Havajské ostrovy: geografická charakteristika
- poloha: 19° – 29° s.š.; 154° – 180° z.d.
- charakter: 95 ostrovů + 119 útesů v délce 1600 km
- rozloha: 16 635 km2
- nejvyšší bod: Mauna Kea (4205 m n.m.)
- počet obyvatel (2015): 1 450 000
- hustota osídlení: 82 obyv./100 km2
- hlavní město: Honolulu (350 000 obyv.)
- úřední jazyk: angličtina
- politický status: 50. stát Spojených států Amerických (od 1898)
- měna: americký dolar (USD)
- časové pásmo: UTC – 10 h
Havajské ostrovy jsou tvořeny řetězcem 95 ostrovů a 118 útesů rozkládajícím se mezi přibližně 154° – 180° západní délky a 19° – 29° severní šířky. Svou celkovou délkou skoro 2400 km jsou Havajské ostrovy považovány za jedno z vůbec největších souostroví na Zemi. Hlavní a nejznámější část souostroví tvoří tzv. Návětrné ostrovy, k nimž patří osm největších ostrovů: Hawaii, Maui, Oahu, Kaui, Molokai, Lanai, Niihau a Kahoolawe, z nichž všechny s výjimkou Kahoolawe jsou trvale osídleny. Zbytek souostroví je pak tvořen tzv. Závětrnými ostrovy ležícími dále na severozápad. Tyto menší ostrůvky mají převážně charakter nízkých atolů a korálových útesů, přičemž až na výjimky (např. Midwajské ostrovy) nejsou trvale osídleny.
Vznik ostrovů souvisí se sopečnou činností danou přítomností tzv. horké skvrny – oblasti oslabeného zemského pláště kudy se magma ze zemského nitra dostává k povrchu. Tato horká skvrna leží na jihovýchod od největšího a nejmladšího ostrova – Hawaii. Právě zde vzniká nová podmořská sopka Loihi, která se však ještě nevynořila nad mořskou hladinu. Zatímco horská skvrna zůstává na místě, vzniklé sopky jsou postupně unášeny směrem na severozápad. Tím dojde po nějaké době k přerušení přívodu magmatu a vyhasnutí sopky, která již nadále pouze eroduje. Tímto procesem tedy vzniká charakteristický ostrovní řetězec, kdy nejstarší severozápadní ostrovy (atoly Kure a Midway) vznikly před 28 miliony let, zatímco již zmíněný nejmladší ostrov Hawaii vzniknul před zhruba 400 tisíci roky. Právě zde se také nachází nejvyšší bod celého souostroví ležící na vrcholu v současné době spící sopky Mauna Kea (4205 m n. m.). Celková rozloha pevniny souostroví činí 16 637 km2 (což je o něco méně než by měl například Jihočeský a Plzeňský kraj dohromady).
Topografie ostrovů je silně ovlivněna vulkanickým původem. Všechny ostrovy jsou bohaté na sopečné kužely a krátery a staré lávové proudy. Aktivní vulkanismus se však v současné době vyskytuje pouze na ostrově Hawaii. Typickou scenérií jsou rovněž ostré pobřežní útesy označované jako Pali. Podél pobřeží se na mnoha místech vyskytují bariéry korálových útesů. Místní vodní toky jsou jen relativně krátké a prudké, přičemž se na nich velmi často vyskytují stupně, na nichž vznikají překrásné vodopády. Naopak přírodních jezer se na Havajských ostrovech vyskytuje oproti jiným sopečným ostrovům neobvykle málo (k nejznámějším patří jezero Waiau pod vrcholem Mauna Loa). Přestože místní vrcholy dosahují značných nadmořských výšek, v současné době zde nejsou žádné horské ledovce. Nejvyšší vrcholy jsou však relativně pravidelně v zimních měsících pokryty sněhovou pokrývkou.
Vzhledem ke své poloze se Havajské ostrovy nacházejí na severním okraji tropického klimatického pásma, nicméně hlavními činiteli ovlivňujícími zdejší klima je zejména vliv topografie a nadmořská výška. Horské hřebeny vytvářejí překážku pasátovým větrům, přicházejícím ze severovýchodu. Díky tomu je severní návětrné pobřeží (Windward Coast) ostrovů výrazně vlhčí než jižní závětrné pobřeží (Leeward Coast). Toto lze snadno demonstrovat na příkladu dvou největších měst na ostrově Hawaii, kdy v Hilu (na návětrné straně ostrova) spadne ročně v průměru 3200 mm srážek, zatímco v Koně (na závětrné straně) je to jen 577 mm. Vůbec největších srážkových úhrnů je dosahováno na severovýchodním pobřeží ostrova Maui (v okolí Hany), kde bylo naměřeno 10 272 mm srážek. Obecně přitom platí, že většina srážek spadne v období mezi říjnem a dubnem, zatímco mezi květnem a zářím je počasí sušší. I tak je však nutné počítat s tím, že dešťové přeháňky jsou (zejména na návětrné straně ostrovů) prakticky na denním pořádku. Průměrné teploty vzduchu jsou na Havajských ostrovech obecně vysoké a pohybují se mezi 23 °C (v lednu) a 27° C (v srpnu). Lokální klima je ovšem rovněž silně ovlivněno nadmořskou výškou, která se může rychle měnit na poměrně krátkých vzdálenostech. V tomto ohledu platí, že při výstupu na nejvyšší vrcholy Havajských ostrovů, dosahujících nadmořských výšek přes 4000 m, projdeme všechna klimatická pásma od tropického lesa až po tundru. Z čistě klimatického hlediska je to tedy totéž, jako kdybychom cestovali z Mexika na Aljašku.
V současné době (2016) jsou Havajské ostrovy domovem pro přibližně 1 450 000 obyvatel (tedy o něco více než kolik má např. Praha). Toto číslo má ovšem jen velmi omezenou vypovídací schopnost, protože celkový počet lidí, kteří se na ostrovech v průběhu roku vyskytují, je mnohem vyšší díky tomu, že ostrovy jsou oblíbenou turistickou destinací. Díky tomu ostrovy každoročně navštíví kolem 8 milionů turistů (tj. 5× více, než kolik mají ostrovy stálých obyvatel). Cestovní ruch je tak hlavním základem místní ekonomiky. Z hlediska složení stálého obyvatelstva ostrovů tvoří největší skupinu asiaté (39 %) a běloši (23 %). 17 % obyvatelstva tvoří míšenci a pouhých 10 % připadá na původní Havajce. Zbytek obyvatelstva tvoří hispánci (9 %) a černoši (2 %).
Z politického hlediska jsou Havajské ostrovy pevnou součástí Spojených států amerických, které je anektovaly v roce 1897. Plnohodnotnou součástí Unie se staly 20.8. 1959, kdy získaly status státu, a staly se tak 50. státem USA. Vzhledem k tomu platí pro návštěvu Havajských ostrovů stejná pravidla, jako pro návštěvu kontinentální části USA. Pro občany ČR to tedy znamená míst platný cestovní pas a elektronickou registraci ESTA.
Havajské ostrovy: stručná historie
Dalo by se říci, že dějiny Havajských ostrovů se začaly psát před přibližně 28 miliony roků, kdy se nad mořskou hladinu vynořil první z ostrovů současného souostroví. Nicméně z hlediska osídlení ostrovů lidmi začíná historie až o mnoho později. Přibližně v období mezi roky 300 – 600 n.l. sem přišla první vlna Polynésanů, jejichž původním domovem bylo s největší pravděpodobností souostroví Markézy. Havajské ostrovy se tak staly vůbec nejsevernější oblastí, kam se Polynésané během svých cest přes Tichý oceán dostali. Kolem roku 1000 dorazila na Havajské ostrovy druhá vlna Polynésanů, kteří vybili původní obyvatelstvo a prakticky kompletně zlikvidovali jeho kulturu. Přibližně od roku 1300 cesty Polynésanů přes Tichý oceán náhle ustaly a havajská kultura se od té doby vyvíjena v naprosté izolaci. Ta byla přerušena až v roce 1778, kdy byly Havajské ostrovy objeveny anglickým mořeplavcem Jamesem Cookem, který zde byl později místními domorodci zabit (1779).
Setkání s evropskou kulturou však mělo pro Havajce ve výsledku katastrofální dopady. V letech 1790 – 1795 na ostrovech probíhala občanská válka, jejíž příčinou byla snaha jednoho náčelníka Kamehamehy sjednotit všechny ostrovy pod svou vládou (do té doby fungoval každý ostrov jako samostatné království). Podobné snahy zde byly již v minulosti, ovšem nikdy neuspěly. Armáda Kamehamehy však byla vyzbrojena evropskými palnými zbraněmi, takže byla mnohem silnější než vojska ostatních náčelníků. V roce 1795 tak vzniklo Havajské království s králem Kamehamehou I. Velikým v čele. K definitivnímu dokončení vzniku království došlo v roce 1810, kdy byl (mírově) připojen poslední ostrov – Kaui.
V roce 1820 přišly na Havajské ostrovy křesťanští misionáři. To mělo na jednu stranu za následek potlačování původní kultury, ale na druhou stranu i rozvoj vzdělanosti a gramotnosti (díky působení misionářů byla úroveň gramotnosti v polovině 19. století na Havajských ostrovech vyšší než v kontinentálních Spojených státech). V roce 1840 vydal král Kamehameha III. první havajskou ústavu. Tím se království změnilo na konstituční monarchii. V roce 1848 vydal král zákon, který je označován jako „Great Mahele“ („Velké vyvlastnění“). Až do té doby totiž na Havajských ostrovech neexistoval pojem soukromého vlastnictví půdy, který byl tímto zákonem zaveden. Původní Havajci však pojem soukromého vlastnictví vůbec nechápali a nebyli schopni projít veškerým papírováním, které bylo zapotřebí pro registraci vlastnických práv. Vlastnická práva k pozemkům tak místní obyvatelé převáděli doslova „za pár šupů“ na cizí obchodníky. V důsledku toho tak původní obyvatelé přišli prakticky o veškerou půdu, na níž po generace hospodařili.
Cizinci, kteří se nově stali vlastníky pozemků, plánovali vybudovat rozsáhlé plantáže zejména na pěstování cukrové třtiny. Protože původní obyvatelé se k práci na plantážích příliš nehodili, započal v 50. a 60. letech 19. století masivní příliv dělníků z Číny a Japonska. Populace původních obyvatel naopak skomírala. Jestliže v době objevení ostrovů zde žilo kolem 800 000 obyvatel, v roce 1800 čítala místní populace již jen 250 000 obyvatel a v roce 1860 zde žilo již jen 70 000 původních Havajců.
V letech 1874 – 1891 vládl král Kalakaua, který se snažil co nejvíce vzkřísit původní havajskou kulturu. Současně ale vládl velmi rozmařile, přičemž navíc silně holdoval alkoholu. Za přísun alkoholických nápojů tak rozdával královské výsady kde komu. Pro reprezentační účely nechal v Honolulu vystavět palác Iolani, kde také proběhla nákladná korunovace. Existence Havajského království se však v té době chýlila ke svému konci. V roce 1887 vznikl antimonarchistický spolek „Havajská liga“ vedený americkými obchodníky a právníky. Ti podstrčili králi Kalakualovi novou ústavu, která znamenala dramatické okleštění králových pravomocí a odebrání volebního práva všem, kteří neměli dostatečný majetek. Král novou ústavu pod nátlakem podepsal, a proto je nazývána jako „bajonetová ústava“.
Po smrti krále Kalakualy se na trůn dostala jeho sestra – královna Liliuokalani, která se moci chopila velmi energicky se snahou o obnovení moci panovníka a navrácení volebního práva původním Havajcům. Pro Havajské království to však již byla „labutí píseň“. V roce 1893 došlo k vylodění amerického námořnictva, jehož příslušníci obklíčili královský palác a královnu Liliukoalani izolovali do domácího vězení. Oficiálním důvodem tohoto kroku byla „ochrana zájmů občanů USA žijících na Havajských ostrovech“. Požadavek Havajské ligy na anexi Havajských ostrovů Spojenými státy byl nicméně odmítnut prezidentem Clevelendem s tím, že šlo o falešnou záminku. Díky tomu tedy vznikla tzv. Havajská republika s prozatímní vládou. Anexe Havaje byla schválena teprve prezidentem McKinleyem v roce 1898 s odůvodněním, že v souvislosti s právě probíhající americko – španělskou válkou jsou Havajské ostrovy pro USA strategickou lokalitou. Navíc panovala obava, že by Havajské ostrovy mohlo anektovat Japonsko.
V následujících letech se Havajské ostrovy staly oblíbenou turistickou destinací pro mnoho Američanů. V roce 1901 bylo založeno první rekreační letovisko na Waikiki a v roce 1936 byla zavedena první pravidelná letecká linka mezi Havajskými ostrovy a kontinentální částí USA. Do dějin se Havajské ostrovy dostaly v roce 1941, kdy 7. prosince došlo k útoku japonského námořního letectva na základnu americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru, což vedlo ke vstupu USA do 2. světové války. Po válce se otevřela diskuse o tom, jaký má být další status Havaje ve vztahu ke zbytku USA, přičemž na základě referenda získala Havaj v roce 1959 status státu a stala se tak 50. státem Unie. I tak však existovalo a dodnes existuje hnutí požadující nezávislost Havaje na USA. Posledním významným historickým milníkem v dějinách Havajských ostrovů byl rok 1993, kdy administrativa prezidenta Clintona oficiálně uznala anexi Havaje Spojenými státy za nezákonnou.