West Coast

Mohutné pohoří Jižních Alp se táhne jako jakási obrovská páteř napříč takřka celým Jižním ostrovem, a odděluje tak region západního pobřeží od zbytku ostrova. Prvním Evropanem, který se do těchto končin dostal, byl v roce 1770 James Cook, který jej popsal jako „nehostinné území nehodné dalšího průzkumu“. Ani později nebylo toto území lidmi nijak zvlášť vyhledáváno a nezaujalo ani dva evropské cestovatele a průzkumníky Thomase Brunnera a Charlese Heaphyho, kteří tudy v letech 1846 – 1847 prošli v doprovodu Maorského průvodce Kehu, aby hledali půdu vhodnou pro obhospodařování. A tak se místní osídlení rozrostlo teprve v době, kdy bylo v okolí městečka Hokitika objeveno zlato. Zlatá horečka sice opadla stejně rychle jako přišla, avšak i tak se zde (byť v daleko menší míře) zlato těžilo až do začátku 20. století. Po definitivním vyčerpání ložisek zlata se základem obživy zdejších obyvatel stala těžba uhlí. Místním specifikem je ovšem zpracování drahých kamenů – konkrétně jadeitu (maorsky „pounamu“), který se nachází ve zdejších řekách a z jehož zelených valounů se vyrábějí krásné šperky s nejrůznějšími maorskými motivy.

Než se však definitivně dostaneme na pobřeží Tasmanova moře, navštívíme ještě krátce národní park Nelson Lakes nacházející se o něco méně než 120 kilometrů na jih od Marahau (z Nelsonu je to sem 80 kilometrů). Park byl vyhlášen v roce 1956 na ploše 1019 km2, v rámci nichž se nachází dvě větší jezera: Rotoroa („Dlouhé jezero“) a Rotoiti („Malé jezero“) a několik menších jezer. Ráz zdejší drsné krajiny na severním okraji Jižních Alp byl dán zejména působením ledovců v průběhu poslední doby ledové. Lépe přístupným z obou hlavních jezer je menší Rotoiti, které je díky tomu i naší další zastávkou. Jako první Evropan jej navštívil John Sylvanus Cotterell 18.1. 1843. V listopadu téhož roku tudy prošla již zmíněná výprava Thomase Brunnera a Charlese Heaphyho na své cestě po západním pobřeží Jižního ostrova. Tehdy bylo jezero pojmenováno jako Lake Arthur na počet britského námořního důstojníka Arthura Wakefielda, který byl významným členem tzv. New Zealand Company – tedy společnosti, jenž měla za cíl podporovat usazování evropských přistěhovalců na Novém Zélandu. Ve vodách jezera je možné při troše štěstí spatřit i těsně při břehu hadovitá těla místních úhořů (úhoř novozélandský – Anguilla dieffenbachii), kteří sem byli před staletími vysazeni Maory. Ve studené jezerní vodě rostou tyto zvláštní ryby jen velmi pomalu, a tak nejstarší kusy mohou být údajně až 90 let staré. Teprve na samém konci svého života se vydávají řekami do oceánu, a odtud pak do oblasti souostroví Tonga, kde se vytírají a posléze uhynou. Nakladené jikry jsou pak mořskými proudy unášeny zpět až k pobřeží Nového Zélandu. Jakmile jsou zaneseny do ústí řek se sladkou vodou, vylíhnou se z nich mladí úhoří, kteří začnou svoje putování proti proudu do jezer ve vnitrozemí. Tímto způsobem dokáží údajně překonat vzdálenost i kolem 300 kilometrů a co více, ke svému pohybu nepotřebují nutně vodu, neboť se dokáží pohybovat na značné vzdálenosti i po souši.

Okolí jezera Rotoiti pokrývají husté bukové lesy, jenž prosperují především díky velkému množství srážek, kterých je na návětrné straně Jižních Alp více než dost. Tyto lesy pak ukrývají jednu z dalších zvláštností zdejší přírody. Podíváme-li se totiž pozorněji na kůru stromů, pak zjistíme, že je celý jejich povrch pokryt droboučkými kapičkami. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že na stromě je vysrážená rosa. Ovšem není tomu tak. Stačí pár těchto kapiček setřít prstem, ten pak strčit do pusy a…zjistíme, že jde o jakousi sladkou šťávu, které se odborně se jí říká medovice. Její vznik má na svědomí jistý druh hmyzu, který se zavrtává do lýka stromů, kde se živí mízou obsahující velké množství cukrů. Tento hmyz je zcela zavrtán do lýka stromů a jediná část jeho těla vystupující ven je jakési dlouhé duté vlákno, přes které vylučuje přebytečnou šťávu. Ta pak na povrchu stromů tvoří ony zmíněné kapičky (doufám, že jste je ochutnali dříve, než jste se dozvěděli, že jde vlastně výkaly J). Dalšími rostlinami, s nimiž se zde lze setkat, jsou stromy manuka (Balmín metlatý – Leptospermum scoparium). Jeho listy využil již James Cook jako náhražku čaje a od té doby je tato dřevina označována jako „tea tree“. Silice manuky mají antibakteriální a antimykotické účinky, takže se často používají při léčbě ekzémů a lupénky. Na tomto místě je ovšem potřeba uvést na pravou míru jeden omyl, k němuž by mohlo snadno dojít. I v našich obchodech se často můžeme setkat s tzv. „tea tree oil“, který ovšem ve skutečnosti vůbec nepochází ze stromů manuka, ale z kajeputu střídavolistnatého (Malaleuca acuminata). Stromy manuka jsou rovněž důležitou součástí novozélandské produkce medu.

Od jezera Rotoiti pokračujeme podél toku říčky Buller River, která nás po přibližně 160 kilometrech dovede až ke svému ústí do Tasmanova moře nedaleko Westportu. Nedaleko odtud pak z pevniny do moře vybíhá výrazný mys Cape Foulwind. Maorsky se toto místo nazývá Tauranga a již za dávných časů sloužila místní zátoka jako přístaviště pro maorské dlabané kánoe weka. Skalnatý mys zdvíhající se nad pobřežím byl poprvé spatřen již Abelem Tasmanem při jeho plavbě v roce 1642. Tehdy byl označen jako „Rocky Point“. Dnešní název mu dal až James Cook v roce 1770, kdy zde byla jeho loď Endeavour zahnána nepříznivým větrem daleko od pobřeží. Kromě majáku, který stojí na vrcholu mysu, je zde možné pozorovat lachtany, jejichž kolonie se rozkládá na místních skaliscích. Pokud má člověk štěstí, je odtud údajně možné v moři pozorovat i vzácné plískavice novozélandské („Hector Dolphin“ – Cephalorhynchus hectori), a dokonce i kosatky (Orcinus orca).

Silnice vedoucí podél pobřeží směrem k jihu nás po dalších přibližně 60 kilometrech dovede až k branám národního parku Paparoa. Park byl založen relativně nedávno (v roce 1987), přičemž se rozkládá na ploše 430 km2. Zdejší krajina je tvořena především vápencovými a pískovcovými útvary, ukrytými v hlubokých lesích, které voda v průběhu tisíciletí vytvarovala do nejroztodivnějších tvarů. Skalní útvary se pak střídají s hlubokými říčními kaňony, v nichž se nacházejí i četné jeskyně. Nejvyhlášenější a nejnavštěvovanější místo celého parku však paradoxně najdeme na samém pobřeží, prakticky hned u silnice vedoucí dále na jih do Hokitiky. Tímto místem jsou Palačinkové skály (Pancake Rocks). Tyto zvláštní skály jsou tvořené několika vrstvami různě odolného vápence, který selektivně zvětrává, takže vrstvy připomínají hromadu na sebe nakupených lívanců nebo palačinek. Jelikož se začíná zvedat silný vítr, hladina moře je stále neklidnější a vlnobití prudce naráží do skal na pobřeží. Právě takový nečas je však ideálním okamžikem pro pozorování úchvatných gejzírů mořské vody tryskajících škvírami mezi skalami směrem k nebi, v jejichž tříšti je pak možné pozorovat nádhernou duhu.

Nejatraktivnější část západního pobřeží Nového Zélandu je však stále ještě před námi. Pobřežní silnice nás nejprve po 80 kilometrech přivádí do již několikrát zmíněné Hokitiky, kterou však necháváme rychle za sebou a pokračujeme dále k jihu. V dalším úseku cesty se silnice stále více vzdaluje od pobřeží a po dalších přibližně 150 kilometrech nás konečně přivádí do malého městečka Franz Joseph rozkládajícího se přímo na úpatí třítisícových vrcholů Jižních Alp. Ještě před tím však krátce navštěvujeme ateliér fotografa českého původu Petra Hlaváčka, který na Novém Zélandu již několik let žije a věnuje se především krajinářské fotografii zdejší přírody. Jeho fotografie, s nimiž se člověk může seznámit při prohlídce malé expozice, jsou jedním slovem nádherné a navíc mají i sběratelskou hodnotu, neboť jak nám Petr vysvětluje, jednotlivé snímky jsou vyráběny vždy jen v přesně daném počtu kopií.

Nyní se však již konečně můžeme vypravit k ledovci Franz Joseph Glacier. Nepříznivá předpověď meteorologů na dnešní den bohužel začíná vycházet, a tak počasí se začíná rychle zhoršovat. Okolní hory jsou zahalené nízkými šedivými mračny, která postupně přecházejí v mléčně bílou mlhu, z níž začíná padat i prvních pár dešťových kapek. Od parkoviště na konci městečka je to k čelu ledovce ještě asi 2 kilometry chůze proti proudu divočící ledovcové řeky Waiho. Zatím se však zdá, že pokud se nestane zázrak, tak ledovec vůbec neuvidíme. Nicméně dalších pár minut stačí na to, aby člověk pochopil, že zázraky se občas přeci jen dějí. Mračna, která až do teď okolní hory včetně ledovce beznadějně zahalovala, se náhle doslova rozestupují a skrze tuto díru je celý ledovec ozářen slunečním svitem. Celá tato neuvěřitelně krásná podívaná trvá jen asi pět minut, po nichž se vše opět halí zpět do neproniknutelné mlhy.

Prvními Evropany, kteří tento ledovec spatřili, byli členové posádky lodi Mary Louisa, která v roce 1859 proplouvala podél zdejšího pobřeží, neboť záznam o spatření ledovce se dochoval v lodním deníku. Původně byl ledovec pojmenován Victoria. Své současné jméno získal teprve v roce 1865, kdy jej německý geolog Julius von Haast (1822 – 1887) přejmenoval na počest právě panujícího rakouského císaře Františka Josefa I. Ledovec vzniká v oblasti nejvyšší hory Nového Zélandu Mount Cook v nadmořské výšce kolem 3000 metrů. Odtud se plazí směrem k západu v délce asi 12 kilometrů. Jeho čelo se nachází v nadmořské výšce jen asi 300 m n. m, což je ve srovnání s jinými ledovci v obdobné zeměpisné šířce opravdu hodně málo. Vše má na svědomí značné množství srážek, které sem, na návětrnou stranu Jižních Alp, přináší vlhké oceánské větry. Celkový roční úhrn srážek zde dosahuje mezi 6000 – 15 000 mm (srovnejme to například z nejdeštivějšími místy v ČR, kde se roční úhrny srážek pohybují přibližně mezi 1200 – 1500 mm). Bohatý déšť tak zásobuje nejen deštné lesy rostoucí na pobřeží, ale i ledovec, neboť ve vyšších polohách přecházejí dešťové srážky ve sněhové. V místech, kde ledovec vzniká, tak může za jednu zimu napadnout až 30 metrů sněhu. Tlak čerstvě napadlého sněhu způsobuje, že se níže položené vrstvy postupně mění na tzv. krystalický sníh (firn) a později na led. V důsledku působícího tlaku dochází při kontaktu se skalním podložím k natávání ledu a vzniku tenké vodní vrstvičky, po níž se pak celý ledovec postupně pohybuje směrem do údolí. Rychlost tohoto pohybu je v případě ledovce Franz Joseph asi 70 cm za den, což je přibližně 10x více než je obvyklé u jiných ledovců. Okraje ledovce se v důsledku tření o stěny údolí pohybují o něco pomaleji než jeho střed. Díky této nerovnoměrnosti pohybu pak celé ledovcové těleso praská, přičemž v něm vznikají dlouhé vlnovité trhliny. Je obecně známo, že většina horských ledovců na světě postupně ustupuje vlivem globálního oteplování klimatu. Zdálo by se, že novozélandské ledovce, které (jak již víme) sestupují až do velmi nízkých nadmořských výšek, budou tímto procesem nejvíce ohroženy. Skutečnost ovšem není ani zdaleka tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. V případě ledovce Franz Joseph (i sousedního Foxova ledovce) se totiž cyklicky střídají období postupu a ústupu podle toho, jaký je vzájemný poměr přibývání firnu ve vrcholových oblastech a rychlost odtávání ledovce na jeho závěru. V letech 1946 – 1951 a 1965 – 1967 tak probíhala období, během nichž ledovec narůstal. K vůbec největšímu nárůstu došlo v období 1983 – 1999, kdy se celková délka ledovce zvětšila o 1420 metrů. Poslední období nárůstu pak probíhalo v letech 2004 – 2008, které bylo následně vystřídáno ústupem pokračujícím až dodnes. V současné době se čelo ledovce nachází asi 19 kilometrů od pobřeží Tasmanova moře, avšak v minulosti zasahoval ledovec mnohem dál než dnes. V historické době dosahoval ledovec největších rozměrů v průběhu tzv. „malé doby ledové“ na počátku 17. století ale v „pravé“ době ledové, tedy před nějakými 10 – 15 000 roky, dosahoval ledovcový splaz až k pobřeží moře. Další vývoj ledovce je ovšem nejistý, avšak předpokládá se, že do budoucna převáží odtávání a ledovec již bude pouze ustupovat. Podle odhadů by měl do roku 2100 ztratit přibližně 38 % svého objemu a ustoupit až o 5 kilometrů.

O dalších 25 kilometrů na jih pak můžeme navštívit i druhý ze zdejších ledovců – již zmíněný Fox Glacier. Podobně jako v případě sousedního ledovce Františka Josefa se i Foxův ledovec původně jmenoval „Albert Glacier“ a své současné jméno získal teprve v roce 1872, kdy si jej přijel prohlédnout tehdejší premiér Nového Zélandu William Fox. V dnešní době dosahuje Foxův ledovec délky kolem 13 kilometrů a stejně jako ledovec Franz Josef i on vzniká v oblasti nejvyšších vrcholků Jižních Alp v okolí Mount Cook. Podobně se tu také střídají období růstu a ústupu ledovce, který ustupoval minimálně po dobu 100 let až do roku 1985, kdy začal naopak přirůstat a to rekordní rychlostí kolem 1 metru za den. Toto období nárůstu trvalo až do roku 2009, kdy ledovec započal opět ustupovat. Bohužel v době naší cesty byl vlastní ledovec nepřístupný, neboť nedávné silné deště strhly jedinou příjezdovou silnici.

Nelson Lakes: úhoři v jezeře Rotoiti
Nelson Lakes: úhoři v jezeře Rotoiti
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: vodní ptactvo na jezeře Rotoiti
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: měl by se tu vyskytovat i kiwi...
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: vyhlídka na jezero Rotoiti
Nelson Lakes: Mount Robert (1421 m n.m.)
West Coast: Cape Foulwind
West Coast: maják na mysu Cape Foulwind
West Coast: útesy u mysu Cape Foulwind
West Coast: Cape Foulwind - záliv Tauranga
West Coast: Cape Foulwind - rozcestník do celého světa
West Coast: Cape Foulwind - rozcestník do celého světa
West Coast: skaliska mysu Cape Foulwind často vyhledávají i lachtani
West Coast: skaliska mysu Cape Foulwind často vyhledávají i lachtani
West Coast: skaliska mysu Cape Foulwind často vyhledávají i lachtani
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
West Coast: Hokitika - Pioneers of the Frontier Statue
West Coast: Hokitika - Clock Tower
West Coast: Hokitika Beach
West Coast: ledovec Franz Joseph Glacier
West Coast: ledovec Franz Joseph Glacier
West Coast: ledovec Franz Joseph Glacier
West Coast: vodopád u ledovece Franz Joseph Glacier
West Coast: vodopád u ledovece Franz Joseph Glacier
previous arrow
next arrow
 
Nelson Lakes: úhoři v jezeře Rotoiti
Nelson Lakes: úhoři v jezeře Rotoiti
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: vodní ptactvo na jezeře Rotoiti
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: měl by se tu vyskytovat i kiwi...
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: jezero Rotoiti
Nelson Lakes: vyhlídka na jezero Rotoiti
Nelson Lakes: Mount Robert (1421 m n.m.)
West Coast: Cape Foulwind
West Coast: maják na mysu Cape Foulwind
West Coast: útesy u mysu Cape Foulwind
West Coast: Cape Foulwind - záliv Tauranga
West Coast: Cape Foulwind - rozcestník do celého světa
West Coast: Cape Foulwind - rozcestník do celého světa
West Coast: skaliska mysu Cape Foulwind často vyhledávají i lachtani
West Coast: skaliska mysu Cape Foulwind často vyhledávají i lachtani
West Coast: skaliska mysu Cape Foulwind často vyhledávají i lachtani
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
NP Paparoa: Pancake rocks
West Coast: Hokitika - Pioneers of the Frontier Statue
West Coast: Hokitika - Clock Tower
West Coast: Hokitika Beach
West Coast: ledovec Franz Joseph Glacier
West Coast: ledovec Franz Joseph Glacier
West Coast: ledovec Franz Joseph Glacier
West Coast: vodopád u ledovece Franz Joseph Glacier
West Coast: vodopád u ledovece Franz Joseph Glacier
previous arrow
next arrow
O novozélandských špercích

Během návštěvy Jižního ostrova Nového Zélandu prakticky nemůžeme nenarazit na prodejny tradičních maorských šperků vyráběných ze zelenavého jadeitu (nefritu). Tento zajímavý minerál (maorsky pounamu, čili zelený kámen) byl vždy velmi ceněný zejména pro svou tvrdost, neboť až do příchodu Evropanů Maoři neznali zpracování kovů. Jeho naleziště se nacházela pouze na Jižním ostrově a to zejména na jeho západním pobřeží a v oblasti Fiordlands. To je také důvod, proč byl Jižní ostrov Maory nazýván jako Te Wai Pounamu (tedy „Moře zeleného kamene“). Díky výpravám, které do těchto končin Maoři za účelem hledání „zeleného kamene“ podnikali, se jadeitové výrobky začaly postupně šířit i do zbytku Nového Zélandu, kde byly považovány za bohatství (taonga). Tvrdý kámen sloužil k výrobě nářadí, jakými byly různé nože, škrabky, háčky, jehly, zbraně (kyje) i klenoty, neboť Maoři věřili, že v opracovaných kamenech sídlí mana (tedy něco jako prestiž vycházející z činů dávných předků). Například velký jadeitový kyj (mere) byl jedním ze symbolů vysokého společenského postavení kmenových náčelníků. Jeho darování jinému kmeni tak mělo funkci jakési mírové dohody. Také šperky nošené buď jako náušnice či přívěsky na krk zobrazovaly vzory a symboly, které byly vždy spojeny s určitým významem. K nejčastějším takovým vzorům patří například koru – spirála, která je inspirována tvarem rozevírajícího se lístku novozélandské kapradiny, symbolizující naději a nové začátky. Hei Tiki představuje postavu symbolizující prvního muže stvořeného Otcem Nebes a Matkou Zemí (tedy jakéhosi novozélandského Adama). Symbol Tiki je často spojován s ženskou plodností. Hei Mateu má tvar rybářského háčku odkazujícího na skutečnost, že moře je zdrojem obživy. Symbolizuje prosperitu, hojnost, zdraví, sílu a současně zajišťuje štěstí během cest po moři. Pikorua pak představuje dvojici navzájem propletených listů kapradiny symbolizující nekonečné přátelství.