Vzhledem k náročnosti (a také s ohledem na vývoj oblačnosti) je nutné výstup na Piton des Neiges zahájit velmi brzy ráno. Na cestu se proto vydáváme ještě za hluboké tmy z místa zvaného Le Bloc, kde začíná stezka vedoucí až na vrchol sopky. Přestože je teprve 5:30 ráno, parkuje zde již celá řada aut patřících lidem, kteří nocují na již zmíněné chatě Caverne Dufour, a dále pak těch, kteří se na cestu vydali ještě dříve než my.
Hlavním úskalím výstupu na „Piton“ je skutečnost, že na relativně krátké vzdálenosti (7.5 km) musíme vystoupat značné převýšení (z Le Bloc až na vrchol cca 1800 výškových metrů). Začíná svítat. Přibližně po 1.5 km se dostáváme k místu, kde se otevírá překrásný výhled na Cilaos, jenž se právě probouzí do nového dne. Dalším záchytným bodem je opuštěná chata Abri, nacházející se v nadmořské výšce 1970 m. Toto místo je důležité zejména proto, že je zde poslední možnost doplnit si z místní studánky zásoby vody. Chata Caverne Dufour se nachází o další dva kilometry dále (a 550 metrů výše), přičemž výstup k ní by měl trvat ještě asi hodinu a půl. Právě nyní ovšem přichází nejprudší stoupání na celé trase. Cesta se vine vzhůru jako had, přičemž z některých míst, kde je porost vegetace řidší, se již otevírají výhledy na vrchol Pitonu. Těsně před samotnou chatou cesta překonává výrazný skalní práh, odkud se otevírá naprosto impozantní výhled na prakticky celou kalderu Cirque de Cilaos, v jejímž středu se zřetelně rýsuje stejnojmenné městečko.
Chata Caverne Dufour (2512 m n. m.) leží skutečně jen kousek za skalnatou hranou kaldery. Cesta odtud k vrcholu by měla trvat přibližně dvě hodiny. Den je zatím krásně jasný, avšak již po chvíli se začínají vytvářet oblaka, která se začínají převalovat jen těsně pod úrovní, v niž se právě nacházíme. Zatímco zpočátku vede cesta vysokým tropickým lesem, v okolí chaty již rostou jen roztroušené křoviny a ještě výše je povrch již téměř holý, jen tu a tam mezi kameny vyrůstají trsy jakýchsi žlutých a šedých rostlin. Po dalším úseku stoupání se cesta začíná stáčet čím dál víc na západ a dále pokračuje jakýmsi úžlabím, které v období dešťů zřejmě funguje jako říční koryto. Odtud se již vrchol rýsuje přímo před námi. Za další půl hodinku se ocitáme na jakémsi předvrcholu, na němž stojí několik budek s anténami. V tomto posledním úseku neroste již vůbec nic a povrch je tvořen jen kamenitými poli tvořenými červenohnědou lávou. Stezka prudce láme a dál pokračuje přímo k jihu po ostrém skalním hřebínku až k vrcholu.
Dokázal jsem to! Je přesně 11:00 a já stojím ve výšce 3070 m n. m. na vrcholu Piton des Neiges. Výše se už na tomto ostrově dostat nejde. Společně s ostatními si navzájem potřásáme rukama a gratulujeme na k úspěšnému výstupu. Výhled, který se z vrcholu naskýtá, skutečně stál za všechnu námahu a vyčerpání. Okolo se promítají rozeklané horské vrcholy, které prorážejí takřka jednolitou vrstvu mraků ležící hluboko pod námi. Ta pak shora vypadá jako nějaké bílé zpěněné moře nebo sněhová pokrývka, jejíž barva silně kontrastuje s tmavě modrou oblohou nad námi a červenooranžovou lávou, z níž jsou utvořeny všechny okolní vrcholy. Vrstva mraků, pokrývající prakticky celý ostrov, je ovšem v dálce doslova propíchnuta kuželem vulkánu Piton de la Fournaise (jenž leží přibližně 30 kilometrů na jihovýchod odtud).
Jak již bylo zmíněno dříve, sopka Piton des Neiges vznikla před zhruba 5 miliony roků díky přítomnosti takzvané horké skvrny, tedy místa, kde je oslaben zemský plášť, a žhavé magma se tak může dostávat snáze k povrchu. Tato sopečná aktivita pak dala vzniknout de facto celému dnešnímu ostrovu Réunion, jenž se z vln Indického oceánu vynořil přibližně před 2 – 3 miliony let, neboť právě masiv Piton des Neiges tvoří jeho jádro (přibližně 3/5 celého ostrova). Druhá a nejbouřlivější fáze se odehrála přibližně před 450 000 – 340 000 lety. Tehdy měla sopka charakter stratovulkánu, kdy se výlevy lávy střídaly s chrlením sopečného popela a strusky. Poslední projevy vulkanické aktivity se odehrály před 29 000 – 12 000 lety, kdy se vlivem pohybu litosférických desek následně přerušil přívod magmatu a sopka vyhasla. Poté došlo (jak již víme) k propadnutí prázdných magmatických krbů uvnitř masivu hory, díky čemuž vznikla trojice skalních amfiteátrů respektive kalder Cirque de Mafate, Cirque de Salazie a Cirque de Cilaos. Tyto tři kaldery jsou rozloženy podobně jako listy jakéhosi obřího trojlístku, v jehož středu se nachází právě vrchol Piton des Neiges. Z hory, jejíž původní výška je odhadována na zhruba 4500 metrů, zbylo po zřícení jen torzo, které zde vidíme dodnes. Místní klima bohaté na srážky pak zapříčinilo silnou erozi, v jejímž důsledky byly stěny všech tří kalder postupně proraženy a odvodňovány horkými říčkami do oceánu.
Navzdory svému jménu (Piton des Neiges lze z francouzštiny přeložit jako „Sněhová hora“) a chladnému klimatu (díky nadmořské výšce) je zde sněžení velkou vzácností (většinou souvisí s příchodem špatného počasí v zimním období). Pozorovat sněhem pokrytý vrchol Piton des Neiges lze tedy jen velmi výjimečně (údajně zhruba 1 – 2 dny za tři roky). Původně byla hora pojmenována jako „Trois Salazes“ (což odkazovalo na tři kaldery v jejím okolí). Své nynější jméno dostala až v roce 1735, přičemž tehdy mohlo jít právě o situaci, kdy byl její vrchol skutečně na okamžik pokryt sněhem. Daleko pravděpodobnější je ale alternativní teorie, která říká, že pojmenování hory vzniklo vlastně omylem. Vrchol se totiž prakticky každý den halí do chumáče bílých oblaků, které ovšem mohly při pohledu z dálky evokovat dojem, že je hora zasněžená.
Zajímavou skutečností je rovněž i to, že ačkoliv svou výškou 3070 m n. m. hora není z celosvětového hlediska nijak výjimečná, jedná se o 14. nejizolovanější vrchol světa a 10. nejprominentnější horu Afriky. Izolace přitom vyjadřuje, jak daleko se nachází nějaký jiný vyšší vrchol. Tím je v případě Piton des Neiges až africké Kilimandžáro o výšce 5895 m n. m., které odtud leží ve vzdálenosti 2767 km. Prominence potom vyjadřuje relativní výšku hory vůči svému okolí pomocí převýšení s tzv. klíčovým sedlem s nějakou jinou vyšší horou. V praxi si to lze představit tak, jako kdybychom pomyslně zvedali úroveň hladiny moře a to až do okamžiku, kdy by se daná hora stala nejvyšším vrcholem samostatného ostrova. Prominence by pak byla výška, o níž by hora vyčnívala nad tuto pomyslnou vodní hladinu. V případě ostrovů je to samozřejmě jednodušší v tom smyslu, že prominence jejich nejvyššího vrcholu se již z principu rovná jejich nadmořské výšce.
Sestup z vrcholu hory vede po stejné trase, kterou jsme vystupovali vzhůru. Zpět na parkovišti Le Bloc jsme v 15:26. Celá túra tak trvala přibližně 10 hodin. Přestože Guy prohlašuje, že je schopen celou cestu absolvovat i za 6 hodin, já sám považuji náš výkon za vcelku solidní, neboť podle informací z místního informačního střediska by člověk měl v případě jednodenní varianty výstupu na Piton počítat s 12 hodinami cesty.
