Dunedin je se svými 122 000 obyvateli (2018) čtvrtým největším městem Nového Zélandu. Současně plní roli hlavního města provincie Otago, vyplňující praktickou celou jihovýchodní část Jižního ostrova. Město se nachází na konci dlouhého úzkého zálivu, který je z jižní strany ohraničen hornatým poloostrovem Otago (Otago Penninsula). Zdejší území bylo původně osídleno maorskými kmeny, jejichž osady se rozkládaly na obou březích zálivu, kterému dali jméno „Otakou“. Odtud pak pochází dnešní název poloostrova i celého regionu. Války, které mezi sebou jednotlivé maorské kmeny vedly, v kombinaci s epidemiemi nemocí, jenž sem později zavlekli Evropané, způsobily, že původní maorské obyvatelstvo bylo takřka zcela zdecimováno. V roce 1770 tudy proplouval při své plavbě Tichomořím kapitán James Cook, který zde zaznamenal početné kolonie lachtanů a tučňáků. V důsledku toho se sem na začátku 19. století začali stahovat lovci a velrybáři. Jednou z prvních takových velrybářských základen zde byla založena v roce 1831 bratry Wellerovými.
Ve 40. letech 19. století bylo toto místo vybráno za lokalitu, kde by se mohla usadit skupina skotských přistěhovalců, kteří sem nakonec připluli v roce 1848. Jedním z jejich vůdců byl reverend Thomas Burns, synovec slavného skotského básníka Roberta Burnse, jehož sochu můžeme nalézt na hlavním náměstí. Skotská kultura se na vzhledu města podepsala velmi výrazně. Také jeho jméno – Dùn Èideann je vlastně galskou verzí názvu pro Edinburgh (který je po Glasgow druhým největším skotským městem). Proto byl Dunedin také někdy označován jako „Edinburgh Jihu“. V roce 1861 bylo relativně blízko města objeveno nové ložisko zlata, a tak zde podobně jako na mnoha dalších místech Nového Zélandu vypukla „zlatá horečka“. Díky ní se stal Dunedin nejrychleji rostoucím městem země, neboť jeho počet jeho obyvatel se zdvojnásobil za pouhých 6 měsíců. Rozvoj města s sebou přinesl i rozvoj školství, který byl završen založením univerzity (University of Dunedin) v roce 1869, která se tak stala nejstarší univerzitou na Novém Zélandu. Jak rychle bylo zlato objeveno, tak rychle bylo i vyčerpáno. Dunedin však již centrem vzdělanosti zůstal. Další prosperita města byla založena zejména na těžbě a vývozu dřeva, jehož doprava byla usnadněna železnicí, která sem byla zavedena z Christchurch v roce 1878. Zdejší nádraží (Dunedin Railway Station) postavené v roce 1903 ve stylu tzv. vlámské renesance patří rozhodně k jedněm z nejkrásnějších budov ve městě. Nutno však podotknout, že zlatá éra železniční dopravy (a to nejen zde v Dunedinu, ale prakticky na celém Novém Zélandu) je již minulostí. Kromě mnoha jiných faktorů na tom nesou určitou vinu i četná zemětřesení, která Nový Zéland pravidelně postihují. V jejich důsledku docházelo k častým poškozením železničních tratí sesuvy půdy, jejichž odstraňování stálo nemalé finanční prostředky. Proto padlo rozhodnutí zajistit primárně průjezdnost silniční sítě, zatímco železnice byla v podstatě ponechána svému osudu. A tak poslední pravidelná železniční linka do Dunedinu byla zrušena v roce 2002 a od té doby fungují již pouze sezónní vyhlídkové jízdy vlakem pro turisty.
Pomyslným středobodem města je Octagon – osmiboké náměstí lemované celou řadou zajímavých neogotických staveb. Mezi nimi dominuje zejména budova radnice (Dunedin Town Hall) v neorenesančním viktoriánském stylu, jejíž stavba byla zahájena v roce 1878. V jejím těsném sousedství pak lze navštívit i katedrálu sv. Pavla (St. Paul’s Cathedral), jenž je sídlem dunedinského biskupa a anglikánské církve. Původní kostel zde byl postaven už v letech 1862 – 1863, avšak stavba nebyla příliš kvalitní. V roce 1904 zemřel jeden z prominentních obchodníků William Harrop, který část svého značného majetku odkázal na stavbu nového kostela. I tak však bylo nutné sehnat ještě další finanční prostředky. Základní kámen nové katedrály tak byl položen až v roce 1915. Stavba se však i nadále potýkala s neustálým nedostatkem peněz, avšak nakonec byla v roce 1919 dokončena.
Zajímavá místa však lze najít i mimo vlastní centrum města. Jedním z takových míst je ulička Baldwin Street, která až do roku 2019 držela titul nejpříkřejší ulice na světě. Ulice se nachází v severní částí města, přičemž při délce 350 metrů činilo její výškové převýšení celých 70 metrů (což odpovídá průměrnému sklonu kolem 35 %!). Přejít celou ulici z jednoho konce na druhý, i když se jedná o pouze již zmíněných 350 metrů, dá proto pořádně zabrat! Jiným místem, které rozhodně stojí za návštěvu, je městská botanická zahrada (Dunedin Botanical Garden). Zahrada byla založena v roce 1863 jako první botanická zahrada na Novém Zélandu. Dnes se rozkládá na ploše 30.4 ha a v jejích expozicích si je možné prohlédnout na 6400 různých druhů rostlin a to nejen z Nového Zélandu a Pacifické oblasti, ale i ze severní Asie, Severní a Jižní Ameriky, Afriky či Středomoří.
Dalším zajímavým místem nacházejícím se jen kousek za městem je pláž Tunnel Beach. Zdejší mořem ostře vyřezávané pískovcové útesy ukrývají i skalnatý výběžek, ve kterém neodbytné vlnobití vytvořilo během tisíců let krásnou skalní bránu. Jméno tohoto místa však paradoxně s tímto skalním útvarem nikterak nesouvisí. Jeho skutečný původ je odvozen od úzkého tunelu vylámaného skrze skalní masiv, kterým lze za odlivu sestoupit z horního okraje útesu až na samotnou pláž. Tunel nechal v 70. letech 19. století vybudovat kapitán Wiliam Cargill (syn Johna Caregilla, který byl společně s reverendem Thomasem Burnsem jednou z vůdčích osobností skupiny skotských přistěhovalců, kteří se na území města usadili), který tu zřídil jakési soukromé koupaliště pro svoji rodinu.
Poloostrov Otago Penninsula vybíhá od Dunedinu přibližně 20 kilometrů dále na východ, přičemž se zbytkem pevniny je spojen pouze úzkou, přibližně 1.5 km širokou šíjí, omývanou z jihu vodami Tichého oceánu a ze severu zálivem Otago Harbour. Hornatý terén poloostrova byl a dodnes také je využívám zejména pro chov ovcí. Současně je ale rovněž příhodným místem pro pozorování mořských ptáků a savců. Jedním z takových míst je i pláž Sandfly Beach nacházející se v na jižním pobřeží. Jméno této pláže (naštěstí) není odvozeno od otravných kousavých mušek („sand flies“), ale od větrem zvířeného písku, jehož zrnka poletují vzduchem jako ony mušky. O tom se je konec konců možné přesvědčit na vlastní oči, neboť z parkoviště vede cesta na pláž úžlabím, které je takřka celé vyplněno závějemi jemných vátých písků. Ještě větší duny je pak možné vidět na úbočí hory Sandymount, která se vypíná 320 metrů nad úroveň mořské hladiny na protější straně pláže. Pláž je rovněž domovem jedné z největších kolonií lachtanů, kteří zde odpočívají po usilovném shánění potravy v mořských hlubinách. Na celé dlouhé pláži však nacházíme nejprve jen jeden pár těchto mořských savců a jednoho „starého spáče“. Teprve na nejzazším zátoky nacházíme velkou skupinu odpočívajících lachtanů. Na první pohled si jich člověk ani nevšimne, protože díky svému zbarvení zpovzdálí zcela splývají s okolními balvany. Většina z nich spí a jen tu a tam některý pohne ploutví. O kus dál si na útesech, nad nimiž se z moře tyčí skalisko Lion’s Head, hraje několik lachtaních mláďat. Jeden z až doposud spících lachtanů se náhle probouzí a začíná doslova exhibovat před objektivy našich fotoaparátů.
To nejlepší nás ovšem čeká na nejzazší výspě poloostrova Otago – skalnatém mysu Tairoa Head střežícím úzký vstup do zálivu Dunedin Harbour. Kromě majáku z roku 1864 a opevněného postavení pro dělostřelecké baterie postaveného o dva roky později, je toto místo domovem jediné známé pevninské (pokud tedy považujeme Nový Zéland za pevninu…) kolonie albatrosů. Všechny ostatní lokality, kde tito impozantní mořští ptáci hnízdí, jsou totiž situovány na malých ostrůvcích rozesetých mezi Novým Zélandem a Antarktidou, jelikož zde ptáci nejsou ohrožováni žádnými šelmami. Život albatrosů představuje prakticky ze všech možných úhlů pohledu expozice Royal Albatross Centre. Poprvé byla přítomnost albatrosů na zdejším skalnatém pobřeží zaregistrována v roce 1919, kdy zde byla objevena jejich vejce. Vlastní ptáci zde byli poprvé spatřeni v 1938. Albatrosi (nejvíce se zde vyskytuje Albatros sandfordův – Diomedea sanfordi) jsou jedněmi z vůbec největších létajících ptáků, neboť mohou dosahovat hmotnosti až 8.5 kg při rozpětí křídel kolem 3 metrů. Žádný slovní popis ale nedokáže majestátnost tohoto tvora popsat, tak jako když vám albatros proletí přímo nad hlavou. Albatrosi tráví naprostou většinu svého dlouhého života (dožívají se i kolem 40 let) na otevřeném moři. Podle starých námořnických legend představují převtělení duší zemřelých kapitánů, které jsou odsouzeny k věčnému bloudění vodami světových oceánů. Díky tomu albatrosi za svůj život překonají nepředstavitelné vzdálenosti. Sledováním těchto ptáků bylo zjištěno, že někteří z nich byli schopni urazit vzdálenost 190 000 km během jediného roku, což je tolik, jako kdyby obletěli celou zeměkouli pětkrát kolem dokola. Při své velikosti musejí albatrosi využívat speciální techniku letu, při které prakticky nemusejí mávat svými dlouhými křídly. Na pevninu přilétají vlastně jen za jediným účelem – aby zde vyvedli mladé. Do pobřežních kolonií se stahují v průběhu září a v listopadu či prosinci kladou jedno vejce, které může být i 6 x větší než vejce slepičí. Oba rodiče se pak střídají jak v zahřívání vejce, tak i následně v péči o mládě (které se vylíhne přibližně po 11 týdnech, tedy v průběhu ledna nebo února). Délka inkubace, tedy doba od snesení vejce až po vylíhnutí mláděte, je tak u albatrosů vůbec nejdelší ve srovnání se všemi ostatními druhy ptáků. Rodiče se o své mládě starají téměř rok (opět prakticky nejdéle ze všech ptáků), avšak pak ho náhle opustí. Mládě se pak musí intuitivně samo odhodlat ke svému prvnímu letu a k samostatnému shánění potravy. Zajímavostí je, že albatrosi žijí v monogamních párech, avšak oba partneři společně netráví čas mimo období hnízdění. Ač se to zdá téměř neuvěřitelné – oba albatrosi poletují po světových mořích klidně i několik let po sobě, aby se pak v ten pravý okamžik sešli na pravém místě…Mladí albatrosi se vracejí ke svému prvnímu zahnízdění po 3 – 10 letech, a to často na stejné místo, kde se sami vylíhli. Největší hrozbou pro ptáky hnízdící na pevnině jsou především různé šelmy (kočky, lasice ale i krysy), ale rovněž také jiné druhy mořských ptáků (rackové, chaluhy…), které mohou jak ulovit vylíhnutá mláďata, tak zničit nakladená vejce. Nebezpečí představuje také znečištění oceánu plastovým odpadem, neboť albatrosi mohou kusy plastů sežrat v domnění, že jde například o oliheň (které je běžnou součástí jejich potravy), a v důsledku toho uhynout.
Albatrosi však nejsou jedinými ptáky, které lze na mysu Tairoa sledovat. Zdejší pobřeží totiž současně hostí také kolonie dvou druhů tučňáků, a to tučňáka žlutookého (Megadyptes antipodes) a tučňáka nejmenšího – modrého (Eudyptula minor). Protože pro pozorování tučňáků žlutookých není v době naší návštěvy příznivá doba, objednáváme se na organizované pozorování tučňáků nejmenších. Oproti svým příbuzným tučňákům císařským (které známe ze zoologické zahrady) jsou tito tučňáci (či spíše „tučňáčci“) opravdovými drobečky, neboť dosahují velikosti maximálně kolem 40 cm a váhy kolem 1 – 1.5 kg. Zajímavostí tohoto druhu je totiž to, že je k vidění vždy buď brzy ráno při úsvitu, kdy vylézá ze svých podzemních nor a vydává se na moře za potravou, nebo naopak večer při soumraku, kdy se z moře vrací zpátky na břeh. Večer se tedy vydáváme k mysu Tairoa ještě jednou. Scházíme společně s ostatními návštěvníky po schodech dolů k pobřeží, kde je vybudována dřevěná vyhlídková plošina. Pláž je osvětlena speciálními LED reflektory, které prý tučňákům nevadí, avšak jiné zdroje světla stejně tak jako blesky fotoaparátů se používat nesmí. Světlo soumraku postupně pohasíná a pláž se noří do večerního šera. Čekáme jen chvíli, když tu náhle jako by moře vyplavilo na břeh tři kousky dřeva, které však vzápětí začnou hbitě cupitat přes pláž kamsi do křoví za námi. Netrvá to dlouho a z moře tímto způsobem dostane na břeh dalších asi pět nebo šest tučňáků.
Další úsek cesty nás vede po pobřežní silnici z Dunedinu směrem na sever. Ačkoliv je okolní krajina poměrně fádní, i zde lze najít pozoruhodná místa, která si rozhodně zaslouží naší návštěvu. Jedním z nich je například pláž Koekohe Beach nacházející se asi 75 kilometrů (tj. hodinu jízdy) od Dunedinu. Tato pláž je světově proslulá obřími kulovitými balvany Moeraki Boulders. Obrovské kamenné koule (z nichž ty největší mají průměr kolem 3 metrů) vypadají jako obrovské kroupy, které popadaly z nebe a zaryly se do písku zdejší pláže. Podle maorské legendy se jedná o zkamenělé rybářské vrše, které se na pláž dostaly, když zde ztroskotala bájná kánoe Āraiteuru, na níž se sem připlavili předkové dnešních Maorů. Ve skutečnosti se jedná o tzv. septárie, které vznikly konkrecí jílovitých sedimentů kolem jádra v době před 60 miliony let (v paleocénu). Předpokládá se, že než koule „dorostly“ do své současné velikosti, trvalo to nějakých 4 – 5 milionů let. Přesný způsob jejich vzniku však není spolehlivě popsán vlastně dodnes. Lokalita byla poprvé zachycena na obraze malíře W. Mantella v roce 1848. V té době se kamenných koulí na pláži nacházelo dokonce mnohem větší množství než dnes, avšak lidi obrovské fascinovaly natolik, že mnoho z nich odtud bylo odvezeno.
Pobřežní silnice nás nakonec dovede až do půvabného městečka Oamaru, nacházejícího se přibližně 120 kilometrů severně od Dunedinu, a tvoří tak nejsevernější výspu regionu Otago. Město začalo prosperovat především díky svému přístavu, který od roku 1874 sloužil jako vstupní brána pro řadu přistěhovalců, kteří se odtud vydávali dále do vnitrozemí na zdejší zlatonosná naleziště. V opačném směru pak odtud směřovaly dodávky dřeva natěženého v okolních lesích. Oamaru se může pochlubit dodnes velmi zachovaným historickým centrem (Historic District) při jehož prohlídce se člověk vrátí v čase zpět do dob na přelomu 19. a 20. století. Mnoho ze zdejších architektonicky velmi cenných budov bylo postaveno ze speciálního druhu vápence (nacházejícího se v okolí), jehož barva dala městu přezdívku „The Whitestone city“. Předností tohoto zvláštního druhu kamene byla přitom skutečnost, že se čerstvě po vytěžení dal velmi snadno opracovávat, avšak jakmile byl vystaven povětrnostním vlivům, ztvrdnul. Městský přístav, kdysi plný velkých oceánských lodí, dnes zeje prakticky prázdnotou a využívá se především jako kotviště soukromých rekreačních jachet.
