Západní pobřeží, často označované jako Réunionská riviéra, představuje nejlidnatější a současně také nejnavštěvovanější část celého ostrova. Jeho hlavní část tvoří pás bělostných písečných pláží táhnoucích se v přibližně 15 kilometrů dlouhém pásu mezi městečky Le Saline Les Bains a Boucan Canot. Tím se západní pobřeží podstatně liší od zbytku Réunionu, kde většinu břehů tvoří ostrá sopečná skaliska (písečných pláží je mimo západní část ostrova na Réunionu jen velmi málo).
Jakousi „vstupní branou“ do oblasti Réunionské riviéry (přijíždíme-li ovšem z jihu směrem ze Saint Pierre a nikoliv ze severu z hlavního města Saint Denis) je malé městečko Saint Leu, v jehož blízkosti se nachází záchranná želví stanice Kelonia. Toto zařízení původně fungovalo jako želví farma, kde byly mořské želvy chovány k produkci masa, vajec a vzácné želvoviny, z níž se následně vyráběly různé umělecké výrobky. Na přelomu 80. a 90. let 20. století bylo ovšem přijato mezinárodní moratorium o ochraně mořských želv, které zde v roce 1994 hospodářský chov těchto živočichů ukončilo. Je tedy jistým paradoxem, že farma záhy dostala funkci zcela opačnou – namísto chovu a zabíjení želv pro maso zde byla vybudována záchranná stanice, do níž byly přiváženy nalezené zraněné mořské želvy, které zde byly v péči odborníků uzdraveny a pak vypuštěny zpět do moře. Své brány otevřela Kelonia návštěvníkům v roce 2006. Expozici tvoří několik vnějších i vnitřních bazénků, v nichž je možné z bezprostřední blízkosti pozorovat celou řadu druhů mořských želv žijících ve vodách Indického oceánu. Ve vnější expozici je potom možné vidět i několik exemplářů suchozemských žel, mezi nimiž nechybí ani mohutné želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea), žijících na Seychelských ostrovech. Kromě samotných želv je součástí areálu i rozsáhlá výstava informující nejen o želvách jako takových, ale i o historii jejich lovu a současné ochrany. Další částí je potom dílna, v níž jsou vyráběny umělecké výrobky ze želvoviny. Přitom je zpracovávána zásoba želvích krunýřů ještě z dob, kdy Kelonia fungovala jako želví farma.
Na opačné straně Réunionské riviéry se pak nachází již zmíněné městečko Boucan Canot, které je mnohými považováno nejkrásnější a nejvíce „trendy“ přímořské letovisko na celém ostrově, a to zejména díky své pláži. Ačkoliv sluníčko příjemně svítí a pláž je plná lidí, v moři se nikdo nekoupe, neboť i zde platí zákaz koupání v důsledku výskytu žraloků. Zákaz koupání platí na celém ostrově s výjimkou pásu pobřeží mezi Le Saline Les Bains a Saint Gilles Les Bains, kde je pobřeží lemováno souvislou bariérou korálového útesů, kterou žraloci nejsou schopni překonat. Později se dozvídáme, že za tuto situaci může zejména vyhlášení pobřežní rybí rezervace, díky níž byl v okolí pobřeží ostrova prakticky zakázán rybolov. Díky tomu přišli o možnost obživy nejen místní rybáři, ale došlo současně i k tomu, že se u pobřeží začalo vyskytovat mnohem více ryb než dříve, což sem pochopitelně láká i žraloky, kteří zde tak mají více potravy. Že nejde jen o nějaké planá varování víme i díky novinovému článku, který vyšel těsně před naším odjezdem na Réunion. V něm bylo popisováno, jak se jakási dívka vydala se svou rodinou na projížďku člunem ze kterého skočila do vody a byla takřka okamžitě napadena žralokem. Ostatní se jí sice snažili hned dostat za ruce z vody, ale vytáhli již jen horní část jejího trupu. To nám ostatně potvrzuje i Maurice, učitel angličtiny, s nímž jsme se poprvé setkali na východním pobřeží, a který skutečně splnil svůj slib a zajistil nám ubytování zde v Boucan Canot.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že západní část ostrova jsou jen dlouhé písečné pláže na pobřeží, ve skutečnosti toho tato část Réunionu nabízí mnohem víc. Stačí jen naskočit do auta a vydat se vzhůru do vysočiny označované místními jednoduše jako „Hauts“. Zde, přímo na samém okraji nám již dobře známé kaldery Cirque de Mafate (k níž se ovšem tentokrát přibližujeme ze západu), se v nadmořské výšce 2205 m nachází vrcholek Le Maido nabízející jeden z nejúžasnějších výhledů na celém Réunionu. Už jen cesta sem je sama o sobě dobrodružným zážitkem. Z Boucan Canot nejprve vyrážíme do Saint Paul a odtud pak dále do vesničky La Guillaume. Závěrečný 14 kilometrů dlouhý úsek představuje bláznivě se klikatící horská silnička, která se v prvních chvíli zdá téměř nekonečná. Z parkoviště na jejím konci je to na vyhlídku jen pár kroků. Zde se otevírá naprosto impozantní výhled na takřka celou kalderu Cirque de Mafate, která se pod námi šklebí jako jakási obrovská tlama. V pozadí pak z mraků majestátně vystupuje Piton des Neiges. Na protější hraně kaldery je pak zřetelně vidět sedlo Col de Boeufs. Vzdušnou čarou je od nás sice jen 8 kilometrů daleko, avšak abychom se k němu dostali, museli bychom objet doslova celý ostrov a z východního pobřeží se vydat skrze kalderu Cirque de Salazie, což by i při použití té nejkratší možné cesty znamenalo „výlet“ o délce plných 123 kilometrů. Na dně kaldry se pak jako jakési roztroušené ostrůvky civilizace rozkládají vesničky La Nouvelle a Aurére, zatímco směrem k jihu se pod sedlem Col du Taibit krčí vesnička Marla. Přímo pod námi pak stojí vesnička Roche Plate nacházející se pod velmi pěknou stolovou horou. Výhled do kaldery Mafete je však jenom jednou polovinou toho, co Le Maido nabízí, neboť stačí udělat čelem vzad a naskýtá se vám stejně krásný pohled na pobřeží Indického oceánu v okolí Saint Paul. Při něm si člověk plně uvědomí, v jak obrovské výšce nad úrovní mořské hladiny se vlastně nachází.
Ukončit výlet návštěvou vyhlídky Le Maido by byla jistě škoda. A proto pokud máme dostatek času, můžeme se vydat přímo po hraně kaldery Cirque de Mafate směrem k vrcholu Grand Bénáre, jenž se rýsuje v dálce přímo před námi. Z cesty se prakticky neustále otevírají stále nové a nové výhledy, avšak stezka sama vede přes velké kameny, a tak i když je výstup jen velmi pozvolný, nejde se zde příliš dobře. Navíc vrchol jako kdyby se vůbec nepřibližoval. Teprve téměř po třech hodinách jsme nahoře. Grand Bénáre je se svou výškou 2896 m n. m. třetí nejvyšší horou ostrova (po Piton des Neiges a Gros Morne). Výhled, které se odtud naskýtá, však rozhodně vyváží veškerou námahu, jíž musí člověk vynaložit, aby se sem dostal. Nacházíme se vlastně na samém rozhraní kalder Cirque de Mafate (která leží od nás severním směrem) a Cirque de Cilaos (která se naopak otevírá k jihu). Přímo před námi se pak tyčí Piton des Neiges, který je však částečně zahalen mraky a vypadá tak, jako by ho někdo omotal cukrovou vatou. V dálce je pak pokrývka mraků protržena další vysokou horou kuželovitého tvaru, v níž záhy poznáváme Piton de la Fournaise. Na opačnou stranu se pak rozkládá krásně pustá sopečná pláň jen tu a tam pokrytá nízkými keříky. Zpět na Le Maido se lze vrátit stejnou cestou, po které jsme sem přišli, avšak jinou alternativou je souběžná stezka vedoucí o něco níž. Ta sice nenabízí žádné výhledy, avšak na druhou stranu zde můžeme navštívit vulkanickou jeskyni Caverne de la Glaciére. Její jméno je odvozeno od skutečnosti, že se zde údajně ještě v nedávné době nacházel jeskynní led. V současnosti se zde bohužel ve značném množství nachází něco úplně jiného…a led to rozhodně není.
