Oblast Fiordland, rozkládající se v jihozápadním cípu Jižního ostrova, má pověst nejdivočejší avšak současně i jedné z nejkrásnějších částí celého Nového Zálandu. Zdejší krajina je pestrou mozaikou horských štítů Jižních Alp, jejichž ledem a sněhem pokryté vrcholky (tyčící se do výšky přes 2000 metrů) se zrcadlí v azurově modré vodě úzkých fjordů, kterých bychom zde napočítali celkem 14. Podle staré maorské legendy vytvořil tyto úzké zálivy svou sekyrou bůh Tu-to-rakiwhanoa, který ve svém díle postupoval postupně od jihu k severu, přičemž poslední a nejsevernější ze zálivů (dnes známý jako Milford Sound) byl dílem nejzdařilejším. Jak už to bývá, skutečnost je v tomto případě poněkud méně dramatická. Tvarování zdejších fjordů v důsledku působení ledovců stékajících z okolních horských štítů započalo v době před přibližně 100 000 lety a bylo dokončeno na konci poslední doby ledové, tj. asi před 10 000 lety. Kromě vlastních fjordů zde vzniklo i obrovské množství ostrovů a větších či menších jezer. Díky nehostinným podmínkám, které zde obvykle panují, nebylo toto území prakticky nikdy hustěji osídleno člověkem, a tak tomu zůstalo i do dnešních dnů. Právě díky tomu se zdejší krajina dochovala dodnes ve stavu, který je jen naprosto minimálně ovlivněn lidskou činností. K ochraně nedotčenosti zdejší krajiny byla celá oblast Fiordlandu vyhlášena v roce 1904 za národní rezervaci a v roce 1952 zde byl vyhlášen národní park, který je svou rozlohou 12 607 km2 plošně největším národním parkem Nového Zélandu (celý národní park má tak rozlohu ještě o něco větší než například Středočeský kraj). V roce 1990 byl národní park Fiordland (společně s dalšími územími) zahrnut na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
S okolním světem je území Fiordlandu spojeno pouze jedinou silnicí vedoucí z městečka Te Anau k fjordu Milford Sound. Jinam se zde autem nedostanete, a tak je zbytek tohoto obrovského území z vnitrozemí prakticky nepřístupný. Na mnoho míst se tak dá dostat pouze vrtulníkem nebo lodí. Říká se přitom, že zde dodnes existují místa, kam noha člověka nikdy nevkročila. Maorové se do těchto míst vypravovali na letní lovy a za sběrem nefritu, ale nikdy zde trvale nesídlili. Prvními Evropany, kteří zdejší pobřeží navštívili, byli v roce 1770 kapitán James Cook a členové jeho posádky. Ani na ně však zdejší krajina příliš dobrý dojem neudělala. Nepříznivé počasí, které je pro tuto oblast typické, Cooka odradilo od plavby do Dusky Soundu, a také další objevená zátoka se nezdála být právě ideálním kotvištěm. Proto byla Cookem pojmenována jako Doubtful Sound. Dnes nejnavštěvovanější fjord – již zmíněný Milford Sound – pak Cook při své první plavbě minul úplně. Na tomto místě je potřeba vysvětlit určitou nepřesnost, která vznikla při pojmenování jednotlivých fjordů. Cook se totiž domníval, že zálivy, které zde objevil, jsou vlastně hluboce zaříznutými ústími řek vlévajících se do oceánu. Proto při jejich pojmenování použil slova „sound“, které se v angličtině používá právě pro označení zálivů vzniklých zatopením říčních údolí mořem. My dnes však již víme, že se ve skutečnosti jedná o mořem zaplavená ledovcová údolí – tj. fjordy. Cook se do této oblasti vrátil i při své druhé výpravě. Tentokrát zde strávil více než měsíc podrobnějším mapováním zdejšího pobřeží, jehož výsledky následně dobře posloužily dalším evropským osadníkům, jimiž byli zejména lovci tuleňů a velrybáři.
Pomyslnou vstupní bránou do národního parku Fiordlands je pro naprostou většinu návštěvníků městečko Te Anau (cca 2300 obyvatel), rozkládající se na břehu stejnojmenného ledovcového jezera, jenž je svou rozlohou 344 km2 druhým největším jezerem Nového Zélandu. Do zálivu Milford Sound, který je, jak již bylo dříve řečeno, nejdostupnějším a tím pádem i nejnavštěvovanějším ze zdejších fjordů je to odtud ještě dalších 120 kilometrů. Žádné bližší významnější osídlení zde ale není, a tak chceme-li mít na prohlídku fjordu a jeho okolí dostatek času, je potřeba vyrazit na cestu již velmi brzy ráno. Silnice Milford Sound Road je prakticky jedinou pozemní spojnicí parku s okolním světem. Její stavba byla zahájena v roce 1929 a do doby svého dokončení byl i Milford Sound, stejně jako jsou dodnes všechny ostatní fjordy, přístupný pouze lodí z moře. Poslední, avšak nejkritičtější fází stavby silnice bylo vybudování 1270 metrů dlouhého tunelu (Homer Tunnel) skrze horský masiv Darren Mountain. Jeho stavba byla zahájena v roce 1935, přičemž práce zpočátku probíhaly prakticky během jakékoliv mechanizace, kdy jediným vybavením dělníků byly krumpáče a ruční kolečka. V roce 1945 navíc došlo v důsledku laviny k zavalení a poškození jednoho z portálů tunelu. Celá stavba pak byla dokončena v roce 1953. Vzhledem k malé šířce tunelu je silnice tvořena jen jedním jízdním pruhem a provoz je tak řízen kyvadlově. Před vjezdem do tunelu (ze strany od Te Anau) je možné obdivovat vysoké vodopády spadající s vysokých skalnatých srázů.
Během čekání na průjezd tunelem je právě zde při troše štěstí možné spatřit jeden ze zvířecích symbolů hor Jižního ostrova, kterým je papoušek Nestor kea (Nestor notabilis). Tento krásný zeleno-hnědě zbarvený pták je zajímavý především tím, že se jedná o jediného masožravého papouška na světě. Kromě kořínků a zelených částí rostlin tak k potravě nestorů patří i hmyz, malí savci a ptáci, což je dáno především obecným nedostatkem čistě rostlinné potravy ve vysokohorských podmínkách Jižních Alp. Kromě toho však občas napadá i ovce, díky čemuž byl v minulosti ve velkém huben zdejšími farmáři. Tito papoušci jsou rovněž známí pro svou inteligenci, zvědavost a někdy též určitou zlomyslnost, neboť jsou během chvíle schopni oklovat stěrače, anténu a gumová těsnění kolem oken auta. My jsme však na setkání s těmito ptáky neměli štěstí, neboť venku celou dobu hustě prší, a tak přísloví „je hnusně, že by ani psa nevyhnal“ platí i na papoušky, kteří jsou kdesi zalezlí. Právě v těchto případech se proto určitě vyplatí navštívit malý zoo koutek v Te Anau (Te Anau Bird Sanctuary), kde si kromě zmíněných nestorů kea můžeme prohlédnout například i jejich ještě vzácnějšího příbuzného Nestora kaka (Nestor meridionalis) či ptáka Takahe (Porphyrio hochstetteri). Takahe je poměrně velký (cca 60 cm) nelétavý pták náležející k čeledi chřástalovitých. Původně byl rozšířen po celém Novém Zélandu, ale již v době, kdy byly oba ostrovy osídleny Maory, se vyskytoval jen v jižních částech Jižního ostrova. Po příchodu Evropanů byla jeho populace ještě více decimována dovezenými šelmami (hranostaj, lasice, kusu…) a potravní konkurencí dalších zvířat. Od roku 1898 byl považován za vyhynulého. V roce 1948 však byla objevena poslední populace v oblasti Murchison Mountains, která je od zbytku území oddělena rameny jezera Te Anau a horským hřebenem Main Divide. Díky záchrannému programu čítá dnes populace těchto ptáků asi 300 jedinců. Během výzkumu bylo zjištěno, že ptáci Takahe snášejí zpravidla 3 vejce, avšak následně jsou schopni odchovat pouze jedno mládě. Proto jsou zbývající dvě vejce z hnízda odebírána a vylíhlá mláďata jsou odchovávána uměle.
O fjordu Milford Sound se spisovatel Rudyard Kipling kdysi vyjádřil jako o osmém divu světa. Jak již bylo řečeno dříve, kapitán James Cook, který západní pobřeží Nového Zélandu navštívil jako první z evropských mořeplavců, tento fjord zcela minul. A tak první Evropanem, který jej spatřil, byl až cestovatel a lovec tuleňů John Grono v roce 1823, jenž jej pojmenoval po městě Milford, ze kterého pocházel. Svou délkou 16 kilometrů je Milford Sound ze všech zdejších fjordů tím nejdelším. Pří svém ústí do oceánu je fjord zahrazen původní ledovcovou morénou zasahující až 70 metrů pod hladinu, ačkoliv zbytek zálivu dosahuje hloubky kolem 350 metrů. Tato „hráz“ zabraňuje přirozené cirkulaci vody. Množství sladké vody, stékající do zálivu z okolních hor, vytvoří na povrchu vrstvu o síle asi 16 metrů. Teprve pod ní se pak nachází slaná mořská voda. Tato podmínky pak způsobují, že záliv je domovem mnoha zvláštních druhů mořských rostlin a živočichů (například černých korálů).
Pohled z dramatickou scenérii úzkého zálivu ohraničeného ze všech stran ostrými horskými štíty vypínajícími se do výšky přes 2000 metrů by zcela jistě sám o sobě stál za návštěvu tohoto místa. Avšak impozantní krásu zdejší krajiny můžeme naplno vstřebat teprve v okamžiku, kdy se rozhodneme opustit pevnou zem a vypravit se na obhlídku celého fjordu na palubě jedné zde zdejších vyhlídkových lodí. Trasa plavby vede skrze celý fjord až k jeho ústí do oceánu a zpět a zabere přibližně necelá tři hodiny. Naprostou většinu tohoto času ale trávíme uvnitř lodi, neboť venku se právě žení všichni čerti. Z nebe padají zdánlivě nekonečné přívaly deště, které se kombinují s vodní tříští stříkající od přídě lodi. Vylézt ven na palubu tak znamená být během pár vteřin promočený, neboť díky silnému větru stříká voda doslova ze všech stran, a tak nepomůže ani pláštěnka (o nepromokavé bundě ani nemluvě). Deštivé počasí však současně znamená, že máme možnost sledovat stovky větších či menších vodopádů spadajících přímo do fjordu z okolních skalnatých srázů, které zde jinak nejsou (po ustání deště zmizí během několika desítek minut). A tak dle slov kapitána našeho plavidla máme na počasí vlastně obrovské štěstí. Převládající západní větry ženou vlhký oceánský vzduch přímo proti hradbě Jižních Alp, podél jejichž svahů stoupá vzhůru, čímž se ochlazuje a vznikají tak srážky. Déšť je zde skutečně spíše pravidlem než výjimkou, neboť statisticky vzato tu prší přibližně 200 – 250 dní v roce při celkovém srážkovém úhrnu mezi 3000 – 7000 mm (srovnejme s nejdeštivějšími oblastmi v ČR, kde se roční srážkové úhrny pohybují okolo 1700 mm!). Díky tomu je ovšem oblast Fiordlandu jedním z mála míst na světě, kde lze spatřit deštné lesy mírného podnebného pásu (jiným podobným místem je například národní park Olympia ve Spojených státech).
Jedním největších oříšků při budování silnice Milford Sound Road bylo překonání údolí Hollyford Valley, jehož počátek se nachází přibližně 30 kilometrů před samotným fjordem (jedeme-li směrem z Te Anau). Údolí odtud směruje v délce asi 80 kilometrů směrem k severu k horskému masivu Darran Mountains, a odtud pak k pobřeží zálivu Martins Bay. Původně tudy měla vést alternativní trasa spojující region Fiordlands se západním pobřežím přes městečko Haast. Od tohoto záměru bylo nakonec upuštěno, a tak silnice v současnosti končí po 16 kilometrech u začátku trasy několikadenního treku „Hollyford Track“. Přibližně v polovině cesty (tedy 8 kilometrů od začátku údolí) se pak nachází prakticky jediné trvale osídlené místo v celém údolí osada Gunn’s Camp. Původně se toto místo jmenovalo Henderson’s Camp a bylo založeno v roce 1938 jako ubytovna pro dělníky pracující na stavbě již mnohokrát zmíněné silnice z Te Anau k frordu Milford Sound (její jméno pak bylo odvozeno od inženýra Jacka Hendersona, který v té době stavbu řídil). V roce 1951 osadu koupil Davey Gunn, který ji využil částečně pro své farmářské aktivity a částečně pro ubytování turistů. V roce 1955 ji pak převzal jeho syn Murray Gunn, který ji spravuje dodnes. V osadě na člověka dýchne doba starých zlatokopů a prospektorů, neboť mnoho z vymožeností moderní civilizace, které dnes považujeme za samozřejmé, zde musíme oželet. Nevede sem například telefon (a hledat mobilní signál je rovněž marné). Veškerá elektřina je pak vyráběna pomocí malého dieselagregátu. A chceme-li se v chatce ohřát, pak si musíme zatopit dřevem a uhlím ve starých litinových kamnech.
Nedaleko kempu se kousek po proudu říčky Hollyford River nachází jeskyně (což je možná až příliš nadnesené, jelikož ve skutečnosti se jedná spíše u jakousi skalní dutinu), v níž je možné spatřit jedny z dalších typických zástupců novozélandské fauny – „svítící červy“ (Glow Worms). Z biologického hlediska se jedná o larvy hmyzu podobného komárům Arachnocampa Luminosa, který byl objeven v roce 1871. Kvůli svému svítícímu zadečku byl původně považován za příbuzného světlušek („tzv. novozélandská světluška“), s nimiž ale ve skutečnosti nemá nic společného. Světlo (stejně jako v případě „skutečných“ světlušek) vzniká chemickou reakcí – tzv. bioluminiscencí – při níž hraje hlavní úlohu látka zvaná luciferin. Zatímco světlušky svítí proto, aby přilákaly partnery, novozélandští „svítící červi“ svítí proto, aby se nasytili. Používají tak stejný trik jako například dravé hlubokomořské ryby. Způsob jejich obživy připomíná pavouky (od nichž také pochází jejich latinský název), neboť larvy nejprve do prostoru vypouštějí vlákna pokrytá lepkavým slizem, načež svým světýlkem začnou lákat jiný hmyz. Jakmile se kořist zamotá do vláken (jako do pavučiny), larva se k ní přiblíží, zabije ji a sežere. Z perspektivy „hmyzího světa“ tak svítící červi nejsou spjati s žádnou romantikou, protože ve skutečnosti představují doslova smrtící past. Avšak z pohledu člověka je pohled na strop jeskyně připomínající noční hvězdnou oblohu takřka nepopsatelně nádhernou podívanou.
