kratší varianta: Špičácké sedlo – Hrnčíř – Pod Švýcárnou – Pod Pancířem – Pancíř – Tomandlův kříž – pramen Úhlavy – Pod Švýcárnou – Hrnčíř – Špičácké sedlo (6.8 km, 2:15, ↗ 244 m, ↘ 244 m)

delší varianta: Železná Ruda – Belveder – Hofmanky – Pod Pancířem – Pancíř – Tomandlův kříž – pramen Úhlavy – Pod Pancířem – Hofmanky – Belveder – Železná Ruda (12.5 km, 4:10, ↗ 450 m, ↘ 450 m)

k prameni Řezné: Špičácké sedlo – Pod Švýcárnou – Hofmanky – pramen Řezné a zpět (5.3 km, 1:45, ↗ 185 m, ↘ 185 m)

Pancířský hřbet se táhne souběžně v hlavním šumavským hřebenem (tvořeným v této oblasti tzv. Královským hvozdem mezi Jezerní horou a Ostrým), přičemž ze severovýchodu vymezuje údolí řeky Úhlavy. Ačkoliv nejvyšším vrcholem tohoto hřebene je Můstek s nadmořskou výškou 1235 metrů, svůj název získal podle Pancíře, jenž se nachází v jeho jižní části. Pancíř (Panzer Berg) se vypíná do výšky 1214 m n. m. a na jeho vrchol se dá dostat hned několika způsoby. Tím prvním, a pravděpodobně nejpoužívanějším, je vydat se z parkoviště na Špičáckém sedle po červené značce, která nás po přibližně 2.5 kilometrech a 240 metrech převýšení dovede až na vrchol. Jinou možností je vydat se sem z nedaleké Železné Rudy. V takovém případě zvolíme modře značenou trasu začínající na Železnorudském Klostermanově náměstí. Trasa nejprve sleduje křížovou cestu, která nás dovede k hotelu Belveder, odkud pak dále stoupáme podél zdejšího lyžařského areálu až k hotelu Hofmanky. Z hlediska vzdálenosti, máme v tomto okamžiku již přibližně ¾ vzdálenosti za sebou, avšak z hlediska převýšení nás to nejhorší teprve čeká, neboť z tohoto pohledu jsme teprve v polovině. Vůbec nejsnazším způsobem je však použití zdejší lanovky. Její dolní stanici najdeme na Špičáku nedaleko parkoviště Kaskády.

O lanovce na Pancíř se uvažovalo již v průběhu 30. let 20. století. Její projekt byl vypracován v roce 1936, avšak nakonec nebyl realizován. Zcela zapomenut však také neskončil a v roce 1963 byl obnoven. Vlastní stavba dráhy pak započala hned o rok později národním projektem Transporta Chrudim, což byl název znárodněných Wiesnerových strojíren, které shodou okolností stály za původním projektem lanovky ze 30. let. Provoz byl zahájen v roce 1970, přičemž se jednalo o první lanovku na české straně Šumavy. Lanová dráha je rozdělena do dvou samostatných úseků Špičák – Hofmanky a Hofmanky – Pancíř, přičemž její celková délka činí 2739 metrů (přičemž 1483 m připadá na dolní úsek a 1256 m na úsek horní). Celkem lanovka překonává výškový rozdíl 348 metrů a to v čase kolem 25 minut, s nímž nemohou soupeřit nohy byť vytrénovaného turisty. Dodejme ještě, že v letní sezóně 2024 byla lanovka v provozu od 9:00 do 16:00 a to v 30-minutových intervalech. Tyto časy je však evidentně potřeba brát spíše orientačně, neboť v době mé návštěvy lanovka ze Špičáku odjížděna už/až ve 14:15, a můj dojem byl takovým že obsluha lanovku pouští spíš podle toho kolik se kde nashromáždí lidí.

Na vlastním vrcholu Pancíře nás v první řadě jistě upoutá zdejší horská chata, která byla postavena Klubem československých turistů a slavnostně otevřena 28.9. 1923. Kromě možnosti ubytování a restaurace je součástí chaty i krytá rozhledna, z níž se otevírá jeden z nejkrásnějších výhledů na západní část Šumavy. Jasnou dominantou zdejšího panoramatu je zejména vrchol Velkého Javoru, který si díky dvojici radarových kopulí z období studené války nelze splést. Směrem na západ pak přehlédneme prakticky celý hřeben Královského hvozdu táhnoucího se od Jezerní hory přes Svaroh až k dvojitému vrcholu Ostrého, jehož siluetu taktéž prakticky nelze zaměnit s žádnou jinou horou. Na úbočí Jezerní hory si pak můžeme snadno všimnout i dvojice ledovcových karů Černého a Čertova jezera, i když ta sama o sobě z rozhledny vidět nejsou. Hřeben Pancíře je od Královského hvozdu oddělen údolím Úhlavy, zatímco na opačnou stranu se díváme naopak do údolí Řezné. Za ním se pak vypíná hřeben Polomu, za nímž pak částečně vystupuje i o něco vyšší Debrník od nějž pak směrem na západ můžeme spatřit výrazný vrchol Velkého Falkensteinu.

Podíváme-li se níže, můžeme si rovněž všimnout rozsáhlé travnaté plochy rozkládající se v údolí Slatinného potoka uprostřed níž se nachází osamocená stodola. V těchto místech se nacházela dnes již zaniklá sklářská osada Nový Brunst (Neu Brunst), která byla založena sklářským podnikatelem Janem Baptistou Adlerem v roce 1829, avšak záhy nato přešla do vlastnictví Johanna Georga Ascherla. V huti se vyrábělo zrcadlové a tabulové sklo, které se odtud v polovině 19. století vyváželo i do zahraničí. Huť však několikrát po sobě vyhořela a její provoz pak byla na přelomu 19. a 20. století ukončen. Také samotný název osady souvisí se sklářstvím, neboť údajně souvisí s vypalováním původních lesů, kdy se ze získaného popela následně vyráběla potaš (draslo neboli „flus“). Po zániku sklárny se obyvatelé osady začali živit převážně pastevectvím a zemědělstvím. Po druhé světové válce bylo zdejší německé obyvatelstvo odsunuto a osada začala postupně chátrat. V 50. letech 20. století byla většina budov zbourána, a do současnosti se tak dochovala pouze ona stodola, kterou můžeme spatřit z rozhledny na Pancíři (vydat se k ní ale můžeme i osobně a to například po zelené značce z Gerlovy Huti).

Jakmile si do sytosti užijeme zdejší výhledy, vydáme se z vrcholu Pancíře na další úsek cesty. Sledujeme přitom červenou značku, která nás pozvolným sestupem po chvíli dovede na lesní silnici, po níž se záhy dostaneme na rozcestí se žlutě značenou trasou, kde si vpravo od cesty můžeme všimnout litinového Tomandlova křížku. Podle legendy zde nechal původní dřevěný kříž postavit jeden z místních sedláků jako poděkování za to, že přežil sněhovou bouři, která jej zde náhle překvapila když zde sháněl svůj dobytek. Vydáme-li se po stejné silnici na opačnou stranu, dorazíme zhruba po kilometru k prameni Úhlavy, který vyvěrá v nadmořské výšce 1140 m v dřevěném přístřešku asi 80 metrů pod úrovní silnice. Drobný potůček nejprve stéká po úbočí Pancíře směrem k západu, avšak záhy na to se jeho tok stáčí k severozápadu, kudy pak dále pokračuje přes Nýrsko, Klatovy Švihov Přeštice až do Plzně, kde se po 104 kilometrech toku vlévá do Radbuzy, s níž (a společně s Úslavou a Mží) tvoří jednu ze čtyř hlavních zdrojnic řeky Berounky. Šumavská voda z okolí Pancíře pak plyne Berounkou dále do Vltavy a následně pak Labem až do Severního moře.

Lesní silnice nás dovede zpět na křižovatku s červenou turistickou značkou, po níž se pak již snadno dostaneme zpět na Špičácké sedlo. Alternativně pak můžeme projít krátkou zkratku, kterou se dostaneme na modře značenou trasu jež nás záhy dovede k mezistanici lanovky na Hofmankách. Odtud se pak můžeme podél lanovky vrátit zpátky k parkovišti na Špičák nebo, pokud ještě máme čas, síly a chuť, můžeme pokračovat prakticky po vrstevnici po zeleně značené trase, která nás přibližně po dalším kilometru dovede k prameni další významné Šumavské řeky, kterou je Řezná (Regen). Vlastní pramen se pak nachází ve výšce 1031 m n.m.,  asi 100 metrů nad lesní silnicí, po níž jsme sem z Hofmanek přišli. Ačkoliv se nacházíme vzdušnou čarou jen přibližně 600 metrů od pramene Úhlavy, má tato vzdálenost, respektive topografie zdejšího terénu, naprosto zásadní důsledek pro to, kam zdejší voda odtéká. Hřeben Pancíře je totiž součástí hlavního evropského rozvodí, a tak zatímco voda Úhlavy odtéká přes Berounku, Vltavu a Labe do Severního moře, Řezná, pramenící na opačném úbočí Pancíře, míří přes Železnou Rudu směrem k hranicím s Německem, odkud pak pod jménem Grosser Regen pokračuje přes Zwissel, Regen a Cham až do Regensburgu, kde se po 169 kilometrech svého toku vlévá do Dunaje. S nímž pak plyne do Černého moře. V tomto ohledu pak ještě dodejme, že Řezná/Regen je jediným přímým přítokem Dunaje, který pramení v Čechách.