Šumava: geografická charakteristika
Šumava (Böhmerwald)se táhne v délce 130 km na jihozápadě Čech při hranicích s Německem a Rakouskem (na jejichž území rovněž zasahuje). Na severozápadě na ni navazuje Český les (za hranici je považován Všerubský průsmyk ležící mezi Kdyní a Všeruby), zatímco na jihovýchodě přechozí v Novohradské hory (za hranici je považován Vyšebrodský průsmyk). Ve svém nejširším místě pak dosahuje toto horské pásmo šířky 45 km. Z geologického hlediska patří Šumava mezi nejstarší pohoří Evropy. Její vznik souvisí s tzv. hercynským vrásněním, k němuž došlo v průběhu prvohor, tedy před 390 – 310 miliony let. Vzniklá pohoří byla ale poměrně rychle (do konce prvohor) zarovnána erozí, a svou nynější výšku získala až později, kdy byla vyzdvihnuta v důsledku alpinského vrásnění. Z hlediska horninového složení převládají na Šumavě metamorfované horniny (především rula, svor a migmatit) mezi něž na některých místech pronikly horniny vyvřelé (zejména žula).
Z geomorfologického hlediska má Šumava charakter ploché hornatiny, kde horské hřebeny střídají s poměrně rozsáhlými pláněmi. Zatímco severovýchodní svahy (tj. směrem do Čech) pozvolna přecházejí do tzv. Šumavského podhůří, jihozápadní svahy (směrem do Bavorska) jsou mnohem příkřejší. Nejvyšším šumavským vrcholem je Grosser Arber (Velký Javor, 1456 m n.m.), nacházející se na území Německa. V české části pohoří pak největší výšky dosahuje Plechý (Plöckenstein, 1376 m n.m.), která jinak z hlediska výšky drží v rámci Šumavy 5. místo (po Velkém a Malém Javoru a Velkém a Malém Roklanu). Tím je Šumava 4. nejvyšším pohořím Česka (po Krkonoších, Hrubém Jeseníku a Kralickém Sněžníku). Celkově se na Šumavě nachází 27 vrcholů v nadmořskou výškou nad 1300 m (z toho 20 na české straně případně přímo na hranici). Dva vrcholy Grosser Arber (Velký Javor, 1456 m n.m.) a Grosser Rachel (Velký Roklan, 1453 m n.m.) pak překračují výšku 1400 m. V české části Šumavy se pak nachází 180 samostatných vrcholů, jejichž výška přesahuje 1000 m n.m. (díky značné plošné rozloze Šumavy je to téměř polovina všech „tisícovek“ v Česku).
Celé pohoří je rozděleno do šesti geomorfologických podcelků. Prvním z nich, je Železnorudská hornatina, která se rozkládá na ploše 200 km2 a vyplňuje nejseverozápadnější část pohoří. Součástí tohoto celku je i nejvyšší hora celého pohoří Grossr Arber. K dalším významným vrcholům patří například Kleiner Arber (Malý Javor, 1384 m n.m.), Jezerní hora (1343 m n.m.), Debrník (1336 m n.m.), Svaroh (1333 m n.m.), Grosser Falkenstein (1315 m n.m.), Ždánidla (1308 m n.m.), Ostrý (Grosser Osser, 1293 m n.m.), Můstek (1235 m n.m.), Pancíř (1214 m n.m.) či Špičák (1202 m n.m.). Tokem Úhlavy (směrem do Čech) respektive Řezné – Regen (směrem do Německa) je tato jednotka rozdělena na dvě části. Ze všech částí Šumavy je právě tato oblast nejčlenitější. Železnorudská hornatina na jihovýchodě přechází v Šumavské pláně, které svou rozlohou 670 km2 představují 40 % rozlohy celého pohoří. Terén je zde tvořen zarovnaným reliéfem (tzv. peneplénem) nad nějž do výšky kolem 1200 m vystupují osamocené oblé vrcholy. Mělká údolí jsou pak často vyplněna horskými rašeliništi (slatěmi), z nichž vůbec největší komplex (tzv. Modravské slatě) se nacházejí v okolí Modravy. Nejvyšším vrcholem této části Šumavy je Grosser Rachel (Velký Roklan, 1453 m n.m.). K dalším významným vrcholům pak patří například Kleiner Rachel (Malý Roklan, 1399 m n.m.), Blatný vrch (Plattenhausenriegel, 1376 m n. m.), Lusen (Luzný, 1373 m n. m.), Velká Mokrůvka (Moorberg, 1370 m n.m.), Špičník (Spitzberg, 1351 m n.m.), Malá Mokrůvka (Moorkopf, 1330 m n.m.) či Černá hora (Schwarzberg, 1315 m n.m.). Území šumavských plání je pak rozčleněno údolími Vydry a Křemelné, které po svém soutoku u Čeňkovy pily dávají vzniknout Otavě. Pod Černou horou se rovněž nachází prameniště Teplé Vltavy. Další jednotkou, vyplňující prostor mezi Vimperkem a Volary, je Boubínská hornatina (126 km2), jejímž nejvýraznějším vrcholům patří Boubín (Kubany, 1362 m n.m.) a o něco nižší Bobík (Schreiner, 1264 m n.m.). Dále na jihovýchod se pak mezi Volary a Českým Krumlovem rozkládá Želnavská hornatina (179 km2), jejíž většina je však součástí nepřístupného vojenského výcvikového prostoru (VVP) Boletice. Má charakter ploché hornatiny s poměrně příkrými okrajovými svahy. K jejím nejvýznamnějším vrcholům patří Knížecí stolec (1236 m n. m.), Lysá (1228 m n.m.) a Chlum (1220 m n.m.). Nejjižnější cíp Šumavy vyplňuje Trojmezenská hornatina (360 km2), jejíž hlavní hřbet táhnoucí se podél hranice s Německem a Rakouskem tvoří nejvyšší partii české části Šumavy. Od oblasti šumavských plání je oddělena údolím říčky Řasnice, odkud pokračuje dál k jihovýchodu až k Vyšebrodskému průsmyku. Jejími nejvýznamnějšími vrcholy jsou Plechý (Plöckenstein, 1378 m n.m.), Trojmezná (Bayerischer Plöckenstein, 1361 m n.m.), Třístoličník (Dreisesselberg, 1302 m n. m.), Hochstein (1333 m n.m.), Smrčina (Hochficht, 1338 m n.m.) či Hraničník (Reichelsberg, 1282 m n.m.). Trojmezenská hornatina je pak od Želnavské a Boubínské hornatiny oddělena tzv. Vltavickou brázdou (136 km2), která je tvořena sníženinou táhnoucí se v SZ – JV směru podél údolí Vltavy.
Z hlediska vodstva je Šumava významná především tím, že po jejím hřebeni prochází hlavní evropské rozvodí Labe – Dunaj oddělující úmoří Severního a Černého moře. Nachází se zde prameniště několika významných řek – například Úhlavy (pod Vrcholem Pancíře nedaleko Železné Rudy), Otavy (vytvářené soutokem říčky Křemelné pramenící pod vrcholem Můstku, a Vydry pramenící v oblasti Modravských slatí), Vltavy (tvořené soutokem Teplé Vltavy pramenící pod Černou horou a Studene Vltavy pramenící poblíž německého Heidmuhle), Blanice (pramenící pod Světlou horou nedaleko Kubovy Hutě) a Volyňky (pramenící v oblasti Želnavské hornatiny). Z řek patřících k úmoří Černého moře pak jmenujme například Řeznou (Regen) pramenící pod Špičáckým sedlem nedaleko Železné Rudy. Šumava je rovněž jediným pohořím v Česku, kde se nacházejí ledovcová jezera. Těch je zde celkem sedm – pět v české části pohoří (Černé, Čertovo, Plešné, Prášilské a Laka), zatímco tři se nacházejí na straně německé (Velké Javorské jezero, Malé Javorské jezero, Roklanské jezero).
Klimaticky patří Šumava k chladnému klimatickému regionu. Průměrné roční teploty vzduchu se zde pohybují v závislosti na nadmořské výšce mezi 3 – 6 °C. Zajímavým fenoménem jsou tzv. mrazové kotliny – sníženiny obklopené výraznými horskými vrcholy, do nichž zejména za jasných bezvětrných nocí doslova stéká těžší studený vzduch, který se zde může udržet i několik dní. Teplota vzduchu je pak v takových místech výrazně nižší než i v relativně nedalekém okolí. Nejznámějšími šumavskými mrazovými kotlinami jsou například Rokytecká slať, Luzenské údolí a Jezerní slať, která drží titul vůbec nejchladnějšího místa na Šumavě (byla zde naměřena druhá nejnižší teplota v historii měření v Česku -41.6 °C). Šumavské počasí je rovněž typické vysokým množství srážek, které sem přináší převládající západní proudění vzduchu. Jejich celkové úhrny dosahují v nejvýše položených místech kolem 1500 – 1600 mm (nejdeštivějším místem na Šumavě je Březník). Na závětrné severovýchodní hranici pohoří pak srážkové úhrny klesají přibližně na 800 – 900 mm. V minulosti byla Šumava typický bohatou sněhovou pokrývkou, která se v nejvyšších polohách a v oblastí plání často držela 5 – 6 měsíců v roce. V posledních letech však bylo sněhu díky obecně mírným a relativně teplým zimám poměrně málo.
Šumava: stručná historie
Prvními obyvateli, kteří se v průběhu prvního tisíciletí před naším letopočtem trvale usadili v obtížně přístupné oblasti Šumavy, byli Keltové. Jedním z pozůstatků keltského osídlení je například hradiště Obří hrad nacházející se na skalnatém ostrohu obtékaném říčkou Losenicí nedaleko osady Popelná u Kašperských Hor. Od Keltů také pochází vůbec nejstarší známý název pro Šumavu – Gabreta („Pohoří Kozorohů“), které na své mapě zaznamenal starověký astronom, matematik a kartograf Claudius Ptelemaios (85 – 168). V tomto ohledu pak rovnou dodejme, že současný název „Šumava“ (vycházející ze slova „šuma“ označujícího hustý les – hvozd) poprvé použil pravděpodobně italský humanista Antonio Bonfini (1427 – 1502) ve svém díle Rerum Hungaricum descades, které poprvé vydal v roce 1568 slovenský polyhistor Johannes Sambucus (1531 – 1584). Od něj jej pak přebírali další učenci – například Bohuslav Balbín (1621 – 1688). V Německu je pak Šumava nazývána jako „Böhmerwald“ nebo „Bayerischer Wald“.
Šumava byla odpradávna oblastí, kudy procházely obchodní stezky spojující oblast Čech s Podunajím. Jednou z nejznámějších byla tzv. Vintířova stezka, která vznikla z iniciativy mnicha Vintíře (Güntera), jenž zde působil na přelomu 10. a 11. století. Stezka překračovala hranice dnešního Česka v okolí hraničního přechodu Gsenget (v sedle mezi Poledníkem a Ždánidly), a odtud pak dále pokračovala přes Prášily a Hartmatice až do údolí Otavy. Tou dobou začaly vznikat i první vesnice v šumavském podhůří, avšak nitro pohoří zůstávalo stále prakticky neosídlené. Významnější rozvoj osídlení nastal teprve v průběhu 12. – 14. století v souvislosti s těžbou drahých kovů – zejména pak zlata. Zlato se rýžovalo na Šumavě od pradávna (pravděpodobně již v dobách Keltů), což dodnes dokládají drobné kopečky přerýžovaného (tzv. „sejpy“) nacházející se v blízkosti mnoha šumavských vodních toků (například na Hamerském potoce v okolí Kvildy). Centrem těžby zlata se ovšem staly Kašperské Hory (Reichenstein), kde se od začátku 14. století začal „žlutý kov“ kromě rýžování těžit i pomocí hlubinných štol a šachet, jenž zde vznikly po příchodu zkušených německých těžařů. Svého vrcholu dosáhly zdejší doly v době vlády Jana Lucemburského (1296 – 1346) a Karla IV. (1316 – 1378). Karel IV. také inicioval vznik významné obchodní cesty, které spojovala České království s Pasovem, odkud bylo dováženo nejrůznější zboží, avšak především sůl. Tato tzv. „zlatá stezka“ (Golden Steig) měla dvě hlavní větve: kašperskohorskou (procházející přes dnešní Bučinu do Kašperských Hor) a Prachatickou (procházející přes České Žleby a Strážný do Prachatic). Na ochranu této obchodní stezky (a blízkých zlatých dolů) byla roku 1356 založen královský hrad Kašperk (a podobně pak i další hrady jako např. Velhartice, Kunžvart či Vítkův kámen). Dovoz pasovské soli po zlaté stezce pokračoval až do přelomu 17. a 18. století, kdy byl nejprve císařem Leopoldem I. (1640 – 1705) omezen vysokými cly a následně pak Josefem I. (1678 – 1711) zcela zakázán. Také těžba zlata začala v průběhu 15. století upadat. Havíři postupně odcházeli na jiná ložiska nebo se začali věnovat jiným způsobům obživy. Úpadek zlatých dolů pokračoval i po 18. a 19. století, přičemž těžba byla definitivně ukončena v roce 1923 (další průzkum zde probíhal v letech 1982 – 1998, avšak těžba nebyla obnovena). Další rozvoj osídlení šumavské oblasti nastává po ukončení husitských válek, kdy jsou zde zakládány první hutě a sklárny (v nichž se nejprve vyráběly tzv. páteříky – tedy skleněné korálky k výrobě růženců). To ovšem nemá příliš dlouhého trvání, neboť tato éra je přerušena třicetiletou válkou.
Zalesněné a těžko prostupné území Šumavy tvořilo od počátku přirozenou hranici mezi Českým královstvím a Bavorskem. Jelikož však stále šlo o velmi málo osídlenou (a tím i nevyužívanou) oblast, nebylo nutné vlastní průběh hranice jakkoliv přesně vymezovat. Ochranu hranic zajišťovali od 12. a 13. století tzv. „Králováci“, kteří byli za svou službu osvobozeni od robotních povinností a podřízení byli pouze králi (byli tedy jakousi šumavskou obdobou Chodů). Kromě toho měli i různé další výhody (svobodné hony, vaření piva, pálení kořalky apod.), které ale byly v průběhu času různě omezovány. Území obávané Králováky bylo rozděleno mezi 8 tzv. „králováckých rychet“ (Svatá Kateřina – Sankt Katharina, Hamry – Hammern, Hojsova Stráž – Eisenstrass, Javorná – Seewiesen, Zůří – Heidl, Kochánov – Kochet, Stodůlky – Stadeln a Stachy – Stachau). S tím, jak se v průběhu 16. století osídlení Šumavy rozšiřovalo jak z české, tak z bavorské strany, začalo docházet k prvním hraničním sporům. Tím došlo k prvnímu „úřednímu“ vymezení průběhu hranice a později (v roce 1637) i jejímu vyznačení pomocí prvních hraničních kamenů. Průběh hranice mezi Českem a Bavorskem byl pak znovu revidován v době vlády Marie Terezie (1717 – 1780) na základě rakousko-bavorské smlouvy z roku 1764.
Po roce 1700 nastává období prudkého rozvoje sklářství a výrobky zdejších skláren byly vyhledávaným, vývozním artiklem. V důsledku konkurence bavorských a severočeských hutí se počet šumavských skláren v druhé polovině 19. století snižoval a do konce století většina z nich zanikla. Vysoká spotřeba dřeva skláren způsobila poměrně rychlé odlesnění rozsáhlých ploch, do té doby pokrytých původními pralesovitými porosty. Tyto plochy pak byly následně většinou osazovány homogenními porosty smrku (s důsledky toho se vlastně potýkáme dodnes). Protože se těžba posouvala do stále nepřístupnějších oblastí, bylo zapotřebí řešit dopravu vytěženého dřeva z hor do vnitrozemí. K tomuto účelu byly upravovány místní vodní toky a zásadním zlom v tomto ohledu přinesla výstavba Schwarzenberského (1793) a Vchynicko-Tetovského (1799) plavebního kanálu. Jejich dokončením se pro těžbu jednak zpřístupnily další, do té doby nedosažitelné lesní plochy, což současně znamenalo i další impulz k rozvoji zdejšího osídlení.
Ačkoliv bylo území Šumavy od středověku pod svrchovanou mocí českých králů, naprosto většinu jeho obyvatelstva tvořili německy hovořící kolonisté (ať už šlo o havíře či skláře a dřevaře). Osídlení českým obyvatelstvem končilo v níže položeném šumavském podhůří. Tato národnostní otázka se poprvé vynořila po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie a vzniku samostatného Československa v roce 1918, kdy se pohraniční oblasti obývané převážně německým obyvatelstvem chtěly odtrhnout a připojit k Německu respektive k Rakousku (území Šumavy bylo součástí tzv. župy Böhmerwaldgau). Tyto tendence však byly rychle potlačeny obsazením území československými vojenskými jednotkami do konce roku 1918. Definitivní potvrzení toho, že celá oblast bude součástí Československa, pak přinesla tzv. Saint-Germainská smlouva z roku 1919. Nová vlna nepokojů propukla po uchopení moci Adolfem Hitlerem v roce 1933, která následně vyvrcholila v roce 1938, kdy byly na základě tzv. Mnichovské dohody mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií pohraniční oblasti Československa postoupeny Německu. Zajímavostí je, že například území Šumavy bylo součástí tzv. I. pásma, které bylo Německem obsazeno jako vůbec první (1. – 2.10. 1938). Na sklonku druhé světové války byla oblast Šumavy obsazena americkou armádou, která zde vstoupila na území Československa 26.4. 1945 poblíž Strážného. Po skončení druhé světové války bylo v letech 1945 – 1946 německé obyvatelstvo vysídleno, čímž se oblast Šumavy prakticky vylidnila. Vzápětí se Šumava stala jakousi první linií studené války kdy se mezi kapitalistickým „Západním Německem“ a socialistickým Československem spustila takřka neprodyšná železná opona tvořená od 50. let zátarasy z ostnatého drátu nabitých elektřinou a pod dohledem Pohraniční stráže. V území při hranici s Bavorskem a Rakouskem bylo do hloubky několika kilometrů vymezeno tzv. zakázané pásmo, které bylo zcela vysídleno a přístup do něj byl zakázán, a tzv. pohraniční pásmo, kam byl vstup možný pouze na speciální propustku. Desítky opuštěných obcí a osad nacházející se v těchto pásmech bylo v průběhu 50. let zlikvidováno a i v ostatních částech počet obyvatel klesal (v důsledku různých dalších omezení, které s sebou blízkost hranice přinášela). Zlom z tohoto neradostného stavu nastal až po roce 1989, kdy se Šumava znovu otevřela návštěvníkům.
Od Boubínského pralesa k národnímu parku
První snahy o ochranu šumavské přírody je možné vysledovat do první poloviny 19. století, kdy vrcholila těžba dřeva – jednak pro místní sklárny a dále pro zákazníky ve vnitrozemí, kde byl dřeva obecně nedostatek. Pod pilami a sekyrami šumavských dřevařů tak mizely původní pralesovité porosty takřka před očima. Záznam tehdejšího stavu krajiny se nám dochoval například na mapách tzv. II. vojenského mapování z let 1836 – 1852. Právě z nich je možné zjistit, že období nástupu průmyslové revoluce je současně dobou, kdy rozloha lesních porostů v Čechách dosáhla svého historického minima. S myšlenkou, že by bylo dobré nedotčené lesní porosty ponechat pro potřeby studia a pochopení přírodních procesů, přišel tehdejší lesmistr vimperského schwarzenberského panství Josef John (1802 – 1871). Výsledkem jeho iniciativy (samozřejmě za souhlasu knížete Jana ze Schwarzenbergu) bylo v roce 1858 vyhlášení Boubínského pralesa přírodní rezervací. Boubínský prales se tak stal třetím nejstarším chráněným územím v Čechách (po Žofínském pralese a pralese Hojná Voda v Novohradských horách, které byly jako chráněné rezervace vyhlášeny již v roce 1838). Podobně byla knížetem Hohenzollernem na návrh botanika Huga Connwentze v roce 1911 vyhlášena chráněnou rezervací oblast zahrnující dvě největší šumavská ledovcové jezera – Černé a Čertovo. Přírodní krásy udělaly v období mezi oběma světovými válkami z druhdy opuštěné a jen řídce osídlené Šumavy vyhledávanou turistickou a výletní oblast. Rozvoj turistického ruchu byl ovšem přesušen s vypuknutím druhé světové války, kdy se v již říjnu roku 1938 celá oblast Šumavy stala součástí záboru československého území nacistickým Německem v důsledku Mnichovské dohody. S koncem války se Šumava stala znovu součástí území Československa. V téže době (v roce 1946) inicioval zakladatel Výzkumného ústavu lesnického prof. Julius Komárek (1892 – 1955) návrh na zřízení vůbec prvního velkoplošného národního parku v Československu. K tomu však již nedošlo, neboť dějiny se začaly ubírat jinou cestou a po roce 1948 se v důsledku vybudování „železné opony“ a vymezení pohraničního pásma stala velká část Šumavy pro běžného smrtelníka nepřístupnu oblastí. Tato nepřístupnost ovšem paradoxně měla na zdejší přírodu blahodárný vliv, neboť ji doslova zakonzervovala v pozoruhodně nepoškozeném stavu bez vlivu masivní lidské činnosti.
V roce 1963 byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast (CHKO) o rozloze přibližně 1690 km2, která se stala nejrozsáhlejším chráněným územím v rámci tehdejšího Československa. Později, v roce 1991, vznikl z části území původní chráněné krajinné oblasti Národní park Šumava, rozkládající se na ploše přibližně 680 km2. Kromě toho byla Šumava vyhlášena za biosférickou rezervaci světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO (1990). Podobně jako v České části byla šumavská příroda chráněna i v části německé, byť rozsah chráněného území zde byl a je výrazně menší. V roce 1970 byl vyhlášen Národní park Bavorský les (National Park Bayerischer Wald), zabírající území rozkládající se mezi Roklanem a Luzným o rozloze přibližně 131 km2. Původní rozloha parku byla v roce 1997 rozšířena na současnou rozlohu 243 km2. Dohromady tak vytvářejí „český“ a „německý“ národní park jedno z nejrozsáhlejších bilaterálních chráněných území v Evropě.
Úroveň ochrany přírody byla na území národního parku původně odstupňována zavedením tří zón: I. zóna (přírodní), zahrnující nejcennější území zahrnující zejména zbytky pralesovitých porostů, mokřady a rašeliniště, II. zóna (řízená přírodní) snažící se o udržení přírodní rovnováhy a přibližování současných ekosystémů přírodnímu stavu, a III. zóna (okrajová) zahrnující člověkem značně pozměněné území, které je využíváno například k bydlení a rekreaci. Původní zonace národního parku byla prakticky neustále tečen sporů zejména proto, že nejcennější I. zóna nepokrývala nějaké souvislé území, ale byla v drtivé většině případů rozkouskována do malých izolovaných ostrůvků. Z tohoto důvodu byla v roce 2019 vyhlášena nová zonace národního parku, která nyní vymezuje celkem 4 zóny ochrany, a to: 1) zónu přírodní, 2) zónu přírodě blízkou, 3) zónu soustředěné péče o přírodu a 4) zónu kulturní krajiny. O nové zonaci se je možné dozvědět více na webu národního parku (https://www.npsumava.cz/sprava-np/nova-zonace-a-klidova-uzemi/nova-zonace-nps/). Způsob ochrany přírody má ovšem v praxi rovněž za následek, že mnohá z velmi atraktivních míst jsou návštěvníkům striktně nepřístupná (i navzdory již 30 let trvajícím proklamacím, že se tato situace změní…). Tím se „český“ park poměrně výrazně liší od parku „německého“ kde je na značné části ploch realizován tzv. bezzásahový management, avšak pohyb návštěvníků omezován není (pouze v některých částech platí určitá časová omezení).
Unikátnost území Šumavy tkví (pochopitelně kromě výskytu mnoha vzácných druhů rostlin a živočichů) především v tom, že představuje jeden z největších souvislých lesních komplexů ve střední Evropě. I proto je Šumava často označována jako „Zelené srdce Evropy“ nebo „Zelená střecha Evropy“. Bohužel, toho kdysi výstižné označení zejména v posledních letech ztrácí na své autentičnosti díky šíření „kůrovce“ (lýkožrout smrkový – Ips typographus), který proměnil rozsáhlé plochy kdysi hlubokých zelených lesů v bezlesí, z něhož k nebi trčí tisíce šedohnědých pahýlů mrtvých stromů. Právě tento maličký brouk dokázal ze Šumavy udělat jakési kolbiště dvou nesmiřitelných skupin majících různý názor na to, zda a jak proti šíření kůrovce postupovat. Tato debata, pravidelně rezonující médii, přerostla bohužel v jakési politikum.
Kůrovcové kalamity nejsou na Šumavě ničím novým – jednu z nich (z roku 1870) popisuje ve svém díle „Ze světa lesních samot“ i „šumavský spisovatel“ Karel Klostermann (1848 – 1923).
Podlehly hvozdy nebetyčné, již nevstanou. A když dal se po dvou, třech letech kůrovec do mrtvol i zbylých živoucích, oloupali z nich dřevorubci kůru a oloupanou spálili. Ohně, které tehdy hořely všude, byly panychidou, kterou člověk zahynulému lesu ustrojil…
Karel Klostermann, Ze světa lesních samot (1891)
Jelikož v té době byly lesy vnímány jako hospodářský zdroj, bylo šíření „brouka“ pochopitelně vnímáno jako krajně nežádoucí, a jakmile se kůrovec v lese objevil, muselo napadení dřevo z lesa. Po vyhlášení národního parku se stala situace o poznání složitější, neboť nedílnou součástí parku jsou i tzv. bezzásahové zóny. Ty by sice měly zachovat přírodu bez ovlivnění zásahy člověka, což ovšem v praxi znamená nechat je „brouku na pospas“, který se odtud navíc začne šířit i do okolních lesů (neboť kůrovec pochopitelně nepozná, kde je hranice „zásahového“ a „nezásahového území“). Na druhou stranu cílenými zásahy (tj. pokácením a odvezením napadených stromů) by sice zdánlivě bylo možné kalamitám předejít. V praxi má takový postup naději na úspěch jen v případě, podchytí-li si šíření kůrovce v samotném počátku (kdy je napadeno jen málo stromů). Později již reálně není v lidských silách šíření kůrovce zastavit a efekt zásahů je pak značně pochybný. O tom, co a jak funguje či nefunguje si tak musí každý udělat obrázek sám přímo na místě.
Proč právě Šumava?
Mnohé čtenáře může napadnout otázka, proč jsem věnoval tak rozsáhlý prostor na svém cestovatelském webu právě Šumavě, přestože jsem za svůj život v rámci „výletování po Česku“ pochopitelně navštívil celou řadu jiných míst. Ačkoliv nejsem „rodilý šumavák“, mám k tomuto krásnému koutu naší země velmi vřelý a dalo by se říci až jakýsi srdečný vztah. Poprvé jsem Šumavu navštívil ještě se svými rodiči v roce 1994 a od té doby se sem prakticky každý rok vždy alespoň na chvíli vracím. Za oněch 25 let, které od té doby uplynuly, jsem Šumavu prochodil doslova křížem krážem, a troufnu si proto tvrdit, že je zde jen málo míst, která neznám a kde jsem ještě nebyl. Touha podělit se o zajímavosti, vážící se k jednotlivým místům je pak druhým důvodem proč Šumavě věnuji tak rozsáhlý prostor a proč mají jednotlivé příspěvky více než v ostatních případech charakter jakéhosi průvodce. Za dobu, co na Šumavu jezdím, jsem měl rovněž možnost pozorovat, jak se jednotlivá místa mění – mnohde k lepšímu a mnohde zase k horšímu. Pro svůj srdečný vztah k Šumavě, kterou považuji za jeden z nejkrásnějších koutů své domoviny, mi není lhostejné, co se zde děje. Proto se ve svých příspěvcích na mnoha místech uchyluji ke svým osobním názorům zejména na věci, které se mi jednoduše nelíbí (opět na rozdíl od většiny ostatních příspěvků, kde se naopak snažím od osobních pocitů cíleně oprostit). Je mi přitom jasné, že mé názory (které rozhodně nechci nikomu vnucovat, avšak současně nechci mlčet) budou pro mnoho lidí značně kontroverzní, ale takový už je život. Každopádně pokud by mé příspěvky o Šumavě inspirovaly byť jediného člověka k tomu, aby sem zavítal, pak alespoň pro mě splnily svůj smysl.
