Wellington se rozkládá na jihozápadním cípu Severního ostrova na pobřeží Cookova průlivu. Díky své poloze (přibližně 41° jižní šířky) jde o nejjižněji situované hlavní město na světě. Status hlavního města má Wellington, přestože počtem svých obyvatel, který dosahuje přibližně 400 000, je mnohem menší než Auckland (je druhým největším městem Nového Zélandu). Město bylo založeno anglickými osadníky v roce 1840 a bylo pojmenováno po Arthuru Wellesleyovi, vévodovi z Wellingtonu, vítězi nad Napoleonem v bitvě u Waterloo (1815). Status hlavního města převzal Wellington v roce 1865 právě od Aucklandu. Důvodem byla skutečnost, že zástupci jižních regionů (na Jižním ostrově) to měli do Aucklandu, coby původního hlavního města, velmi daleko. Cesta jim v té době zabrala i několik týdnů. Proto panovaly obavy, aby se tyto regiony (které byly v té době navíc bohatými nalezišti zlata) neodtrhly a nevytvořily samostatný celek. Proto bylo rozhodnuto přenést administrativní centrum země (které v té době byla ještě britskou kolonií) do Wellingtonu, který ležel přibližně na půli cesty.
Město je obklopeno vysokými horami a na východní straně se rozkládá záliv Wellington Harbour vytvářející takřka dokonale chráněný přírodní přístav. Pokud by nám nestačilo procházet se po zdejším nábřeží, ale chtěli bychom jej vidět téměř z ptačí perspektivy, pak není nic snazšího než vystoupat na vrcholek Mount Victoria tyčící se do výšky 196 m n. m. východně od centra města. Právě odtud se totiž otevírá jeden z nejhezčích výhledů nejen na přístav ale i na celý Wellington jako takový.
Wellingtonský přístav je podle legendy místem kam v roce 925 dorazit bájný mořeplavec Kupe – jakýsi praotec Maorů. Přestože místní záliv na první pohled vypadá jako ideální kotviště, jsou zdejší vody nesmírně zrádné. Ani tak zkušeným mořeplavcům, jakými bezpochyby byli Abel Tasman (1642) a James Cook (1773) se do zálivu nepodařilo vplout kvůli silnému větru. Ten je ostatně pro Wellington typický i dnes, a proto je město někdy označováno jako „Windy Welly“. Výskyt takto větrného počasí má svůj původ v blízkosti Cookova průlivu oddělujícího Severní a Jižní ostrov kde se proudy vzduchu, které přirozeně přicházejí směrem ze západu, musejí náhle stlačit do poměrně úzkého prostoru. Z hlediska statistik ve městě vane vítr o rychlosti vyšší ne 58 km/h v průměru 173 dní v roce. Po 22 dní je pak možné naměřit rychlost větru vyšší než 74 km/h. Vůbec nejvyšší rychlost větru (248 km/h) zde byla zaznamenána v letech 1959 a 1962. Není tedy divu, že mořské dno v okolí vjezdu do zálivu je doslova poseto vraky lodí, které zde v minulosti ztroskotaly. Bouřlivé a větrné počasí bylo nebezpečné zejména pro plachetnice, které brázdily zdejší vody v průběhu 19. století, avšak nebezpeční nepominulo ani později, což dokládá například ztroskotání trajektu Wahine, který se zde potopil při silné bouři v roce 1968.
Wellington je díky svému mezinárodnímu letišti pro mnohé návštěvníky vstupní branou na Nový Zéland (po Aucklandu a Christchurch je zdejší letiště třetím nejrušnějším na Novém Zélandu). Pro nás je však naopak místem, kde se definitivně rozloučíme se Severním ostrovem. K přesunu na Jižní ostrov lze samozřejmě využít letadlo (kterém se lze nejčastěji dostat Christchurch). Avšak protože letadla jsme si užili při cestě na Nový Zéland víc než dost, volíme raději trajekt, který nás přepraví na druhou stranu Cookova průlivu oddělujícího oba hlavní ostrovy Nového Zélandu. Průliv z jihu navazuje na rozsáhlý záliv Cloudy Bay, zatímco na druhou stranu přechází v zátoku Palliser Bay. Je pojmenován po anglickém mořeplavci a objeviteli Jamesi Cookovi (1728 – 1779), který tudy proplul během své první výpravy do Tichomoří v roce 1770, a dokázal tak, že Nový Zéland ve skutečnosti tvoří dva ostrovy. V nejužším místě mezi Cape Tarawhihi (na Severním ostrově) a Perano Head (na Jižním ostrově) má průliv šířku 23 kilometrů. Ačkoliv tedy není příliš široký, trvá cesta trajektem z Wellingtonu na Jižní ostrov kolem čtyř hodin. Díky silným větrům a nevyzpytatelnému počasí je Cookův průliv považován za jedny z nejnebezpečnějších vod na světě. Dnes však panuje krásné slunečné počasí se zcela jasnou oblohou, takže není čeho se bát. Zatímco jsme se tedy se Severním ostrovem definitivně rozloučili pohledem na skaliska Pencarrow Head s majákem, již za pár dalších okamžiků loď vplouvá do spletitého labyrintu zátok, kanálů a poloostrovů, tvořících severní pobřeží Jižního ostrova. Tato oblast, známá jako Malborough Sound, připomíná tvarem a členitostí svého pobřeží norské fjordy, od nichž se však liší způsobem svého vzniku. Zatímco pravé fjordy byly vytvořeny činností ledovce, zdejší úzké zálivy vznikly zatopením původně říčních údolí v důsledku tektonického poklesu terénu. Po proplutí kolem ostrova Arewapa Island se trajekt stáčí prudce doleva a vplouvá do širšího průlivu Queen Charlotte Sound, kterým dále pokračuje až do malého přístavního městečka Picton.
Picton je jakousi hlavní bránou na Jižní ostrov pro všechny, kteří sem přijíždějí lodí. Městečko bylo založeno v roce 1827 jako velrybářská osada a dnes má kolem 4500 obyvatel. Pro cestovatele ovšem slouží spíše jako tranzitní místo k další cestě, a tak ani my se zde příliš nezdržíme a zakrátko vyrážíme po klikaté pobřežní silnici Queens Charlotte Drive směrem na západ. Silnice nejprve míjí jižní okraj zálivu Queen Charlotte Sound odkud následně šplhá vzhůru do kopců, z jejichž vrcholu se náhle otevře výhled na záliv Mahau Sound, a posléze z vyhlídky Cullen Point Lookout i na přístavní městečko Havelock. Jeho rozkvět byl spojen se „zlatou horečkou“, která zachvátila okolí nedalekého údolí Wakamarina v polovině 19. století. Dalším významným zdrojem příjmů byla intenzitní těžba dřeva. Zásoby žlutého kovu i ceněného dřeva se však brzy vyčerpaly, a tak se městečko postupně proměnilo v jedno z nejvyhlášenějších rybářských center na Novém Zélandu, které je známé především díky chovu zelených novozélandských mušlí (New Zealand green-lipped mussels – Perna canaliculus). Po dalších přibližně 80 kilometrech jízdy, jejichž překonání nám trvá přibližně jednu hodinu, se dostáváme do většího města Nelson, které dalo název celému regionu rozkládajícímu se při severním pobřeží Jižního ostrova. Město je jedním z nejlepších výchozích bodů pro návštěvu trojice národních parků rozkládajících se v okolí. Jedním z nich je pak i národní park Abel Tasman nacházející se přibližně 60 kilometrů dále na sever podél pobřeží Tasmanovy zátoky.
