Jižní Alpy se táhnou v délce kolem 500 kilometrů severovýchodním – jihozápadním směrem, a tvoří tak doslova jakousi páteř celého Jižního ostrova Nového Zélandu. Pohoří bylo poprvé pozorováno během plavby holandského mořeplavce Abela Tasmana, avšak své jméno získalo až od jeho neméně slavného následovníka Jamese Cooka v roce 1770. Vznik Jižních Alp souvisí s průběhem rozhraní dvou litosférických desek (Pacifické a Indo-Australské) pohybujících proti sobě. Horotvorné procesy zde probíhaly v posledních 45 milionech let a nejvyšší intenzity dosahovaly v období před přibližně 5 miliony roků. Proces vrásnění zde pokračuje vlastně dodnes, avšak jeho rychlost (cca 7 mm/rok) odpovídá rychlosti eroze povrchu, takže výška horkých vrcholů v současnosti zůstává prakticky neměnná.
Ještě než se definitivně přesuneme do království horských velikánů Jižních Alp, navštívíme lokalitu známou jako Clay Cliffs nacházející se přibližně 10 kilometrů od městečka Omarama. Najdeme zde ostré skalní věže a hřebeny oddělené dlouhými úzkými roklinami, které ve zdejších štěrkových a siltových sedimentech doslova vyřezala voda z tajících horských ledovců v okolí. Stáří těchto útvarů je dnes odhadováno na přibližně 2 miliony let. Protože se rezervace nachází na soukromém pozemku, je při příjezdu potřeba zaplatit vstupné, které se vkládá do kasičky instalované u příjezdové cesty.
Naše další cesta nás nejprve zavede k jezeru Pukaki podél jehož pobřeží následně dorazíme až do vesničky Mount Cook Village, která, jak již sám název napovídá, leží v údolí rozkládajícím se na úpatí nejvyšší hory Jižních Alp i celého Nového Zélandu Mount Cook – Aoraki (3724 m n. m.). Kromě titulu nejvyšší hory Nového Zélandu je Mount Cook díky své poloze současně i 10. nejizolovanější horou světa, neboť nejbližší vyšší horou je až Mount Adam ležící ve vzdálenosti 3140 km v Antarktidě.
Podle maorské legendy pojal Otec Nebes (Raki) za manželku Matku Zemi (Papa-tui-nuku). Rakiho synové, Ao-raki, Raki-roa, Raki-rua a Raraki-roa sestoupili z nebes na zem, aby novou manželku svého otce přivítali. Jejich plavba v kanoi však skončila neštěstím. Loďka se převrátila vzhůru nohama a proměnila se v kámen. Tak vznikl Jižní ostrov. Chlapce, kteří se snažili z vody vyšplhat zpět na své plavidlo, potkal nakonec stejný osud. Ao-raki se proměnil v nejvyšší horu Nového Zélandu a jeho bratři pak v okolní vrcholy dnes známé pod jmény Mount Dampier (3440 m n. m.), Mount Teichelmann (3140 m n. m.) a Mount Tasman (3497 m n. m.).
Evropské jméno Mount Cook hora získala v roce 1851 od kapitána Johna Lortona Stokese. V roce 1882 byl irským reverendem Williamem Greenem a Švýcary Emilem Bossem a Ulrichem Kaufmannem podniknut první pokus o dosažení vrcholu. Výprava však dopadla neúspěšně a horolezci se musel vrátit zpět. Vrchol tak byl člověk poprvé dosažen až trojicí novozélandských lezců Tomem Fyfem, Johnem Michaelem a Georgem Grahamem 25.12. 1894. Výstup na vrchol hory je poměrně obtížný a do současnosti jej už přibližně 200 lidí zaplatilo životem. Charakterem terénu je totiž velmi podobný tomu, co musejí horolezci absolvovat při zdolávání himalájských osmitisícovek. A tak není divu, že zde v roce 1948 trénoval i první pokořitel nejvyšší hory celé naší planety (Mount Everestu) Edmund Hillary.
Mount Cook se nachází na území stejnojmenného národního parku, který zde byl vyhlášen v roce v roce 1953 a společně s několika dalšími národními parky Nového Zélandu byl později (v roce 1986) zařazen na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Kromě vlastní hory Mount Cook se zde na ploše 700 km2 nachází dalších 19 (z celkových 20) vrcholů vyšších než 3000 m n. m. (jedinou novozélandskou „třítisícovkou“ ležící mimo území parku je Mount Aspiring). K tomu, aby si člověk horu užil, však není třeba se hned sápat na její vrchol. I pouhý pohled z údolí nabízí velkolepou podívanou. K té je však zapotřebí i určitá dávka štěstí, neboť Aoraki znamená v maorštině doslova napichovač mraků, což do značné míry odráží skutečnost, že hora je téměř neustále zahalena v oblacích, a tak ji mnoho návštěvníků během svého pobytu vlastně ani neuvidí.
Výstup na vrchol Mount Cook tedy přenechme zkušeným horolezcům a pojďme se pro změnu podívat na jiná zajímavá místa v okolí. Protože nás čeká dlouhá a náročná túra, vydáváme se na cestu prakticky ještě za noční tmy. Nízká šedá oblačnost, která až do včerejška neprodyšně zakrývala oblohu, se přes noc kompletně rozpustila, a tak první, co venku vidíme, je majestátní silueta Mount Cook, nad níž se klene jasná noční obloha posetá hvězdami. Záhy poté začíná svítat, a přestože dno údolí se dosud halí ve tmě, zasněžené horské vrcholky okolních horských štítů začínají plát červenooranžovou barvou ranního úsvitu. Stezka nás nejprve přivede k rozcestí, z něhož si lze udělat krátkou odbočku k vyhlídkovému bodu Kea Point, jenž se nachází na samé hraně údolí ledovce Mueller Glacier, jenž byl pojmenován podle německého geografa a botanika Ferninanda von Müllera (1825 – 1896). Ledovcový splaz je celkem 13 kilometrů dlouhý a jeho zdrojnice se nachází pod vrcholy Mount Burns (2476 m n. m.) a Mount Montgomerie (2340 m n. m.). Na čelo ledovce navazuje terminální jezero Mueller Lake, na jehož hladině lze pozorovat plovoucí ledovcové kry.
Protože cesta na tomto místě končí, musíme se vrátit zpátky na rozcestí, odkud lze dále pokračovat po stezce stoupající k horské chatě Mueller Hut. Výstup na tuto chatu ovšem patří k náročným túrám, neboť je při něm zapotřebí překonat převýšení 1060 výškových metrů. V prvním úseku cesty je navíc potřeba vystoupat po více než 2200 schodech, které se v kombinaci se strmostí výstupu zdají být téměř nekonečné. Tento první úsek cesty nás zavede k malým jezírkům Sealy Tarns, od nichž se otevírá nádherný výhled nejen na samotný Mount Cook, ale i na celé údolí Hooker Valley. Z hlediska celkové délky túry jsme nyní přibližně ve třetině cesty. Po krásném ranním úsvitu se začíná počasí rychle kazit. Z oblohy padá déšť, který se posléze mění ve sněžení. Čerstvý sníh, jehož za poměrně krátkou dobu napadlo kolem 5 – 10 cm, zakrývá nejen značení cesty, ale i škvíry mezi kameny (jejichž hromady je potřeba stále častěji překonávat). Při dalším postupu je tedy potřeba dávat bedlivý pozor, protože šlápnutí do takové díry mezi balvany by mohlo v krajním případně skončit i zlomeninou. Tímto způsobem se postupně dostáváme do sedla, odkud pak stezka pokračuje přímo po hřebeni masivu Sealy Range až k již zmíněné chatě Mueller Hut. Ta je vybudována v nadmořské výšce 1817 metrů kousek pod vrcholem Mount Ollivier (1933 m n. m.) a za normálních okolností je od ní pěkný výhled na okolní vrcholy, které jsou však nyní většinou ukryty v mracích. S ohledem na stále se zhoršující počasí a dobu, kterou zabral výstup, se na chatě nelze příliš dlouhou zdržovat, a proto záhy opět scházíme dolu do údolí. Z dálky sem doléhá jakýsi zlověstný hlomoz a já poprvé v životě na vlastní oči vidím lavinu řítící se z protějšího úbočí do údolí Muellerova ledovce (po dobu našeho sestupu do údolí se z protějšího svahu utrhly ještě čtyři další laviny).
Jinou, avšak výrazně méně náročnou túru představuje trasa vedoucí z Mount Cook Village skrze údolí Hooker Valley až k jezeru Hooker Lake, neboť stezka překonává naprosto minimální převýšení. Ihned za Mount Cook Village cesta míjí památník Alpine memorial, připomínající jména těch, jenž ve zdejších horách zahynuli. Záhy poté překonává pomocí visutého mostu tok říčky Hooker river vytékající z nám již známého jezera Mueller Lake. Tuto říčku překonáme po visutých mostech ještě dvakrát a pak se již dostáváme k samotnému jezeru Hooker Lake. Stejně jako Mueller Lake je i tato vodní plocha tzv. proglaciálním jezerem nacházející se v závěru ledovce Hooker Glacier, jenž sestupuje v délce 11 kilometrů přímo z úbočí Mount Cook. Jezero se začalo tvořit v důsledku ústupu ledovce v průběhu 70. let 20. století a jen v období mezi roky 1990 a 2013 se jeho plocha zdvojnásobila. Dnes má na délku přibližně 2.3 kilometru. Z ledovce, jehož konec je dobře vidět na druhé straně jezera, se postupně odlamují různě velké kry, které pak plují po hladině.
Bělostná ledová pokrývka štítů Jižní Alp ostře kontrastuje se sytě tyrkysově modrou barvou vody trojice ledovcových jezer táhnoucích se podél jejich východního úpatí. Všechna tato tři jezera vznikla přehrazením původně ledovcových údolí závěrečnými morénami (stejně jako je tomu prakticky u všech ostatních ledovcových jezer na Jižním ostrově Nového Zélandu). Jejich charakteristickým rysem, je již zmíněná tyrkysová barva vody vznikající díky přítomnosti tzv. ledovcové moučky („glacier flour“), tedy velmi jemného materiálu vzniklého v důsledku ledovcové eroze, který je do jezera přinášen zdrojovými řekami. Protože jsou tyto částečky dostatečně jemné, dochází ve vodě k intenzivnímu rozptylu dopadajícího světla kdy krátké vlnové délky (odpovídající modré barvě) jsou rozptylovány daleko intenzivněji než delší vlnové délky (odpovídající dalším barvám spektra). Největším z této trojice je jezero Pukaki (Lake Pukaki) po jehož břehu jsme jeli do Mount Cook Village a nyní se tudy opět vracíme zpět. Jezero se rozkládá se na ploše 179 km2 v nadmořské výšce 530 metrů a je zásobováno řekami Tasman River a Hooker River, jenž mají svůj původ v nám již známých ledovcích Hooker Glacier, Mueller Glacier a Tasman Glacier. Maximální hloubka jezera dosahuje 70 metrů, avšak jeho hladina byla v minulosti několikrát uměle zvýšena, aby bylo možné jezero využívat pro výrobu elektrické energie. Voda je proto vedena nejprve do hydroelektrárny, a odtud pak více než 20 kilometrů dlouhým umělým kanálem do jezera Oahu (Lake Oahu), které je současně nejmenším z trojice ledovcových jezer v okolí Mount Cook.
Posledním ze zmíněné trojice jezer je pak Tekapo (Lake Tekapo) rozkládající se přibližně 40 kilometrů (tj. asi půl hodiny jízdy) na východ od jezera Pukaki. Jeho jméno je vlastně složeninou maorských slov „taka“ (označující jakousi rohož na spaní) a „po“ (noc), což napovídá, že jeho břehy sloužily jako místo pro zastávku k přenocování při dlouhých cestách napříč Jižním ostrovem. Jezero se rozkládá na ploše 82 km2 v nadmořské výšce 710 metrů a jeho maximální hloubka dosahuje shodně jako v případě jezera Pukaki 70 metrů. Prakticky jediné významnější osídlení zde představuje stejnojmenné městečko (Lake Tekapo) nacházející se na jižním pobřeží jezera. Na nízkém návrší přímo nad jezerem zde stojí kamenný kostel Church of the Good Sphepherd, jenž byl vystavěn v roce 1935 na paměť prvních osadníků, kteří se vydali na průzkum zdejšího kraje. Kostel je údajně jednou z nejfotografovanějších budov na Novém Zélandu čemuž se ostatně nelze divit, neboť společně s horami a jezerem v pozadí nabízí velmi pěknou kompozici. Kostel se postupem času stal velmi oblíbeným místem pro pořádání svatebních obřadů. Svatebčanům však údajně vadilo, že zevnitř kostela není výhled na jezero, a tak byl v čelní zdi (směřující k jezeru) probourán otvor a do něj zasazeno velké čtvercové okno. To sice na jednu stranu zajistilo požadovaný výhled na jezero, avšak na stranu druhou budovu velmi (alespoň dle mého názoru) zohyzdilo, neboť celkový dojem je takový, jako kdyby někdo do staré kamenné budovy zasadil to nejlevnější a neobyčejnější bílé plastové okno. Nedaleko od kostela je potom možné navštívit bronzový památník Collie Dog Monument, který nechali v roce 1966 vyrobit okolní farmáři k poctě svým oddaným a vytrvalým ovčáckým psům, bez nichž by nebylo možné v okolním kopcovitém terénu pás velká stáda ovcí.
Překrásnou tyrkysovou barvu vody v jezeře si ovšem nejvíce vychutnáme při pohledu z ptačí perspektivy. Tu nám může dopřát vrchol hory Mount John (1029 m n. m.) z jehož vrcholu se otevírá nejen krásný výhled na samotné jezero Tekapo, ale i na další, menší jezero Lake Alexandrina. Vrchol hory je povařován za místo s vůbec nejčistším (tj. prachem nezakaleným) vzduchem na Novém Zélandu, které je navíc na hony vzdáleno od všech větších lidských sídel (a je zde tedy minimální vliv tzv. světelného znečištění). Není proto divu že zde byla v roce 1965 založena astronomická observatoř University of Canterbury Mount John Observatory (UCMJO), jenž je díky zdejším skvělým podmínkám považována za jedno z nejvýznamnějších pracovišť svého druhu na Novém Zélandu. V areálu je rozmístěno celkem pět kopulí s dalekohledy, mezi nimiž nechybí i vůbec největší dalekohled na Novém Zélandu (tzv. MOA Telescope o průměru 180 cm). K dalším přístrojům hvězdárny pak patří metrový McLellanův teleskop (pojmenovaný po prvním řediteli observatoře Alisonu McLellanovi), dvojice 60 cm dalekohledů (Boller and Chivens Telescope a Optical Craftsmen Telescope) a na závěr pak 40 cm dalekohled, který slouží k pozorováním objektů noční oblohy pro veřejnost, které zde jsou zde za jasného počasí pořádána ve večerních hodinách.
