělého jedince je však neuvěřitelně rychlý a trvá jen 2 – 3 týdny, po nichž zvíře naklade vajíčka a uhyne. Další zajímavostí (která se u většiny jiných živočichů nevyskytuje) je pak skutečnost, že se listonohové současně vyskytují jak v jednopohlavní, tak dvoupohlavní „verzi“. Ideálním prostředím proto tohoto prazvláštního živočicha jsou občasné tůně vody vznikající v místech, kde je terén periodicky rozrušován jízdou různých strojů. Přímo ideálním případem jsou proto různé tankodromy a vojenské prostory. Kromě bývalého vojenského prostoru Brdy se proto listonoh v Česku vyskytuje ještě například v Doupovských horách (vojenský újezd Hradiště) či v rovněž bývalém vojenském prostoru Milovice. Zrušení některých vojenských prostorů pak znamenalo pro populaci listonohů reálné ohrožení, protože spolu s ním zde ustal i pohyb vojenské techniky. Proto zatímco v jiných částech CHKO je dán přírodě (pokud možno klid), zde je nutné plochy i nadále uměle rozrušovat například úmyslnou jízdou terénních vozidel apod. Listonoh je kriticky ohroženým a přísně chráněným živočichem, a proto pokud se nám ho podaří najít, rozhodně na něj nesaháme (ani s ním nijak jinak nemanipulujeme)!