Honolulu & Waikiki

Na rozdíl od přeletu z Maui na ostrov Hawaii měla cesta do Honolulu již klasičtější charakter. Vrtulový Bombardier společnosti Island Air nás přepravil z Kony do Honolulu za 45 minut, takže podobně jako v případě ostatních meziostrovních přeletů si člověk pomalu ani neuvědomí, že někam letí. Mezinárodní letiště v Honolulu (umístěné přímo na pobřeží asi 5 km na západ od centra města) je zdaleka největším a nejrušnějším letištěm celého státu Hawaii. Zajímavostí (kterou ovšem běžný cestující nemá šanci ocenit v plné kráse) je část letiště, postavená na uměle vybudovaném ostrově vybíhajícího přímo do oceánu.

Jelikož jsme pro tuto etapu našeho pobytu neměli vypůjčené auto, museli jsme se spoléhat na ostatní možnosti dopravy po městě. Do našeho bydliště v Honolulu (v klidné vilkové čtvrti s výhledem přímo na Pearl Harbor) jsme se dostali taxíkem, avšak pro další průzkum města jsme již využili místní systém autobusové dopravy označovaný jako The Bus. Zastávka ležela přímo přes ulici naproti našemu domu, a tak stačilo jen počkat na správný autobus. Celkově vzato je síť autobusových linek v Honolulu poměrně hustá a autobusy na páteřních linkách jezdí relativně často (samozřejmě na americké poměry). V každém případě je rozumné si cestu dopředu důkladně naplánovat podle mapek a jízdních řádů, které jsou dostupné na internetu. Jednotlivé linky totiž dělají ve městě nejrůznější smyčky a navzájem se různě kříží a proplétají, takže vůbec není jednoduché se v celém systému vyznat. Naštěstí pro nás ze zastávky u našeho domu odjížděla páteřní linka č. 3, která vede napříč celým městem a zastavuje prakticky u všech hlavních pozoruhodností. Dodejme, že jízdenky se kupují přímo u řidiče, přičemž standardní jízdenka s dobou platnosti 2 hodiny vyjde na 2.50 USD. Při placení (pouze v hotovosti) je třeba mít připravenou přesnou částku, protože peníze se vhazují do jakési schránky a řidiči nerozměňují. Kromě již zmíněné hustoty autobusových linek je třeba zmínit i obrovský počet zastávek autobusu na jeho trase městem (měl jsem dojem, že zastavujeme snad co 100 metrů). Jednotlivé zastávky jsou hlášeny podobně jako u nás. Jména jednotlivých zastávek (vždy křižovatka ulice, po níž autobus jede a ulice k ní příčné) jsou ale nicméně v havajštině, takže i přes veškerou snahu sledovat hlášení stanic nejdéle po pěti zastávkách stejně nevíte, kde jste (Ala Lilikoi, Ala Ilima, Ala Napunani, Ala Puunamu…zní z autobusového hlásiče prostě skoro stejně). Záchranou nám byla při první cestě městem skutečnost, že jedeme až na konečnou, takže jsme se spoléhali na to, že v případě, že sami nepoznáme, že máme vystoupit nás řidič z autobusu prostě „vyhodí“.

Cesta autobusem od našeho bydliště v Pearl Harboru až na druhý konec města nám zabrala přes 2 hodiny, po nichž jsme se ocitli přímo pod starou (a tím pádem i dávno vyhaslou) sopkou Diamond Head, která se vypíná přímo nad pobřežím ve Waikiki. Areál této sopky je v současnosti chráněn jako státní monument. Hned na začátku je potřeba upozornit na skutečnost, že vstup do tohoto parku je ze severní strany (tj. ne od pobřeží, ale směrem z vnitrozemí). Od konečné zastávky autobusu je potřeba vyšlapat vzhůru po silnici, která končí tunelem, proraženým skrze úbočí hory vedoucím přímo v kráteru sopky. Zde je poměrně velké parkoviště, kde je možné zanechat auto. Do parku se platí vstupné, přičemž park je návštěvníkům otevřen denně od 6:00 do 18:00 (avšak poslední vstup je povolen v 16:30). Od zastávky autobusu to sem pěšky trvá kolem půl hodiny. Od parkoviště pak vyráží stezka která postupně stoupá po vnitřním svahu kráteru až na jeho okraj, odkud se otevírá naprosto fantastický výhled na celé Honolulu na jedné straně a na pobřeží táhnoucí se dál k rovněž vyhaslé sopce Koko Head na straně druhé. Po dosažení vrcholu si je možné všimnout, že prakticky celý okraj kráteru je kolem dokola lemován řetězcem nejrůznějších bunkrů a pozorovatelen připomínající dřívější vojenské využití této hory (i když některá zařízení jsou doposud v provozu a přístup k nim je pochopitelně zakázán). Také část samotné cesty k vrcholu vede do jednoho z těchto bunkrů, kde je uvnitř nutné překonat poměrně příkré a úzké schodiště. Cílová vyhlídková plošina pak není ničím jiným než bývalou vojenskou pozorovatelnou, které měla sloužit potřebám protiletecké obrany při případ náletu na Honolulu. Výhled na město je skutečně fantastický, nicméně po stezce sem míří doslova davy lidí, což bohužel celému zážitku poněkud ubírá na kráse.

Po návratu z Diamond Head ke konečné autobusu lze pokračovat pěšky dolů po Diamond Head Road (která se pak změní v Monsarrat Ave) k pobřeží. Zde již začíná slavná Waikiki Beach, která je považována za nejkrásnější a nejznámější pláž na celé Havaji. Waikiki znamená v jazyce místních původních obyvatel „tryskající voda“. Dnes se jedná o nejpřepychovější čtvrť ve městě, takže by asi jen málokdo věřil tomu, že původně byla tato oblast ne právě přívětivou bažinou plnou komárů, kterou napájely potoky přitékající sem z nedalekého údolí Manoa Valley. I tak však sloužilo toho území (mimo jiné) k odpočinku členů královské rodiny (poté, co král Kamehameha I. přenesl sídlo Havajského království do Honolulu). V roce 1901 zde byl vystavěn první hotel, jehož majitel zajistil poměrně rozsáhlou reklamní kampaň k přilákání turistů. Těch sem postupně začínalo jezdit stále více a více, takže další hotely a rekreační střediska začaly růst jako houby po dešti. V roce 1922 byl vykopán kanál Ala Wai, do něhož byla zachycována voda přitékající z vnitrozemí, a zbytek území byl vysušen. Samotná Waikiki Beach je ve skutečnosti tříkilometrovým pásem několika na sebe navzájem navazujících pláží. Kolem některých z nich byly v minulosti vybudovány betonové zábrany a vlnolamy, které ovšem ve výsledku přerušily přirozený proces ukládání písku, díky čemuž začalo být nutné písek čas od času ze dna moře uměle pumpovat zpět na pláž. Jiné úseky pláže byly dokonce navezeny zcela uměle (údajně sem byl dovážen písek až z Kalifornie). Waikiki Beach je zcela jistě pojem, avšak dojem z návštěvy (alespoň tedy pro mě) trochu kazila vysoká hradba hotelových věžáků, zvedající se hned za pláží. Voda je zde sice průzračně čistá, nicméně na dně je hodně ostrých kamenů a korálů, na které je potřeba dávat pozor. Cestou podél pláží lze postupně narazit na několik zajímavých soch, z nichž k nejznámějším patří „Surfař a tuleň“ („Makua and Kila“ nebo též „Surfer Boy and Seal“), a zejména pak „Duke Kahanamoku statue“, představující místního přeborníka v surfingu a držitele tří zlatých a dvou stříbrných olympijských medailí v plavání (účastnil se OH v letech 1912, 1920, 1924 a 1932). Tato socha je velmi často ověnčena tradičními havajskými květinovými věnci lei.

Od pláží lze pokračovat dál po Kalakaua Drive, která tvoří hlavní tepnu čtvrti Waikiki, až po křižovatku s bulvárem Ala Moana Boulevard. Tato rušná ulice nejprve překračuje již zmíněný kanál Ala Wai, a dále pokračuje podél rozsáhlého pobřežního parku (největšího v Honolulu) až do oblasti Honolulského přístavu (Honolulu Harbor). Zdejším největším lákadlem je tzv. Aloha Tower – desetipatrová věž postavená v roce 1926, která byla v době svého vzniku nejvyšší stavbou v Honolulu a podobně jako například v New Yorku Socha svobody vítala návštěvníky přijíždějící do města. Na rozdíl od těchto dob dnes již většina turistů nepřiplouvá na lodích, ale přilétá letadly (přístav nyní slouží zejména pro plavby luxusních výletních lodí). Nicméně krásný výhled z vrcholu věže na přístav a centrum města zůstal.

Od věže Aloha Tower se lze vrátit kousek zpět po bulváru Ala Moana a vydat se od pobřeží po Richards Street, po níž se lze dostat do srdce místního Downtownu. V jeho pomyslném centru leží Iolani Palace – královský palác, který v roce 1882 nechal vybudovat předposlední z havajských králů David Kalakaua (1836 – 1891). Jedná se tak o vůbec jediný královský palác stojící na území celých Spojených států. Budova byla na svou dobu řešena velmi moderně – například byla elektrifikována a připojena k telefonní síti dříve, než Bílý dům ve Washingtonu. Král Kalakaua rád cestoval a setkával se státníky a vedoucími představiteli mnoha zemí světa (stal se tak například prvním a současně posledním havajským králem, který vykonal cestu kolem světa). Obdobně pak sám často přijímal cizí vyslance právě zde v Iolani Palace. Odvrácenou tváří vlády krále Kalakauy byla jeho značná záliba v alkoholu a hazardních hrách, která mu vynesla přezdívku „Merrie Monarch“. Období jeho vlády tak bylo začátkem konce Havajského království, který začal vynucením tzv. bajonetové ústavy v roce 1887 (zbavující krále prakticky všech pravomocí). Definitivní tečku za existencí Havajského království pak udělala anexe Havaje Spojenými státy (k níž ovšem došlo až několik let po králově smrti). Palác potom sloužil jako dočasné sídlo tzv. Havajské republiky a následně vlády státu Hawaii. Tuto funkci budova měla až do roku 1969. Poté prošla rozsáhlou rekonstrukcí a v roce 1978 byla zpřístupněna veřejnosti. Její interiéry si je možné prohlédnout v rámci organizovaných prohlídek s průvodcem (je možná rezervace). Bohužel, značná část původního vybavení paláce byla do dnešních dob rozkradena nebo poztrácena. Jinou možností je návštěva expozice umístěné v přízemí budovy, která zahrnuje například i havajské královské korunovační klenoty. Na vstupní bráně si lze všimnout barevně velmi krásně vyvedeného státního znaku bývalého Havajského království.  

V sousedství královského paláce se nachází mohutná budova State Capitol, vybudovaná v 60. letech 20. století a sloužící jako sídlo místní vlády (dříve k tomuto účelu sloužil již zmíněný Iolani Palace). Nad vchodem do budovy visí obrovská kovová plaketa se státním znakem státu Hawaii. V prostranství mezi kapitolem a královským palácem pak lze narazit na sochu královny Liliuokalani (1838 – 1917), sestry krále Davida Kalakauy a poslední panovnice Havajského království. Tato královna, která usedla na trůn v roce 1891, se pokoušela zvrátit nepříznivý vývoj především tím, že se snažila prosadit novou ústavu, která by vracela reálnou moc zpět do rukou panovníka. Nicméně situace již zašla příliš daleko a v roce 1893 byla monarchie svržena za notné podpory tzv. Havajské ligy, královna byla obviněna z vlastizrady a uvržena do domácího vězení. Na zobrazení, znázornění zmíněnou sochou tak královna drží v ruce jednak ústavu, kterou se snažila prosadit, a dále pak píseň Aloha Oe, kterou sama složila.

Na opačnou stranu od královského paláce se přes ulici nachází tzv. Aliiolani Hale (což v překladu znamená „dům nebeských králů“). Tato budova byla navržena australským architektem Thomasem Rowem a postavena v roce 1874. Ačkoliv byla původně zamýšlena jako královský palác (stavba byla slavnostně zahájena králem Kamehamehou V.), ve skutečnosti k tomuto účelu nikdy nesloužila. V dobách Havajského království zde sídlili královští úředníci a později se budova stala sídlem Nejvyššího soudu státu Hawaii, přičemž tomuto účelu slouží dodnes. V prostoru před budovou stojí pozoruhodná socha krále Kamehamehy I. (Kamehameha statue). Myšlenka na vytvoření sochy vzešla v roce 1878 od člena místní vlády Waltera M. Gibsona, který tak chtěl oslavit 100. výročí objevení Havajských ostrovů kapitánem Jamesem Cookem. Práce na soše byla zadána sochaři Thomasu R. Gouldovi žijícímu v té době v italské Florencii. Po odlití do bronzu byla socha v roce 1883 odeslána lidí na Havaj. Na připomínku zmíněného výročí již bylo pozdě, nicméně tehdejší král Kalakaua rozhodl, že socha bude stát v areálu královského paláce. Bohužel, loď, která sochu převážela, ztroskotala u Falklandských ostrovů a originál sochy tak byl ztracen. Jelikož však bylo dílo pojištěno, bylo možné odlít sochu znovu v poměrně krátkém čase. Avšak než byla nová socha odeslána, podařilo se objevit vrak ztroskotané lodi převážející původní sochu. Ta pak bylo vylovena z moře a dovezena na Havaj, která tak najednou měla sochy dvě. Proto bylo rozhodnuto, že první z nich bude postavena ve městečku Kapaau (ležícím v severozápadním výběžku ostrova Hawaii), kde se král Kamehameha I. narodil, zatímco druhá socha bude postavena před budovou Aliiolani Hale. Později bylo vyrobeno ještě několik dalších kopií této sochy, které jsou postaveny na různých místech Havajských ostrovů. Jedna z nich například stojí na nábřeží v Hilu.

Honolulu: Diamond Head
Honolulu: výhled na Waikiki z Diamond Head
Honolulu: Diamond Head
Honolulu: Amelia Earhart's Marker
Honolulu: Waikiki Beach
Honolulu: Waikiki Beach - Surfer Boy
Honolulu: Waikiki Beach
Honolulu: Waikiki Beach - Surfer Boy and Seal
Honolulu: Waikiki
Honolulu: Waikiki - Duke Kahanamoku statue
Honolulu: Waikiki - Duke Kahanamoku statue
Honolulu: Downtown
Honolulu: Downtown
Honolulu: State Capitol
Honolulu: Queen Liliuokalani statue
Honolulu: Queen Liliuokalani statue
Honolulu: znak havajského království na bráně paláce Iolani
Honolulu: Iolani Palace
Honolulu: Iolani Palace
Honolulu: přístav
Honolulu: přístav
Honolulu: Aloha Tower
previous arrow
next arrow
 
Honolulu: Diamond Head
Honolulu: výhled na Waikiki z Diamond Head
Honolulu: Diamond Head
Honolulu: Amelia Earhart's Marker
Honolulu:  Waikiki Beach
Honolulu: Waikiki Beach - Surfer Boy
Honolulu: Waikiki Beach
Honolulu: Waikiki Beach - Surfer Boy and Seal
Honolulu: Waikiki
Honolulu: Waikiki - Duke Kahanamoku statue
Honolulu: Waikiki - Duke Kahanamoku statue
Honolulu: Downtown
Honolulu: Downtown
Honolulu: State Capitol
Honolulu: Queen Liliuokalani statue
Honolulu: Queen Liliuokalani statue
Honolulu: znak havajského království na bráně paláce Iolani
Honolulu: Iolani Palace
Honolulu: Iolani Palace
Honolulu: přístav
Honolulu: přístav
Honolulu: Aloha Tower
previous arrow
next arrow