Z pobřeží Normandie se vydáváme zpět do vnitrozemí. Naším příštím cílem je město Le Mans ležící na řece Sarthe přibližně 240 kilometrů na jihovýchod od Saint Malo. Historie města sahá až do starověku, kdy na tomto místě stálo římské město známé jako Vindinium, o kterém se zmiňuje i učenec, astronom a kartograf Claudius Ptolemaios. V době starověkého Říma zde byl vystavěn amfiteátr, termální lázně a hradby, jejich pozůstatky jsou ve městě k vidění dodnes. Jiný název města zněl Cenomanus. Právě z něj je pak odvozeno současné jméno města, kdy byl původní název nejprve zkomolen na „Celmans“ a z něj posléze na dnešní Le Mans. V průběhu 11. století se město stalo významným strategickým bodem v bojích mezi vévody v Normandie a z Anjou. Město bylo nejprve ovládnuto Normanským vévodou Vilémem, který se později v roce 1066 vylodil ve Velké Británii a po porážce zdejšího krále Harolda v bitvě u Hastingsu se chopil anglické koruny jako Vilém I. Dobyvatel. V samotném Le Mans ovšem proti Vilémovi vypuklo v roce 1069 povstání a Normané odtud byli vyhnáni. Město se tak přiklonilo na stranu vévodů z Anjou, z nichž Geoffrey V. z Anjou zde založil dynastii Plantagenetů, která později v letech 1154 – 1399 vládla v Anglii. V průběhu stoleté války se město v roce 1356 nejprve ubránilo útoku anglického vojska pod vedením Jana z Ghentu, vévody z Lancasteru, avšak později (v letech 1420 – 1447) bylo obsazeno Angličany. V průběhu 17. a 18. století se město rozšířilo vně svých původních středověkých hradeb a začalo bohatnout na výrobě textilu a zpracování vosku a tabáku. Roku 1793 zde byla poražena kontrarevoluční armáda z kraje Vendée, která se postavila proti francouzské revoluci.
Srdcem historického centra města, známého též jako „Cité Plantagenêt“ je náměstí Place des Jacobins v jehož těsném sousedství se k nebi vypíná nejvýznamnější a nejimpozantnější historická památka města – katedrála Saint Julien pojmenovaná na počet světce, který v tomto kraji na počátku 4. století šířil křesťanství. Na místě dnešní katedrály se původně nacházel malý kostel údajně založený přímo sv. Julienem a zasvěcený Panně Marii a sv. Petrovi. Tento původní kostel byl v první polovině 9. století přestavěn tak, aby zde mohly být uloženy ostatky sv. Juliena. Tyto nejstarší budovy sice nejsou archeologicky doloženy, ale ví se o nich z místní kroniky. V roce 1134 byl kostel po poškození požárem znovu přestavěn, přičemž tato přestavba byla finančně podpořena anglickým králem Jindřichem II., jehož otec, Geoffrey z Anjou, zakladatel dynastie Plantagenetů, zde byl v roce 1151 pohřben. Další etapa stavebního vývoje katedrály byla zahájena na začátku 13. století. V roce 1217 bylo vydáno povolení ke zbourání části historických hradeb, které blokovaly rozšíření katedrály směrem k západu. K původní románské lodi bylo přistavěno nové gotické kněžiště, které bylo dokončeno a vysvěceno v roce 1254. K další stavební úpravám došlo v letech 1380 – 1392 za podpory krále Karla VI. Katedrála je vyzdobena sestavou gotických oken vyzdobených barevnými vitrážemi. Nejstarší z nich pochází z roku 1120 a je vůbec nejstarším dochovaným vitrážovým oknem v celé Francii. Zachycuje Pannu Marii a apoštoly. O něco mladší okna z let 1230 – 1240 pak zobrazují výjevy ze Starého a Nového zákona, života svatých a život sv. Juliena – patrona katedrály.
Uličkami starého města se postupně dostaneme až k řece Sarthe. Cestou je možné potkat nejzachovalejší část původních hradeb, které byly kolem města postaveny za císaře Vespasiána v letech 270 – 310 n.l. jako ochrana před nájezdy Barbarů. Tyto hradby pak byly posíleny a vylepšeny v průběhu 9. století. Na druhém břehu řeky, kam se můžeme dostat po mostě Pont Yssoir, se nachází menší kostel Église Notre Dame du Pré založený v 11. století na místě staršího kostela ze 7. století. K původní románské stavbě přibyly v průběhu 15. století gotické klenby. Svou současnou podobu kostel získal při stavebních úpravách v 19. století. Zajímavostí je, že tento kostel stál od počátku mimo městské hradby a byl součástí vnějšího předměstí.
Historické památky ve městě jsou jistě pozoruhodné, avšak řekne-li se „Le Mans“, vybaví se většině lidí spíše proslulý vytrvalostní automobilový závod 24 hodin Le Mans (24 Heures du Le Mans). První připomínku tohoto slavného závodu, který se koná každoročně již od roku 1923, můžeme najít v samotném centru města na náměstí Place Saint Nicholas. V jeho středu se nachází památník, který je koncipován jako reliéf znázorňující tvar zdejšího závodního okruhu, uvnitř kterého je symbolicky zasazena automobilová pneumatika. Na zemi v okolí památníku je pak možné najít kovové plakety s otisky dlaní jednotlivých vítězů tohoto závodu.
Závod se odehrává na okruhu Circuit de la Sarthe o délce 13 kilometrů, který se nachází na jižním okraji města. Zajímavostí přitom je, že oproti jiným automobilovým okruhům tvoří jeho většinu dočasně uzavřené veřejné silnice (a nejde tedy o speciální závodní trať). Pouze prostor startu a cíle se nachází uvnitř komplexu, jehož součástí je kratší tzv. Buggatiho okruh, který již klasickou závodní tratí je. Mimo období konání závodu je zde možné navštívit velmi pěkné Musée des 24 Heures du Mans, jehož návštěvu lze určitě doporučit. Muzeum bylo založeno již v roce 1961. V roce 1991 bylo převedeno do majetku organizátorů závodů a přesunuto na své současné místo (u vstupu do komplexu Buggatiho okruhu). Svou současnou podobu má od roku 2009, kdy proběhla jeho poslední významná rekonstrukce. Expozice muzea přitom mapuje nejen historii a vývoj závodu 24 hodin Le Mans, ale i vývoj automobilů jako takových. Celkem zde nalezneme okolo 140 historických, ale i současných vozidel (mezi exponáty tak lze vidět mimo jiné i československý Tatraplan nebo proslulé vozítko Citroën 2CV – „Kachna“).
V době svého vzniku byla většina automobilových závodů zaměřena na schopnost dosažení co nejvyšší rychlosti i když jen po relativně krátkou dobu. Koncept závodu v Le Mans byl ovšem naprosto odlišný, neboť se jednalo o vytrvalostní závod, který se kromě rychlosti zaměřil i na schopnost výrobců vyrábět spolehlivé vozy. To vedlo k mnoha inovacím ke zlepšování aerodynamiky a stability vozů, ale i k co nejefektivnějšímu využití paliva. Že závod nebyl jen samoúčelnou zábavou je pak zřejmé mimo jiné z toho, že mnohé z technologií, které byly původně použity pro závodní vozy, se později stalo i součástí sériové výroby.
O závodu 24 hodin Le Mans (24 Heures des Le Mans)
Ani před tím, než se zde začal každoročně pořádat snad nejproslulejší vytrvalostní závod světa, nebylo Le Mans ve světě automobilového sportu zcela neznámým místem. Již v roce 1906 se zde konala první Velká cena Francie (a automobilové historie vůbec). Automobilové závody Grand Prix de France se do Le Mans vrátily záhy po čtyřech letech první světové války v roce 1921. Tímto závodem zde také vzniknul okruh Circuit de la Sarthe (tvořený dočasně uzavřenými úseky běžných silnic), který byl později použit právě pro závod 24 hodin Le Mans. Prostor startu a cíle se nachází v areálu menšího, tzv. Buggatiho okruhu. Odtud vede dráha na sever směrem k městu, kde se postupně stáčí zpět k jihu. Následuje 5.5 km dlouhá rovinka les Hunaudiéres na níž vozy dosahují nejvyšší rychlosti, která v současnosti přesahuje 300 km/h. Tato rovinka končí ostrou (90°) zatáčkou po které následuje zatáčkovitá část trati, jenž se za vesnicí Arnage stáčí zpět do prostoru cíle. Celý okruh tak má v současné podobě délku okolo 13 626 metrů.
Historie závodu se pak začala odvíjet v roce 1922. Tehdy se sešli sekretář francouzského autoklubu Charles Durand, motoristický novinář a manažer Charles Faroux a zástupce firmy Rudge-Withworth (která do Francie vyvážela motocykly) Emile Coquille. Při své diskusi dospěli tito pánové k závěru, že hlavním kritériem pro posouzení kvality vozu není jeho maximální rychlost, ale spíše spolehlivost, bezpečnost a hospodárnost. Současně se také shodli na tom, že automobilové závody, které v té době probíhaly, k rozvoji v těchto oblastech příliš nepřispívají. Proto se nakonec rozhodli uspořádat závod, který by prověřil vytrvalost nejen vozů, ale i jezdců. V osobách těchto tří „otců zakladatelů“ se navíc sešlo vše, co bylo k uspořádání takového závodu potřeba. Durand měl jako sekretář významný vliv v autoklubu, pod nějž tehdy spadal okruh v Le Mans, Faroux měl zkušenosti s pořádáním závodů a Coquille disponoval potřebným počátečním kapitálem. Závod, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1923, byl přístupný všem typům standartních vozů. Podle objemu motoru pak byly vozy rozděleny do kategorií, jimž byly určeny minimální průměrné rychlosti. Ty byly kontrolovány vždy po 6 hodinách a vůz, který jich nedosáhl, byl ze závodu odvolán. Původně byly vozy řízeny vždy dvěma jezdci, kteří se v průběhu závodu v řízení libovolně střídali. Pevná pravidla pro střídání jezdců byla zavedena teprve po tragické nehodě, která se zde stala v roce 1955. Od konce 80. let se musela každá posádka skládat minimálně ze tří jezdců. Později pak bylo stanoveno, že žádný z nich nesmí řídit více než 4 hodiny v kuse a 14 hodin celkem.
Za jakýsi vrchol závodu 24 hodin Le Mans lze považovat ročník 1966, kdy zde došlo k legendárnímu souboji vozů Ferrari a Ford. Tato bitva byla vyvolána v okamžiku, kdy Enzo Ferrari odmítl navrhované spojení své automobilky s Ford Motors. Vozy značky Ferrari přitom v Le Mans vyhrávaly nepřetržitě od roku 1960. Henry Ford II. se rozhodl Ferrarimu pomstít, a proto najal vyhlášeného automobilového konstruktéra Carolla Shelbyho (který v roce 1959 v Le Mans sám vyhrál), aby navrhl a postavil „dokonalé závodní auto, kterému se nic nevyrovná“. Výsledkem byl vůz Ford GT40, který v roce 1966 (a poté ještě třikrát) závod skutečně vyhrál. Historie tohoto soupeření značek Ford a Ferrari je působivě vylíčena ve filmu Le Mans 66 (2019), jehož návštěvu v kině lze každému automobilovému nadšenci jen doporučit.
