Po úvodní návštěvě historického města Orléans se již definitivně vydáváme do údolí Loiry, které je známé především díky svým již několikrát zmíněný zámkům, jejichž počet je udáván na 120 (někdy dokonce 140). Díky tomu je zdejší kraj jednoznačně místem s největší koncentrací zámků a historických sídel na světě. Obliba venkovských sídel přitom vzešla z čistě praktické potřeby. V době, kdy probíhala válka mezi Anglií a Francií, se král snažil najít klidné a pokud možno nepřítelem neohrožované sídlo. Tak byl například přesunut následník trůnu dauphin Karel (později Karel VII.) na hrad Chinon, kde jej navštívila nám již dobře známá Johanka z Arku. Král Karel a jeho následovníci pak učinili z oblasti kolem Loiry jednu ze svých hlavních sídelních oblastí, kam se za nimi stěhovala i šlechta, které se od krále nechtěla příliš vzdalovat a současně chtěla pokud možno kopírovat královský životní styl (dnes bychom řekli, že mít zámek v údolí Loiry bylo prostě „in“). Starobylé hrady, které zde byly postaveny na ochranu před nepřítelem, tak byly postupně přestavovány na honosná sídla. Vedle nich pak vyrůstaly i zcela nové zámky. Největší intenzita výstavby zámků v údolí Loiry je pak spojena pravděpodobně s érou krále Františka I., který byl okouzlen italskou renesancí, jejíž rozšiřování ve Francii výrazně podporoval. Na jeho dvoře tak působily významné osobnosti té doby, mezi nimiž nechyběli takoví velikáni jako například Lepnardo da Vinci, Tizian nebo Francois Rabelais. Temným obdobím se pro zámky stal období francouzské revoluce, neboť revolucionáři ve snaze o odstranění všech symbolů šlechty většinu zámků vyrabovali a jejich zařízení zničili. Na vždy tak bylo ztraceno mnoho uměleckých skvostů velké historické hodnoty. To je rovněž důvod, proč se nám, odchovaným českými hrady a zámky, mohou zdát ty francouzské poměrně málo zařízené.

K největším, neznámějším a rozhodně nejnavštěvovanějším patří zámek Chambord (Château de Chambord), ležící necelou hodinu cesty z centra Orléans. Každoročně jej navštíví kolem 700 000 návštěvníků. Jeho jméno vychází z původního názvu „chambo-rita“, což znamená „brod v ohybu“ (a vztahoval se k brodu v ohybu řeky, která tudy protékala). V roce 1516 se francouzský král František I. vrátil z cesty po Itálii v doprovodu jednoho z nejvěhlasnějších renesančních géniů Leonarda da Vinci. Král František byl doslova okouzlen italskou renesancí, a proto krátce poté přikázal vybudovat nový lovecký zámek nedaleko královské rezidence v Blois. Tímto zámkem byl právě Chambord. Kdo zámek vyprojektoval dnes již není známo, avšak ze stylu, jakým je stavba provedena, je zřejmé, že její plány byly prací Leonadra da Vinci silně ovlivněny. Stavba zámku byla zahájena v roce 1519 a zpočátku byla silně komplikována okolním bažinatým terénem. Proto byly základy zámku zpevněny pomocí soustavy mohutných dubových kůlů zatlučených do hloubky až 12 metrů pod úroveň povrchu. Z architektonického hlediska představuje zámek Chambord zajímavý přechod od středověkého hradu v renesanční zámek – svou dispozicí skládající se ze čtyř mohutných rohových věží chráněných silnou obvodovou zdí a vodním příkopem jasně připomíná hrad, avšak současně nikdy nebyl určen k tomu, aby poskytoval ochranu před nepřítelem.

Nejvýraznějším a v současné době možná nejobdivovanějším prvkem zámku je jeho střecha, která je velmi členitá a která byla postavena tak, aby připomínala panorama města. Velká rozlehlost vnitřních prostor zámku (celkem bychom zde našli 426 místností) společně s vysokými stropy a velkými okny znamenala, že vytápění zde bylo velmi problematické. Proto se v zámku nachází velké množství (celkem 282) krbů, které ústí do 365 komínů, jenž byly postaveny tak, aby symbolizovaly počet dní v roce. Dalším velmi zajímavým architektonickým prvkem, na který lze při prohlídce zámku narazit je zdejší schodiště spojující jednotlivá patra zámku. Toto schodiště má tvar dvojité šroubovice a je vyprojektováno zvláštním způsobem tak, že dvě osoby jdoucí po jeho jednotlivých větvích se nikde nepotkají. Ačkoliv to není nikde přímo doloženo, předpokládá se, že autorem návrhu tohoto schodiště byl sám Leonardo da Vinci. Stavba zámku byla dokončena v roce 1547, tedy ve stejném roce, jako zemřel jeho zakladatel král František I. Ten zde tak příliš mnoho času nestrávil. Uvádí se, že za celých 32 let své vlády na zámku pobyl pouhých 72 dní. Františkovi následovníci o zámek nejevili praktiky žádný zájem, a ten tak zůstal opuštěn po dalších téměř sto let. Teprve v roce 1639 je získal vévoda Gaston d’Orléans (bratr krále Ludvíka XIII.), který jej zachránil před zničením. Dalších oprav se pak zámek dočkal v období vlády Ludvíka XIV., který z něj udělal sídlo symbolizující velikost královské moci. Zajímavostí je, že krále Ludvíka XIV. při jeho zdejších pobytech několikrát doprovázel Jean-Baptiste Poquelin, známý jako Moliére, na jehož bustu můžeme v průběhu prohlídky zámku rovněž narazit. V letech 1725 – 1733 zde sídlil sesazený polský král Stanisław Leszczyński, který byl tchánem francouzského krále Ludvíka XV. Poté zámek sloužil nějaký čas jako kasárna. V období francouzské revoluce došlo ke značnému poškození zámku, jehož vnitřní vybavení, ozdobné kazetové stropy a podlahy bylo prodáno za cenu dřeva, a částečně dokonce spáleno. Během prusko – francouzské války zámek sloužila jako polní nemocnice. Poté, v roce 1883, jej získali Parmští vévodové a od roku 1930 je ve vlastnictví státu. Od roku 1981 je zámek Chambord zapsán na seznam světového historického kulturního dědictví UNESCO. Zámek je obklopen překrásnou francouzskou zahradou o rozloze skoro 2 ha. Její současný stav je výsledkem 16 let trvajících studií, které měly zajistit, aby její vzhled odpovídal stavu z dob vlády Ludvíka XIV. Okolí zámku pak vyplňuje rozlehlý park o rozloze 5440 ha, který již od vzniku zámku sloužila jako obora pro chov zvěře.

Přibližně o 14 kilometrů dále se přímo při toku řeky Loiry rozkládá městečko Blois. Historie tohoto místa sahá až do starověku, avšak písemně je poprvé zmíněno až v 6. století. Později zde vznikla pevnost známá jako „Blesum castrum“, která byla v průběhu 9. století napadána Vikingy a v průběhu 10. století se stala centrem hrabství Blois. V roce 1196 získalo zdejší osídlení status města. První výraznou dominantou, s níž se ve městě setkáváme, je zdejší kamenný most z 18. století klenoucí se v délce 315 m přes koryto Loiry. Na druhém břehu pak z panoramatu starého města vynikají zejména siluety kostela sv. Mikuláše (Église Saint Nicholas), který byl založen již v průběhu 6. století a do podoby trojlodní románské baziliky byl přestavěn v letech 1138 – 1196, a katedrály sv. Ludvíka (Cathédrale Saint Lois de Blois) dokončené v roce 1544 na základech staršího kostela Sainte Solenne ze 12. století. Katedrála sv. Ludvíka se stala sídlem biskupství v Blois, které bylo založeno v roce 1697. Ještě před tím však byla budova v roce 1678 vážně poničena vichřicí, a proto byla v letech 1680 – 1700 zrekonstruována a přestavěna v gotizujícím slohu.  

Městečku však vévodí především rozsáhlý královský zámek Château Royal de Blois. Původní, již dříve zmíněná středověká pevnost (či tvrz), jejíž historie sahá až do 9. století, byla roku 1391 prodána bratrovi krále Karla VI. Knížeti Ludvíkovi Orleánskému. Poté, co byl na knížete Ludvíka spáchán v roce 1407 úspěšný atentát, se zde usídlila jeho manželka. Její syn, který strávil 25 let jako zajatec Angličanů po prohrané bitvě u Azincourtu, po svém návratu přebudoval tvrz na pohodlnější sídlo. V roce 1429 ve zdejší kapli požehnal remešský arcibiskup Renault d’Chartres Johance z Arku, která se odtud vydala na své slavné tažení za osvobozením obleženého Orléansu. Z Blois se postupně stalo významné kulturní centrum, s nímž je spojován i známý básník té doby Francois Villon (svou básní „Balada ze soutěže v Blois“). Roku 1462 se zde narodil budoucí král Ludvík XII. (1462 – 1515), za jehož vlády se Blois stalo královskou rezidencí (v průběhu následujících staletí zde pobývalo celkem 7 francouzských králů). Ačkoliv byl při stavbě tohoto sídla použit převážně pozdně gotický sloh, uplatňovat se zde pomalu začínala i nastupující italská renesance. Ta se zde naplno prosadila za období Ludvíkova následovníka, nám již známého krále Františka I., který zámek v Blois nechal přestavět v renesančním stylu, neboť sem chtěl přesídlit ze svého tehdejšího sídla na zámku v Amboise. V této době zde rovněž vznikla knihovna (jedna z nejvýznamnějších ve své době), která se později stala základem Francouzské národní knihovny (Bibliothèque nationale de France). Ústředním prvkem tzv. Františkova křídla je schodiště ve tvaru dvojité šroubovice, které se velmi podobá tomu, které jsme viděli na zámku Chambord. Po smrti své ženy František nechal veškeré stavební práce zastavit a namísto toho se začal věnovat budování svého nového zámku ve Fontainebleau. Později se Blois stalo podobně jako nedaleké Orléans centrem francouzských protestantů. Spory mezi katolíky a protestanty zde vyvrcholily v roce 1588 vraždou vévody Jindřicha de Guise (vůdce tzv. katolické ligy), která byla provedena na příkaz Jindřicha III. Ten si ovšem tímto činem sám příliš nepomohl, neboť byl o pouhých šest měsíců později sám zavražděn dominikánským mnichem Jacquesem Clémentem. Tím vymřela dosud vládnoucí dynastie Valois, a na jeho místo usedl Jindřich IV. jako první panovník z dynastie Bourbonů. Roku 1626 získal zámek jako svatební dar vévoda Gaston d’Orléans (bratr krále Ludvíka XIII.), který jej opět přivedl k životu po letech poměrně ponuré historie. Zámek byl místem dožití manželky-vdovy po Jindřichu IV. Marie Medicejské, která sem byla zapuzena svým synem Ludvíkem XIII. Poté byl zámek na nějakou doby sídlem slavného kardinála Richelieu známého z románu Tři mušketýři. Vévoda Gaston jej začal v roce 1635 opět opravovat a rozšiřovat, avšak z finančních důvodů nebyly práce dokončeny a po jeho smrti v roce 1660 byl zámek opuštěn – a to na dlouhých 130 let. V období francouzské revoluce byl zámek Blois (podobně jako mnoho jiných zámků) revolucionáři vyrabován, jeho zařízení bylo rozkradeno a budova měla být pro dezolátní stav zbourána. Nakonec ho zachránilo pouze to, že byl použit jako ubytovna vojska. Zámek byl poté částečně zpřístupněn veřejnosti a mezi jeho návštěvníky patřily tak významné osobnosti jako například Victor Hugo, Alexandre Dumas či Honoré de Balzac. V roce 1841 byl z iniciativy krále Ludvíka Filipa prohlášen za kulturní památku, v němž byla později instalována výstava výtvarného umění. Zámek byl znovu zrekonstruován v letech 1880 – 1913 a v současné době je majetkem města Blois.

Ještě o něco dále po proudu Loiry se přibližně 14 kilometrů před Tours nachází překrásné historické městečko Amboise. První zmínky o zdejším osídlení, známém pod latinským názvem „Ambacia“, pocházejí z 1. století př. n.l. Roku 503 zde došlo k setkání krále Chlodovíka (zakladatele Francké říše) s králem Vizigótů Alerikem, při němž oba vládci uzavřeli vzájemný mír (který nakonec neměl dlouhého trvání). Tak jako na mnoha jiných místech, i tomuto půvabnému městečku dominuje především zámek Château d’Amboise. Jeho historie sahá do 9. století. Původní středověký hrad byl za stoleté války zkonfiskován původnímu majiteli Ludvíkovi d’Amoboise, který byl v roce 1431 odsouzen k smrti za účast na spiknutí. Karel VII. sice Ludvíkovi nakonec udělil milost, avšak jeho majetek, včetně tohoto sídla, propadl králi. Prvním panovníkem, který hrad využíval jako svou rezidenci, byl Karlův vnuk, Karel VIII. Hrad byl nejprve od roku 1492 upravován a rozšiřován v pozdně gotickém stylu a později (v roce 1495) sem byli pozváni italští architekti Dominico Cortona a Fra Giacondo. Zámek Amboise se tak stal jednou z vůbec prvních francouzských staveb, na níž se začaly uplatňovat prvky nastupující italské renesance (byla zde také založena vůbec první renesanční zahrada ve Francii). Právě kombinace středověkého hradu vybudovaného na skalnatém srázu nad Loirou s elegantní renesancí je to, čím tento zámek každého zaujme hned na první pohled. Král Karel VIII. zde zemřel roku 1498, když se nešťastnou náhodou uhodil do hlavy o překlad dveří. Sídlo (i titul francouzského krále) poté připadlo jeho bratranci Ludvíkovi XII., který sice pobýval na nám již známém zámku Blois, avšak rozhodl se pokračovat i ve stavbě zámku Amboise. Vrcholu své slávy zámek dosáhl v dobách nám již dobře známého krále Františka I. V této době v Amboise žil a pracoval fenomenální renesanční umělec a vědec Leonardo da Vinci, který sem přišel na pozvání krále Františka v roce 1516. Leonardo zde pracoval jako architekt, projektant a malíř účastnící se výzdoby zámku. V souvislosti s ním sem přinesl mimo jiné i světoznámý obraz – slavnou Monu Lisu. Leonardo žil a pracoval ve vile Clos Lucé, kde dnes najdeme jeho muzeum. Jeho expozice je přitom věnována nikoliv Leonardovým uměleckým výtvorům, ale je naopak zaměřeno především na jeho vynálezy a vědecké objevy, kterými předběhl svou dobu. V jeho exponátech je tak můžeme vidět nákresy různých létajících strojů, kolesového parníku nebo například prvního fungujícího barometru. Leonardo zde žil tři roky, a když v roce 1519 zemřel, byl pohřben v zámecké kapli sv. Huberta. Další dějiny zámku mají spíše ponurý nádech. V roce 1560 se Amboise stalo centrem spiknutí francouzských hugenotů, kteří unesli mladičkého krále Františka II., aby jej dostali z vlivu katolického rodu Guisů, jehož členové zajišťovali králi vzdělání a východu. Únosci však byli překvapeni královskými vojáky a všech 1200 mužů, kteří se na spiknutí podíleli, bylo nakonec buď utopeno v řece Loiře, nebo pověšeno na zdejších hradbách. Po porážce spiknutí začal zámek upadat a již nikdy nezískal svůj někdejší lesk a slávu. Začátkem 17. století se stal majetkem vévody Gastona d’Orléans. Po jeho smrti byl přestavěn na vězení, jehož nejvýznamnějším vězněm byl proradný ministr Nicolas Fouquet, kterého roku 1661 zatkl kapitán královských mušketýrů d’Argtanan, dobře známý z románu Alexandra Dumase Tři mušketýři. Co nebylo zničeno za období vězení, to dokázali zničit revolucionáři za francouzské revoluce. Roku 1806 byl zámek darován císařem Napoleonem generálovi Pierre-Rogeru Ducasoni. Zámek však byl v tak špatném stavu, že jeho velká část musela být zbourána. V roce 1821 získal zámek po své matce král Ludvík Filip, z jehož iniciativy bal prohlášen za historickou památku. V polovině 19. století zde po čtyři roky pobýval v domácím vězení vůdce alžírského povstání emír Abd el-Kadara. Právě z této doby pochází zdejší orientální zahrada.          

Z Amboise je to již jen coby kamenem dohodil do Tours, které je současně se svými přibližně 140 000 obyvateli největším městem v oblasti údolí Loiry. Je situováno na klínovitém pruhu území mezi Loirou a řekou Cher, která zde protéká prakticky souběžně s Loirou, do níž se nakonec vlévá kousek za městem. Díky tomu bylo město vždy značně ohrožováno povodněmi (i přes nejrůznější ochranná opatření, která zde byla v průběhu staletí vybudována). Název města je odvozen od keltského kmene Turonů. Na počátku našeho letopočtu zde Římané založili město pojmenované po dobyvateli Galie Juliu Ceasarovi jako „Ceasarodunum“, které se posléze stalo důležitým obchodním i vojenským bodem (byl zde mimo jiné vybudován jeden z pěti největších římských amfiteátrů). V průběhu 4. století bylo toto sídlo známé jako „Civitas Turonum“ a odtud pak již nebylo daleko k současnému jménu města – Tours. Po vítězné bitvě s Vizigóty se zde v roce 507 usadil francký král a zakladatel francké říše Chlodovík. Později, v roce 732, zde francký majordomus Karel Martel porazil armádu Maurů, a definitivně tak zastavil jejich invazi do Evropy (tato bitva je známé též jako bitva u Poitiers). Tours se v této době stalo jedním z hlavních středisek tzv. karolinské renesance, tedy období obnovy antických (římských) tradic spočívající zejména ve znovuobjevení latiny jako jazyka vzdělanců a děl klasických antických autorů. Právě v tomto období byla například založena první latinská škola v Evropě. V 9. století bylo město několikrát cílem loupeživých nájezdů Vikingů (Normanů). V roce 845 byli sice ještě odraženo, ale při dalších útocích v letech 853 a 903 bylo město dobyto a vypleněno. V 11. století připadlo hrabství Tourane anglickému královskému rodu Platagenetů, a stalo se tak součástí anglického království. Zpět jej pro Francii získal až Ludvík IX. v roce 1259. V období mezi roky 1430 – 1530 dosáhlo město vrcholu své slávy, a to především díky tomu, že v něm často pobývali francouzští králové. Dá se tedy říct, že Tours zastávalo funkci hlavního města celé Francie – zejména tomu tak bylo v době vlády Ludvíka XI. (1461 – 1483). Díky tomu je Tours dodnes někdy nazýváno jako „Malá Paříž“. Na tomto místě pak ještě dodejme, že městu se také někdy přezdívá „Le Jardin de la France“ („Zahrada Francie“), díky velkému množství zahrad a parků, které zde můžeme najít. V roce 1470 ve městě vznikla první dílna na zpracování hedvábí – vůbec první v celé Francii. Výroba hedvábí, šperků a zbraní zajistila městu v následujícím století značné bohatství s prosperitu. V průběhu náboženských nepokojů ve druhé polovině 16. století bylo město v letech 1562 a 1588 vyplundrováno hugenoty, což předznamenalo jeho úpadek, neboť dřívější sláva a prosperita se pak už nikdy nevrátila. Funkci hlavního města zastávalo Tours v historii ještě jednou, a sice za prusko – francouzské války (1870), kdy sem dočasně přesídlila francouzská vláda. Město utrpělo vážné poškození v průběhu druhé světové války – jak při ostřelování Němci v roce 1940, tak později v důsledků leteckého bombardování Spojenců v roce 1944. Většina zdejších historických budov tak byla proměněna v trosky, avšak v roce 1956 byla zahájena generální rekonstrukce města, a to se tak dnes opět skví ve své původní nádheře. 

Podobně jako na mnoha dalších místech ve Francii tvoří i zde nejvýraznější dominantu starého města katedrála sv. Gatiena (Cathédrale Saint-Gatien de Tours). První katedrála, zasvěcená sv. Mořici (Sain Maurice) zde byla postavena v letech 337 – 371. V této době se také stala sídlem sv. Martina, který byl zdejším biskupem (a o kterém si více povíme o něco později). V roce 561 ovšem vyhořela, a proto byla následně v roce 590 obnovena. V polovině 12. století byla katedrála přestavěna v románském slohu, avšak prakticky ihned po svém dokončení v roce 1166 byla vypálena v průběhu konfliktu mezi Ludvíkem VII. Francouzským a Jindřichem II. Anglickým. V roce 1170 tak začaly práce na stavbě nové katedrály, které pokračovaly a do roku 1547, kdy byla stavba definitivně dokončena. Katedrála byla v roce 1536 zasvěcena sv. Gatienovi a stala se rovněž sídlem arcibiskupa z Tours. Díky velmi dlouhé době, po níž stavba probíhala, představuje katedrála v Tours téměř učebnici proměny francouzské architektury z původního románského slohu přes gotiku až po renesanci. Kromě nádherných vitrážových oken si je možné při návštěvě interiéru katedrály prohlédnout i náhrobek dětí (synů) krále Karla VIII. První z nich, Karel, zemřel v roce 1495 ve věku tří let v roce během epidemie spalniček. Druhý syn, rovněž Karel, se pak narodil o rok později (v roce 1496), avšak zemřel měsíc po svém narození. Hrobka byla vytvořena v roce 1506 a původně se nacházela v nedaleké bazilice sv. Martina, odkud byla na své současné místo přenesena až v roce 1834.   

Od katedrály pokračujeme kolem budovy zdejší opery (Grand Théâtre – Opéra De Tours), a odkud pak dále ke kostelu Église Saint Julien. Historie tohoto kostela sahá do 6. století, kdy byl součástí benediktinského opatství. Toto opatství bylo zničeno při nájezdu Normanů v roce 853. Znovu byl kostel poničen v roce 1044 v důsledku bojů mezi rody Blois a Anjou. O čtyřicet let později, v roce 1084, byla dokončena jeho oprava a přestavba. Do třetice byl kostel poničen vichřicí v roce 1224 a jeho následná oprava mu dala jeho současnou podobu.

Jádro starého města (Vieux Tours) tvoří náměstíčko Place Plumereau, kde si můžeme prohlédnout soustavu krásných středověkých hrázděných domů vystavěných, zde v období vlády Ludvíka XI., kdy město plnilo funkci hlavního města celého francouzského království. Z náměstí Place Plumereau pak dále pokračujeme ulicí Rue du Change, která nás zavede až do blízkosti tzv. Věže Karla Velikého (Tour Charlemagne) a Hodinové věže (Tour de l’Horloge). Tato dvojice věží představuje poslední dochované zbytky původní baziliky sv. Martina, která zde byla dostavěna a vysvěcena kolem roku 470 jako místo pro uložení ostatků tohoto světce. Svatý Martin (316 – 397) byl původně vojákem. Za jednoho mrazivého zimního večera se vracel do svého tábora, když tu spatřil žebráka třesoucího se zimou a prosícího o almužnu. Protože s sebou neměl žádné jídlo ani peníze, přemýšlel, jak by muži pomohl. Potom vzal svůj kabát a pomocí svého meče jej rozdělil a žebrákovi polovinu dal, aby se alespoň zahřál. Následující noc se mu zjevil Ježíš oděný do poloviny jeho pláště. Tento výjev je pak zobrazen například na fresce zdobící interiér zdejší katedrály. Od kabátu sv. Martina (Cappa) je pak mimochodem odvozeno i jméno francouzské královské dynastie Kapetovců. Po těchto událostech se Martin nechal pokřtít, odešel z vojenské služby a stal se poustevníkem. Pro jeho příkladný křesťanský život byl v roce 370 pozván do Tours, kde byl vysvěcen na biskupa. I přes tuto vysokou funkci žil Martin stále velmi skromně až asketicky. Ze své pozice začal rozsáhlou christianizaci Galů, a to i za použití násilí (ničení pohanských svatyní, kácení posvátných hájů). Po jeho smrti v roce 397 byly jeho ostatky pohřbeny v nové bazilice, před jejímiž zbytky se právě nacházíme. Dodejme ještě, že sv. Martin je jedním z prvních „nemučedníků“, kteří byli církví prohlášeni za svaté. Historie původní baziliky se naplnila za dob francouzské revoluce. Tehdy byla bazilika opuštěna a v roce 1793 zdemolována. Následně sloužila jako stáje. V roce 1796 ovšem někdo ukradl plechové pokrytí střechy a kovové výztuže, následkem čehož se klenba baziliky v roce 1797 zřítila (díky narušení v důsledku zatékající vody). Do současnosti tak zůstala pouze již zmíněná dvojice věží. Podobně jako v případě katedrály, i zde je možné sledovat postupný přerod původní románské stavby do gotického slohu (všechna patra věží jsou románská, ale to nejvyšší je již gotické). V těsném sousedství Věže Karla Martela pak můžeme narazit na současnou baziliku sv. Martina, která zde byla postavena v letech 1886 – 1902 v neo-byzantském stylu (bazilika byla vysvěcena v roce 1925).

V samém závěru oblasti Vallée de la Loire se rozkládá město Angers, jenž sice neleží přímo na Loiře, ale na břehu řeky Maine, která se ovšem do Loiry vlévá nedaleko za městem. Archeologické výzkumy doložily osídlení tohoto místa již v době kamenné (paleolitu) a následně i v mladší době železné (tzv. doba laténská). Zdejší galský kmen Andecavů zde vybudoval pevnost, o níž později bojoval slavný vojevůdce Julius Ceasar při svém tažení za dobytím Galie. Na počest Ceasarova vítězství bylo toho místo posléze pojmenováno jako „Julomagnus“, a ještě později (aby se odlišilo od jiných míst téhož jména) jako „Julomagnus Andacavorum“. V roce 105 n.l. je toto sídlo uváděno například v díle „Geografike hyfegesis“ antického učence Claudia Ptolemaia. Kolem roku 400 je město známé pod názvem „Civitas Andecaorum“ jehož proměny v následujících stoletích daly vzniknout až současnému názvu Angers, který je používán přibližně od 12. století. V roce 372 zde vzniklo biskupství, jehož prvním představeným se stal opat zdejšího kláštera sv. Albinius.

Angers se stalo sídelním městem významného hraběcího rodu z Anjou, jehož někteří členové později dosáhli královských titulů jak ve Francii, tak například ve Španělsku, Uhrách či Neapolsku. Titul hrabě z Anjou byl poprvé udělen v 9. století králem Kalem II. Holým Robertovi Silnému. Ve stejné době pak byl zaležen i zdejší hrad Chateau d’Angers, který měl chránit državy rodu Anjou před ničivými nájezdy Normanů. Původní pevnost byla roku 1131 nebo 1132 zničena a poté obnovena v románském slohu s válcovými věžemi (tzv. bastiony) po obvodu hradební zdi. V průběhu 12. století se z rodu Anjou oddělila další významná panovnická dynastie – Platageneti – jejíž zakladatel Geoffrey V. z Anjou získal titul normanského vévody a pro své potomky pak nárok na anglický trůn. Panství Anjou se tak stalo součástí držav anglických králů. Tento stav trval až do roku 1204, kdy byl hrad dobyt vojskem francouzského krále Filipa II., který později (v roce 1214) zvítězil nad anglickými vojsky, čímž se zdejší území stalo součástí Francie. V letech 1228 – 1238 nechal hrad znovu opravit a posílit jeho obrannou funkci král Ludvík IX. Právě z této doby pochází charakteristický vzhled hradu daný použitím černé břidlice (ta byla mimochodem často používána i jako střešní krytina na domech ve městě, a proto bylo Angers v tomto období někdy nazýváno jako „černé město“). Za stoleté války se hrad stal dočasným útočištěm dauphina Karla, který byl později díky pomoci Johanky z Arku korunován králem Karlem VII. Významný rozkvět a oživení města postiženého nejprve morem (1347 – 1350) a následně již zmíněnou stoletou válkou (1337 – 1453) znamenalo období vlády Réného z Anjou (1408 – 1480), zvaného též „dobrý král René“ (díky titulu neapolského krále). Tento muž dosáhl vynikajícího vzdělání a patřil k čelním podporovatelům kultury (sám například psal poezii). Bez nadsázky lze proto říct, že patřil k hybným osobnostem nastupující renesance, a že v mnohém předběhl svou dobu. S touto dobou je také spojena událost mající souvislost i s českými dějinami, kdy sem v roce 1464 dorazilo mírové poselstvo krále Jiříka z Poděbrad vedené Lvem z Rožmitálu. V roce 1474 k městu přitáhla vojska krále Ludvíka XI. (který byl Réného synovcem). Protože René nechtěl vést válku, vzdal se svých držav bez boje, a ty se tak dostaly pod vládu francouzské koruny. Rozvoj kultury, který byl odstartován za vlády Réného z Anjou, však pokračoval i nadále. A tak zde byla v roce 1477 uvedena do provozu vůbec první tiskařská dílna ve Francii. V 16. století byla v důsledku náboženských nepokojů vyvolaných spory mezi katolíky a hugenoty z iniciativy Kateřiny Medicejské (manželky krále Jindřicha II.) posílena obranná funkce hradu. Původní věže, které dosahovaly výšky 40 metrů, byly v této době sníženy na úroveň hradeb a jejich vrcholy byly osazeny dělostřelectvem. Obranné kvality pevnosti se naposledy projevily v dobách francouzské revoluce, kdy byl hrad napaden kontrarevoluční armádou z kraje Vendée, jejíž útok však byl neúspěšný. Na počátku 19. století byla pevnost využívána jako vojenská akademie, která však byla záhy přesunuta, a hrad tak byl dále využíván jako vězení. Od roku 1875 je pak chráněn jako historická památka. Z vnitřního vybavení hradu pak stojí za zmínku především sbírka nástěnných koberců (tapiserií) zachycujících různé biblické výjevy (například Apokalypsu podle Zjevení sv. Jana, hrdinu Samsona či ukřižování Ježíše Krista).

Město Angers samozřejmě nabízí i řadu jiných historických pozoruhodností. Jednou z nich je například i zdejší katedrála sv. Mořice (Cathédrale Saint-Maurice d’Angers), k níž se lze od hradu dostat po ulici Rue Saint Evroult. V místě současné katedrály stál původně skromný kostelík, který byl původně zasvěcen Panně Marii, ale z iniciativy sv. Martina, biskupa v nedalekém Tours, bylo roku 396 přidáno zasvěcení sv. Mořicovi. Tento světec byl velitelem tzv. thébské legie, která byla součástí římské armády. Během tažení k potlačení povstání proti císaři dostali vojáci rozkaz před bitvou provést oběti pohanským bohům. Mořicova legie tento rituál odmítla vykonat, a tak vydal císař rozkaz, aby byla zdecimována – tj. vybita do posledního muže včetně velitele Mořice, který zemřel mučednickou smrtí. V 11. století chtěl biskup z Angers postavit nový a důstojnější kostel. Ten byl nakonec v roce 1025 skutečně vysvěcen, avšak ještě před svým dokončením byl roku 1032 zničen požárem. Proto bylo rozhodnuto o vybudování nové katedrály, jejíž stavba byla zahájena v roce 1081 a pokračovala až do roku 1091, kdy byla vysvěcena. V následujících staletích byla katedrála stavebně různé upravována, a svou současnou podobu tak získala až v roce 1523, kdy byla dostavěna její jižní věž. Z výzdoby katedrály opět dominují krásná vitrážová okna včetně dvojice tzv. rozet. Katedrála sv. Mořice je pak rovněž místem, kde byl v roce 1480 pohřben nám známý renesanční osvícenec René z Anjou. Jeho náhrobek byl ovšem zničen v období francouzské revoluce.

Jinou zajímavou historickou budovou, kterou lze v rámci prohlídky města navštívit, je věž sv. Aubina (Tour Saint Aubin) nacházející se na náměstí Place Michel Debré. Tato věž je pozůstatkem původního kláštera, který zde byl založen v průběhu 6. nebo 7. století společně s bazilikou, v níž se nacházela hrobka biskupa Aubina (529 – 550). Sama věž však byla postavena až ve 12. století a kromě funkce zvonice sloužila také jako strážní pozorovatelna. V období francouzské revoluce byl klášter zrušen a později (v roce 1811) byla budova baziliky stržena (na jejím místě pak vzniklo již zmíněné náměstí Place Michel Debré). Jedině klášterní zvonice byla nakonec zachována a v roce 1862 prohlášena za historickou památku. Později věž sloužila jako muzeum a byla zde umístěna například i meteorologická observatoř.