85 mil (136 km) na jih od Grand Canyon Village se rozkládá sympatické městečko Flagstaff, které coby největší město široko daleko plní funkci významné turistické křižovatky, a to jak pro návštěvníky mířící z Arizony dál na západ, tak pro ty, kteří přijíždějí z jihu a pokračují dále na sever k Velkému kaňonu. Proto také může výborně posloužit jako výchozí základna k výpravám po přírodních zajímavostech, kterých je v okolí víc než dost. Historie města se začala psát roku 1876, kdy se zde usadili první osadníci přilákaní sem vidinou bohatých nalezišť zlata a rozsáhlých plání pokrytých úrodnou půdou. Zlato zde ale ve skutečnosti žádné nebylo a také půda zdejších pouštních plání měla k úrodnosti hodně daleko. Zklamaní drsnou realitou se proto osadníci po pár letech rozhodli jít „o kus dál“. Ještě před tím zde však oslavili 100. výroční založení Spojených států, na jehož počet vztyčili stožár, na jehož vrchol pak vyvěsili vlajku s hvězdy a pruhy. Tento stožár (který je zde mimochodem k vidění dodnes) se stal významným orientačním bodem dalších pionýrů postupujících z východu na západ, a dal tak následně jméno celému městu (flagstaff znamená doslova „žerď“). Význam města pak vzrostl v okamžiku, kdy byla v průběhu 90. let 19. století uvedena do provozu železniční trať Santa Fe Railroad.
Jedním z proslulých míst nacházejících se v okolí Flagstaffu, které určitě stojí za to navštívit, je slavný kráter v Arizoně (Meteor Crater) známý též jako Barringerův kráter, nacházející se asi 40 mil (64 km) na východ od města. Odbočka z dálnice č. 40 nás nejprve vede k jihu do zdánlivě pusté pouštní krajiny, kde se před námi po nějaké době začnou z jinak zcela rovné pláně zdvíhat výrazné vrcholy tvořící ve skutečnosti okrajový val kráteru. Kráter sám je pak pozůstatkem po dopadu železného meteoritu o průměru 50 metrů a hmotnosti kolem 300 000 tun, která do arizonské pouště dopadl přibližně před 50 000 lety. Při dopadu se uvolnila energie o síle 20 megatun TNT (což je pro srovnání více, než jaké množství energie bylo uvolněno při testu vůbec nejsilnější americké vodíkové bomby Castle Bravo v roce 1954, která měla „jen“ 15 megatun). Po nárazu na povrch Země se prakticky celý meteorit vypařil. Jeho zbývající úlomky pak paradoxně neskončily v samotném kráteru, ale většina z nich dopadla v okolí Diable Canyonu asi 3 mále na západ odtud. Kráter pak má průměr 1200 metrů a hloubku kolem 170 m. Pozornost prvních osadníků přitom přitahoval prakticky hned po svém objevení. Původně byl ovšem jeho vznik připisován vulkanické činnosti podobně, jako je tomu v případě řady podobných kráterů na sever od Flagstaffu. Zajímavostí přitom je, že podle legend zdejších indiánů z kmene Navahů byl kráter vytvořen úderem blesku, který sem seslal jeden z jejich bohů na znamení, že zde byl.
Prvním člověkem, který vyslovil domněnku, že kráter je impaktního a nikoliv vulkanického původu byl roku 1903 důlní inženýr Daniel Barringer (1860 – 1929). Podle Barringerových představ měl mít meteorit stejné rozměry jako kráter, přičemž těleso samo mělo být údajně ukryto přímo pod kráterem. Podle Barringerových propočtů mělo mít toto železné těleso hmotnost zhruba 100 milionů tun, a tak by při tehdejších cenách železné rudy mělo hodnotu kolem miliardy dolarů! Barringer tedy založil společnost Standart Iron Company, zakoupil pozemek o rozloze 2,6 km2 zahrnující kráter a jeho přiléhající okolí, a v letech 1903 – 1906 provedl první pokusné výkopy s nadějí, že obří železné těleso najde a vytěží. Této snaze se pak Barringer neúspěšně věnoval po dalších 27 let až do konce svého života, přičemž práce postupně pohltily celý jeho majetek. K definitivnímu potvrzení Barringerovy domněnky o impaktním původu kráteru v Arizoně došlo až v roce 1960, kdy byl kráter zkoumán geologem a astronomem Eugenem Shoemakerem. Kráter v Arizoně se tak stal vůbec prvním kráterem, u nějž byl potvrzen mimozemský původ. Studium kráteru (zejména jeho stratigrafie) navíc přineslo velmi cenné poznatky zužitkované při průzkumu kráterů na povrchu Měsíce v průběhu pilotovaných výprav Apollo.
Pozemek, na němž se kráter nachází, patří dodnes potomkům Daniela Barringera skrze Barringer Crater Company. Tato společnost provozuje zdejší návštěvnické centrum (Meteor Crater Visitor Center), jehož hlavní součástí je naprosto vynikající interaktivní expozice zabývající se jednak samotným arizonským kráterem, ale dále také asteroidy, meteority a sluneční soustavou obecně. Před budovou je pak například umístěn jeden z prototypů velitelského modulu kosmické lodi Apollo (který byl použit při testování konceptu lodi v roce 1964). K vlastnímu kráteru se pak lze dostat po zaplacení vstupného v rámci organizované prohlídky, jenž taktéž začíná v návštěvnickém středisku u podstavce, na němž je vystaven poměrně velký (638 kg těžký) kus meteoritu, který kráter vytvořil. Společně s místním průvodcem se pak lze projít po hraně kráteru, kde je vybudováno několik vyhlídkových plošin.
Význam Flagstaffu coby křižovatky na cestě z „východu“ na „západ“ podruhé vzrostl v roce 1926, kdy byla uvedena do provozu slavná Route 66, přezdívaná též „The Main Strees of America“ či „The Mother Road“. Při celkové délce 2448 mil (3940 km) vedla z Chicaga přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu až do Kalifornie, kde v Los Angeles končila. Svou nesmrtelnost získala zejména díky románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu (popisující osudy chudých zemědělců, kteří se s vidinou lepších zítřků vydají na cestu do Kalifornie, kde je však čeká drsná realita). V roce 1957 začala být původní Route 66 nahrazována moderními dálnicemi a za oficiálně zrušenou byla prohlášena roku 1984, kdy bylo na dálniční síť připojeno poslední zbývající město Williams. Z původní Route 66 se tak do dnešních dnů dochovalo jen několik úseků, které jsou udržovány skupinami nadšenců a dále provozovány jako historická atrakce pod názvem „Historic Route 66“. Jeden z takto dochovaných úseků začíná právě poblíž odbočky k arizonskému kráteru, odkud vede několik mil na západ (tedy směrem na Flagstaff) podél současné dálnice. Na jiný, a rozhodně mnohem zajímavější, úsek pak můžeme narazit směrem na západ od Flagstaffu mezi městy Seligman, kde lze z moderní dálnice č. 40 sjet na původní Rouse 66, a Kingman, kde se lze na dálnici zase vrátit. Celá tato trasa má délku necelých 90 mil, a je tedy mnohem delší než kdybychom jeli po dálnici. Na rozdíl od ní je zde na člověka dodnes dýchá nostalgická atmosféra časů starých zájezdních hostinců, motelů a benzinových čerpadel a při troše štěstí zde můžeme potkat některou z mnoha ikon amerického automobilového průmyslu 50. let.
Z Kingmanu je to již jen necelou hodinku jízdy k přehradě Hoover Dam stojící na řece Colorado v těsném sousedství Las Vegas. Jeden z nejlepších výhledů na mohutnou betonovou přehradu je z dálničního mostu překonávající řeku o kousek níže proti proudu. Vypravit se je sem ovšem nitné pěšky, neboť z auta přehradu paradoxně není vůbec vidět (neboť silnice je lemována vysokými betonovými bloky). Z dálnice je pak možné sjet přímo k přehradě, avšak nejprve se je potřeba zastavit na kontrolním stanovišti, kde je každé auto podrobeno poměrně důkladné bezpečnostní prohlídce. Následně je pak možné zaparkovat a vypravit se pěšky přímo po koruně hráze. Ta není ani tak široká jako spíše vysoká, což si člověk nejlépe uvědomí, podívá-li se z vrchu hráze směrem po proudu řeky. Mohutnost celé stavby je skutečně obdivuhodná. Betonová klenbová hráz dosahuje délky 379 m a výšky 220 m (Orlická přehrada v České republice má pro srovnání délku 450 m a výšku 91 m) a ve své době šlo o největší přehradu na světě. Projekt výstavby přehrady byl schválen Kongresem v roce 1928 a roku 1931 byla zahájena samotná stavba. Primárním účelem přehrady bylo zejména zajistit dostatek vody a elektřiny pro Las Vegas a další velká města amerického Jihozápadu. Zajímavostí je, že kvůli výstavbě přehrady bylo vybudováno pro dělníky i celé nové město – nedaleké Boulder City. Na rozdíl od blízkého Las Vegas (vzdáleného ani ne 25 mil) zde byl zakázán prodej alkoholu (který byl zrušen až v roce 1969) a hazard (zákaz platí dodnes). Přehrada byla budována v úzkém kaňonu, takže voda z řeky musela být nejprve odvedena celkem čtyřmi tunely vylámanými ve skále, aby vůbec mohly být položeny základy hráze. Ta byla budována z betonových bloků, které byly vzájemně spojovány betonovou směsí, jelikož pokud by byla stavěna jako betonový monolit, beton by podle odhadů tuhnul plných 125 let! Přehrada byla uvedena do provozu v roce 1936 a pojmenována byla podle prezidenta Herberta Hoovera, který měl o výstavbu velký zájem. V současné době funguje na přehradě celkem 17 generátorů, jejichž souhrnná kapacita činí 2074 MW, tj. skoro 6x více ve srovnání s naší vodní elektrárnou na již zmíněné Orlické přehradě (kapacita elektrárny na přehradě Hoover Dam je tak srovnatelná například se současnou kapacitou jaderné elektrárny Temelín). Řeka Colorado zde současně tvoří hranici států Arizona a Nevada. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, pokud by oba státy neležely v jiném časovém pásmu. Při přejezdu hráze z Arizony (levý břeh, horské časové pásmo: UTC – 7h) do Nevady (pravý břeh, pacifické časové pásmo: UTC – 8h) si tak musíme současně posunout čas na našich hodinkách o hodinu zpět.
Protože jsme Las Vegas v rámci naší cesty již navštívili, pokračujeme po přenocování na břehu přehradního jezera Lake Mead dál na západ. Další úsek cesty nás přivádí do samého srdce Mohavské pouště (Mojave desert), která je typická svými charakteristickými porosty juky krátkolisté (Joshua Tree). Cestou rovněž míjíme slavnou Edwardsovu leteckou základu (Edwards Air Force Base), kde se uskutečnilo mnoho rekordních letů včetně prvního překonání rychlosti zvuku raketovým letadlem X-1. Základna je sídlem hned několika zkušebních středisek např. Rocket Propulsion Laboratory zabývající se testy raketových motorů, či Air Force Flight Test Center zabývající se zkouškami různých experimentálních typů letadel. Do doby, než byly dokončeny přistávací dráhy na floridském mysu Caneveral zdejší základna sloužila k přistávání amerických raketoplánů Space Shuttle (z celkových 135 misí raketoplánů jich 54 přistálo právě zde). Nedaleko vlastní základny je pak možné navštívit i malé letecké muzeum (Airforce Flight Test Museum).
