Cirque de Cilaos je třetí a současně nejjižněji položenou vulkanickou kalderou systému Piton des Neiges, jehož současný vrchol vytváří monumentální dominantu celé této oblasti. Z jižního pobřeží se lze do nitra kaldery dostat po divoce se klikatící silnici RN5. Její stavba byla zahájena v roce 1927 a navzdory prudkému stoupání a skalnatému terénu byla dokončena již roku 1931 (uvedena do provozu pak bylo o rok později). Vozovka je povětšinou doslova zaříznutá do skály a současně je tak úzká, že se zde vejde jen jedno auto. Také proto patří k dobrému místnímu zvyku před každou zatáčkou, do které není vidět (což jsou skoro všechny), nebo tunelem zatroubit, a dát tak o sobě vědět případným protijedoucím vozidlům. Není proto divu, že u místních řidičů je tato komunikace známá jako „silnice tisíce zatáček“. Ve skutečnosti bychom jich na 37 kilometrů dlouhém úseku mezi Saint Louis a Cilaos napočítali „jen“ kolem 450. I to ale stačí.
Podobně jako v případě kalder Cirque de Salazie a Cirque de Mafate, i zde v Cilaos byly prvními obyvateli uprchlí otroci, jejichž útočištěm se stalo především okolí současné vesnice Îlet a Cordes (kam se údajně bylo možné dostat pouze po spuštěných lanech). Roku 1751 zde proběhla razie „lovců otroků“ pod vedením Francoise Mussarda během níž byly tábory zlikvidovány a místní krajina se pak opět na nějakou dobu stala liduprázdnou. V roce 1835 se zde začali usazovat první osadníci, kteří na malých horkých políčkách začali pěstovat nejrůznější plodiny, k nimž patřily především kukuřice, hrách, fazole, víno…a čočka, která se stala jakýmsi symbolem již zmíněné vesnice Îlet a Cordes. Proto se zde dodnes každoročně konají tzv. „slavnosti čočky“ (které probíhaly právě v době naší návštěvy). První stále osídlení v kaldeře Cirque de Cilaos vzniklo v roce 1850 a roku 1896 zde byly založeny lázně.
Centrem celé oblasti je městečko Cilaos, jenž dalo kaldeře svůj název, který je odvozen z malgašského slova „Tsialosa“, což znamená „místo, které člověk neopouští“. Díky probíhajícím slavnostem je ve městě, jenž má za normálních okolností kolem 6000 obyvatel, poměrně rušno. V centru města se lze zastavit v místním kostele Notre Dame des Neiges, který byl založen z podnětu místního duchovního Paula Boiteura. Základní kámen kostela byl položen v roce 1937 a práce na něm pokračovaly až do roku 1942. K jeho vysvěcení ovšem došlo teprve v roce 1950. V roce 2000 byl zařazen na soupis historických památek. V jeho interiéru zaujme především krásně vyvedená soška Johanky z Arku.
Cilaos je ideálním výchozím místem pro túry po přírodních zajímavostech, kterých je možné v okolí najít celou řadu. Jednou z nich je i relativně nedaleké vodopád Bras Rouge. Cesta k němu by měla zabrat přibližně tři hodiny. Od kostela je nejprve nutné sestoupit do hlubokého údolí, až se nakonec dostaneme k místu, kde cesta evidentně překračuje říční koryto (což lze poznat podle ohlazených bílých kamenů, které nejsou ničím porostlé). Protože je nyní období sucha, vody zde teče jen velmi málo, teprve když se chvíli zaposloucháme, zjistíme, že nějaký vodopád kdesi hučí, avšak žádný není vidět. Stačí proto sejít z cesty o kus dál na jakýsi skalní převis, odkud se naskýtá fantastický výhled na štíhlý, ale nesmírně vysoký vodopád, který z cesta vůbec není vidět.
Jiným pozoruhodným místě, které lze doporučit k návštěvě, je jeskyně známá jako Le Chapelle („Kaple“). Nachází se na stejné říčce jako již výše zmíněné vodopády Bras Rouge. Zajímavostí přitom je, že ačkoliv jsou od sebe obě místa vzdušnou čarou vzdálena jen asi 500 metrů, cesta k jeskyni vede úplně jinudy než trasa k vodopádům. Ranní obloha je krásně modrá, jen tu a tam se na ní převaluje jemný obláček. To dává možnost pořádně si prohlédnout okolní horské štíty, které jsou za normálních okolností většinu po většinu dne beznadějně zahalené mraky a mlhou. Přímo před námi se tak rýsuje trojice nejvyšších vrcholů celého ostrova: Piton des Neiges (3070 m n. m.), Gros Morne (3019 m n. m.) a Grand Bénáre (2898 m n. m.). My však naopak sestupujeme dolů do údolí říčky Bras Rouge. Až na dno údolí je cesta přímo vzorně značená, avšak zde značení končí. Dál je třeba pokračovat přímo korytem řeky, kde musíme neustále obcházet a přelézat obrovské kameny. Díky tomu se občas stane, že „cesta“ nás zavede do místa obklopeného balvany tak obrovskými, že je nelze překonat. V takové situaci se je potřeba vrátit o něco zpět a hledat jiný průchod. Nicméně nakonec se přeci jen dostáváme k vysoká skalní stěně, v níž se rýsuje tmavá úzká škvíra tvořící vstup do jeskyně Le Chapelle. Ta skutečně dostává svého jména, neboť uvnitř to vypadá jako v nějaké mohutné gotické katedrále s klenutým stropem. Do jeskyně se dá dostat jen na několik desítek metrů, neboť řeka teče přímo skrze jeskyni, a zatímco na začátku se dá jít ještě takřka suchou nohou, dále je již dno jeskyně zcela zaplaveno vodou, která je hluboká až po pás (což poznáváme podle mladíka, který se do vody v jeskyni nebojácně vypravil).
Našimi domácími v Cilaos jsou Anna a Guy, kteří nás každý den po návratu z túry zvou na posezení nad kávou a domácím rumem, při němž probíráme naše plány na další dny. Při této příležitosti se naši domácí dozvídají, že hlavním cílem našeho pobytu v Cilaos je výstup na vrchol nejvyšší hory ostrova Piton des Neiges. Sám ovšem začínám mít pochybnosti o tom, zda jsem schopen tuto cestu zvládnout, neboť již s mnohými předchozími túrami jsem měl co dělat. Výstup na „Piton“ (jak místní hoře zkráceně říkají) pak má být tím zdaleka nejnáročnějším, co lze na ostrově absolvovat. Převýšení, které při tomto výstupu člověk musí absolvovat, je skutečně obrovské (1800 výškových metrů), a proto se doporučuje jej rozdělit do dvou etap: první den vystoupat z Cilaos na horskou chatu Caverne Dufour a z ní pak druhý den za svítání vyrazit k vrcholu. Na chatu jsme se snažili dovolat kvůli rezervaci noclehu již o několik dní dříve – avšak neúspěšně. Posléze jsme se dozvěděli, že kapacita chaty je plně obsazena na další dva měsíce dopředu. Pokud se tedy chceme dostat na vrchol nejvyšší hory ostrova, musíme celý výstup i sestup absolvovat v jeden den. Guy ani na okamžik neváhá a říká, že rád půjde s námi, neboť prý sám na vrchol sopky chodí každých 14 dní. Na moje pochybnosti o tom, zda náročný výstup zvládnu, Guy navrhuje, abych si druhý den šel „zatrénovat“ výstupem do sedla Col du Taibit oddělujícího kalderu Cirque de Cilaos od nám již známé kaldery Cirque de Mafate. Výstup do sedla je po výstupu na „Piton“ údajně druhou nejnáročnější túrou na ostrově, a tak pokud ji zvládnu, musím zvládnout i výstup na „sopku“. Já si ovšem říkám, že zde pravděpodobně zanechám poslední zbytky sil, takže výstup na Piton hned další den bude zcela mimo realitu.
Jelikož výstup do sedla Col du Taibit by přímo z Cilaos trval kolem sedmi (a stejný čas by zabral návrat), můžeme vyrazit až z již několikrát zmíněná vesničky Îlet a Cordes. Cesta vede lesem a kromě počátečních partií není stoupení ani nijak extrémně prudké. Nejstrmější výstup nastává až zhruba za polovinou cesty. Poté již vystupujeme z nejhustšího lesa a cesta je ponejvíce zaříznutá přímo do skalní stěny. Je odtud krásný výhled na Cilaos, jenž je nyní přímo pod námi. Přecházíme ještě poslední úsek a náhle se ocitáme přímo v sedle, které leží v nadmořské výšce 2081 m n. m. Protože se necítím nijak extrémně unaven, rozhodujeme se přejít sedlo a sestoupit na jeho druhé straně do vesničky Marla (v jejíž blízkosti jsme se nacházeli během naší první túry). Sestup do Marly zabere přibližně 45 minut. Jelikož zde není nic moc zajímavého k vidění, vydáváme se po krátkém odpočinku k návratu. Po přibližně hodinovém výstupu se dostáváme zpět do sedla Col du Taibit, odkud dál pokračujeme stejnou cestou, kterou jsme sem ráno přišli.
Po návratu mě již ve dveřích vyhlíží Guy s otázkou, jak jsem zvládl dnešní cestu. Na to kolik jsem toho dnes „vyšlapal“, se cítím naprosto skvěle, a když se u tradiční večerní kávy zmíním o tom, že jsem celý výstup do sedla (včetně zacházky do Marly) a návrat zpátky zvládnul za 8 hodin, Guy mě poplácá po zádech, načež záhy rozhoduje, že zítřejší výpravy na Piton se zúčastním také. Od tohoto okamžiku již tedy není cesty zpět!
