Val de Loire a Normandie: geografická charakteristika
- poloha: 47°30′ s.š., 1°45′ v.d. (Centre – Val de Loire); 48°53′ s.š., 0°10′ v.d. (Normandie)
- rozloha: 39 151 km2 (Centre – Val de Loire); 29 906 km2 (Normandie)
- počet obyvatel: 2 500 000 (Centre – Val de Loire); 3 330 000 (Normandie)
- hustota osídlení: 65 obyv./km2 (Centre – Val de Loire); 111 obyv./km2 (Normandie)
- hlavní město: Orléans (Centre – Val de Loire), Rouen (Normandie)
- úřední jazyk: francouzština
- politický status: regiony Francie
- měna: Euro (EUR)
- časové pásmo: UTC + 1 (v létě je zaváděn letní čas)
Popsat na několika málo řádcích tak rozsáhlou a současně pestrou zemi jakou je právě Francie, je velmi obtížným úkolem, který je zcela mimo rámec tohoto příspěvku. Proto se zde soustředíme především na regiony údolí Loiry a Normandie, kterým jsou věnovány i další kapitoly této sekce. Řeka Loira (Loire) je při své dálce 1013 km nejdelší řekou Francie. Její povodí pak zabírá přibližně 20 % celé země. Pramen Loiry bychom nalezli ve Francouzském středohoří (Massif Central) na jižním svahu hory Mont Gerbier de Jonc v nadmořské výšce 1408 m n. m. V horní části svého toku řeka protéká úzce zaříznutým údolím obklopeným hustými lesy. Ve střední části pak Loira plyne rozsáhlou aluviální pánví, kde vytváří četné meandry. Postupně se její tok narovnává a řeka vytváří dlouhé písečné břehy a mnoho říčních ostrovů. V této části svého toku řeka protéká údolím Vallée de la Loire, které se rozkládá v délce přibližně 280 kilometrů mezi Orléans a Angers. Na dolním toku (za který je obecně považován úsek od Angers dále po proudu) se řeka pohybuje širokou nivou, kde vytváří četné mokřady a slatiniště, která jsou oblíbeným hnízdištěm vodních ptáků (údajně je zde možné najít až dvě třetiny všech druhů ptáků hnízdících ve Francii). Na konci své dlouhé poutě se Loira vlévá do Atlantského oceánu u přístavního městečka Saint Nazaire nedaleko Nantes, kde vytváří rozsáhlé nálevkovité ústí (tzv. estuár). Zajímavostí přitom je, že řeka původně ústila do kanálu La Manche, avšak směr svého toku později změnila v důsledku tektonických pohybů. Průměrný průtok řeky při ústí do Atlantiku dosahuje hodnoty kolem 900 m3/s. Nejvyššího stavu dosahuje řeka v období jarního tání sněhu v únoru a březnu. V té době se zde také mohou vyskytnout rozsáhlé povodně, během nichž průtok vzroste i na 8000 m3/s, neboť na řece není mnoho přehrad, které by vzniku povodní mohly zabránit. Loira je proto někdy označována za „poslední divokou řeku ve Francii“.
Oblast Údolí Loiry je charakteristická mírným klimatem (údajně nejpříjemnějším v celé severní Francii), které je jednoduše známé jako „le climat ligérien“ (doslova „Loirské klima“). Nejteplejším měsícem v roce je zde červenec s průměrnou teplotou vzduchu 25°C, zatímco nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou 5 °C (která navíc díky vlivu oceánu zpravidla neklesá pod bod mrazu). Údolí Loiry je velmi vyrovnané co se týče ročního chodu srážek, jejichž maximum zpravidla nastává v listopadu (65 mm). Měsícem s průměrně nejnižším množství srážek je pak červen (41 mm). V průměru zde za rok spadne přibližně 630 mm srážek. Teplé podnebí prakticky bez přítomnosti extrémních výkyvů teplot znamenalo, že celá oblast v okolí řeky byla od starověku intenzivně zemědělsky využívána. Dlouho tradici zde má například vinařství, neboť pěstování vinné révy je zde doloženo již z dob Římské říše. Kromě vinic lemují tok Loiry také rozsáhlé sady a pole, na nichž se pěstují například chřest a artyčoky. Právě díky tomu je tato oblast také někdy nazývána jako „zahrada Francie“. Dodejme, že celé území údolí Vallée de Loire bylo pro svou jedinečnou biologickou rozmanitost v roce 2000 zapsáno na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.
Směrem na sever od údolí Loiry se při pobřeží kanálu La Manche rozkládá Normandie. Na východ od ústí řeky Seiny je její pobřeží (nazývané jako Côte d’Albâtre – Alabastrové pobřeží) členité a často tvořené vysokými křídovými útesy, pod nimiž se táhnou dlouhé písečné pláže. Podobný charakter má pobřeží i na opačnou stranu zakončenou poloostrovem Cotentin. Dále na západ je pak pobřeží mnohem nižší. V oblasti ústí řeky Sélune jej tvoří hluboký záliv Mont Saint Michel, který je charakteristický velkými rozdíly v úrovni mořské hladiny mezi přílivem a odlivem. Ten zde totiž činí mezi 10 – 15 metry (což je vůbec nejvíce v celé Evropě). V důsledku tvaru mořského dna tak moře v době odlivu ustupuje až o 15 kilometrů od pobřeží. Součástí Normandie jsou geograficky i Normanské ostrovy, které ovšem administrativně již patří k Velké Británii. Mírně zvlněné vnitrozemí Normandie pak tvoří zejména pastviny střídající se s poli a sady. Tato kombinace pak vytváří i základ typické normanské kuchyně, která je typická pokrmy z masa, mořských plodů a vyhlášených sýrů (kdo by neznal například Camembert, jehož původ je právě zde v Normandii). Stejně tak jsou známé i zdejší ovocné kvašené nápoje cidre a calvados. Také v Normandii panuje mírné oceánské klima, které je ovšem ve srovnání s údolím Loiry poněkud chladnější (průměrné teploty se zde pohybují mezi 5 – 18 °C) a také zde více prší (průměrně mezi 720 – 820 mm za rok). Pří návštěvě je tak rozhodně dobré nezapomenout si deštník.
Val de Loire a Normandie: stručná historie
Historie údolí Loiry se začala psát již ve starověku. Už v 7. století př. n.l. byla řeka využívána jako významná obchodní cesta, která zajišťovala spojení s pobřežím Atlantského oceánu, a odtud pak dále s Řeky a Féničany. V průběhu 3. století n.l. začaly být na jejích březích zakládány první vinice, které později často obhospodařovali mniši z okolních klášterů. V období stoleté války (1337 – 1453) mezi Francií a Anglií (jejíž příčinou byl spor mezi dynastiemi Valois a Plantagenetů o nástupnictví na francouzský trůn) tvořila řeka přirozenou hranici mezi územím ovládaným Francouzi a územím zabraného Angličany. V té době také začala podél řeky vyrůstat celá řada hradů a pevností, které se později staly základem známých „zámků na Loiře“. Právě díky nim bylo údolí Loiry někdy nazýváno jako „Údolí Králů“. Období stoleté války je nerozlučně spojeno se zřejmě nejznámější francouzskou národní hrdinkou – Johankou z Arku (1412 – 1431), které se společně s malým vojskem podařilo osvobodit město Orléans z obležení Angličanů (odtud pak její pojmenování „Panna Orleánská“). Přibližně od roku 1600 začalo být koryto Loiry systematicky upravováno, aby tak byla usnadněna plavba po řece. Nejprve se jednalo zejména o prohlubování koryta a jeho čistění od říčních nánosů, později (zejména v období ministra Colberta) pak i o výstavbu nejrůznějších kanálů a opěrných zdí, které měly regulovat tok řeky. Společně s tím byl zaveden systém placení mýta, které bylo vybíráno z kamenných mostů přes řeku, z nichž mnohé stojí dodnes. V 19. století byly původní čluny nahrazeny parníky, díky nimž se doprava po řece stala rychlejší a spolehlivější.
O zámcích na Loiře:
Historie vývoje jedinečného seskupení zámků v údolí Loiry začíná v období stoleté války. Tehdy byla totiž rozsáhlá území v severní a severozápadní Francii v moci Angličanů a právě řeka Loira vytvářela přirozenou hranici mezi francouzskými a anglickými vojsky. V důsledku obléhání Paříže Burgunďany (kteří byli v rámci bojů stoleté války spojenci Angličanů) v roce 1418 se král a s ním i šlechta začali přesouvat na svá venkovská sídla a panství ležící právě v údolí Loiry. Tak zde vznikla celá síť hradů a obranných pevností. V 16. století vedla Francie celou řadu válek, jejichž cílem bylo ovládnutí bohatých a vyspělých italských měst a vévodství (zejména Neapolského a Milánského). Tyto války byly ukončeny roku 1559, kdy se Francie vzdala svých snah o ovládnutí italských území. Tažení do Itálie mělo ovšem i jeden pozitivní následek, kterým bylo rozšíření italské renesance do Francie. Z původních středověkých hradů a pevností, které v této době již pozbyly svůj vojenský význam, byla postupně budována primárně obytná sídla v renesančním stylu, jenž si však i přesto z velké části uchovala svůj původní strohý styl. Typickou ukázkou je například hrad Angers. O něco později ovšem začaly vznikat i zcela nové zámky, které byly již od samého počátku stavěny v renesančním (a později i barokním) slohu. Oproti starším zámkům vzniklých přestavbou původních hradů vynikají mnohem větší lehkostí a zdobností. Móda výstavby loveckých zámků a letních rezidencí je spojena především s vládou krále Františka I. (1515 – 1547). Ten byl renesančním uměním okouzlen a všemožně jej podporoval. Sám král navíc v té době neměl žádné stálé sídlo, a tak i se svým početným dvorem cestoval po celé Francii. Toto neustálé stěhování ovšem náklady na vydržování dvora značně prodražovalo, a proto František započal s výstavbou hned několika královských rezidencí. Tak vznikly například zámky Chambord, Chenonceau a Blois (kromě nich ovšem do tohoto období spadá i výstavba zámku Fonteinebleau či renesanční přestavba pařížského Louvre). Po vzoru krále si i šlechta (a dokonce i někteří bohatší měšťané) začala budovat podobná honosná sídla, jelikož její příslušníci se nechtěli příliš vzdalovat od centra moci představované samotným králem. A tak postupem času vzniklo v údolí Loiry na 120 (někdy se udává i 140 zámků). Jejich rozvoj trval až do období francouzské revoluce, kdy většina šlechty uprchla do zahraničního exilu a její zámky byly ve většině případů vyrabovány a hrozila jim demolice. Některé byly přestavěny například na věznice, školy či úřední budovy, jiné byly skutečně zbourány. V průběhu 19. století jich ovšem byla celá řada prohlášena za kulturní památky. V současnosti je mnoho ze „zámků na Loiře“ zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Z dějin Normandie:
Druhým regionem, který v rámci této cesty navštívíme, je tzv. Dolní Normandie, rozkládající se při hranici s Bretaní. Území současné Normandie bylo ve starověku součástí Galie (toto pojmenování má svůj původ v tehdejších keltských obyvatelích tohoto kraje, kterým Římané říkalo Galové). V letech 58 – 52 př. n.l. byla po porážce keltského náčelníka Vercigéntorixe Juliem Ceasarem Galie dobyta Římany a stala se součástí Římské říše. Po zániku západořímské říše v roce 476 se území Normandie stalo v roce 486 součástí Francké říše. V průběhu 7. století zde dochází k rozmachu mnišského řádu benediktinů, během kterého je založeno značné množství klášterů, z nichž k nejznámějším bezesporu patří i opatství Mont Saint Michel. Své jméno Normandie získala podle Vikingů, kteří byli Franky označováni jako Normané a kteří napadali a loupili na zdejším pobřeží (jejich cílem byly zejména právě kláštery, neboť se v nich často nacházelo značné bohatství). Známé jsou například Normanské nájezdy na město Tours v roce 853, či opakované vyplenění města Angers v letech 854 a 872. Později se zde Normané začali trvale usazovat. Vůdce Normanů Rollo byl v roce 911 poražen franským králem Karlem III. V důsledku této porážky se Rollo nechal pokřtít a uznal Karla za svého pána. Oplátkou za to byl jmenován vévodou Normanským a založil tak dynastii, která později vládla v Anglii (po porážce anglosaského krále Harolda Vilémem I. Dobyvatelem v bitvě u Hastingsu v roce 1066). Hlavní moc Normanské dynastie se tedy záhy přesunula z Francie do Anglie. Právě zde se pak začaly rodit příčiny tzv. stoleté války, která mezi Anglií a Francií, která probíhala ve 14. a 15. století. Samostatné Normanské vévodství bylo poprvé připojeno k Francii Filipem II. v roce 1204. Ten se vydal společně a anglickým králem Richardem Lví Srdce na křížovou výpravu, odkud se ale pod záminkou nemoci vrátil zpět a v době Richardovy nepřítomnosti si Normandii podmanil. Král Richard se ovšem ihned po návratu ze „Svaté země“ vydal na válečné tažení a získal Normandii zpět. Ta se pak znovu stala součástí Francie právě v onom roce 1204, kdy ji ztratil Richardův mladší bratr Jan Bezzemek. V období stoleté války však bylo opět pod kontrolou Angličanů. K Francii bylo definitivně připojeno až v období 1436 – 1453 (tedy s koncem stoleté války). Normandie patřila po celou historii k regionům majícím velkým význam pro francouzskou námořní moc. Primát v tomto ohledu hrál zejména přístav Saint Malo, který ovšem administrativně patří již k sousední Bretani. Saint Malo bylo v období vrcholu své slávy největším přístavem ve Francii. Zdejší námořníci se pak významně podíleli na francouzských zámořských objevech a kolonizaci. Zejména šlo o území tzv. Nové Francie – tedy dnešní frankofonní části Kanady – Quebecu kam poprvé dorazil mořeplavec Jacques Cartier, či území při ústí řeky Mississippi do Mexického zálivu, které bylo na počest krále Ludvíka XIV. Pojmenován Louisiana. Kromě toho se přístav proslavil též jako jedna z největších základen francouzských korzárů, kteří terorizovali plavidla zemí, s nimiž se Francie nacházela ve válečném stavu (tradičně se jednalo především, o Británii).
