a Farské bažiny
Český les: úvod
Zatímco mnohá pohraniční pohoří Česka (jako například Šumava či Krkonoše) doslova praskají ve švech pod návalem tisíců návštěvníků, jiná (ač charakterem krajiny velmi podobná) pohoří leží stranou zájmu a teprve čekají na své objevení. Jedním z takových případů je i Český les plynule navazující ze severu na Šumavu. Pravdou je, že zde musíme oželet velká lákadla nabízená jinými horskými oblastmi jako jsou ledovcové kary a jezera, rozsáhlá rašeliniště či horská tundra prolínající se s porosty kosodřeviny. V žádném případě ale nelze říct, že by zdejší krajina byla nezajímavá. Její krása je jen o něco více ukrytá a člověk se ji tak musí nejprve naučit vnímat. Současný stav a vzhled zdejší krajiny se naprosto zásadně podepsal vývoj po roce 1945, kdy odtud byly odsunuty tisíce lidí německé národnosti, jenž tvořili před druhou světovou válkou většinu zdejšího obyvatelstva. Ihned vzápětí (po únoru 1948) navíc došlo ke vztyčení tzv. „železné opony“ a celé území se tak téměř kompletně stalo součástí střeženého pohraničního a zakázaného pásma, kam kromě příslušníků pohraniční stráže nesměl téměř nikdo vstoupit. Uzavření území Českého lesa sice způsobilo zánik celé řady obcí a osad (a také zničení mnoha cenných kulturních památek), avšak současně uchovalo zdejší přírodu v pozoruhodně zachovalém stavu. Zatímco na Šumavu (která je dnes jednou z nejnavštěvovanějších částí Česka) se lidé po pádu železné opony vrátili, o pár kilometrů dále v Českém lese to (alespoň prozatím) neplatí a jeho někdejší opuštěnost a odlehlost přetrvávají až dodnes. Velmi snadno se proto stane, že při toulkách po zdejších stezkách za celý den nikoho dalšího nepotkáte (což se na Šumavě či v Krkonoších dnes již prakticky nepodaří). Protože byl Český les (opět stejně jako Šumava) s trochou nadsázky „hlavní frontou studené války“, byla zdejší krajina postupně doslova protkána spletí cest a asfaltových silniček, jenž měly jednak usnadnit pohraničníkům pronásledování „narušitelů státní hranice“, a dále pak připravit možnost rychlého přesunu vojenských jednotek směrem k hranici v případě napadení. Tento důsledek totality byl po pádu železné opony rychle přeměněn v pozitivním smyslu, neboť se stal ideálním základem sítě turistických tras a cyklotras. Na druhou stranu se zde musíme připravit na to, že zde doposud chybí prakticky jakákoliv infrastruktura, takže se na toulkách touto oblastí nachází jen naprosté minimum míst, kde lze (například) koupit něco k jídlu či k pití, což je potřeba mít na mysli zejména při plánování vybavení a zásob na výlet. Mnohá z nejatraktivnějších míst Českého lesa jsou navíc poměrně hodně vzdálená od nejbližší „civilizace“, takže k nim musíme překonat poměrně velkou vzdálenost (jako příklad uveďme třeba rozhlednu na vrcholu Havran, která je z německé strany dostupná po trase o délce přibližně 3 km zatímco z Čech se nejbližší výchozí most nachází až 7 km daleko). V této souvislosti je pak potřeba zmínit také skutečnost, že díky značné odlehlosti některých míst v kombinaci s jejich prakticky úplnou liduprázdností a kopcovitým terénem zde naradíme na místo, které nejsou pokryta signálem mobilních sítí, díky čemuž může být problém s přivoláním pomoci například v případě úrazu. Avšak nyní již dále neváhejme, naložme kolo či obujme si pohorky…a vyrazme.
Český les: Celní potok
Český les: Huťský rybník
Český les: Velký Zvon (Plattenberg) – Kocovy kameny
Český les: Velký Zvon (Plattenberg)
Český les: geografická charakteristika
Český les je pohoří táhnoucí se v délce přibližně 80 kilometrů podél jihozápadní části česko – německé hranice. Hned v úvodu je potřeba vyjasnit jeden (možná) poněkud matoucí aspekt týkající se samotného názvu pohoří. Intuitivně bychom totiž mohli očekávat, že německým ekvivalentem Českého lesa bude Böhmerwald. Tak tomu ale překvapivě není, neboť pod tímto názvem se ukrývá nedaleká Šumava, zatímco Český les Němci označují jako Oberpfälzer Wald (tedy jako „Hornofalcký les“). Za jižní hranici Českého lesa lze považovat buď Všerubský průsmyk (nacházející se mezi Kdyní a Všeruby), případně pak Domažlický průsmyk (nacházející se mezi Domažlicemi a Českou Kubicí/Folmavou). Severní okraj pohoří je pak vymezen údolím říčky Odravy u Hrozňatova (přibližně 5 kilometrů na jih od Chebu).
Pohoří má charakter členité vrchoviny až ploché hornatiny pro níž jsou typické ploché hřbety a široká mělká údolí. Z reliéfu však někdy vystupují výrazné suky, které pak poměrně výrazně převyšují svoje okolí (typicky například Čerchov, Dyleň, Velký Zvon, Havran a jiné). Pohoří se tak svým charakterem velmi podobá Šumavě (na kterou de facto plynule navazuje), jen je ve srovnání s ní průměrně o 300 – 500 metrů nižší. Proto zde nalezneme jen dva vrcholy přesahující výšku 1000 m n. m. Prvním z nich je vůbec nejvyšší hora Českého lesa Čerchov (1042 m n. m.), druhým pak nedaleká Skalka (1002 m n. m.). Většinu pohoří tvoří proterozoické (starohorní) metamorfované horniny (především ruly) a v menší míře pak také žuly. Východní okraj Českého lesa je pak vymezen zlomovými liniemi, díky nimž pohoří spadá směrem do Čech výrazně příkřeji než do sousedního Německa. Z geomorfologického hlediska lze Český les rozdělit na tři základní jednotky. Nejvyšší z nich je Čerchovský les zabírající nejjižnější třetinu pohoří. Kromě samotného Čerchova zahrnuje ještě například Haltravský (Škarmanka 888 m n. m.) a Staroherštejnský (Starý Herštejn 878 m n. m.) hřeben či Plešskou hornatinu (Velký Zvon, 863 m n. m.). Střední část pohoří tvoří Přimdský les táhnoucí se od Málkovského hřbetu (Přimda, 848 m n. m.) v okolí Rozvadova až k masivu Havranu (894 m n. m.). Severní okraj pak tvoří Dyleňský les (Dyleň, 940 m n. m.), který je v průměru nejnižší částí pohoří. Z čistě praktického hlediska je ovšem možné Český les mnohem jednodušeji rozdělit trasou dálnice D5 (protínající pohoří v okolí Rozvadova) na jižní „domažlickou“ a severní „tachovskou“ část.
Český les: Čerchov (Schwarzkopf)
Český les: Dyleň (Tillenberg) z okolí Mýtiny
Český les: Velký Zvon (Plattenberg) z rozhledny Böhmerwaldturm
Český les: Přimda (Pfraumberg) z Havranu
Hlavním hřebenem Českého lesa probíhá (podobně jako v případě Šumavy) hlavní evropské rozvodí Labe – Dunaj oddělující úmoří Severního a Černého moře. I když většina (české části) pohoří patří k povodí Labe, je určitou zajímavostí, že území odvodňované do Dunaje (a jím pak do Černého moře) je z hlediska relativního zastoupení větší než na Šumavě. Příkladem může být říčka Přimda (Pfreimd) vznikající soutokem několika potoků (Nivního, Hraničního a Kateřinského) v okolí Rozvadova. Podobným případem je i Celní potok odvodňující poměrně rozsáhlý cíp území v okolí Havranu a Knížecího stromu (Celní potok se později na německém území vlévá do již zmíněné říčky Pfreimd). V Českém lese také pramení dvě důležité západočeské řeky – Radbuza a Mže. Radbuza pramení v nadmořské výšce 690 m pod vrcholem Lysé nedaleko Závisti. Odtud nejprve protéká podél hlavního hřebene pohoří směrem k severu, avšak u Smolova se její tok prudce stáčí na východ. Prvním větším sídlem, kterým řeka protéká, je Bělá nad Radbuzou odkud pak dále pokračuje přes Horšovský Týn, Stod a Dobřany až k Plzni. Mže pramení ve výšce 726 m n. m. nedaleko osady Asch (poblíž Bärnau) v Německu, avšak již po třech kilometrech svého toku se dostává na území Česka. Záhy poté je na ní vybudována menší horská nádrž Lučina. Následně protéká Tachovem, odkud dále pokračuje přes Stříbro až do Plzně, kde se slévá s Radbuzou. Jejich soutokem pak vzniká řeka Berounka. Na rozdíl od Šumavy se v Českém lese nenacházejí žádná přirozená jezera. Zato zde ale najdeme celou řadu uměle vybudovaných rybníků, jejichž účelem bylo zásobovat vodou zdejší (dnes již dávno zaniklé) sklárny, pily a hamry. Díky poměrně vysokým srážkovým úhrnům a nepropustnému podloží se zde rovněž nacházejí malá vrchovištní rašeliniště, která však jen těžko snesou srovnání se šumavskými slatěmi (příkladem mohou být třeba Farské Bažiny či rašeliniště Podkovák nedaleko Lesné).
Z hlediska klimatické regionalizace patří většina území Českého lesa k mírně chladnému klimatickému regionu a pouze nejvyšší partie pohoří mají charakter chladného regionu. Průměrné roční teploty vzduchu se zde pohybují kolem 5 – 6 °C a obvykle zde napadne 700 – 800 mm srážek. Naprostou většinu území Českého lesa pokrývá takřka souvislé „moře“ lesa, který je zde tvořen převážně smrkovou monokulturou (lesní porosty pokrývají přibližně 80 % celkové rozlohy pohoří). Na mnoha místech (především v jižní polovině pohoří) se však dodnes zachovaly původní jedlo-bučiny (rozhodně mnohem více než na Šumavě). Jednou (avšak rozhodně nikoliv jedinou) takovou lokalitou je například prales Diana (nacházející se jižně od Rozvadova), kde se vyskytují buky dosahující stáří kolem 300 let. Lesy se pak jen tu a tam otevírají do bezlesé krajiny, které je pokryta zpravidla travnatými pastvinami. Tyto lokality pak zpravidla odpovídají místům, na nichž kdysi stávaly obce a osady zaniklé a zlikvidované po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945. Určitým paradoxem přitom je, že ačkoliv se zdejší příroda stejně jako na Šumavě zachovala ve velmi zachovalém a nenarušeném stavu, nebylo toto území nijak chráněno (s výjimkou několika maloplošných chráněných území). Přitom se zde vyskytují různé druhy vzácných živočichů a rostlin, na které hned tak někde nenarazíme (ze zvířat jmenujme alespoň výskyt vydra říční, tetřívka obecného, rysa ostrovida či bobra evropského; z rostlin pak například lilii zlatohlávek či různé druhy divokých orchidejí). Teprve v roce 2005 zde byla na ploše 473 km2 vyhlášena Chráněná krajinná oblast (CHKO) Český les.
Český les: topografická mapa
Český les: CHKO Český les
Český les: stručná historie
Území Českého lesa pokrýval v dávných dobách podobně jako Šumavu hluboký a prakticky neproniknutelný prales, jenž se vůbec nedá srovnávat byť s nejdivočejšími lesy současnosti. První systematické osídlování tohoto kraje je tak spojeno se založením klášterů v Kladrubech (1115), Teplé (1193) a německém Waldsassenu (1133). Protože se jednalo o naprostou výspu území ovládaného přemyslovskými knížaty (a později králi) táhnoucí se podél hranic s mnohem silnější římskoněmeckou říší, byla zde vybudována celá řada měst, jenž měla sloužit jako opěrné obranné body. Tak byl v roce 1115 založen Tachov (první písemná zmínka o něm ale pochází až z roku 1126), který se stal jedním z nejstarších sídel v západních Čechách, či o něco později (kolem roku 1260) Domažlice. Stejně tak zde vzniklo několik hradů (např. Přimda, Starý a Nový Herštejn, Rýzmberk, Šelmberk), jejichž úkolem bylo chránit zemskou hranici a kontrolovat obchodní stezky spojující Čechy s Bavorskem. Z nich zdaleka nejvýznamnější byla tzv. Norimberské cesta spojující Prahu s Norimberkem, která vznikla v průběhu 13. století, avšak vrcholný rozkvět zaznamenala za vlády císaře a krále Karla IV. (na jehož počest je též nazývána jako Via Carolina). Z Prahy cesta vedla přes Beroun, Zdice, Rokycany a Starý Plzenec až do Kladrub (nedaleko Stříbra), kde se dále rozdělovala na severní „tachovskou“ a jižní „přimdskou větev“, jejíž průběh tak vlastně téměř přesně kopíroval trasu současné dálnice D5.
Díky své hraniční poloze bylo území Českého lesa místem, kudy na české území často pronikaly nepřátelské vpády ze sousedního Bavorska, které pak zpravidla vyústily ve větší či menší bitvu. Jednou z prvních (doložených) událostí tohoto druhu byla tzv. první bitva u Domažlic, která se odehrála v roce 1040 a střetlo se v ní vojsko českého knížete Břetislava I. s armádou římskoněmeckého krále Jindřicha III. Příčinou bitvy byla Břetislavova loupežná výprava do Polska o rok dříve, z níž si český kníže odvezl značnou kořist. Jindřich považoval Břetislavovu výpravu ohrožení svých vlastních zájmů, a tak vyhlásil následující ultimátum: buď mu český kníže odevzdá část kořisti, nebo vpadne vojensky do Čech. Břetislav podmínky odmítl a rozhodl se Jindřichovi postavit. Německé vojsko nakonec padlo do léčky a bylo prakticky úplně zdecimováno. Bitva se odehrála na dnes ne zcela známém místě. Oficiálně se měla odehrát u Brůdku (nedaleko Kdyně), avšak sem ji lokalizoval až v 19. století František Palacký. Ve skutečnosti se však bitva s největší pravděpodobností odehrála v okolí Folmavy a Pasečnice. Podle legendy byly ukořistěné německé korouhve a praporce zapíchány do země a na počest vítězství byla na tom místě založena osada Prapořiště (dnes součást Kdyně). Další vpády nepřátelských vojsk zažila oblast Českého lesa v období husitských válek. Roku 1427 vstoupila na české území vojska třetí křížové výpravy pod velením trevírského arcibiskupa Oty z Ziegenheimu a papežského legáta Jindřicha Beauforta. O síle křižáckého vojska jsou rozporuplné informace, neboť někteří kronikáři (např. Bartošek z Drahonic) tvrdí, že čítalo na 80 000 bojovníků, zatímco jiní naopak tvrdí, že německé vojsko bylo malé a slabé. Ať tak či tak proti němu z Prahy vytáhla husitská armáda pod vedením Prokopa Holého. Jakmile se husité přiblížili, vypukl v křižáckém táboře zmatek a panika a celá armáda se dala na útěk zpět do Bavorska. Husité tak zastihli jen několik málo opozdilců, které snadno přemohli. Toto střetnutí je pak známé jako bitva u Tachova. Po tomto neúspěchu se křižáci pokusili vpadnout do Čech znovu o čtyři roky později (v roce 1431). Tato 4. křížová výprava se shromáždila v německém Weidenu, odkud posléze vytáhla pod velením markraběte Fridricha Braniborského a kardinála Juliana Cesariniho směrem na české území. Křižáci si po vzoru husitů přivezli velké množství bojových vozů. Velitelé jednotlivých části křižáckého vojska však postupovali značně nekoordinovaně, což způsobilo špatnou organizaci armády a současně vyvolalo nedůvěru vojáků vůči velení. Jakmile se husité přiblížili (a podle legendy křižáci uslyšeli hluk husitských vozů a zpěv bojových chorálů), chtěl vrchní velitel křižáků své vojsko o něco stáhnout, aby nebylo tak snadno zpozorováno. Vojáci si však tento manévr špatně vysvětlili a dali se na okamžitý útěk zanechavše prakticky vše na místě. Husitům se tak podruhé podařilo křižáky odrazit prakticky bez boje (podle zpráv proběhly jen menší potyčky s křižáky roztroušenými po okolních lesích). Současně také získali značnou kořist, jenž údajně čítala na 2000 bojových vozů, 300 děl, papežskou bulu (kterou byla papežem křížová výprava formálně vyhlášena) a dokonce i kardinálský kříž (podle legendy pak také klobouk, který kardinál Cesarini při útěku ztratil).
Neklidné území Českého lesa je tradičně historicky spjato také s Chody, kteří jsou ostatně dodnes připomínáni názvem celé řady zdejších sídel (Chodov, Chodová Planá, Zadní Chodov, Chodský Újezd apod.). Chodové představovali skupinu obyvatel obývajících území mezi Domažlicemi a Tachovem. První zmínky o nich pocházejí ze 13. století, avšak dnes již není jasné, zda šlo o původní obyvatele, či nějakou skupinu původně odjinud, která se zde usadila v rámci kolonizačního procesu. Úkolem Chodů bylo střežit (a případně i bránit) zemskou hranici mezi Čechami a Bavorskem (respektive Horní Falcí). V době míru pak bylo jejich úkolem udržování označení průběhu hranice (které bylo tehdy prováděno pomocí hraničních kamenů a záseků na stromech). Za to byli přímými poddanými krále, a neměli tak nad sebou (na rozdíl od naprosté většiny tehdejších obyvatelstva) žádnou jinou vrchnost. Kromě toho se Chodové těšili i mnoha dalším výsadám a privilegiím. Úpadek jejich postavení začal přicházet v průběhu 16. století. Hlavním důvodem bylo především to, že se průběh česko – německé hranice již víceméně stabilizoval a k pohraničním střetům nedocházelo tak často. Proto sílil tlak místní šlechty na to, aby se i na Chody vztahovaly povinnosti jako na všechny ostatní poddané. K prvnímu sporu došlo v roce 1547, kdy zdejší panství patřilo Petrovi ze Švamberku. Situace se pak ještě zhoršila v době, kdy se panství dostalo do držení rodu Lamingerů, a vše nakonec v letech 1692 – 1695 vyústilo ve známé chodské povstání, které literárně zachytil Alois Jirásek ve svém románu Psohlavci. Po vymření Lamingerů přešlo panství do majetku rodu Stadionů, avšak situace Chodů se ani potom příliš nezměnila (a jejich robotní povinnosti byly zrušeny stejně jako v případě ostatních obyvatel až v roce 1848).
V průběhu 18. a 19. století tvořila většinu živobytí zdejších obyvatel práce v rychle se rozvíjejících sklárnách, pilách a hamrech, které však začaly od počátku 20. století opět postupně zanikat. V roce 1918 se území Českého lesa stalo součástí nově vzniklého Československa. Zdejší Němci (kteří tvořili většinu zdejšího obyvatelstva) se sice pokusili pohraniční oblasti odtrhnout a připojit k Německé říši. Tyto separatistické tendence však byly již v prosinci téhož roku potlačeny a příslušnost k území k Československu byla potvrzena v rámci Pařížské (Saint-Germainské) mírové dohody. Národností problém tím však vyřešen nebyl a k jeho opětovnému propuknutí došlo na konci 30. let 20. století v důsledku uchopení moci Adolfem Hitlerem v sousedním Německu. Výsledkem bylo odtržení československých pohraničních oblastí v důsledku tzv. Mnichovské dohody (1938) a jejich připojení k Německu. Zajímavou výjimkou bylo v tomto ohledu okolí Domažlic, které bylo jedním z mála pohraničních území, kde převažovalo české obyvatelstvo, a proto se v roce 1938 nestalo součástí německého záboru. Zbytek území Českého lesa se stal součástí tzv. III. zóny, která byla německou armádou obsazena ve dnech 3. – 5.10. 1938. Na sklonku druhé světové války bylo území Českého lesa osvobozeno americkou armádou. Boje o průsmyky v Českém lese (umožňující další postup do vnitrozemí) se rozhořely 30.4. 1945 v okolí České Kubice a Folmavy. O den později již bylo obsazeno Klenčí pod Čerchovem, Trhanov, Chodov a Rozvadov následovaná 2. května Hostouní a Bělou nad Radbuzou. 5. května byly obsazeny Domažlice, které německá posádka o den dříve prakticky bez boje opustila. Po skončení druhé světové války byla v průběhu let 1945 a 1946 naprostá většina německých obyvatel vysídlena, čímž se oblast Českého lesa v podstatě vylidnila. Vzápětí byla mezi „západem“ a „východem“ spuštěna železná opona představovaná drátěnými zátarasy a nepřístupným pohraničním a zakázaným pásmem pod bedlivým dohledem příslušníků pohraniční stráže (zatímco pohraniční pásmo bylo přístupné na speciální propustku, zakázané pásmo nebylo přístupné prakticky vůbec). Desítky opuštěných obcí a osad nacházející se v těchto pásmech bylo v průběhu 50. let zlikvidováno a i v ostatních částech počet obyvatel klesal (v důsledku různých dalších omezení, které s sebou blízkost hranice přinášela). Výhodnou polohu tohoto území na hranici se „západními imperialisty“ využila československá armáda, která nechala vybudovat stanice pro ochranu vzdušného prostoru a monitoring nepřátelské komunikace hned na několika zdejších vrcholech (konkrétně na Dyleni, Havranu, Velkém Zvonu a Čerchově). Zlom z tohoto neradostného stavu nastal až po pádu železné opony v roce 1989, kdy se Český les po 40 letech opět otevřel návštěvníkům.
