Road to Hana

Dálnice č. 36 (Highway 36), přecházející později v dálnici č. 360 (Highway 360), je všeobecně známá jako Road to Hana. Tato 64 mil (103 km) dlouhá silnice táhnoucí se podél severního pobřeží Maui spojuje oblast Centrálního údolí s východní částí ostrova. Výstavba cesty z Kahului do Hany byla zahájena již 70. letech 19. století, přičemž kopírovala ještě starší cestu, která do oblasti východního Maui vedla již od 16. století. Většina z betonových a ocelových mostů byla postavena kolem roku 1910. Celá silnice pak byla oficiálně otevřena v roce 1926. Práce zde však pokračovaly i v následující době a definitivně byly ukončeny až v 60. letech 20. století, kdy již byla silnice v celé své délce vyasfaltována. Přestože Kahului (kde silnice začíná) a Hanu dělí vzdálenost pouhých 54 mil (84 km), trvá projetí této trasy minimálně 2,5 – 3 hodiny. Jak je to možné? Odpověď na tuto otázku poskytne následující výčet několika základních údajů. Na silnici se nachází téměř neuvěřitelných 620 zatáček a 59 mostů, z nichž naprostá většina umožňuje pouze střídavou kyvadlovou dopravu. V těchto případech je buď jasně dáno kdo má přednost (dopravní značka „dej přednost v jízdě“ je pouze na jedné straně mostu) anebo platí pravidlo „kdo první přijel, první odjíždí“ (v tom případě je značka „dej přednost v jízdě“ na obou koncích mostu). Skutečně nepříjemné chvíle mohou nastat v situaci, kdy je hned za mostem prudká zatáčka a není tedy vidět, jestli z protějšího směru něco jede nebo ne (v takovém případě prakticky nezbývá nic jiného než na most vjet…a modlit se, že proti nic nejede). Řízení po Road to Hana tedy vyžaduje maximální pozornost a opatrnost. Stejně tak je tomu i v případě, že chceme někde zastavit, abychom se podívali na nějakou vyhlídku nebo vodopád. U nejzajímavějších zastávek sice bývá silnice mírně rozšířena, takže se sem pár aut vejde, nicméně zájemců bývá zpravidla mnohem více, než jaká je kapacita těchto odstavných ploch. Mnoho lidí si s tím ovšem hlavu příliš neláme a parkuje i mimo ně (přestože je to podle cedulek, které zde všude jsou, zakázáno). Opět tedy platí, pokud chceme někde zastavit a nevejdeme se na „oficiální“ místo, je potřeba počínat si s rozmyslem tak, abychom neohrožovali sebe ani ostatní řidiče – i za cenu toho, že auto zaparkujeme až někde dále na vhodnějším místě a k vyhlídce dojdeme pěšky.

Divoce se klikatící silnice překonává hluboká tropická údolíčka stejně jako divoké útesy spadající přímo do moře. Dá se bez váhání říci, že s každou projetou zatáčkou jsou nám servírovány další a další úchvatné výhledy – ať už na dramatické pobřežní scenérie, tak na vodopády, jimiž je silnice doslova obklopena. Následující výčet míst rozhodně není vyčerpávající – naopak představuje jen naprostý zlomek toho, co je podél Road to Hana k vidění, protože zastavit „všude“ není ani při nejlepší vůli možné. Lokality zmíněné v následujících odstavcích tak představují místa, která jsme v průběhu naší výpravy osobně navštívili. Jednotlivá místa jsou v textu seřazena podle toho, v jakém pořadí je potkáme při jízdě z Kahului do Hany (a případně dále). Pro následující popis je nutné zmínit ještě jedno upozornění. Díky tomu, že se „Road to Hana“ oficiálně skládá z několika úseků, hodnoty na „milnících“ (kamenné patníky s vyznačením počtu mil od začátku úseku) nejprve rostou, následně za Haiku „spadnou“ opět na nulu, odkud opět rostou až do Hany. V dalším úseku (tj. za Hanou) naopak hodnoty na milnících klesají (při zpáteční cestě je tomu pochopitelně přesně naopak).

Hned na samém začátku cesty (míle 9) se na pobřeží rozkládá nádherná pláž Ho’okipa Beach, která patří k nejvyhlášenějším surfařským lokalitám na celém Maui. Na pláž je možné shlédnout z ptačí perspektivy z vyhlídky, která je vybudována na kopci nad pláží, kde je současně možné zaparkovat auto a sejít dolů k moři. Kromě pozorování surfařů a windsurferů je zde možné spatřit ještě jednu zajímavost. Pláž je totiž kromě lidí s oblibou vyhledávána i mořskými želvami – karetami, které sem hojně připlouvají, aby si na zdejším prohřátém písku odpočinuly. Navzdory velké oblibě u surfařů však tato pláž není příliš vhodná pro plavání v moři. Jednak jsou zde silné pobřežní proudy, a navíc je dno moře pokryté kameny a ostrými korály, v nichž není chůze zrovna příjemná.

Těsně za označením míle 19 se po pravé straně otevře monumentální vyhlídka na údolí Wailua Valley. Z nějakého ne zcela jasného důvodu je značka, která na tuto lokalitu upozorňuje, umístěna až za příslušnou odbočkou, kterou tím pádem takřka jistě přejedete. Pokud se tak stane, nejde o žádnou tragédii, protože hned vzápětí se po levé otevírá výhled na poloostrov Wailua (Wailua Penninsula Lookout), kde je možné se otočit a k výhledu na Wailua Valley se vrátit. Nejlepší výhled se naskýtá z vyvýšené vyhlídky, která je vybudována nad silnicí a na níž se lze pohodlně dostat po překonání krátkého schodiště. Údolí je zarostlé bujným tropickým lesem a ze silnice je prakticky nepřístupné. Jedná se přitom vlastně o severnější větev průrvy, která sestupuje z vrcholu Haleakaly po jejím severním úbočím až k moři, do něhož ústí právě u městečka Wailua.

Těšně před samotnou Hanou (na míli 32) lze ze silnice odbočit směrem k pobřeží, a dostat se tak na území státního parku Wai’anapanapa (Wai’napanapa State Park). Centrem tohoto parku je kemp, v němž je možné se ubytovat. Na tomto místě cítím nutnost zmínit se o systému rezervace ubytování, který zde funguje, a ušetřit tak starosti možným dalším cestovatelům, kteří by se sem vypravili. Pokud sem jen tak dorazíte s tím, že si ubytování domluvíte přímo na místě, jste na velkém omylu, neboť správce kempu po vás bude chtít potvrzení a kód rezervace, které lze získat na internetových stránkách parku Wai’anapanapa. Relativně zásadní háček je v tom, že v širokém okolí kempu není nikde žádné místo, kde by se k internetu dalo připojit přes Wi-fi. Prakticky jedinou možností je „podloudně“ se vloudit do haly hotelu Travaasa v Haně (viz dále), kde veřejná Wi-fi je. Teprve po vyřízení těchto formalit (a ideálně včetně vytištění potvrzení s příslušným kódem) se je možná vrátit zpátky do kempu. V našem případě nakonec stačilo, že jsme si rezervační kód z formuláře jen opsali na kus papíru. 

Kemp v parku Wai’anapanapa je (kromě možnosti ubytování) současně i výchozím místem k výletům po okolí. Vydáme-li se podél divokého skalnatého pobřeží směrem na jihovýchod (tedy k Haně) po tzv. Pi’ilani Trail, projdeme nejprve kolem malého hřbitova, skalního oblouku a průduchu, kudy do výšky stříká mořská voda, až po cca 1 km dorazíme k pozůstatkům svatyně Ohala Heiu, kde byl dávnými Havajci uctíván bůh sklizně Lono. Bohužel, pozůstatky tohoto historicky zajímavého místa jsou relativně skromné a navíc poměrně hodně zarostlé vegetací, takže si jich ve výsledku všimneme především díky informační ceduli. Cesta pak vede dál podél pobřeží až do Hany. Naopak na opačnou stranu od kempu (tj. na severozápad) sestupuje pobřežní stezka rychle až přímo k moři na jednu z nejkrásnějších pláží s černým pískem na celém Maui – Pa‘iloa Beach (což v havajštině znamená „neustále šplouchající“). Na okraji pláže lze najít vstup do pobřežních jeskyní Wai’anapanapa Lava Tubes v bývalých lávových tunelech, v nichž se nacházejí jezírka napájená sladkým pramenem (v nichž se dá koupat). Právě tato podzemní jezírka dala celé oblasti název, protože „Wai‘anapanapa“ znamená v havajštině „třpytivé vody“.    

Po několikahodinové jízdě po divoce se klikatící „Road to Hana“ jsme konečně u cíle – tedy v Haně. Oproti očekávání, které je vyvoláno zřejmě tím, že když je po Haně pojmenována i silnice, musí přeci jít o velké a významné město, je Hana ve skutečnosti maličká. Po vjezdu do města začnete podvědomě hledat nějaké centrum, a to tak dlouho, až z města zase vyjedete (vězte, že jakmile se po levé straně od silnice objeví areál hotelu Travaasa Hana, jste už prakticky na konci města). Ve městě samotném je jen pár pouličních stánků s rychlým občerstvením (které ale fungují jen přes den a večer poměrně brzy zavírají), a dále pak koloniál „Hasegawa General Store“ (plechová bouda na konci města naproti čerpací stanici), kde lze koupit skutečně nejzákladnější potraviny. Jediná skutečná restaurace funguje již v několikrát zmíněném hotelu Travaasa, avšak ceny jsou zde poměrně vysoké. Z tohoto pohledu je tedy prozíravé si před cestou do této části ostrova nakoupit zásoby ještě v Kahului. Z výše uvedeného se proto až nechce věřit, že v minulosti byla hlavním centrem celého Maui, odkud pocházeli nejvýznamnější náčelníci. Jedním z nich byl i Pi’ilani, který se vydal na pochod, aby si podrobil ostatní náčelníky sídlící ve Wailuku a Lahaině, a sjednotil tak celé Maui pod svojí vládou, což se mu nakonec podařilo. Právě trasa stezky, kterou tento náčelník ke svému pochodu na západ použil, je vlastně základem současné „Road to Hana“.

Poté, co jsme dorazili do Hany, si můžeme položit otázku, zda má cenu pokračovat ještě dál. Odpověď zní jednoznačně ano. Asi dvě míle za výjezdem z Hany (míle 50) určitě stojí za to odbočit po Haneoo Road směrem k pobřeží a navštívit pláž Hamoa Beach, která sice není ani zdaleka tak velká jako jsou například pláže na západním pobřeží Maui, avšak o to je krásnější (ze všech pláží, které jsme během naší cesty po Havajských ostrovech navštívili, se mi právě tato líbila ze všech nejvíce). V dalším úseku se silnice klikatí přes pobřežní útesy zrovna tak, jako tomu bylo mezi Kahului a Hanou.

Kousek za označením míle 45 silnice přechází přes most, z něhož se otevírá pohled na vodopády Wailua Falls, padající kaskádovitě z 30 metrů vysokého útesu. O další 2,5 míle dále pak dorazíme ke vstupu do „kipahulské“ části národního parku Haleakala. Od malého návštěvnického centra (stojícího hned pod hlavní silnicí) se za normálních okolností lze vydat buď na malou okružní trasu kolem jezírek Seven Sacred Pools, nebo vyrazit vzhůru údolím Ohe’o Gulch po stezce Pipiway Trail vedoucí přes bambusový les ke 120 metrů vysokému vodopádu Waimoku Falls. Bohužel, v době naší návštěvy byly všechny stezky poškozeny přívalovými dešti a následujícími povodněmi, takže prakticky celá oblast byla pro veřejnost uzavřena.

Přibližně míli za vstupem do národního parku dorazíme do Kipahulu. Tato obec byla v minulosti rušným městečkem, jehož hospodářství bylo založené na třtinových plantážích a výrobě cukru. Ovšem poté, co byl v roce 1922 místní mlýn na cukr (jehož zříceninu je možné spatřit ještě dnes) uzavřen, se většina obyvatel odstěhovala jinam. Díky tomu zde dnes najdeme jen několik skromných domků a malých farem. Příkladem takové místní farmy může být například Laulima Farm, kterou najdeme u ukazatele s označením míle 41. Přímo u silnice je malý stánek, ve kterém je možné nakoupit celou řadu místních produktů a různých exotických plodin. V této souvislosti bych se rád zmínil ještě o jedné věci. Při cestování po Havajských ostrovech lze celkem často potkat malé stánky stojící přímo u silnice, v nichž jsou rozvěšeny nejrůznější druhy ovoce a dalších zemědělských výpěstků. Před stánkem je vždy umístěna tabule s cenami jednotlivých produktů a na stolečku je pak kasička, do níž vhodíme požadovanou sumu, a pak už si můžeme vybrat, na co máme právě chuť. Zřejmě největší pozoruhodnost v Kipahulu nalezneme u kostelíka Palapa Ho’omau Congregational Church. Na místním hřbitůvku můžeme vyhledat hrob Charlese Lindbergha (1902 – 1974) – letce, který v roce 1927 jako první absolvoval transatlantický let z New Yorku do Paříže.  

Pobřežní silnice pokračuje z Kipahulu dál po jižním pobřeží Maui přičemž se postupně obloukem vrací zpátky do Kahului. Mohli bychom tak po ní postupně objet kolem dokola celou východní část ostrova. Na tomto místě je však zapotřebí upozornit na skutečnost, že některé úseky silnice za Kipahulu jsou nezpevněné a jízda po nich je ještě nebezpečnější než v případě úseků na severním pobřeží (je zde riziko proražení pneumatiky, zapadnutí do bahna apod.). Navíc autopůjčovny ve svých podmínkách zákaz jízdy po nezpevněných silnicích, při jehož porušení může být naúčtována poměrně vysoká pokuta. V současné době už nelze spoléhat na to, že v případě, že se tento zákaz rozhodneme porušit, se to nikdo nedozví, protože již prakticky všechna vozidla mají zabudovaný GPS modul, pomocí něhož je možné sledovat, kde se s daným vozidlem jezdí. Jízdu do těchto „zakázaných“ oblastí (minimálně s autem z půjčovny) proto rozhodně nelze doporučit.

Road to Hana: Hookipa Beach
Road to Hana: Hookipa Beach
Road to Hana: mořské želvy na Hookipa Beach
Road to Hana: mořské želvy na Hookipa Beach
Road to Hana: mořské želvy na Hookipa Beach
Road to Hana: Wailua Valley
Road to Hana: Wailua Valley
Road to Hana: Waianapanapa Park
Road to Hana: Waianapanapa Park Blow hole
Road to Hana: Waianapanapa Park - Pa‘iloa Beach
Road to Hana: Waianapanapa Park - cesta k Ohala Heui
Road to Hana: Waianapanapa Park - Tiki
Road to Hana: Hamoa Beach
Road to Hana: Hamoa Beach
Road to Hana: severní pobřeží Maui
Road to Hana: Wailua Falls
Kipahulu: Laulima Farm
Kipahulu: Laulima Farm
Kipahulu: Laulima Farm
Kipahulu: Palapa Ho’omau Congregational Church
Kipahulu: hrob Charlese Lindbergha
previous arrow
next arrow
 
Road to Hana: Hookipa Beach
Road to Hana: Hookipa Beach
Road to Hana: mořské želvy na Hookipa Beach
Road to Hana: mořské želvy na Hookipa Beach
Road to Hana: mořské želvy na Hookipa Beach
Road to Hana: Wailua Valley
Road to Hana: Wailua Valley
Road to Hana: Waianapanapa Park
Road to Hana: Waianapanapa Park Blow hole
Road to Hana: Waianapanapa Park - Pa‘iloa Beach
Road to Hana: Waianapanapa Park - cesta k Ohala Heui
Road to Hana: Waianapanapa Park - Tiki
Road to Hana: Hamoa Beach
Road to Hana: Hamoa Beach
Road to Hana: severní pobřeží Maui
Road to Hana: Wailua Falls
Kipahulu: Laulima Farm
Kipahulu: Laulima Farm
Kipahulu: Laulima Farm
Kipahulu: Palapa Ho’omau Congregational Church
Kipahulu: hrob Charlese Lindbergha
previous arrow
next arrow
Příběh o přeletu Atlantiku

O Charlesi Lindberghovi se často říká, že to byl první člověk, který přeletěl Atlantik. Toto tvrzení je ovšem ve skutečnosti hodně zkreslené a zjednodušené. Správnější by proto bylo říci, že Charles Lindbergh byl prvním člověkem, který přeletěl sólově a bez mezipřistání z Amerického na Evropský kontinent. Jak to tedy ve skutečnosti s přeletem Atlantiku bylo?

První letadlo bratří Wrightů se od země odlepilo v roce 1903. K obrovskému rozvoji letectví došlo v důsledku 1. světové války (1914 – 1918), kdy se ze strojů pro „pár podivínů“ stala mocná zbraň, s níž se do budoucnosti muselo počítat. Vývoj pokračoval i po válce, kdy se pro letadla hledalo jiné než pouze vojenské využití. Přestože již v roce 1913 byla vyhlášena deníkem Daily Mirror odměna 10 000 liber pro toho, kdo letadlem přeletí z Ameriky do Británie, zdál se přelet Atlantiku prakticky neuskutečnitelný. Myšlenka na letecké překonání Atlantiku ožila až po válce, kdy již aktuální výkony letadel podobnou cestu teoreticky umožňovaly. Přesto se i tak stále jednalo o velmi hazardní podnik s nejistým výsledkem. Prvními letci, kterým se podařilo letadlem Atlantik překonat, se nakonec stali John Alcock a Arthur Brown, kteří 14.6. 1919 odstartovali na speciálně upraveném bombardéru Vickers Vimi ze St. Johns na Newfounlandu a po 16 hodinách letu přistáli u Clifdenu v Irsku.  

Ve stejném roce (1919) byla vyhlášena tzv. Orteigova cena 25 000 dolarů pro toho, kdo přímým letem překoná bez mezipřistání trasu New York – Paříž. I tak se o to ale v prvních pěti letech po vypsání ceny nikdo ani nepokusil a všechny pozdější pokusy beznadějně selhaly. Ve hře zůstaly čtyři osobnosti – tři letecká esa z 1. světové války: Charles Nungesser, René Fonck a Richard Byrd a jeden naprosto neznámý nováček Charles Lindbergh. Francouz René Fonck byl nejúspěšnějším spojeneckým pilotem první světové války díky čemuž si vysloužil přezdívku „eso všech es“. Pro transatlantický let byl podporován leteckými závody Sikorski. Jeho těžké třímotorové letadlo se však při startu 21.9. 1926 prakticky rozpadlo. Fonck byl těžce zraněn a dva jeho kopiloti zahynuli. Richard Byrd dosáhl věhlasu tím, že se mu 9.5. 1926 podařilo doletět letadlem až k severnímu pólu. Také Byrd byl podporován skupinou vlivných magnátů, nicméně jej potkal podobný osud jako Foncka, kdy jeho letadlo pro transatlantický let bylo zničeno již při zkušebních letech. Charles Nungesser se k pokusu o přelet Atlantiku vydal 8.5. 1927 společně s navigátorem Francoisem Colim. Letoun pojmenovaný „L’Oiseau Blanc“ (Bílý pták) odstartoval z Paříže a již ho nikdy nikdo nespatřil. Později byly v bažinách ve státě Maine nalezeny dřevěné trosky podobné částem letadla, nicméně nikdy se nepodařilo prokázat, že šlo skutečně o vrak „Bílého ptáka“. Zbyl tedy jen Charles Lindbergh, kterého nikdo neznal, sponzory neměl žádné a jeho jedinou dosavadní praxi bylo pilotování poštovních letadel. Na stavbu svého letadla „Spirit of St. Louis“ si vypůjčil částku 15 000 dolarů. Na rozdíl od ostatních plánoval Lindbergh postavit letadlo co možná nejmenší a nejlehčí, což ovšem na druhou stranu znamenalo, že bude muset celý let absolvovat úplně sám. Ke svému letu Lindbergh odstartoval z New Yorku 20.5. 1927 a po 33,5 hodinách letu v pořádku přistál v Paříži.

Po tomto úspěchu se Charles Lindbergh stal prakticky přes noc světově známou osobností – všude kam zavítal jej vítaly statisícové davy. Jeho život se ale paradoxně právě v tomto okamžiku láme. V roce 1932 byl ve věku pouhých 20 měsíců unesen jeho prvorozený syn, jehož mrtvé tělíčko bylo nakonec nalezeno po desetitýdenním pátrání. Pravděpodobný únosce byl vypátrán až po třech letech a v roce 1936 byl popraven. Kvůli nekonečné pozornosti médií a veřejnosti se proto Lindbergh se svou manželkou rozhodl odstěhovat do Evropy. Zde několikrát navštívil Německo a jeho úkolem bylo referovat o vývoji Luftwaffe. Při této příležitosti se setkal jak s Hermannem Göringem, tak s německými leteckými konstruktéry Willy Messerschmidtem a Ernestem Heinkelem. Z tohoto důvodu byl později Linbergh obviňován z kolaborace s nacisty. Po válce pracoval jako poradce amerického letectva a společnosti PanAm. V důsledku další vlny pozornosti médií a veřejnosti, která však již stála proti němu, se Lindbergh rozhodl stáhnout se do ústraní a přestěhovat se do Kipahulu na Maui. Později mu byla diagnostikována rakovina mízních uzlin, v jejímž důsledku 26.8. 1974 zemřel.