Návštěvou hradu Angers se definitivně loučíme s údolím Loiry, z něhož pokračujeme dále na sever na rozhraní Normandie a Bretaně. Naším cílem je přístavní městečko Saint Malo, od kterého nás zatím dělí vzdálenost přibližně 200 kilometrů a něco kolem dvou a půl hodiny cesty. Do města sice přijíždíme již za tmy, avšak to nám nebrání v tom, abychom si udělali krátkou noční procházku ulicemi města. Celé staré město, která bylo postaveno na výběžku pevniny do oceánu, je dodnes obklopeno mohutnými hradbami, po nichž ho lze kolem dokola obejít. Noční procházka prázdnými ulicemi města osvětlenými kromě pouličních kamp i svitem Měsíce v úplňku měla své nepopsatelné kouzlo. Znovu se pak do uliček starého města vracíme hned druhý den ráno.
První osada byla v místě současného města založena Galy již v průběhu 1. století př. n. l. Římané ji znali pod názvem „Regnica“ nebo „Aeletum“. Ve 4. století n.l. zde vznikla první pevnost chránící území při ústí řeky Rance do kanálu La Manche před mořskými lupiči a nájezdníky. Původ současného města je spojován s dvojicí mnichů – sv. Aaronem a sv. Brendanem, který proslul zejména svými námořními cestami severním Atlantikem (podle legend zaznamenaných v průběhu 10. století se měl při hledání „země zaslíbené“ dostat až ke břehům Grónska a Severní Ameriky). Jméno města je pak odvozeno od následovníka sv. Brandana mnicha Macloua, který sem přišel z Walesu, aby zde šířil křesťanství. Obyvatelé města si proto sami říkají „Malouins“. Toto pojmenování se pak díky silné námořní tradici zdejších obyvatel promítlo například do názvu souostroví Îles Malouines, které dnes známe pod španělským jménem Islas Malvinas či ještě spíše jako Falklandy (původní francouzské jméno dal souostroví v roce 1764 významný francouzský námořní objevitel Antoine Louis de Bougainville, neboť mnoho členů posádky jeho lodí procházelo právě ze Saint Malo).
Saint Malo: noční pohled na město
Saint Malo: Château De La Duchesse Anne
Saint Malo bylo od 16. do 19. století největším a nejvýznamnějším francouzským námořním přístavem, který se stal výchozím místem mnoha významných námořních objevitelů. Kromě toho bylo ovšem město rovněž notoricky známé jako základna francouzských korzárů. Na tomto místě by se asi slušelo uvést na pravou míru kdo to vlastně byli korzáři. Na rozdíl od pirátů, kteří byli skutečnými námořními lupiči, bylo povolání korzára (pochopitelně z pohledu mateřské země) zcela legální a dokonce podporované. V dobách válek (což bylo v raném novověku skoro pořád) dostávali odvážní kapitáni ozbrojených lodí od krále povolení (tzv. „kaperský list“), které je opravňovalo napadat lodě nepřítele a brát si jejich náklad (pochopitelně s tím, že určitá část výnosu celé akce připadala králi). Způsoby, které přitom korzáři používali, se nicméně od pirátů příliš nelišily. Dodejme, že i dnes, kdy sláva zdejších korzárů je již ta tam, je Saint Malo významným přístavem, který (mimo jiné) zajišťuje dopravu na Normanské ostrovy (jenž ovšem náležejí Velké Británii).
S mnoha odvážnými muži, ať už z řad korzárů nebo cestovatelů a námořních objevitelů, kteří jsou spjati se zdejším přístavem, se můžeme dodnes nejlépe seznámit prostřednictvím soch, jenž jsou rozesety po celém městě. Prvním z nich je Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais (1699 – 1753), který byl guvernérem francouzských zámořských držav v jižním Indickém oceánu – ostrovů Île de France (dnešní Mauricius) a Île de Bourbon (dnešní Réunion). Jeho sochu můžeme nalézt uprostřed kruhového objezdu Rond-Point de la Île Maurice na jihovýchodním okraji starého města. Historické jádro Saint Malo je dodnes obehnáno prstencem městských hradeb, po jejichž vrcholu lze celé město kolem dokola obejít. Díky tomu je staré město někdy nazýváno jako La Ville Intra-Muros (tedy doslova něco jako „město za zdí“). Nahoře na hradbách pak můžeme narazit na další sochu zpodobňující jednoho z nejvýznamnějších zdejších korzárů, kterým byl René Duguay-Trouin (1679 – 1736). Jeho kariéra vyvrcholila v průběhu tzv. války o španělské dědictví, která probíhala v letech 1701 – 1714, jejíž příčinou byly spory o obsazení španělského trůnu po vymření zdejší větve Habsburků. V roce 1711 podnikl odvážnou výpravu při níž se mu podařilo dobýt brazilské Rio de Janeiro.
Do nitra starého města můžeme z jihu vstoupit skrze bránu Porte Dinan. Pokzd se nechceme ihned ponořit do spleti zdejších úzkých uliček, můžeme odtud pokračovat dál po městských hradbách až na západní okraj města. Zde nedaleko brány Poterne d’Estrées míjíme další sochu, která tentokrát připomíná námořního objevitele Jacquese Cartiera (1491 – 1557), jenž podnikl tři cesty k pobřeží Kanady, kde objevil a prozkoumal záliv při ústí Řeky sv. Vavřince. Toto území pak prohlásil francouzskou državou (odtud pak pocházely francouzské nároky na území Kanady a odvíjí se odtud i frankofonní osídlení kanadské provincie Quebec). Po městských hradbách pokračujeme dále k severu a po chvíli sestupujeme do malého parku Maison du Quebec. Tento park jsme navštívili již během naší předchozí noční procházky, avšak nyní, za denního světla, můžeme lépe obdivovat zdejší sochu znázorňující dalšího významného korzára Roberta Surcoufa (1773 – 1827), který byl následovníkem již zmíněného René Duguya-Trouina a který byl označován jako „král korzárů“. Tento dobrodruh zpočátku působil v oblasti ostrovů Mauricius a Réunion a později též v Jižním Atlantiku, Indonésii a Bengálském zálivu. Právě zde se odehrál jeho legendární útok na britský trojstěžník Kent, při které získal obrovskou kořist a po kterém na jeho hlavu byla vypsána odměna pěti milionů franků.
Z hradeb se otevírá výhled na malý ostrůvek Grand Bé, který v minulosti sloužil jako pevnost. Postupně se tak dostáváme až na severní okraj města, kde se můžeme skrze další bránu dostat vně prstence městských hradeb. Ocitáme se na rozsáhlé písečné pláni, která je vlastně obnaženým mořským dnem. Záliv Saint Malo je totiž místem s výrazným rozdílem úrovně mořské hladiny mezi přílivem a odlivem (který zde může dosahovat až kolem 15 metrů). Zatímco v době přílivu zasahuje mořská hladina až k samotným hradbám, za odlivu moře ustupuje o několik kilometrů zpět. To má jeden velmi pozoruhodný důsledek. Na skaliscích před námi se tyčí budovy pevnosti Fort National. Díky výraznému rozdílu v úrovni hladiny moře je možné se za odlivu k pevnosti dostat „suchou nohou“, zatímco za přílivu se pevnost ocitá na ostrově. Pevnost byla postavena v letech 1689 – 1693 podle plánů nejuznávanějšího pevnostního stavitele té doby Sébastien Le Prestre de Vauban (1633 – 1707), který je autorem konceptu tzv. bastionového opevnění, jenž se pak rozšířilo po celé Evropě (u nás se s ním můžeme seznámit například v pevnostech Terezín a Josefov). Zajímavostí je i samotný název pevnosti, který se v průběhu času několikrát změnil podle aktuální politické situace. Pevnost byla postavena jako Fort Royal. V období francouzské revoluce byla přejmenována na Fort Republicain aby pak následně po restauraci monarchie dostala název Fort Imperial. V roce 1870 byla přejmenována na Fort National a toto označení ji již zůstalo dodnes.
V těsném sousedství brány, kterou jsme před chvílí prošli na zdejší pláž, narazíme také na hotel Le Chateaubriand, na jehož zdi si můžeme všimnout pamětní desky upomínající na dalšího místního slavného rodáka Françoise René de Chateaubriand (1768 – 1848). Tento politik, diplomat a spisovatel je považován za nejvýznamnějšího předchůdce francouzského romantismu, jehož dílo později silně ovlivnilo například tvorbu Victora Huga. Jméno tohoto muže proniklo (a dodnes se zachovalo) také v oblasti gastronomie, neboť steak chateaubriand (podávaný s omáčkou z bílého vína, šalotky, estragonu a másla) patří k jedněm z nejvyhlášenějších pokrmů místní kuchyně. Své jméno získal podle toho, že byl šéfkuchařem Montmireilem připraven specielně pro Chateaubrianda, který tehdy působil jako diplomat ve službách krále Ludvíka XVIII.
Dále směrem na východ pak na městské hradby plynule navazuje areál středověkého hradu Château de Saint-Malo. Jeho historie sahá do doby, kdy se Saint-Malo stalo součástí panství vévodů z Bretaně. Stavba byla zahájena Janem V. z Bretaně v roce 1424. Hrad je rovněž znám pod svým alternativním názvem Château de la Duchesse Anne podle vévodkyně Anny z Bretaně, později francouzské královny, které jej v letech 1498 – 1501 nechala rozšířit o další věž. V roce 1590 na hrad zaútočili obyvatelé Saint-Malo, kteří chtěli zabránit zdejšímu guvernérovi v předání města příznivcům protestantského krále Jindřicha IV. V době vlády Ludvíka XIV. byl hrad stavebně upraven a začleněn do koncepce nového bastionového opevnění umožňujícího instalaci dělostřelecké výzbroje. V 19. století byla pevnost přeměna na vojenské kasárny a tento stav trval až do roku 1921. Poté hrad koupilo město, které zde v roce 1927 zřídilo muzeum historie a námořní dopravy (jenž zde můžeme navštívit i dnes). V roce 1944 byl hrad vážně poškozen v důsledku probíhajících válečných akcí, avšak po válce byl opět opraven. Část budov pak v současnosti funguje jako hotel.
Spletí úzkých uliček se postupně zanořujeme stále hlouběji do centra starého města až ke zdejší katedrále zasvěcené svatému Vincentovi (Cathédrale Saint-Vincent). Katedrála byla postavena na místě kde na počátku 6. století stávala poustevna založená již zmíněným mnichem sv. Aaronem. V 7. století zde byl založen kostel, který byl ovšem během invaze Normanů v 10. století zničen a v roce 1108 darován opatství v Touraine. Díky snaze biskupa Jeana de Châtillon (1146 – 1163) se kostel dostal zpátky do majetku zdejšího biskupství a později, v roce 1152, bylo rozhodnuto o jeho přestavbě na katedrálu. Různé stavební úpravy zde probíhaly i v dalších staletích (například věž byla postavena až v roce 1422). Katedrála, stejně tak jako prakticky celé město, byla téměř zničena v roce 1944 leteckým bombardováním a palbou námořního dělostřelectva Britů a Američanů (neboť ve městě byla opevněna silná německá posádka). Město a s ním i katedrála pak bylo prakticky znovu postaveno v letech 1948 – 1960 (rekonstrukce katedrály byla dokončena až v roce 1972). Katedrála je pak i místem posledního odpočinku několika významných osobností, které jsme již dříve zmínili. Kromě biskupa Jeana de Châtillon jsou to i mořeplavec Jacques Cartier a korzár René Duguay-Trouin. Jacquese Cartiera připomíná rovněž výjev na jedné ze zdejších vitráží znázorňující tehdejšího biskupa Denise Briçonneta dávajícího požehnání Cartierově výpravě.
O námořnících (a dalších známých osobnostech) ze Saint Malo
Jacques Cartier (1491 – 1557): Jacques Cartier se narodil v Saint Malo v roce 1491. Jako námořníka jej inspiroval italský cestovatel Giovanni de Varrazano, který v roce 1524 doplul ke břehům Jižní Karolíny a podal popis zdejšího pobřeží. V roce 1534 poskytl král František I. Cartierovi finance na zorganizování vlastní výpravy, jejímž cílem bylo nalezení cesty kolem Severní Ameriky do Pacifiku a dále do východní Asie. Výprava přistála na Newfounlandu a objevila Záliv sv. Vavřince, kde se setkala s indiány kmene Irokézů. Cartier pak toto území prohlásil za francouzskou državu. O rok později, v letech 1535 – 1536, se Cartier vydal na druhou výpravu, která ho dovedla do míst, kde dnes leží město Monteral. Věřil totiž, že Záliv sv. Vavřince je ústím průlivu, kterým by bylo možné proplout z Atlantiku do Pacifiku. Výprava zde byla nucena přezimovat, avšak protože nebyla připravena na zdejší chladné podnebí, ztratila 25 mužů posádky. Podlomené zdraví pomohli Evropanům obnovit místní indiáni. Jejich náčelníka Donnaconna vzal Cartier s sebou zpět do Francie (kde v roce 1539 zemřel). Třetí výpravu podnikl Cartier v roce 1541, neboť mezi tím byl průzkum pobřeží Severní Ameriky dočasně přerušen válkou se španělským králem Karlem V. Cílem výpravy bylo především založení trvalé kolonie. Po návratu strávil Cartier zbytek svého života na svém statku nedaleko Saint Malo, kde zemřel ve věku 66 let.
René Duguay-Trouin (1679 – 1736): René Duguay-Trouin pocházel z rejdařské rodiny ze Saint Malo. Jeho kariéra začala v roce 1690, kdy se zúčastnil plavby korzárské lodi Trinité, při níž se podařilo zajmout dvě nepřátelská plavidla. O dva roky později již velel vlastní lodi – luggeru Danycan. V témže roce mu bylo svěřeno velení na větší lodi Hercules, s níž se mu v kanálu La Manche podařilo zajmout dalších pět nepřátelských plavidel. V roce 1694 se po střetu s flotilou anglických lodí ocitl v zajetí, odkud se mu ovšem podařilo uprchnout a později se vrátit zpátky do Saint Malo. Vrchol jeho kariéry nadešel v období války o španělské dědictví, během níž se stal vice-admirálem francouzského válečného loďstva. V roce 1707 dosáhl jednoho ze svých největších úspěchů, když u mysu Lizzard se svými 13 loděmi napadl konvoj anglických obchodních plavidel (kterých bylo údajně mezi 80 – 130) střežený pěti válečnými loděmi. Výsledkem tohoto střetnutí byla 1 potopená a 3 zajaté válečné lodi nepřítele a 15 zajatých obchodních lodí. Dalším z jeho válečných úspěchů bylo nájezd francouzské flotily čítající 17 lodí a přes 6000 mužů na jihoamerické Rio de Janeiro, které po jedenáctidenní bitvě dobyl. Poté působil jako velitel válečné flotily v Sain Malo a v Brestu. Zemřel ve věku 63 let v roce 1736.
Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais (1699 – 1753): Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais měl k moři vztah již od mládí. V roce 1718 vstoupil do služeb Francouzské Východoindické společnosti (La Compagnie française des Indes orientales), jejímž cílem byl obchod se zeměmi Dálného východu a Indií. Zde se také v roce 1724 Bertrand-François Mahé poprvé vyznamenal při dobytí Mahé na Malabarském pobřeží. Poté působil dva roky ve službách portugalského vice-krále v indickém Goa. V roce 1735 byl jmenován guvernérem Maskarén (dnešní Réunion a Mauricius). Pod jeho správou došlo v významnému hospodářskému i vojenskému rozvoji těchto ostrovů. Jako guvernér zde zahájil budování obchodů, mostů, nemocnic a nové infrastruktury zdejších přístavů. Podporoval rovněž pěstování cukrové třtiny a založil zde i vůbec první cukrovar. V roce 1740 byl nakonec nucen svou funkci opustit v důsledku vypuknutí tzv. války o dědictví rakouské (při níž se Francie dostala do válečného stavu s Rakouskem a Anglií). Jednou z dílčích snah Francie bylo ovládnutí Indického oceánu. S flotilou pěti ozbrojených lodí se Bertrand-François Mahé vydal v roce 1744 hledat anglickou válečnou eskadru, na kterou nakonec narazil 6.7. 1746 u Nagapatamu v Bengálském zálivu. Po prudké přestřelce (při níž francouzská vlajková loď Achilles údajně ze svých děl vypálila 1000x za pouhé dvě hodiny) nakonec anglické loďstvo využilo noční tmy a ustoupilo. V září téhož roku se rovněž zúčastnil vylodění a obléhání Madrásu. Za působení v Indii nicméně došlo ke sporu s generálem Josephem Francoisem Duplaixem, který chtěl ve vojenských akcích proti Angličanům nadále pokračovat, zatímco Bertrand-François Mahé by se spokojil s jejich ústupem po zaplacení výkupného. Po návratu do Francie byl vyslán na další nebezpečnou misi, při které měl proniknout mezi hlídkující anglickou flotilou až na Martinik v Karibském moři. Angličanům unikl, avšak bouři, která jej zastihla u Mysu Dobré naděje již ne. Pod falešným jménem se nalodil na nizozemskou loď, avšak nakonec byl poznán a stal se anglickým válečným zajatcem. Po návratu do Francie byl generálem Duplaixem obviněn ze zrady, a tak byl na příkaz krále zatčen a uvězněn v proslulém vězení – v Bastile. Zde strávil tři roky, během nichž se věnoval například popisu topografie Maskarénských ostrovů. V roce 1751 byl propuštěn, ale díky podlomenému zdraví v důsledku věznění záhy zemřel.
Théophile Hamel (1844): Jacques Cartier (1491 – 1557)
[Wikipedia Commons, public domain]
Antoine Graincourt: René Duguay-Trouin
[Wikipedia Commons, public domain]
Charles Giron: Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais
[Wikipedia Commons, public domain]
Robert Surcouf (1773 – 1827): Také čtvrtá osobnost, kterou si v tomto medailonu připomeneme, je rodákem ze Saint Malo. Mladý Robert byl vychováván v jezuitské škole, avšak již ve 13 letech ukradl malý člun, protože chtěl dokázat své námořnické schopnosti. V patnácti letech se nechal najmout na obchodí loď plující do Indie a později se věnoval obchodu s otroky probíhajícím na pobřeží Mosambiku a Madagaskaru. Když po návratu do Francie zjistil, k jakým změnám došlo v důsledku francouzské revoluce, odplul zpět na ostrov Île de France (Mauricius). Záhy na to byl ostrov napaden dvěma anglickými loděmi, a tak se dozvěděl, že mezi Francií a Anglií vypukla válka. Zúčastnil se proto úspěšného odražení nepřítele a poté se rozhodl vést proti Anglii korzárskou válku. Zatím ovšem neměl potřebné dokumenty, které by ho k takovému jednání opravňovaly, neboť francouzský Národní konvent je odmítal vydávat. I bez nich ovšem v roce 1794 napadl a zajal tři anglické obchodní lodě vezoucí potraviny a jejich náklad dopravil do hladovějícího přístavu Port Louis na Mauriciu. Tento čin ovšem vyvolal spor mezi Surcoufem a místní samosprávou. Proto se Surcouf vrátil zpět do Francie. V roce 1798 se vydal opět na moře a v průběhu cestu, která vedla jižním Atlantikem a Indickým oceánem do oblasti Sumatry a odtud zpět na Mauricius, se postupně zmocnil devíti lodí. V roce 1800 se stal velitelem rychlé fregaty La Confiance, s níž se mu podařilo zajmout dalších devět lodí. Jeho největší kořistí byla loď Britské Východoindické společnosti Kent, na kterou narazil v Bengálském zálivu. Po jejím zajetí, které vyneslo ohromnou kořist, se ve Francii stal hrdinou, zatímco v Anglii veřejným nepřítelem číslo jedna. Na jeho hlavu byla vypsána odměna ve výši pěti milionů franků. Po návratu se usadil v Saint Malo, kde nadále působil jako obchodník a rejdař. Potřetí se na moře vypravil v roce 1807 na trojstěžníku Le Revenant. Také tehdy se mu podařilo získat ohromující kořist, jejíž výše je odhadována na 8 milionů franků. Za zásluhy jej přijal císař Napoleon, který mu v roce 1809 udělil titul barona. Pro svou vyhlášenou galantnost a rytířské jednání byl přezdíván jako „Král korzárů“.
François René de Chateaubriand (1768 – 1848): François René de Chateaubriand pocházel z důstojné rodiny. Jeho otec zbohatl především díky obchodu se zámořskými koloniemi. Po studiích se stal poručíkem a později kapitánem tzv. Navarrského pluku. V roce 1788 navštívil Paříž, kde se setkal s významnými literáty té doby. Tak začala jeho kariéra spisovatele (významně jej například ovlivnila četba spisů Jeana Jacquese Rousseaua). V roce 1789 se zúčastnil dobytí Bastily. Když však viděl, v jaký teror se francouzská revoluce zvrhla, odešel v roce 1791 do exilu v Severní Americe. Setkání se zdejšími indiány jej inspirovalo pro další literární činnost. O rok později (1792) se vrátil do Francie a zúčastnil se neúspěšného kontrarevolučního boje proti republikánské armádě. Po neúspěchu této akce odešel do Londýna, kde se živil jako učitel francouzštiny a překladatel. Do Francie se opět vrátil v roce 1800. Stal se vedoucím časopisu Mercure de France, v němž následně publikoval některá svoje díla. Záhy dokázal zaujmout císaře Napoleona, který ho v roce 1803 pověřil funkcí tajemníka při diplomatické misi do Říma. Když se o rok později dozvěděl o násilném odvlečení a následné popravě vévody Louise Antoine Henri de Bourbon Condé z exilu tajnou policií (pro údajné zapletení do plánovaného atentátu na Napoleona), na svou funkci rezignoval a postavil se do opozice proti císařství. V roce 1806 se vydal na cestu po Řecku, Malé Asii, Egyptě a Palestině. Po návratu mu nebylo dovoleno žít v Paříži. Návrat Bourbonů (krále Ludvíka XVIII.) na francouzský trůn v roce 1814 uvítal s nadšením a na podporu krále vydával pamflety proti Napoleonovi. Za své zásluhy se měl stát vyslancem ve Švédsku, ale než stačil odjet, vrátil se Napoleon se svého vyhnanství na ostrově Elba. Po definitivní porážce Napoleona se Chateubriand stal ultraroyalistou a vydavatelem časopisu Le Conservateur. Později působil jako francouzský ministr zahraničí a vyslanec v Anglii. V letech 1826 – 1828 přešel do opozice na stranu liberálů a později se stal vyslancem Francie v Římě. Zemřel v roce 1848 a je pohřben ve svém rodném městě na ostrově Grand Bé. François René de Chateaubriand je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů nastupujícího francouzského romantismu. K jeho nejznámějším literárním dílům patří například Essai sur les révolutions (Rozprava o revolucích, 1797), Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert (Atala, aneb láska dvou divochů v poušti, 1801) a Le Martyrs (Mučedníci, 1809).
neznámý autor: Robert Surcouf (1773 – 1827)
[Wikipedia Commons, public domain]
Ambroise Louis Garneray (1850): dobytí korábu Kent
[Wikipedia Commons, public domain]
Anne-Louis Girodet de Roussy-Trioson (1808): François René de Chateaubriand
[Wikipedia Commons, public domain]