Piton de La Fournaise (místními často označovaná jednoduše jako „le Volcan“) je v současné době hlavním centrem sopečné aktivity na celém Réunionu (a současně i na celých Maskarénách). Obdobně jako v případě Havajských ostrovů má zdejší vulkanismus původ v tzv. horké skvrně, což je místo, kde je oslaben zemský plášť, a žhavé magma tak může snáze pronikat k povrchu. Dodejme, že v současné době je takových horkých skvrn na Zemi známo celkem kolem 45. Zatímco je tato horká skvrna stále na stejném místě, sopka nad ní je postupně unášena pohybem litosférických desek pryč – v tomto případě směrem na východ. Po čase proto dojde k přesušení přívodu magmatu do sopky a ta začne postupně erodovat. Tímto procesem tak může vzniknout celý ostrovní řetězec, stejně jako je tomu například v případě již zmíněných Havajských ostrovů. V menším měřítku lze ale stejný proces pozorovat i zde, kdy nejprve vzniknul (dnes) nejvýchodnější ostrov Maskarén Rodrigues, jehož vulkanické štíty od doby svého vzniku již takřka úplně zerodovaly. Následně, před 15 – 8 miliony roků, se z hlubin oceánu vynořil dnešní ostrov Mauricius. Také on však byl již dávno odnesen pryč od zdroje magmatu. Nejmladším ostrovem souostroví je právě Réunion, který vzniknul zhruba před 3 – 2 miliony let. Zde dal vulkanismus vzniknout (dnes) přes 3000 m vysoké sopce Piton des Neiges. I do ní byl již přívod magmatu přesušen, a sopečná aktivita se tak přenesla do jihovýchodní části ostrova – tam, kde je nyní sopka Piton de la Fournaise, jejíž vznik je datován do doby před 530 000 lety.

Že Piton de la Fournaise rozhodně není nějakou „spící obludou“ dokládá skutečnost, že za posledních 100 let se zde odehrálo 125 erupcí (tj. v průměru 1 erupce za 10 měsíců!). Díky tomu se jedná o vůbec druhou nejaktivnější sopky na Zemi (po havajské sopce Kilauea). Nutno však dodat, že tyto erupce jsou v drtivé většině případů poklidné, a i když dokáží nabídnout naprosto famózní přírodní divadlo, nepředstavují větší nebezpečí. Piton de la Fournaise je totiž typickou štítovou sopkou havajského typu, jejichž magma je zásadité a hodně tekuté. To má za následek, že erupce zpravidla nejsou explozivní, ale láva ze sopky pouze více či méně klidně vytéká. V době naší návštěvy (2013) byla sopka netypicky dlouho v klidu, neboť k poslední erupci došlo již před třemi roky (10.10. 2010). Takto dlouhé období klidu tedy může znamenat cokoliv – i to, že se záhy odehraje erupce, která „bude stát za to“.

Cesta z okolí Saint Joseph na jižním pobřeží k úpatí sopky je poměrně dlouhá a i za optimální dopravní situace zabere kolem dvou hodin (přestože vzdáleností se jedná o trasu o délce nějakých 65 kilometrů). Protože se hory na ostrově pravidelně každé odpoledne zahalují do neproniknutelných mraků, je potřeba zahájit výstup k vrcholu soky poměrně brzo ráno – nejpozději kolem 8. hodiny ranní. Silnice vedoucí z jižního pobřeží nás nejprve zavede do města Le Tampon, odkud pokračujeme dál do Plaine de Cafres. Toto městečko leží centrálním údolí rozdělujícím ostrov na dvě poloviny – západní (jíž dominuje masiv sopky Piton des Neiges) a východní (které dominuje vulkán Piton de la Fournaise). Podle místní obyvatel platí jednoduché pravidlo: pokud je v Plaine de Cafres obloha zatažená, nemá smysl pokračovat dál v cestě, neboť i zbytek sopky bude zahalen v mracích. V našem případě je obloha zcela jasná…až do chvíle než dorazíme do Plaine, kde je naopak celá zahalena pod peřinou mraků. Nicméně i přesto se rozhodujeme pokračovat v cestě.

Z Plaine de Cafres silnice pokračuje do Bourg Murat, kde se nachází vulkanologické muzeum a observatoř Maison de Vulcan, která aktivitu sopky neustále monitoruje. Zde je také potřeba sjet z hlavní silnice N3 a dále se vydat po 30 kilometrů dlouhé Route du Vulcan. Silnice začíná pomalu stoupat vzhůru do hor, a my se tak dostáváme až nad vrstvu mraků, která pod námi tvoří překrásnou bílou pokrývku, z níž v dáli majestátně vystupuje nejvyšší hora ostrova Piton des Neiges. Tak postupně stoupáme až do sedla Pas de Sables ležícího na okraji vnější kaldery, v jejímž nitru se rozprostírá rozsáhlá rudě zbarvená pláň Plaine des Sables. Planina leží v nadmořské výšce 2260 metrů a je kompletně pokrytá vrstvou rezavé strusky a sopečného popela, o což se zasloužila dnes pravděpodobně spící sopka Piton Chisny (2439 m n. m.), jejíž kužel se vypíná přímo před námi. Na planině neroste vůbec žádná vegetace, a tak není divu, že zde má člověk neodbytný pocit chůze po povrchu Marsu.

Asfaltová silnice, po níž jsme sem přijeli, na okraji Plaine de Sables končí a dále pokračuje již jen prašná cesta, jenž nás záhy dovede na parkoviště Pas de Bellecombe ležící na samotném okraji 8 kilometrů široké kaldery Enclos Foucque – nejmladší vulkanické kaldery na Réunionu. Uprostřed ní se pak již vypíná vlastní kužel, jehož vrchol je i nejvyšším bodem sopky Piton de la Fournaise. Zajímavý prstenec několika soustředných sopečných kalder (kdy mladší kaldery leží vždy uvnitř té starší) vzniknul díky postupnému propadání starších kalder, k čemuž došlo v historii ostrova minimálně třikrát: před 250 000, 65 000 a 5000 lety. 

Z Pas de Bellecombe je již nutné pokračovat dále pěšky. Před samotným výstupem na vrchol sopečného kuželu, který odtud z dálky vypadá jako jakási obří krtčí hromádka, nás ovšem čeká nejprve sestup po 527 schodem až na dno kaldery  Enclos Foucque. Na začátku trasy nepochybně upoutá pozornost malý tzv. parazitický kráter známý jako Formica Leo, který svůj název získal podle toho, že nápadně připomíná pas, do které larvy mravkolva chytají mravence (kdo tento hmyz nezná, nechť si v knížce o Ferdovi Mravencovi najde pasáž o „Ťutínkovi“). Cesta vedoucí přes kalderu směrem k vrcholu sopky překonává ztuhlé lávové proudy a v terénu je vyznačena bílými skvrnami. Tekutý původ horniny je v těchto místech naprosto jasně patrný, přičemž lze najít i ukázkové příklady tzv. provazcové lávy vznikající v situacích, kdy je magma hodně řídké a tekuté (což je pro štítové sopky typické). Stezka dále prochází kolem lávové jeskyně Caverne de Rosamont přes příkrov vzniklý v průběhu erupce v roce 2010. Jak již bylo řečeno dříve, pro okolí sopky jsou typické velmi náhlé změny počasí – čehož jsme ostatně sami svědky. Celý sopečný kužel se během několika málo okamžiků halí do husté mlhy, díky níž klesá viditelnost téměř na nulu. Z mlhy, vlastně mraku, navíc vypadávají drobounké kapičky vody, teré dokáží člověka v mžiku promočit až na kost. Proto je v případě výstupu na sopku dobré nezapomenout pláštěnku.                     

Vulkán Piton de la Fournaise dosahuje v nejvyšším místě nadmořské výšky 2632 m n. m. Zde se nacházejí dva hlavní krátery. Menší Cratére Bory o průměru 350 metrů je pojmenován podle přírodovědce a geografa Jean Baptiste Bory de Saint-Vincent, který v roce 1801 vedl vědeckou výpravu na vrchol sopky. V současnosti (2013) je tento kráter považován za vyhaslý. Větší Cratére Dolomieu o průměru 950 metrů je položen o něco níže (2522 m n. m.), avšak na rozdíl od menšího bratříčka právě zde probíhá většina vulkanických aktivit, jimiž se sopka předvádí. Jméno kráteru odkazuje na geologa Déoda Grated Dolomieu. Kráter Dolomieu byl po erupcích z 30.8. 2006 a 1.1. 2007 zcela zaplněn ztuhlou lávou pod jejíž váhou se jeho dno v dubnu 2007 propadlo o 300 metrů a současně se částečně zhroutila severní stěna kráteru. Tato událost významně ovlivnila možnost návštěvy vrcholu. Původně totiž vedly turistické stezky k oběma kráterům, které bylo možné obejít kolem dokola a případně přejít po hřebínku, který oba krátery odděluje. Díky nestabilitě stěn je ale dnes možné navštívit pouze vyhlídkové místo u severního kraje kráteru Dolomieu.

Během sestupu z vrcholu sopky potkáváme dva muže, kteří právě stoupají vzhůru. Dozvídáme se, že zde trénují na tzv. „Velký běh pro šílence “ (Grand Raid). Tento závod by byl obtížný už jen kvůli svojí délce, která činí 160 km. Během této trasy vedoucí napříč celým ostrovem ovšem závodníci současně musejí překonat převýšení kolem 10 000 výškových metrů. Jak se dále dozvídáme, vítěz loňského ročníku stihnul celou trasu absolvovat v čase 23 hodin, poslední účastník pak za 64 hodin. I to je pro nás ovšem naprosto famózní výkon.