Město Orléans je jakousi vstupní bránou do údolí Loiry a současné také první zastávkou na naší cestě. Jeho poloha v nejsevernějším cípu toku Loiry (která od svého pramene teče nejprve k severozápadu a zde se stáčí k jihozápadu) přibližně 120 kilometrů od Paříže předurčovala strategickou významnost tohoto místa. Ta byla navíc posílena i tím, že Loira byla od starověku využívána jako významná obchodní cesta, a že se rovněž jednalo o jedno z nemnoha míst, kde byla řeka překlenuta mostem. Historie města sahá až do starověku, kdy zde stálo Galské město známé jako Cenabum. V roce 52 př. n.l. zde vypuklo pečlivě připravené povstání Galů, při němž bylo zabito mnoho římských obchodníků. Toto povstání pak bylo záminkou pro vojenské tažení Julia Ceasara a dobytí Galie, během něhož bylo město zcela zničeno a veškeré jeho obyvatelstvo vyhlazeno. Později bylo město opět obnoveno a pojmenováno na počest římského císaře Lucia Aureliana jako Aurelianum. Ve 3. století zde bylo založeno biskupství, s nímž je spojena i výstavba zdejší velkolepé katedrály. Mezi léty 840 – 870 město trpělo pod nájezdy Normanů, kteří ho hned několikrát dobyli a vypálili. V roce 1306 byla ve městě založena na základě buly papeže Klementa V. univerzita (čtvrtá nejstarší ve Francii – po Paříži, Toulouse a Montpellieru). Orléans se také stalo ústředním bodem stoleté války, kdy jej z obležení Angličanů osvobodila se svým vojskem Johanka z Arku. Tato událost znamenala definitivní obrat ve vývoji války (která se až do té doby vyvíjela úspěšněji spíše pro Angličany). Osobnost této francouzské národní hrdinky si pak lze ve městě připomenout hned na několika místech. Po ukončení stoleté války a nástupu renesance město začalo prosperovat mimo jiné díky tomu, že v jeho okolí začaly vznikat velkolepé královské a šlechtické rezidence známé jako „zámky na Loiře“, jejichž držitelé, kteří patřili k nejbohatším vrstvám francouzské společnosti, přes město často cestovali. Ve druhé polovině 16. století se město stalo baštou francouzských protestantů – tzv. hugenotů. Z Německa pronikající luteránství bylo sice potlačeno, zato se zde však šířilo učení Jana Kalvína, který dokonce nějaký čas působil na zdejší univerzitě. Kalvinismus přijali i někteří měšťané a dokonce i příslušníci šlechty, kteří v něm viděli očistu od současných zkažených poměrů. K odpůrcům kalvínského učení se naopak řadila jak vládnoucí dynastie Valois, tak i např. vlivný rod Guisů. Spory mezi oběma stranami vygradovaly až v tzv. hugenotské války, které probíhaly v letech 1562 – 1598. Do této doby také spadá tzv. Bartolomějská noc, během níž došlo k vyvraždění hugenotů v Paříži. Tato událost pak vyeskalovala v celou vlnu vzájemných masakrů mezi katolíky a protestanty. Mezi zastánce protestantského učení patřila v té době mimo jiné i dynastie Bourbonů, která později, po zavraždění krále Jindřicha III. z vládnoucí dynastie Valois v roce 1589, obsadila francouzský královský trůn. V roce 1598 byl králem Jindřichem IV. vydán tzv. edikt nantský, který zaručil svobodu náboženského vyznání (platnost tohoto dokumentu byla později zrušena rozkazem krále Ludvíka XIV.).
Nepřehlédnutelnou dominantou stojící takřka uprostřed „starého města“ (známého jako „Cité“) je velkolepá katedrála sv. Kříže (Cathédrale Sainte-Croix). Nejstarší zmínky o katedrále v Orléans pocházejí z 8. století, avšak podle legend zde kostel či bazilika stály už v průběhu 4. století (neboť v té době zde již bylo sídlo biskupa). V letech 865, 877 a 879 byla katedrála několikrát vydrancována během nájezdů Normanů a později, v roce 883, byla opravena. V roce 987 zde byl korunován král Robert II. Zbožný, syn Hugo Kapeta (zakladatele francouzské královské dynastie Kapetovců). O pouhé dva roky později (989) byla ovšem katedrála poničena požárem. V roce 1027 tak vznikla nová románská katedrála, která se však (patrně v důsledku nekvalitní stavby) v roce 1227 zhroutila. Bylo rozhodnuto, že obnovovat z trosek původní stavbu nemá smysl, a že bude lepší postavit na stejném místo zcela novou katedrálu – tentokrát v gotickém slohu. Tak se také stalo. Stavba byla zahájena v roce 1279 a dokončena byla v roce 1329. V roce 1568 byla katedrála vážně poničena, když se ji francouzští hugenoti pokusili vyhodit do povětří. V roce 1598 tedy tehdejší král Jindřich IV. slíbil, že nechá katedrálu opravit a přestavět. Práce byly zahájeny v roce 1601 a pokračovaly až do roku 1773. V období francouzské revoluce byla stavba přesušena a práce se znovu rozběhly až po ukončení napoleonských válek. V roce 1817 byly dokončeny věže a celá stavba byla prohlášena za hotovou a slavnostně otevřena v roce 1829 u příležitosti 400. výročí osvobození města Johankou z Arku (tím se jedná de facto o poslední katedrálu postavenou ve Francii). Od roku 1862 je katedrála chráněna jako historická památka. Katedrála působí impozantním dojmem nejen při pohledu zvenčí, ale zejména zevnitř, neboť rozměry jejích prostor jsou doslova dech beroucí. Kromě mnoha jiných zajímavostí je katedrála vyzdobena sestavou vitrážových oken, které zachycují výjevy ze života již mnohokrát zmíněné Johanky z Arku.
S Johankou z Arku, se máme možnost ve městě setkat hned na několika dalších místech. Tím prvním je velkolepý renesanční areál hotelu Groslot (L’hôtel Groslot), nacházející se v těsném sousedství katedrály, před jehož vchodem můžeme narazit na první ze zdejších soch zobrazujících tuto francouzskou národní hrdinku. Původní budovy tohoto hotelu byly vystavěny v letech 1549 – 1558 a do dějin se zapsaly mimo jiné tím, že zde v roce 1560 zemřel ve svých pouhých 16 letech král František II. Kromě něj zde v průběhu následujících let pobývali i jeho následovníci Karel IX., Jindřich III. a Jindřich IV. V roce 1790 byla tato luxusní rezidence přeměněna na radnici a dnes je využívána jako reprezentativní prostory pro konání svateb a jiných významných událostí.
Od hotelu Groslot můžeme pokračovat po hlavní třídě, pojmenované jak jinak než po Johance z Arku (Rue Jeanne d‘Arc), která nás postupně zavede až na Náměstí Geneála de Gaulla (Place du Général de Gaulle). Zde můžeme spatřit středověký hrázděný dům známý jako „Dům Johanky z Arku“ (Maison de Jeanne d’Arc), který patřil pokladníkovi krále Karla I. Jacquesovi Boucherovi a v němž Johanka pobývala po několik týdnů po svém úspěšném dobytí Orléansu. Dům byl za druhé světové války prakticky zcela zničen, avšak v roce 1965 byl obnoven a od roku 1974 zde sídlí Muzeum Johanky z Arku, jehož expozice se věnují nejen samotné hrdince, ale i její době. Odtud je to již jen coby kamenem dohodil na ústřední náměstí celého města Place du Matroi, jemuž vévodí mohutná jezdecká socha Johanky s Arku v nadživotní velikosti. Jejím autorem je sochař Denis Foyatier (1793 – 1863), který ji vytvořil v roce 1855. Také tato socha byla za druhé světové války poškozena. Zajímavostí přitom je, že její opravu po skončení války provedl Paul Belmondo, otec slavného francouzského herce Jeana-Paula Belmonda.
Město Orléans bylo v minulosti vůbec nejvýznamnějším říčním přístavem v celé Francii. Od katedrály se lze na nábřeží Loiry dostat jednoduše ulicemi Rue Parisie a Rue de la Poterne. V dobách před vynálezem parního stroje totiž nebyla doprava po řekách vůbec jednoduchá, neboť pro cestu proti proudu bylo nutné spoléhat jedině na správný směr větru. Z tohoto pohledu byla Loira naprosto ideální vodní cestou, neboť díky převládajícímu směru větru (od západu) měly lodě plující od pobřeží do vnitrozemí celou cestu „vítr v zádech“, zatímco pro cestu zpět k pobřeží se nechaly jednoduše unášet proudem. Zboží dovážené z francouzských kolonií tak bylo nejprve námořními loděmi dopraveno do Nantes a odtud pak po řece do Orléans, kde se přeložilo na koňské povozy, jenž jej následně dovezly až do Paříže. Jako drobnou zajímavost pak ještě dodejme, že zatímco dopravu po Loiře převládající směr větru podporoval, využití jiné významné řeky – Seiny – naopak velmi komplikoval. Na úplný závěr pak ještě zmiňme, že město Orléans dalo jméno jinému významnému přístavu nacházejícímu se pří ústí řeky Mississippi do Mexického zálivu, který byl původně součástí francouzských držav v Severní Americe (Louisiana). Tímto městem je New Orleans (původně Nouvelle Orléans).
O Panně Orleánské
Jana (Johanka) se narodila roku 1412 ve vesnici Domrémy krátce před tím, než vypukla další etapa války mezi Francií a Anglií (tzv. stoletá válka). Roku 1415 Angličané zvítězili v bitvě u Azincourtu a postupně ovládli celou severní Francii. V důsledku toho byla následně podepsána smlouva, která přiřkla nárok na francouzský trůn anglickému panovnickému rodu a naopak zcela opominula nároky francouzského následníka trůnu (tzv. dauphina) Karla. Od svého mládí měla Johanka údajně vidění, v nichž se jí zjevovali archanděl Michael, sv. Kateřina a sv. Markéta, jejichž hlasy jí sdělovaly, že byla Bohem vyvolena, aby zachránila Francii. V roce 1429 se Johanka vydala za dauphinem Karlem do hradu Chinon, kde jej nakonec přesvědčila o svém vyšším poslání. Johanka získala malé vojsko, s nímž vytáhla na pomoc Angličany obléhanému Orléansu. Francouzskému vojsku se skutečně podařilo Angličany porazit a město osvobodit. V souvislostí se záchrannou města také Johanka získala svou přezdívku „Panna Orleánská“ (La Pucelle d’Orléans). Po dlouhých a útrpných bojích se Johance následně podařilo zlomit odpor Angličanů v údolí Loiry, a poté se svou armádou vytáhla směrem k Remeši – korunovačnímu městu francouzských králů. Zde byl také 17. července 1429 korunován dauphin Karel jako král Karel VII. Johanka byla rozhodnutá pokračovat v boji až do úplného vyhnání Angličanů z Francie. Díky své odvaze, rozhodnosti a nezlomnému odhodlání se Johanka stala pro francouzský lid zázračnou hrdinkou. Král se však začal jejího vlivu obávat, a proto jeho podpora Johančinu tažení začala váznout. Při útoku na Paříž tak Johančiny oddíly neměly šanci na úspěch. Nakonec byla Johanka z Arku roku 1431 díky zradě zajata Burgunďany, kteří ji následně vydali Angličanům (Burgunďané byli v té době spojenci Angličanů). Zajatá Johanka byla odsouzena jako kacířka a čarodějnice a 30. května 1431 byla v Rouen upálena. Po definitivním vítězství ve stoleté válce byla Johanka očištěna. V roce 1920 ji pak papež Beneditk XV. prohlásil za svatou.
