Za Piton Sainte Rose opouštíme kultivovanou krajinu východního Réunionu a před námi se nyní otevírá vyprahlá, dalo by se říct až apokalyptická, oblast Le Grand Brûlé. Jedná se o přibližně deset kilometrů dlouhou vulkanickou planinu, přes kterou stékají hlavní lávové proudy sopky Piton de la Fournaise do moře. Sopka se sice nyní vypíná přímo nad námi, avšak její vrchol se v odpoledních hodinách halí do neproniknutelného závoje mlhy a oblaků, z něhož kdesi v dálce vystupuje mohutný lávový proud táhnoucí se jako jakýsi černo-hnědá řeka po úbočí hory až k místu, kde stojíme. Z informační tabule lze přitom zjistit, že tento konkrétní lávový proud vzniknul v průběhu erupce v roce 2007. Jak bude řečeno ještě později, sopka Piton de la Fournaise je považována za druhou nejaktivnější vulkán na světě, neboť zde za posledních 100 let proběhlo na 125 sopečných výbuchů (k erupcím zde tedy dochází v průměru jednou za 10 měsíců). Když k erupci dojde, je právě oblast Le Grand Brûlé centrem veškerého dění. Místní obyvatelé jsou si samozřejmě za staletí velmi dobře vědomi toho, která místa mohou být sopečnými výbuchy ohrožena, a tak je tento pás území zcela neobydlený. Ostatně i sama silnice vedoucí přímo skrze ztuhlé lávové proudy, které zde zbyly po předchozích erupcích, je jakýmsi pomníkem nekonečného souboje člověka s přírodou, který ovšem člověk nemá šanci vyhrát. Silnice je totiž při každé větší erupci zavalena (či spíše zalita) novou lávou. Když se tak stalo naposledy, trvalo znovuzprůjezdnění silnice skoro rok. Pouhé dva měsíce poté však došlo k další erupci, a práce tak mohly začít nanovo…   

Po překonání nehostinné vulkanické pláně se dostáváme do přeci jen příjemnějšího, i když stále velmi divokého prostředí jižního pobřeží ostrova. Není tedy divu, že celá tato část Réunionu je místními obyvateli označována jako Sud Sauvage (tedy „divoký jih“), neboť pocit vznešené krásy a současně odlehlosti od civilizace je zde patrný prakticky na každém kroku. Našimi hostiteli v této části ostrova jsou manželé Fréderic a Caroline, jejichž domek se nachází v údolí říčky Langevin nedaleko od Saint Joseph. Zatímco Caroline připravuje večeři, její Fréderic nám nabízí ochutnávku svých vlastních rumů s nejrůznějšími příchutěmi (zázvoru, banánu, litchi, citronu, papáji a mnoha dalších). Caroline i Fréderic umí trochu anglicky, takže se do konverzace mohu zapojit i já. Z ní se tak dozvídáme mnoho zajímavých věcí. Caroline s Frédericem jsou rodilí Francouzi, kteří žili v Paříži, kde byli oba dva zaměstnáni v automobilovém průmyslu. Jak ale říkali, jejich život v té době byl jen o tom být od rána do večera v práci. Nebyl tedy čas na děti ani na nic jiného. A tak se jednoho dne rozhodli, že chtějí změnu. Vše prodali a odstěhovali se na Réunion, kde je podle jejich slov život mnohem klidnější a pohodovější. Zatímco Caroline je v domácnosti a stará se rodinu, Fréderic má mnohem zajímavější povolání, neboť je kouzelníkem. Jak sám říká, původně se naučil několik triků od svého kolegy v automobilce, a pak se začal učit další a další. Nyní si proto přivydělává pořádáním kouzelnických představení. Aby svá slova doložil, hned nám pohotově několik „kouzel“ předvádí. Hlavním zdrojem příjmu je ovšem pochopitelně pronájem ubytování turistům. Hlavním problémem Réunionu je vysoká nezaměstnanost, která se pohybuje v průměru kolem 30 %, avšak zde na jihu, kde je situace nejhorší, dosahuje až 40 %. Nezaměstnaní ovšem dostávají od státu podporu ve výši 500 Euro měsíčně na hlavu, což je mimochodem více, než kolik dostávají nezaměstnaní v kontinentální Francii (na což je pochopitelně „metropolitními Francouzi“ s nelibostí poukazováno). Jak nám Caroline s Frédericem dále vysvětlují, většina lidí na Réunionu je vlastníky svých domů a pozemků – na rozdíl od kontinentální Francie. Bydlení je zde tak jistota, kterou má zajištěnou téměř každý, a proto zde prakticky nejsou bezdomovci. Své vyprávění pak uzavírají s tím, že pokud se člověk spokojí z nějakým základním životním standardem dá se zde vcelku dobře vyžít.

Divoký jih nabízí celou řadu možností k objevování krás místní přírody, kterou lze díky svému charakteru považovat za skutečnou réunionskou divočinu. Jedním z takových míst je i oblast Cap Blanc, rozkládající se dále proti proudu říčky Langevin. Silnice vedoucí údolím opět důkladně prověří naše řidičské umění, neboť je velmi úzká (tak akorát na jedno auto) a současně se klikatí v prudkých zatáčkách, v nichž navíc pravidla není vůbec vidět, zda proti nám něco nejede (člověk se musí v podstatě pouze modlit, že ne). Tak se dostáváme až do osady Grand Galet, která je poslední osídlenou výspou údolí. V její blízkosti lze přímo u silnice navštívit okouzlující systém vodopádů Cascade de Langevin (někdy známé též jako Cascade de Grand Galet) přepadávající přes vysoký skalní práh, pod nímž se pak nachází sytě modrá laguna. Lze tedy jen souhlasit s tvrzením, že jde o jedno z nejkrásnějších míst na celém ostrově.

Za osadou Grand Galet silnice končí a dál už je nutné pokračovat pěšky. Cesta vede nejprve kolem několika banánových plantáží, a pak již pokračuje lesem, kterým postupně stoupá k místu, kde je vybudována vyhlídka na malý vodopád. Po dalším prudším stoupání se dostáváme do místa, odkud je pěkný výhled na závěr údolí. Posléze se otevírá i výhled na osadu Grand Galet, která se nyní nachází hluboko pod námi. Chvílemi je v dáli vidět i samotné ústí údolí a mořské pobřeží. Stoupáme ještě o něco výš, ale současně začíná padat hustá mlha (ostatně jako každý den), a tak z dalších výhledů není nic. Kdybychom nicméně po stezce pokračovali dál, vystoupali bychom až na hranu planiny Plaines des Sables přímo pod sopkou Piton de la Fournaise. Ale o tomto místě až později (výstup z osady Grand Galet na planinu Plaines de Sable má délku 8 kilometrů, avšak překonává převýšení 1700 metrů).

Krása divokého jihu je podtržena neobyčejnou pestrostí zdejší flóry, jejíž přehlídku lze zažít během návštěvy botanické zahrady Jardin des Parfums et des Epices („Zahrada vůní a koření“) v nedalekém Saint Philippe. Přestože je výklad místního průvodce ve francouzštině, stojí zahrada za návštěvu, i v případě, že člověk tento jazyk neovládá, neboť kvetoucí tropické rostliny jsou jedním slovem úžasné. V průběhu prohlídky tam můžeme vidět například datlové palmy, vanilkovník, nádherně kvetoucí ibišky, kávovník, či chlebovník s obrovskými žlutými plody. Poprvé v životě zde například vidím kvetoucí banánovník. Kromě toho jsou zde ale desítky dalších druhů rostlin, jejichž jména bohužel neznám. Celkově zabere prohlídka botanické zahrady přibližně dvě hodiny.

Nedaleko odtud lze i pobřeží navštívit místo známé jako Puits des Anglais („Anglické studny“), které slouží zejména k rekreaci a odpočinku místních obyvatel. Pozornost zde upoutá především umělý bazén zasazený přímo do skalisek na pobřeží, který slouží jako jakási náhrada za to, že se nedá koupat přímo v moři. Z tabulí, které jsou instalovány prakticky na každé pláži totiž vyplývá, že koupání v moři je zakázáno kvůli výskytu žraloků a silným mořským proudům. Jak zjišťujeme později, platí tento zákaz na celém ostrově s výjimkou jediného „bezpečného“ místa na západním pobřeží. O kus dál je možné sejít až ke skalnatému pobřeží, kde moře v průběhu staletí vytvořilo skalní bránu, kterou čas od času „vyšplouchne“ voda až do značné výšky.

Přibližně pět kilometrů dále na východ za Saint Philippe lze navštívit vanilkovou plantáž Escale Bleue. V tomto případě nás provází sama paní majitelka, která umí aspoň trochu anglicky. Exkurze přitom zahrnuje nejen ukázku vlastních vanilkových plantáží, ale také prakticky všechny fáze jejího pěstování, sklizně a následného zpracování (o tom si ale povíme více ve speciálním medailonku věnovaném právě vanilce).

Po návštěvě vanilkové plantáže si lze udělat krátkou zajížďku k nedalekému mysu Pointe de la Table, v jehož okolí dospěl k moři mohutný lávový proud uvolněný v průběhu silné erupce v roce 1986. Proud lávy tehdy zamířil neobvykle směrem k jihu od nám již známé oblasti Le Grand Brûlé, takže před ním muselo být evakuováno na 450 místních obyvatel. Láva pak na pobřeží vytvořila jakousi skalnatou plošinu, jenž rozšířila rozlohu ostrova přibližně o 30 hektarů. Podobně dramatické místo je možné navštívit také u mysu Cap Méchant (ležícího kousek před Saint Philippe), který jako jakýsi velký černý jazyk vybíhá hluboko do moře, kde na něj neustále útočí příboj. Kolem mysu je vybudována příjemná promenáda lemovaná hustými řadami pandánů.          

Návštěva jižního pobřeží ostrova by nebyla úplná, pokud bychom alespoň krátce nezavítali do největšího města této oblasti – Saint Pierre. Protože je právě sobota, probíhají ve městě tradiční trhy. V na první pohled téměř nekonečném množství stánků lze koupit zboží všeho druhu – od běžných i (minimálně pro návštěvníky z kontinentální Evropy) méně běžných druhů ovoce a zeleniny počínaje přes živá domácí zvířata až po různé umělecké předměty. Typickou památkou, kterou zde lze koupit prakticky na každém rohu, jsou svazečky usušených vanilkových lusků. Kousek od tržiště se podél pobřeží vine hlavní městská pláž, která je tvořena krásným bílým pískem, v němž se povalují zajímavé kousky vyplavených korálů. Moře je ale poměrně rozbouřené, takže kromě pár posedávajících lidí je pláž prázdná a ani v moři se nikdo nekoupe. Jen v dále je nad vodní hladinou vidět několik vznášejících se draků a pod nimi i jezdce na prknech, kteří však proti vlnám na pozadí vypadají jako maličkaté figurky.

Písečné pláže jsou na Réunionu (podobně jako na většině mladých vulkanických ostrovů) poměrně velkou vzácností. Až na několik výjimek je najdeme pouze na západním pobřeží ostrova v pásu mezi Boucan Canot a La Saline les Bains. Jednou z mála výjimek je (kromě již zmíněné městské pláže v Saint Pierre) také odlehlá zátoka na západním okraji Saint Joseph ukrývající jeden z největších klenotů celého jižního pobřeží – pláž s černým vulkanickým pískem Ti‘ Sable. Obloha nad námi je hrozivě zatažená a za nedlouho začíná jemně pršet. Díky tomu se ale na obloze vytváří i nádherná duha, která scenérii této „černé pláže vylepšuje“ téměř k samotné dokonalosti. Dešťová přeháňka navíc většinu lidí zahání pod střechu, a tak na samotné pláži potkáváme pouze jednu kreolskou rodinku piknikující pod stromy na konci pláže.