Letadlo dosedá na přistávací dráhu a zanedlouho již roluje k příletové hale mezinárodního letiště Rolanda Garrose nedaleko hlavního města Réunionu Saint Denis. Poslední úsek cesty však téměř nelze považovat za standartní let ale spíš za jakýsi „skok“, neboť vzdálenost přibližně 200 kilometrů, jenž nás dělí od sousedního Mauricia, překonáváme během necelých 20 minut. Také samo letiště v Saint Denis se svou velikostí ani zdaleka nemůže rovnat terminálům v evropských metropolí, neboť jeho příletovou halu člověk dokáže pohodlnou chůzí překonat, než napočítá do deseti. Pro nás je v tuto chvíli ovšem mnohem podstatnější, že se za okamžik máme dozvědět odpověď na otázku, zda se zaměstnancům letiště na Mauriciu podařilo přeložit naše zavazadla, neboť nám díly zpoždění příletu letadla z Dubaje na přestup zbylo pouhých 15 minut. S oběma batohy se ovšem v pořádku shledáváme, a tak může naše cesta po ostrově nerušeně začít.
Jak již bylo zmíněno dříve, je Réunion zámořským územím Francie. Není proto divu, že se zde mluví francouzsky (francouzština je zde úředním jazykem) – zejména pak tzv. „kreolizovanou francouzštinou“, které mají údajně problém rozumět i rodilí Francouzi přilétající sem z „metropolitní Francie“. Nutno pak podotknout, že naprostá většina obyvatel ostrova žádný jiný jazyk neovládá, a tak člověk francouzštiny neznalý se může snadno zažít nejednu horkou chvilku. Já si tu svou odbyl ihned po příletu v půjčovně aut, kde jsem nejprve musel řešit nefunkčnost obou svých platebních karet, díky níž jsem nakonec musel požadovanou kauci 550 Euro zaplatit v hotovosti (čímž jsem ihned přišel prakticky o polovinu peněz, které jsem s sebou měl). Slečna v půjčovně (jako jedna lidí, které jsme na ostrově potkali) mluví alespoň velmi lámanou angličtinou. Na odchodu se proto ještě pro pořádek ptám, zda se jedná o auto na benzín („gasoline“) nebo naftu („diesel“). Po odpovědi „gazole“ se zdá všechno jasné, když tu mi kdosi klepe zezadu na rameno. Ten „někdo“ je paní stojící ve frontě za mnou, která mi vysvětluje, že „gazole“ není ve francouzštině totéž co „gasoline“ angličtině. Nakonec se dobereme k tomu, že „gazole“ je ve skutečnosti nafta (zatímco benzín se francouzsky řekne „essence“). Konečně můžeme vyrazit.
Prvním cílem naší výpravy po ostrově je vulkanická kaldera Cirque de Salazie. Z letiště v Saint Denis se sem lze nejsnáze dostat tak, že se vypravíme po moderní dálnici N2 na východ směrem na Sainte Marie a Sainte Suzanne. A právě ve druhém z těchto měst si lze udělat krátkou zastávku k návštěvě krásných vodopádů Cascade Niagara de Sainte Suzanne ležících na říčce Rivière Sainte Suzanne. Místo, kde s vodopády nacházejí, je dobře ukryto, a tak je cesta k nim orientačně poměrně náročná. Po sjezdu z dálnice a projetí velkého kruhového objezdu vede cesta nejprve po malé venkovské silničce, která se záhy změní v ještě užší prašnou cestu lemovanou plantážemi cukrové třtiny. Ta nás nakonec dovede až na malé parkoviště, kde lze nechat auto. Odtud je to k vodopádům již jen kousek pěšky. Vlastní vodopád má výšku 25 metrů, avšak v období sucha (tedy v době naší návštěvy) může říčka, jenž vodopád za normálních okolností tvoří, zcela vyschnout. Pod vodopádem se pak rozkládá krásně modrá laguna, která by zcela jistě sama o sobě stojí za návštěvu.
Kaldera Cirque de Salazie je jedním ze tří kruhových skalních amfiteátrů vzniklých propadnutím vyhaslých magmatických krbů sopky Piton des Neiges. Tyto skalní amfiteátry jsou přitom orientovány tak, že při pohledu shora připomínají jakýsi obří trojlístek, přičemž Salazie tvoří severovýchodní část tohoto trojlístku. Ze všech tří kalder je potom také nejsnáze přístupná. Cesta do nitra kaldery stoupá od pobřeží údolím, které si tudy doslova prorvala řeka Rivére du Mât. Auto má se stoupáním proloženým doslova desítkami prudkých zatáček co dělat, a tak jen málokdy se povede přesáhnout rychlost 40 km/h. Cesta proto ubíhá opravdu jen velmi pomalu a není proto divu, že když přijíždíme do jakéhosi městečka, které považujeme za Grand Îlet – náš cíl – zjišťujeme od místních, že se ve skutečnosti nacházíme teprve v polovině cesty.
Centrem celé kaldery je městečko Salazie, jenž dalo celému městečku svůj název. Osídlení této oblasti započalo v roce 1829 poté, co byla cyklónem zdevastována rozsáhlé část severovýchodního pobřeží ostrova, kde byla v té době soustředěna velká část místního obyvatelstva. Samotné město pak bylo založeno o něco později (v roce 1889) a své jméno získalo z malgašského slova „salazy“, které v překladu znamená „dobrý tábor“. Ve městě samotném toho mnoho zajímavého k vidění není. Za návštěvu ovšem rozhodně stojí vyhlídka na vodopád Voile de la Mariée („Nevěstin závoj“) přepadající přes 500 metrů vysokou skalní stěnu, na jejímž vrcholu leží planina Foret de Bélouve (vyhlídka se nachází těsně před odbočkou na Grand Îlet).
Pomyslným středobodem celé kaldery Salazie je potom vrchol Piton d’Enchaign. Ten sice svou výškou 1356 m n. m. rozhodně nepatří k nejvyšším vrcholům ostrova, avšak díky tomu, že výrazně vyčnívá nad své okolí, tvoří dominantu viditelnou prakticky ze všech částí kaldery Salazie. Jméno tohoto vrcholu odkazuje na nešťastný příběh uprchlého otroka jménem Anchaign, který se zde ukryl i se svou milou Hévou v domnění, že vrchol hory je prakticky nepřístupný. Oba však byli nakonec vypátrání „lovcem otroků“ Bronchardem, přičemž Anchiang byl na místě zabit zatímco Héva byla odvedena zpět ke svému majiteli. Dnes lze vrcholu poměrně snadno dosáhnout po turistickém chodníku začínajícím v místě označovaném jako Bras Marron. Trasa na vrchol má délku necelé čtyři kilometry a překonává převýšení 690 m. Na celou túru je proto počítat se 3 – 4 hodinami.
Devět kilometrů jižně od Salazie se rozkládá městečko Hell Bourg. Při vyslovení jeho jména pravděpodobně začne většina lidí ihned přemýšlet o tom, co hrozného je na tomto „pekelném místě“ čeká. Ve skutečnosti ovšem název městečka nemá s peklem (anglicky „hell“) nic společného a je odvozeno od jména francouzského admirála Anne Chrétien Louis de Hell (1783 – 1864). Městečko bylo v minulosti proslavené především díky termálním lázním (Anciens Thermes de Salazie), které zde fungovaly díky vývěrům termálních pramenů souvisejících s vulkanickou aktivitou. Roku 1948 však sesuv půdy způsobil, že tyto prameny zmizely a s lázeňstvím tak byl rázem konec. Městečko však i tak rozhodně stojí alespoň za krátkou návštěvu, neboť právě zde se lze asi nejlépe seznámit s typickou kreolskou architekturou. Posledním větším sídlem kaldery Cirque de Salazie je Grand Îlet, ležící asi 17 kilometrů po silnici od městečka Salazie. Ani zde toho není příliš mnoho zajímavého k vidění, avšak díky své poloze na úpatí horského hřebene oddělujícího kalderu Cirque de Salazie od sousední Cirque de Mafate se jedná o jedno z nejlepších výchozích míst pro objevování krás tohoto jinak prakticky nepřístupného skalního amfiteátru. Naší hostitelkou pro dalších několik dní je zde paní Lilliane Bonald, jejíž kuchařské umění proniklo i do turistických průvodců Lonely Planet. Díky tomu máme možnost ochutnat hned několik typických místních pokrmů, z nichž nelze nezmínit například tradiční karí vepřové (carri porc) s rýží a salátem z „univerzální plodiny“ nazývané místními „chou-chou“, která se tu používá od jídla až po výrobu klobouků na způsob našich „slamáků“ (pozn. ve skutečnosti se jedná o čajot – Sechium edule). Karí je vlastně omáčka vyráběná z rajčat, cibule, česneku, zázvoru a kurkumy ochucená pepřem, solí a tymiánem. Podává se k různým masům, a tak kromě již zmíněného vepřového můžeme nakonec postupně ochutnat i kachní (carri canard) a krevetí (carri camarons).
O Rolandu Garrosovi
Roland Garros (1888 – 1918) je znám především jako významný průkopník letectví a letecký hrdina první světové války. Již méně lidí ovšem ví, že jeho rodištěm nebyla kontinentální Francie, ale právě daleký ostrov Réunion. Roland Garros se narodil 6. října roku 1888 v hlavním městě ostrova Saint Denis. Když mu byly čtyři roky, přestěhovala se jeho rodina do Saigonu v tehdejší Francouzské Indočíně (dnešního Vietnamu). Později se kvůli možnosti studia na střední škole Roland Garros přestěhoval do Francie, kde vynikl zejména v několika sportovních odvětvích, jako byla cyklistika a fotbal. Po absolvování lycea vystudoval ekonomickou školu v Paříži, která dnes nese jeho jméno. Také zde se věnoval sportu, kdy hrál rugby a tenis. Připomínkou toho je skutečnost, že nejznámější francouzský tenisový turnaj nese právě jméno Rolanda Garrose. Po ukončení studií v roce 1908 se Roland Garros začal věnovat automechanice automobilovému sportu.
Kariéru letce zahájil Roland Garros o rok později, v roce 1909. V roce 1911 absolvoval svůj první let s jednoplošníkem Blériot a poté se s tímto letounem zúčastnil několika leteckých závodů, jakými byly například let Paříž – Madrid (který ovšem nedokončil) nebo Paříž – Řím – Turín. V září téhož roku ustanovil Roland Garros nový výškový rekord – nejprve 3910 m a o pár dní později 4080 m. V roce 1912 vyhrál Garros Velkou cenu francouzského aeroklubu v rychlostním závodě Angers – Cholet – Saumur a zpět. Téhož roku odjel do Brazílie a Argentiny, kde uskutečnil sérii leteckých exhibicí a po návratu do Evropy opět posunul hranici výškového rekordu nejprve na 4960 m a později na stroji Morane-Saulnier na 5610. V roce 1913 se zúčastnil závodu o tzv. Schneiderův pohár, avšak jeho největším výkonem byl první non-stop přelet Středozemního moře 23.9. 1913 z francouzského Fréjus přes Korsiku a Sardinii s přistáním v Bizerte v Tunisku.
Po vypuknutí první světové války na začátku srpna 1914 se Garros ihned přihlásil do francouzského letectva, kde zpočátku létal jako pozorovatel. Vývoj vojenských letadel vedl ke vzniku prvních stíhaček – tedy ozbrojených letadel určených k likvidaci nepřátelských strojů. Problémem však bylo vlastní řešení výzbroje letadla. Kulomet vpřed střílející kulomet umístěný v ose letounu se zdál být nejvýhodnějším řešení, avšak střely by musely procházet přes točící se vrtuli, kterou by tím pádem mohly zasáhnout a poškodit. Garros tedy vymyslel systém, kdy vrtuli svého letounu Morane-Saulnier vybavil v kritických místech kovovými deflektory (tzv. „sekačkami“), které odrážely dopadající střely, aniž by došlo k poškození vrtule. Tento systém sice fungoval, avšak díky deformaci tvaru vrtule došlo ke snížení výkonu stroje a navíc přibližně třetina vystřelených střel přišla nazmar. I přesto se mu 1.4. 1915 podařilo sestřelit první nepřátelský letoun, po kterém následovala ještě další dvě vzdušná vítězství. Již 18.4. Garros musel nouzově přistát za německými liniemi, a padl tak do zajetí. Němci ukořistěné francouzské letadlo pečlivě prohlédli a požadovali pro své stroje stejné řešení. Pro úplnost dodejme, že toho se nakonec zhostil holandský letecký konstruktér Anthony Fokker. Sekačky se mu ovšem nelíbily a proto vymyslel daleko důmyslnější mechanický systém, který zastavoval palbu kulometu po dobu, po kterou se před jeho hlavní nacházel list vrtule.
