Cirque de Mafate je druhou z celkových tří vulkanických kalder, které vznikly kolapsem vyhaslých magmatických krbů sopky Piton des Neiges. Ve srovnání se zbývajícími dvěma kalderami je Mafate naprosto unikátní tím, že do ní nevedou žádné silnice, a dostat se sem tak lze pouze pěšky nebo helikoptérou. Právě nedostupnost byla v minulosti hlavním důvodem toho, proč zdejší oblast sloužila jako hlavní úkryt uprchlých otroků. A právě po jednom z nich – šamanovi Mafate – je kadera dodnes pojmenována. Bohužel, ani v tomto případě nešlo o příběh s dobrým koncem, neboť šaman Mafate byl nakonec v roce 1751 zabit lovcem otroků.
Silnice, která nás zavedla do Grand Îlet, se pokračuje dále do hor a končí nad osadou Le Beliér. Odtud lze pokračovat dál pěšky k nedalekému sedlu Col de Boeufs (2009 m n. m.) – jednomu ze dvou horských průsmyků, umožňujících snadný přechod horského hřebene oddělujícího kaldery Salazie a Mafate. Odtud již začínáme sestupovat po pohodlné cestě vedoucí přes zalesněnou planinu Plaine des Tamarins do nitra vlastní kaldery Mafate. Z této hlavní cesty posléze odbočujeme směrem na osadu Marla. Ačkoliv zdejší cesty nejsou nikterak značené, není se tu prakticky kde ztratit – tedy alespoň prozatím. Do samotné Marly ovšem nedorazíme, neboť těsně před ní odbočujeme na další stezku vedoucí do největší vesnice v kaldeře Cirque de Mafate La Nouvelle, která se rozkládá na vrcholové plošině jakési stolové hory v nadmořské výšce 1421 m n. m. Ve vrcholné turistické sezóně zde funguje i několik malých občerstvení, avšak nyní je tu pusto a prázdno. Teprve o něco dále jsme úspěšnější.
Život v osadách kaldery Mafate je z hlediska moderních standardů velmi komplikovaný, neboť člověk se tu musí obejít bez mnoha věcí, které dnes považujeme za naprosto samozřejmé. Nevede sem elektrické vedení, takže elektřinu si musí zdejší obyvatelé vyrábět pomocí vlastních solárních panelů nebo dieselagregátu. Naftu do něj (ostatně jako prakticky všechno ostatní) sem lze při absenci silnic dopravit prakticky jedině pomocí helikoptéry. Není zde například žádný lékař – ten sem přijíždí, či lépe řečeno přilétá, jen občas. Ani nákup základních potravin není jednoduchou záležitostí. Co se nepřiveze pomocí helikoptéry (což je pochopitelně velmi nákladné), to si musejí místní obyvatelé přinést sami. Cesta do nebližšího obchodu (který se nachází až na druhé straně hřebene v kaldeře Salazie) znamená prudký výstup přes sedlo Col de Bouefs trvající minimálně 3 hodiny, a stejnou cestu (i s nákupem) zpátky. I přesto všechno zde ale lidí žijí…
Ve srovnání s jižní částí kaldery označované jako Haut Mafate („Vysoké Mafete“) je její severní část známá jako Bas Mafate („Nízké Mafate“). Nejsnáze se sem lze dostat po turistickém chodníku Sentier de Scout, který začíná v horách nad osadou Le Beliér, o kousek níže pod nám již známým sedlem Col de Boeufs. Cesta do osady malé Îlet a Malheur ležící na samotném dně kaldery nám zabere téměř pět hodin! Vzhledem k tomu, že výstup zpět bude trvat přinejmenším stejnou dobu, je potřeba mít na túru dostatek času a vyrazit hodně brzo ráno. Je rovněž potřeba mít na paměti, že zdejší hory se pravidelně odpoledne zahalí do husté mlhy, v níž může být orientace v terénu velmi náročná. V okolí osady lze spatřit krásné plantáže banánovníků a dále i několik mandarinkovníků, které (jak později zjišťujeme) rostou téměř všude. Místní květena je skutečně velmi bohatá, přičemž zde lze vidět mnoho rostlin, které pro nás Evropany působí značně exoticky. Tak zde můžeme spatřit například divoce rostoucí pryšec nádherný (Euphorbia pulcherrima), který většina z nás zná jako takzvanou „vánoční hvězdu“.
Další úsek cesty vede do údolí říčky (či spíše potoka) Bras Bémale, který je nutné překonat po kamenech, neboť zde není žádný most. Odtud je to již jen nedaleko do osady Aurére, která se rozkládá na skalní plošince pod krásně tvarovanou horou Piton Cabris (1435 m n. m.), který vzdáleně připomíná slavnou „cukrovou homoli“ vypínající se nad Rio de Janeirem. Historie osady sahá do období kolem roku 1780, kdy se sem vydala výprava „lovců otroků“ pod vedením Nicolase Lemarchanda, které toto místo pojmenovala „Orera“ (což v malgaštině znamená „dobrá půda“). O několik let později se zde Lemarchand usadil za účelem pěstování kukuřice a kávy. V dílu svého otce pokračoval jeho syn Olive Lemarchand, který zde založil sady k pěstování meruněk, hrušek, ořechů a mandlí. V průběhu 19. století byl původní majetek Lamarchandů rozdělen mezi dalších několik rodin. Současně se tu začali usazovat i další osadníci. V 60. letech 20. století byla osada z důvodu nedostatku vody opuštěna (lidé se odtud přestěhovali do nedalekého Îlet a Malheur). Zpátky se sem lidé vrátili teprve po roce 1977, kdy byl dostavěn 5 kilometrů dlouhý vodovod zásobující osadu vodou.
Trasa tohoto vodovodu kopíruje průběh stezky Sentier de Augustáve, kterou využíváme k cestě zpět do míst, odkud jsme ráno vyrazili. Stoupání je zpočátku jen velmi mírné, přičemž stezka je z větší části vysekána přímo do skalní stěny, z níž se otevírají překrásné výhledy na kopce v okolí Aurére. Obtížnější úseky je pak nutné překonat za pomoci stupaček a žebříků. Po překonání toku malé říčky se cesta stává poněkud náročnější, neboť neustále kličkuje mezi obrovskými balvany a také stoupání je o poznání prudší. Nejhorší úsek nás ovšem čeká na samém závěru cesty, neboť stezka je stále strmější a stoupání jako kdyby nemělo konce. Celkem vystoupáme přibližně 1200 výškových metrů, a není proto divu, že i když má celá trasa z Aurére délku pouhých 6 kilometrů, její překonání zabere minimálně 6 hodin.
