Národní park Tongariro se nachází ve střední části Severního ostrova asi 20 kilometrů jižně od jezera Taupo. Jedná se přitom o vůbec nejstarší z národních parků Nového Zélandu, neboť k jeho založení došlo již v roce 1897. V té době docházelo k masovému a naprosto nekontrolovanému zabírání další a další půdy evropskými přistěhovalci. Náčelník místního maorského kmene Tuwharetoa Te Heu Heu Tukino IV. pochopil, že jediným způsobem, jak uchránit posvátná maorská místa nedotčená je věnovat tuto oblast státu, avšak pod podmínkou, že území nebude nijak hospodářsky využíváno. A tak se také nakonec stalo. V současné době se park rozkládá na ploše 796 km², přičemž od roku 1993 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Vlastním jádrem parku je horský masiv tvoření trojicí sopek: Mount Ruapehu (2797 m n. m.), Mount Ngaruahoe (2291 m n. m.) a konečně Mount Tongariro (1978 m n. m.). Ty jsou dodnes činné, ale jejich případné erupce zpravidla nezpůsobují žádné závažnější škody.

Přechod horského masivu Tongariro, označovaný též jako Tongariro Alpine Crossing, je zdaleka nejoblíbenější túrou na celém Novém Zélandu a i v celosvětovém žebříčku se údajně umístila v top 10 nejoblíbenějších treků. Vzhledem k překrásné přírodní scenérii rozkládající se všude okolo se není čemu divit, ovšem to má současně i svou odvrácenou tvář neboť lidí, kteří sem chtějí zavítat, je obrovské množství. S ohledem na délku trasy (necelých 20 km) a obvyklý vývoj počasí, je vhodné túru zahájit již ve velmi brzkých ranních hodinách. Máme-li štěstí na jasnou oblohu (a vyrazíme-li dostatečně brzy), naskytne se nám vskutku vzrušující pohled na hvězdnou oblohu, které se od pohledu ze středoevropských zeměpisných šířek v mnohém liší. Tak například souhvězdí střelce a štíra, která se v našich podmínkách jen nesměle plazí nad jižním obzorem, můžeme zde na Novém Zélandu pozorovat v celé své nádheře prakticky přesně v nadhlavníku.

Ve výchozím místě túry bohužel není možné zaparkovat na více než 4 hodiny, což je doba, za kterou se celá trasa projít prostě nedá. Proto je výlet nutné zahájit poněkud paradoxně v místě ležícím na samotném konci trasy u Lake Rotoaira Road, kde je stanoviště shuttle busů místních dopravních společností zajišťujících dopravu k výchozímu místu. Bohužel, z celé organizace tohoto „přesunu národů“ doslova čiší snaha vyždímat z návštěvníků co nejvíce peněz, neboť díky zákazu parkování reálně není jiná možnost, než tuto dopravu využít. Na druhou stranu je však také faktem, že díky tomu, že trek je pouze jednosměrný, by člověk nějakou formu dopravy na výchozí místo musel tak jako tak využít. I když období vrcholné sezóny již opadlo, je stanoviště shuttle busů narvané doslova k prasknutí, a proto je prakticky nezbytné si jízdenky rezervovat předem (a na místě si je pak pouze vyzvednout). Po příjezdu prvního autobusu pak vypukne klasické „davové šílenství“, kdy se celý dav začne hrnout dovnitř bez ohledu na to, že počet lidí asi tak desetinásobně překračuje kapacitu vozidla.

Jízda autobusem k výchozímu místu túry zabere asi půl hodiny času. Také v úvodní části treku se po stezce doslova valí takřka jednolitý proud lidí, což zážitek z cesty poněkud kazí. První úsek túry vede skrze údolí Mangatepopo, které bylo vyhloubené ledovcem během poslední doby ledové. Později bylo toto údolí zalito lávovými proudy sopky Mount Ngaruahoe, jejíž kužel se nyní vypíná přímo nad námi. I samotná cesta, po které jdeme, vede prakticky přímo po povrchu jednoho takového lávového proudu. Po zhruba 2 kilometrech cesta míjí chatu Mangatepopo Hut a odtud pokračuje dál až k závěru údolí, kde začíná poměrně prudce stoupat. Zde si je též možné udělat krátkou odbočku k vodopádu Soda Spring. Během výstupu stezka překračuje dva lávové výlevy, které zde zbyly po erupci v roce 1870 a dva pyroklastické proudy, jejichž původ je v erupci z roku 1975. Pokud máme štěstí na jasnou oblohu a dobrou dohlednost, můžeme odtud spatřit další z věhlasných sopek Severního ostrova Mount Egmond (též Mount Taranaki), vypínající se do výšky 2518 m n. m. přibližně 160 kilometrů na jihozápad od nás. Tato sopka je proslulá především svou prakticky absolutní souměrností, které si lze všimnout nejen při pohledu zdola ze Země, ale možná ještě více prohlédneme-li si ji například na leteckém nebo družicovém snímku.

Po překonání převýšení asi 340 výškových metrů se ocitáme na dně Jižního kráteru (South Crater), který ovšem není kráterem v pravém slovy smyslu. Jde vlastně o jakousi pánev, která byla podobně jako údolí Mangatepopo nejprve vyhloubena ledovcem a později byla zaplněna jednak sedimenty zerodovanými z okolních hřebenů, a částečně také sopečným materiálem uvolněným při erupcích sopek Mount Ngaruhoe a Mount Tongariro. Právě z tohoto místa se naskýtá jeden z nejlepších pohledů na první jmenovanou – tedy Mount Ngaruahoe, která je podobně jako již zmíněný Mount Egmont tvořena téměř dokonale symetrickým kuželem s kráterem na vrcholu. Ve srovnání s nedalekou Mount Ruapehu je o něco nižší, neboť její vrchol se nachází v nadmořské výšce 2287 m n. m. Ačkoliv se díky svému impozantnímu vzhledu zdá, že jde o samostatný vulkán, ve skutečnosti jde jen o jeden dílčí vulkanický kužel náležející k systému sopky Mount Tongariro. Ve srovnání s ostatními sopkami v okolí je relativně nejmladší (sopečná aktivita započala až před přibližně 2500 lety), ovšem stejně aktivní, neboť zde jen v průběhu 20. století došlo celkem k přibližně 70 erupcím. Naposledy se sopka probudila k životu v roce 1977. Na samotný vrchol sopky Ngaruahoe vede stezka, která se z trasy hlavního treku odděluju právě na začátku Jižního kráteru. Výstup na sopku ovšem znamená prodloužení celé túry o zhruba 3 hodiny. Díky značné strmosti svahů (dosahující až 30°) a jejich pokrytím sypkým sopečným popelem a struskou není dosažení vrcholu úplně snadnou záležitostí. Dodejme na závěr, že vrchol Mount Ngaruahoe byl poprvé dosažen v roce 1893 J.C. Bidwillem.

Po překonání plochého dna Jižního kráteru následuje další poměrně strmé stoupání o přibližně 200 výškových metrů, po němž se dostáváme do Červeného kráteru (Red Crater), který leží v nadmořské výšce 1860 m n. m., a je tak i nejvýše položeným místem celé túry. Jeho jméno vychází z červenooranžové barvy zdejších sopečných hornin (strusky), která je dána přítomností železitých minerálů. Takřka přímo na západ odtud se nachází i vrchol Mount Tongariro (1967 m n. m.), který je ale na rozdíl od Mount Ngaruahoe nebo Mount Ruapehu relativně nevýrazný (celý systém sopky se skládá z celkem 12 navzájem se překrývajících sopečných kuželů). Také sem si je možné udělat odbočku z trasy hlavní túry, která ovšem trvá kolem 2 hodin. Při pohledu na stěnu kráteru je možné spatřit pozoruhodnou vertikální trhlinu, která vznikla díky pohybu žhavého magmatu vertikálním lávovým tunelem směrem k povrchu. Protože magma postupně odteklo pryč, zůstal tento kanál prázdný a postupem času byl vlivem eroze odhalen na povrch.

Od červeného kráteru sestupujeme k Emerald Lakes, čili Smaragdovým jezírkům, která vyplňují trojici menších kráterů v nadmořské výšce přibližně 1730 m n. m. Jejich jméno je skutečně výstižné, neboť voda v těchto jezírkách je skutečně smaragdově zelená. Tento odstín dávají vodě rozpuštěné minerály. Při pozornějším pohledu je ovšem možné zjistit, že se barva vody v jezírkách navzájem nepatrně liší. Sestup k jezírkům od Červeného kráteru je ovšem poněkud obtížnějším úsekem cesty, neboť ta zde vede z dosti prudkého svahu pokrytého kamny a sutí. Od Smaragdových jezírek cesta dále pokračuje přes rozsáhlou sopečnou planinu neboli Centrální kráter (Central Crater). Při pohledu zpět je zřetelně vidět, že sopečný kužel, na jehož vrcholu se šklebí Červený kráter, je pouhou troskou kdysi mnohem většího vulkánu.

Po překonání krátkého stoupání na hranu Centrálního kráteru se ocitáme o Modrého jezera (Blue Lake), které je ze zdejších jezer rozlohou největší. Při pohledu zpět se pak otevírá krásný panoramatický pohled jak na vlastní sopku Mount Tongariro, tak i na Mount Ngaruahoe, jejíž pravidelný kužel vystupuje v pozadí. Dole je pak vidět velká tmavá skvrna, která jako by se rozlévala po dně Centrálního kráteru. Ve skutečnosti se jedná o relativně mladý lávový proud. Po dosažení průsmyku nad Modrým jezerem začíná poslední fáze túry zahrnující sestup po severním úbočí masivu Tongariro. Opět se otevírají daleké výhledy do krajiny ovšem tentokráte na druhou stranu – tedy na sever. Pokud přeje počasí, je vidět opravdu hodně daleko – až k velkému jezeru Taupo. Vidět je také menší, avšak bližší jezero Rotoaira rozkládající se přímo pod masivem Tongariro. Cesta dále míjí přístřešek Ketahi, který je v případě potřeby možné použít jako základnu k odpočinku. S tím jak sestupujeme z vrcholu do stále nižší a nižší nadmořské výšky se povrch začíná opět pokrývat vegetací. A tak zatímco většinu území mezi Jižním kráterem a Modrým jezerem tvořila jen suchá pustina pokrytá sopečným popelem a struskou, nyní se okolí začíná opět zelena trávou a nízkými křovinami. V dálce vidíme, jak ze země vystupuje kouř a pára. Podle legend jde o ohně starých náčelníků zdejšího maorského kmene, avšak ve skutečnosti jde jen o další projev toho, že ani dnes zde sopečná činnost neustala. Na úplný závěr stezka překonává jeden z menších vodních toků, na kterém je menší vodopád. Pak již vstupujeme do lesa, který výhledy do krajiny zakrývá. Po atraktivním přechodu horského hřebene je tato část cesty poměrně nudná a osobně se mi zdá téměř nekonečná. Stezka se skrz les klikatí sem a tam, až najednou končí na parkovišti nedaleko místa, kde jsme ráno nastupovali do shuttle busu.

Túra Tongariro Crossing však není ani zdaleka to jediné, co může návštěvníkovi zdejší národní park nabídnout. Vypravit se můžeme například ke dvojici kráterových jezer Tama Lakes, nacházejících se v sedle oddělujícím masiv sopky Mount Ruapehu od Nižší Mount Ngaruahoe. Tato túra je ve srovnání s přechodem celého masivu mnohem kratší, méně namáhavá, a především též mnohem méně navštěvovaná (takže zde nejsou tak hrozivé davy). Výchozím místem k tomuto výletu je Whakapapa – jediné městečko stojící přímo na území národního parku. Cesta nejprve vede bezlesou krajinou porostlou vysokou trávou a rozptýlenými křovinami. Po nějaké době vstupujeme do lesa a sestupujeme do údolí říčky Wairere podél jejíhož toku postupně přicházíme až k vodopádům Taranaki Falls. Ty spadají z přibližně 20 metrů vysoké skály a zcela nepochybně jsou jedněmi z nejkrásnějších vodopádů na celém Novém Zélandu. Další část cesty vede směrem nahoru nad vodopád a pak dál proti proudu říčky. V následujících úsecích cesta překonává ještě několik menších vodních toků a po zhruba 4 kilometrech chůze se konečně dostáváme k Lower Tama Lake, které je o něco menší a především níže položené než nedaleké Upper Tama Lake. K němu je potřeba vystoupat ještě asi dalších 200 výškových metrů až na vrcholek o celkové výšce 1440 m n. m. Kromě samotných jezer je právě odtud také jeden z nejlepších výhledů na masiv sopky Mount Ruapehu, která se vypíná přímo nad dolním jezerem.

Svou výškou 2797 m n. m. je Mount Ruapehu nejvyšším vrcholem Severního ostrova. Jedná se o stratovulkán – tedy o sopku, která je typická střídáním explozivních erupcí s relativně klidnějšími výlevy lávy. Celý masiv takových sopek je pak tvořen navzájem se střídajícími vrstvami sopečného popela (případně strusky) a utuhlé lávy. Sopka začala být aktivní asi před 250 000 lety a dává o sobě vědět až do současnosti. Od roku 1945 zde proběhlo kolem 60 erupcí, během nichž došlo hned několikrát k uvolnění malých laharů – tedy velmi rychle tekoucího bahnotoku skládajícího se ze směsi vody sopečného popela a lávy. Za normálních okolností jsou lahary jedním z nejnebezpečnějších projevů vulkanismu vůbec, neboť dokáží vmžiku smést z povrchu země prakticky vše, co jim přijde do cesty. O tom svědčí konec konců i tragická událost, která se zde odehrála v roce 1953. 24. prosince toho roku jeden z takových sopečných bahnotoků poškodil železniční most na trati vedoucí přímo pod sopkou. Bohužel se právě v tu dobu po trati pohyboval i vlak plný cestujících, který se zřítil přímo do protékajícího proudu sopečného bahna. Tato katastrofa si tehdy vyžádala celkem 151 obětí. K posledním větším erupcím zde došlo v letech 1995 a 1996, které se ovšem nakonec obešly bez větších škod. Jinak zasněžené okolí sopky bylo pokryto černým sopečným popelem, který byl odtékající vodou odplaven a způsobil například poškození turbín na nedaleké vodní elektrárně. Obavy ovšem začalo budit jezero vyplňující kráter na vrcholu hory. Vyvrhovaný sopečné materiál totiž zahradil odtok vody z jezera, které se tak začalo plnit vodou z roztátého sněhu a ledu, přičemž hrozilo jeho protržení a vznik dalšího ničivého bahnotoku. K tomu nakonec došlo až v roce 2007. Proud bahna však nakonec naštěstí mířil po východním úbočí hory do oblasti, která je prakticky nebydlená a nezpůsobil tak žádné vážnější škody.