Východní pobřeží patří všeobecně k nejméně navštěvovaným částem ostrova. Zdejší krajině dominují rozlehlé plantáže cukrové třtiny a sady plnými tropického ovoce. Kromě toho patří tato část ostrova k nejvýznamnějším centrům produkce vanilky. Absence písečných pláží, které lze navštívit na západním pobřeží, je tu bohatě vynahrazena snad nejkrásnějšími vodopády na celém ostrově. Jedněmi z nich jsou například vodopády v údolí Vallée de Takamaka, k jehož počátku se lze dostat po přibližně 15 km dlouhé horské silničce stoupající ze Saint Benoit k přečerpávací nádrži místní hydroelektrárny. Údolí Takamaka je považováno za jedno z vůbec nejdeštivějších míst na celém ostrově, neboť zde údajně v průměru prší 300 dní v roce a celkový roční úhrn srážek zde činí kolem 7000 mm (což je přibližně 5x – 6x více než na nejdeštivějších místech v Česku). První z místních vodopádů si lze prohlédnout z vyhlídkové plošiny u parkoviště na konci silnice, po níž jsme sem přijeli. Zde také většina návštěvníků končí, což je škoda, protože i další části údolí nabízejí velmi pěkné výhledy. Místní vodopády tvoří zajímavé sestavy a kaskády, mezi nimiž jsou pěkné modré vodní laguny. Abychom se k nim dostali, musíme se vydat po turistickém chodníku Sentier de Takamaka, který vede skrze celé údolí až na planinu Foret de Bébour. Stezka tentokrát nevede po dně údolí ale po jeho úbočí, takže není potřeba překonávat žádné velké převýšení. Jelikož tudy evidentně mnoho lidí nechodí, je cesta značně zarostlá, a tudíž je někdy nutné se doslova prodírat porost nejrůznějších rostlin sahajících až po pás.
Ze Saint Benoit se lze vydat také k jedinému vulkanickému jezeru na celém ostrově, které je známé jako Grand Étang nacházejícího se asi 12 kilometrů jihozápadně od města. Vznik jezera souvisí s erupcí sopky Piton des Neiges k níž došlo přibližně pře 6000 lety. Tato erupce způsobila, že lávový proud zahradil údolí řeky Bras d’Anette a za takto vytvořenou umělou hrází pak vzniklo i vlastní jezero. To má dnes rozlohu asi 50 hektarů a maximální hloubku 10 metrů. Skutečností ovšem je, že se úroveň vodní hladiny jezera může výrazně měnit. Například v lednu roku 1998 jezero zcela vyschlo, avšak již o měsíc později dosahovala jeho hloubka rekordních 14 metrů. Nyní, uprostřed období sucha, je vody v jezeře relativně málo a spíše než o jezero se jedná o jakousi soustavu lagun a ostrůvků. Kolem jezera vede příjemná stezka, po níž jde jezero obejít kolem dokola. Kromě toho si tu lze udělat krátkou odbočku k návštěvě vodopád Cascades du Bras d’Annette.
Grand Etang
Grand Etang
Pět kilometrů jižně od Saint Benoit leží při pobřeží městečko Saint Anne, které je pozoruhodné zejména díky svému kostelu, jenž se vyznačuje netradiční architekturou a výzdobou připomínající spíše než křesťanský chrám nějakou hinduistickou svatyni. Kostel byl postaven v roce 1857 a o jeho založení se zasloužili monsignore Desprez a abbé Cornet. Svou dnešní podobu ovšem získal až později z iniciativy otce Daubenbergera, který zde začal působit v roce 1922. Výzdoba, skládající se z nespočetných výlisků s květinovými vzory, soškami andělů a dalšími motivy byla vytvořena zdejšími farníky a dětmi z nedělní školy. Hlavní část prací na výzdobě kostela trvala 6 let, ale definitivně bylo hotovo až v roce 1946. Od roku 1982 je tento kostel zapsán na seznamu chráněných kulturních památek.
Pár kilometrů za Sainte Anne vede přes řeku Riviére de l’Est pozoruhodný most Pont Suspendu („Visutý most“), který je někdy též označován jako Pont des Anglais. Tento název napovídá, že most byl na konci 19. století postaven Angličany. Snaha o překlenutí řeky a tím o zlepšení dostupnosti jižní části ostrova vedla k tomu, že první most zde byl vystavěn již v roce 1862. Ten ovšem neměl příliš dlouhého trvání, neboť jej již po třech letech smetla povodeň. Proto bylo rozhodnuto o stavbě visutého mostu, kde by podobné riziko nehrozilo. V důsledku tehdejší ekonomické krize byl ovšem projekt záhy odložen a myšlenka na stavbu mostu opět ožila až v roce 1888. Práce byly zahájeny v roce 1892 a o dva roky později byl most uveden do provozu. V době svého vzniku se přitom při délce 152 metrů jednalo o nejdelší visutý most na světě. Dnes však již most svému původnímu účelu nesouží, neboť doprava zde byla ukončena v roce 1979 a nyní je vedena přes nový železobetonový most probíhající paralelně s mostem původním. Starý visutý most je tak nyní přístupný pouze pro pěší.
Okružní silnice N2 nás zanedlouho dovede do malebné vesničky Piton Saint Rose. Zdejší kostelík Notre Dame des Laves je vnímán jako symbol zázraku, k němuž zde došlo v roce 1977. V dubnu toho roku došlo k další z četných erupcí nedaleké sopky Piton de la Fourainse. Lávová proud však nečekaně zamířil přímo k vesnici, kterou kompletně zdevastoval až na jednu budovu, kterou byl právě místní kostel. Láva se tehdy blížila ke kostelu a zdálo se, že jeho osud je stejně jako v případě všech ostatních budov zpečetěn. Proud lávy se však těsně před kostelem rozdělil, obtekl kostel kolem dokola a za ním se zase spojil. Tato neobvyklá událost se vyvolala takový ohlas, že se promítla i do obnovené výzdoby kostela, která znázorňuje jednotlivé fáze výbuchu. Vedle kostela pak stojí socha La Vierge au Parasol („Panna Marie se slunečníkem“), kterou zde nechal vztyčit jeden ze zdejších farmářů, aby kostel i nadále chránila před nebezpečím sopky.
Jelikož je zrovna neděle, v kostele právě probíhá mše. Vzápětí ke mně přichází na první pohled nervózní muž a ptá se, zda umím anglicky. To mě nejprve poněkud zaskočilo, neboť z místních nemluví anglicky prakticky nikdo. Domníval jsem se proto, že jde zřejmě o nějakého turistu. Dotyčný mě požádal, zda bych nebyl ochotný vzít jeho a jeho rodinu k místu, kde mají zaparkované auto. Vydali se prý na výlet, ale jejich malá dcerka je už příliš unavená a nemůže dál. Zaparkované auto je sice zcela na opačnou stranu než kam potřebujeme jet my, nicméně zajížďka to nebude příliš dlouhá, a tak samozřejmě souhlasím. Cestou se dozvídám, že muž je ve skutečně Angličan, jmenuje se Maurice a na Réunionu žije už 27 let, přičemž zde pracuje jako učitel angličtiny. Dále se bavíme o našich další plánech na Réunionu, z nichž vyplývá, že svůj pobyt hodláme zakončit na západním pobřeží ostrova. Maurice nám proto ihned nabízí, že na oplátku za naši pomoc můžeme strávit několik dní v jeho bytě v Boucan Canot. Této přátelské nabídky jsme nakonec skutečně využili, ale o tom až o něco později.
