Po exkurzi do historie dějin z nejslavnějších automobilových závodů v Le Mans je poslední zastávkou na naší cestě město, jehož historie sahá opět až kamsi do hluboké minulosti. Tímto městem je Chartres ležící na březích řeky Eure asi 90 kilometrů na jihozápad od Paříže. Řeka Eure (latinsky Autura) dala jméno prvnímu sídlu (Autricum), které zde vzniklo v dobách po ovládnutí Galie Římany. Později bylo toto místo známo jako Civitas Carnutum, kterýžto název odkazuje na keltský kmen Carnutů, jenž toto území obýval (jméno tohoto kmene pak vychází pravděpodobně z keltského slova „carnon“, což znamená „rohatý“). Odtud pak již nebylo daleko k současnému jménu města. V období římské říše zde byly vybudovány významné stavby, mezi nimiž nechyběl například akvadukt či amfiteátr. Od 4. století se pak město stalo sídlem biskupství. Ve spojitosti se vznikem biskupství zde byl vystavěn kostel a později katedrála, při níž byla v průběhu 6. století založena katedrální škola. Na její tradici pak na přelomu 10. a 11. století navázala tzv. chartreská škola založená zdejším biskupem a významným teologem Fulbertem z Chartres. Tato instituce se pak v průběhu 11. a 12. století stala jednou z nejvýznamnějších škol filozofie ve Francii i v Evropě, při níž byla vybudována rozsáhlá knihovna sedmi svobodných umění, která byla považována za základ středověkého vzdělání (k těmto „uměním“, či dnes bychom řekli spíše vědeckým disciplínám, patřila gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba). Ve středověku bylo Chartres hlavním městem hrabství Chartrain, které původně patřilo pánům z Blois, jenž jej v roce 1286 prodali králi Filipovi IV. V období stoleté války bylo město mez roky 1417 – 1432 v držení Angličanů.
Nejvýznamnější a nejvýraznější dominantou města je slavná katedrála Cathédrale Notre-Dame de Chartres, jejíž silueta je díky rovinatému terénu v okolí města viditelná již z velké dálky. Současná katedrála stojí v místech, která byla k náboženským obřadům používána prakticky od nepaměti. Ze tří největších francouzských katedrál je potom druhou nejstarší (první byla pařížská Notre Dame a třetí katedrála v Remeši). Původní keltská svatyně byla po dobytí Galie Římany nahrazena římským chrámem. Nejpozději v průběhu 4. století n.l. zde by vybudován první křesťanský kostel, který byl v roce 743 vypálen na rozkaz vévody Akvitánského. Druhý kostel, který zde byl postaven ihned poté, byl nejprve v roce 858 vypleněn při nájezdu dánských Vikingů a později (v letech 962 a 1020) ještě dvakrát vyhořel. Proto bylo rozhodnuto na troskách původního kostela vybudovat zcela novou katedrálu. Ani tato nová románský katedrála však neměla příliš šťastný osud, neboť i ona krátce po sobě dvakrát podlehla ničivému požáru. Poprvé se tak stalo v roce 1134, kdy vyhořela západní z dvojice věží v průčelí katedrály. Druhý a mnohem ničivější požár zde pak vypukl v roce 1194. Protože již v té době se jednalo o významné poutní místo, jehož význam se odvíjel od skutečnosti, že zde bylo jako relikvie uloženou roucho, v němž Panna Marie porodila Ježíše Krista (tzv. Sancta Camisa), bylo ihned rozhodnuto o výstavbě nové katedrály. Na stavbě tehdy pracovali ti nejlepší zedníci, geometři a skláři. Stavba katedrály trvala 66 let a byla dokončena v roce 1260, kdy byla vysvěcena za osobní přítomnosti krále Ludvíka IX. (jehož erb je ztvárněn nad vchodem co chrámové apsidy).
Základní stavba sice stále vycházela z románského slohu, ale již se zde začaly uplatňovat i prvky nastupující gotiky. Přechodu mezi těmito dvěma architektonickými slohy si lze všimnou na první pohled. Ze dvou věží katedrály je nižší tzv. stará zvonice (Clocher Vieux) postavena v románském slohu, zatímco vyšší tzv. nová zvonice (Clocher Neuf) je již gotická. Díky tomu působí katedrála v Chartres poněkud nesourodým, avšak nikoliv nezajímavým, dojmem. Od té doby katedrála v Chartres ještě několikrát jen o vlásek unikla svému zničení. Poprvé se tak stalo v dobách francouzské revoluce. Dav revolucionářů katedrálu napadl a začal ničit její výzdobu. Tomu nakonec zabránili místní obyvatelé, avšak na základě rozhodnutí revolučního výboru měla být katedrála vyhozena do povětří za pomoci výbušnin. Zachránil ji až jeden z místních architektů, který poukázal na to, že odstranění trosek by trvalo velmi dlouhou dobu. Podruhé byla katedrála vážně poškozena při požáru, který zde vypukl v roce 1836 a který zničil střehu katedrály. Potřetí měla katedrála namále na sklonku druhé světová války, kdy zde probíhaly boje mezi Spojenci a Němci. Američané se domnívali, že Němci využívají věže katedrály jako pozorovatelny pro řízení německé dělostřelecké palby. Proto byl vydán rozkaz k jejímu zničení. Plukovník Welborn Barton Griffith však tento rozkaz odmítl vykonat. Namísto toho se společně s dalším vojákem dobrovolně vydal do města (jenž v té době bylo ještě v držení Němců), kde zjistil, že katedrála je prázdná a žádní Němci zde nejsou. Jen díky tomu byl rozkaz ke zničení katedrály odvolán. Plukovník Griffith, který tak katedrálu doslova v poslední minutě zachránil před totální zkázou, ještě téhož dne padl v boji. Za svůj hrdinský čin byl in memoriam oceněn nejvyššími vojenskými vyznamenáními například francouzským řádem čestné legie (Légion d’honneur) a válečným křížem (Croix de Guerre).
Výzdobu katedrály tvoří především 176 barevných vitrážových oken tvořící jeden z největších a současně i nejcennějších celků středověkých vitráží na světě. Na jejich tvorbě se finančně podíleli cechy obchodníků stejně jako bohatí měšťané, jejichž jména jsou zde dodnes zaznamenána. Jejich unikátnost spočívá v použití modrého skla (tzv. bleu de Chartres) jehož tehdejší způsob výroby je dnes již neznámý. Katedrála se může pyšnit rovněž velmi bohatou sochařskou výzdobou, čítající okolo 200 různých figur. Další zajímavostí je znázornění mýtického labyrintu na podlaze katedrály (jehož projití trvá údajně kolem jedné hodiny). Na závěr pak ještě dodejme, že katedrála v Chartres je od roku 1979 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
